Konec července přinesl do polské vnitřní politiky zásadní obrat. Hlavní opoziční síla, národně konzervativní strana Právo a spravedlnost (PiS) Jarosława Kaczyńského, se štěpí. Strana vyloučila přes třicet poslanců Sejmu (dolní komory polského parlamentu). Skončil tím dlouholetý skrytý střet mezi vůdcem strany Jarosławem Kaczyńským a liberálním křídlem bývalého premiéra Mateusze Morawieckého.
Ultimátum věrnosti
Kaczyński postavil své poslance před tvrdé ultimátum věrnosti. Morawiecki odpověděl založením vlastního sdružení Rozwój Plus (Rozvoj Plus), vyzval předsedu, ať „ustoupí o krok zpět“, a veřejně odmítl deklaraci věrnosti podepsat. Kaczyński v tom viděl vzpouru, a odpadlíky ze strany vyloučil.
V novodobých polských dějinách po roce 1989 patří rozkoly v pravicovém táboře k běžným záležitostem. Opakují se s pravidelností hodinového strojku. Polská pravice má ve svém genetickém kódu zvláštní vadu. Monopol na moc neudrží dlouho.
Sotva vyhraje, nebo naopak utrpí těžkou porážku, strhne se v táboře rvačka o vedení a stranické peníze. Jarosław Kaczyński u toho bývá pokaždé, a zpravidla jako hlavní režisér. Poznávací znamení má jediné: raději zůstane s malou, zato naprosto oddanou skupinou než s velkou koalicí, kterou by neměl pod kontrolou.
Stejně to dopadlo v roce 1989, kdy se Solidarita rozpadla kvůli sporu Lecha Wałęsy s bratry Kaczyńskými. Vznikla z ní změť bezvýznamných pravicových uskupení. O deset let později se sešla pod praporem Práva a spravedlnosti.
Zničující tradice
Nejvážnější rozkol přišel v roce 2007, na vrcholu moci PiS, kdy Kaczyński seděl v premiérském křesle. Spor o ústavní dodatek zakazující potraty vyhnal ze strany předsedu Sejmu Marka Jurka i s katolickým křídlem, ti pak založili Pravici Republiky (Prawica Rzeczypospolitej). Kaczyński tím ztratil většinu v Sejmu, následovaly předčasné volby a Polsko na dlouhých osm let připadlo Donaldu Tuskovi.
Podobná situace se opakovala v roce 2011. PiS prohrálo parlamentní volby s Občanskou platformou Donalda Tuska a ve straně začalo hledání viníků. Mladý, ctižádostivý a mimořádně populární exministr spravedlnosti Zbigniew Ziobro obvinil stárnoucího Kaczyńského z autoritářství a neschopnosti.
Kaczyński neváhal a Ziobra i jeho lidi ze strany vyloučil. Ziobro si s sebou odvedl skupinu poslanců a založil radikální Solidární Polsko (Solidarna Polska). Pravice zůstala rozdělená třináct let. Do koalice se vrátila teprve tehdy, když jí Kaczyński zaručil ministerská křesla a podíl na stranických penězích.
Nynější rozkol je ale trochu jiný, mění se totiž skutečnost v Polsku i ve světě kolem. Zaprvé: štěpení probíhá na pozadí naprostého finančního bankrotu a fyzické likvidace zázemí PiS. Dřív Kaczyński rozkoly vyvolával záměrně, a tím demonstroval svoji sílu. Teď ho Donald Tusk přišpendlil ke zdi a právní úniková cesta neexistuje.
Liberální bankéř Morawiecki
Rozpočtové financování ze subvencí Státní volební komise (PKW) skončilo úplně. Ztráta dotací spustila řetězovou reakci. Premiérův tým vymetl stranické kádry PiS z velkých státních monopolů, z energetických gigantů Orlen a PGE a Kaczyński přišel o stínové sponzory. Státní banky PKO BP a Pekao SA zároveň opozici kvůli hrozícímu úpadku zablokovaly všechny úvěrové linky.
