Velká klimatická show právě skončila. Po dekádách teatrálních záchranných summitů, apokalyptických varování a miliardových redistribučních programech, OSN tiše přiznala, co vysmívaní a skandalizovaní skeptici věděli odjakživa: dohody nemají žádný efekt. Naprosto žádný.
Historický bankrot
V září generální tajemník OSN předstoupil před novináře a s bezradnou tváří oznámil: Země překročila „bezpečnou teplotní hranici“ dohodnutou v Paříži roku 2015. Guterres doslova řekl, že „lidstvo projíždí bez zastavení“, kolem limitu, který měl zabránit údajné klimatické katastrofě.
V roce 2015 přiletěli politici ze 195 zemí soukromými tryskáči do Paříže slavit „historickou dohodu“. Globalističtí strůjci pokusu o světový převrat triumfovali: John Kerry mluvil o „vítězství pro celou planetu“. Barack Obama o „přelomovém okamžiku pro svět“. François Hollande ohlásil (citací obdobného podvodu, pozn. PP) „velký skok pro lidstvo“. Al Gore slíbil: naši vnuci budou na 12. prosinec 2015 vzpomínat jako na den, kdy se lidstvo konečně rozhodlo jednat.
O jedenáct let později přichází realita. Nic z toho nefungovalo. Teploty rostly dál. Emise rostly dál. A OSN to nyní oficiálně přiznává.
Data z Mauna Loa
Klimatický průmysl popíjel v Paříži šampaňské. Observatoř na Mauna Loa na Havaji klidně zaznamenávala svá měření. Slavná Keelingova křivka, zlatý standard měření CO₂ v atmosféře, prostě stoupala dál. Žádný záhyb. Žádná pauza. Žádná diplomatická úcta k dohodám OSN.
A to je klíčový bod. Veškerá klimatická politika posledních třiceti let. Kjóto 1997 (sám předseda IPCC Pačauri ho v roce 2009 označil za neúspěšné), Kodaň 2009, Paříž 2015 a všechny „poslední šance“ mezi tím, nezměnila koncentraci CO₂ v atmosféře ani o píď. Křivka stoupá, jako by žádný klimatický summit nikdy neexistoval.
Jinak to totiž ani být nemůže. Pouze několik rozhodujících evropských zemí pomateně ničí vlastní průmysl, zatímco Čína, Indie, USA a také globální jih zdvojují a ztrojují emise. Nejen matematicky je to nicotné.
A pak je tu ještě druhý (vlastně možná první) důvod, proč jde o fyzikální nesmysl: nárůst CO₂ sleduje nárůst teploty, nikoli naopak. Největším zásobníkem CO₂ jsou přitom světové oceány pokrývající 71 % povrchu planety. Jejich vodu ohřívá Slunce, zpětné vyzařování skleníkovým efektem nehraje žádnou roli, skutečně nulovou. A jak je voda teplá, tím méně CO₂ váže a přebytečný oxid uhličitý uvolňuje do atmosféry. Přesně to pak měří Mauna Loa. Tedy úplně naopak.
Objednávejte živou vodu zde
„Poslední šance“ jedna za druhou
Server Climate Depot zdokumentoval lež o „poslední šanci“ krok za krokem:
- 1992 Summit v Riu: „Teď nebo nikdy“
- 1997 Kjóto: „Okno se zavírá“
- 2009 Kodaň: „Zbývá jen 50 dní na záchranu světa“ (Gordon Brown)
- 2015 Paříž: „Toto byla poslední šance, a my jsme ji využili“ — unijní klimatický komisař Miguel Arias Cañete
- 2018 Katovice: „Paříž na steroidech“
- 2019 Environmentální pakt OSN: „Paříž na ještě více steroidech“
Pokaždé stejný scénář: alarmistická rétorika → „historická“ dohoda → vzájemné chválení → žádný měřitelný účinek → další „ještě historičtější“ dohoda.
Bývalý klimatolog NASA James Hansen to vystihl už v roce 2015: „Je to podvod. Vážně. Falzum. Prostě blbosti.“
Od začátku podvod
Marc Morano, šéfredaktor amerického serveru Climate Depot a autor bestselleru The Politically Incorrect Guide to Climate Change, to v roce 2015 v komentáři pro USA Today pojmenoval přesně:
„Představa, že dohoda OSN o omezení emisí může nějak změnit teplotu Země či dokonce počasí, tedy intenzitu bouří, záplavy nebo sucho, hraničí s vírou v čarodějnictví.“
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Nejde o polemickou nadsázku, ale o fyziku. I kdybychom vzali veškeré (podvodné) alarmistické klimatické modely za bernou minci: navrhované snížení emisí by bylo tak malé, že by se v žádném měření neprojevilo.
Klimatičtí vyjednávači OSN si stanovili cíl dvou stupňů, který, jak odhalily e-maily z kauzy Climategate, byl vycucán z prstu. Nešlo o vědu. Šlo od začátku o podvod.
A nyní, v roce 2026, OSN přiznává: tento nesmyslný cíl nebyl splněn. Země ho překročila. Dohody nepřinesly nic.
Cui bono?
Klíčová otázka nezní, zda dohody fungovaly, to je teď úředně jasné, že ne. Jediná smysluplná otázka sleduje jako vždy „stopu peněz“ a zní: Kdo na tom vydělal?
Odpovědí je největší světový byznys za biliony dolarů, ohromující krádež z kapes daňových poplatníků:
- Obchodování s emisními povolenkami: Neprůhledný derivátový trh obohacující jen banky a spekulanty
- Dotace pro „zelený“ průmysl: Daňové peníze proudí k politicky propojeným firmám
- Klimatické fondy rozvojové pomoci: Transfery korupčním režimům pod zástěrkou klimatické solidarity
- Akademicko-průmyslový komplex: Výzkumné granty určené jen pro alarmistické výsledky, na nichž se luxusně živí armády „vědců“
- Průmysl neziskovek: Tisíce organizací s milióny příživníků, jejichž jedinou povinností je vytvářet zdání permanentní krize
- Mainstreamová korporátní média: Propojená se „zeleným“ průmyslem, příjemci miliard za přímou i nepřímou reklamu a politickým zadáním
Stručně řečeno: Klimatický provoz OSN není řešením problému. Je to samoobslužný stroj, který problém potřebuje, a proto ho nikdy nevyřeší.
Poznámka PP:
Zopakujme znovu: Počasí s klimatem vůbec nesouvisí, jsou to dva zcela oddělené systémy. S tím druhým si pokoušejí „hrát“ všemožní čarodějníci pomocí jeho ovlivňování skrze vyspělé technologie. Sem patří zvýšené vlny horka a sucha, nebo naopak extrémní záplavy – jako zamýšlené, ale zčásti i nezamýšlené – důsledky manipulace.
Na případné změny klimatu (probíhají neustále) nemá člověk prakticky vůbec žádný vliv. Jediný smysl má zkoumání změny slunečních aktivit a „poruchy“ jejich period, posuvy zemského magnetického pole atd. Nicméně, protože s těmito obřími přírodními procesy nemáme šanci nic udělat (pokud k nim opravdu dochází), máme jedinou smysluplnou šanci: Za využití technologií se jim nejen přizpůsobit, ale ještě je i využít v náš prospěch.
Petr Macinka má tedy pravdu: Klimatická krize – politicko-byznysový projekt – právě skončila. Kdy se to projeví v médiích typu ČT a ČRo? V okamžiku, kdy – stejně jako celý „zelený“ byznys – je oddělíme od miliardových příjmů z našich přímých či nepřímých daní. Tak prosté – a politicky nesmírně obtížné – to je.