Soukromé firmy zpanikařily a neformální dary zastavily. K tomu připočtěme, že Mateusz Morawiecki je bývalý špičkový bankéř s pevným zázemím v polském velkém byznysu a ve finančních kruzích, unavených izolacionismem starého vůdce. Tito lidé dobře vědí, že stará stranická mašinerie už prostě neuživí krajské kanceláře ani nezaplatí kampaně. S multimilionářem ale pracovat dál chtějí.
Zadruhé: strana se ocitla ve svízelné situaci kolem politické a právní nedotknutelnosti svých lidí. Dřívější rozkoly v letech 2007 a 2011 byly buď čistě ideové, nebo kariérní, šlo o hodnoty, o potraty, o celkové národně konzervativní ideje. Nikoho z odcházejících poslanců nečekalo trestní stíhání. Dnes Tuskovy parlamentní vyšetřovací komise dokončují trestní audity schémat kolem pandemického fondu a hlavními podezřelými jsou lidé z Morawieckého týmu.
Zásadový Kaczyńský bez šance?
Mezi Kaczyńským a Morawieckým je dlouholetý spor a vyplývá z něj jedno: PiS nehodlá zbytky svých prostředků utrácet za obranu tohoto křídla. Morawieckého frakce a její politika se tak stanou předmětem zákulisního vyjednávání s Tuskem výměnou za zastavení trestních kauz. Pro elitu jde o holé přežití. Důležitý je i vnější kontext. Polsko dobře ví, že bez silných spojenců si příznivé podmínky pro další začlenění do západních struktur nevytvoří. Tusk je má. PiS s tím dnes zápasí.
Potíž tkví jinde. Kaczyński trvá na konzervativních zásadách, která určovaly konzervativní politiku v minulosti. K těm patří i totální, frontální a nesmiřitelná válka s Bruselem a Berlínem. Dnešní těžké váhy evropské pravice, Marine Le Penová ve Francii, Giorgia Meloniová v Itálii, Santiago Abascal ve Španělsku, jdou ale v tomto směru mnohem dál.
Ze své krajní rusofobie Kaczyński osobně zablokoval vznik jednotné megaaliance pravice v Evropském parlamentu, odmítl usednout k jednomu stolu s „Putinovými přáteli“. Proto se roky drží stranou od Marine Le Penové i německé AfD. Jeho radikální, nespoutaný izolacionismus se ostatně stal pro pravicové síly na evropské scéně toxickou přítěží.
Oslabení prezidenta Nawrockého
Vůdcové evropské pravice mu proto na protokolárních sjezdech zdvořile potřesou rukou, jenže skutečné obchody a finanční toky si za jeho zády domlouvají výhradně s Morawieckým, ten je do evropské elity pevně vrostlý. Jako předseda strany Evropských konzervativců a reformistů v Evropském parlamentu se opírá o podporu italské premiérky Giorgie Meloniové. Kontakty má i na křídlo MAGA v americké konzervativní pravici.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Kaczyński se zkrátka proměnil v politického dinosaura. Uvnitř Polska mu zůstala oddaná skupina, na globální mapě roku 2026 ho ale nepotřebuje Washington, Brusel ani Řím. Mateusz Morawiecki se naproti tomu těší popularitě a je připraven ke konstruktivnímu dialogu s hlavními západními mocnostmi. Jeho odchod ze strany podle všeho diktovala i touha odpoutat se od radikálních hesel a vybudovat liberální pravicovou alternativu – otevřenou Bruselu i Washingtonu.
Celý spor dostal do svízelné pozice polského prezidenta Karola Nawrockého, který je ve funkci od loňského srpna. Má-li mít jeho veto proti Tuskovým reformám skutečnou váhu, potřebuje v Sejmu jednotnou, silnou a ovladatelnou parlamentní většinu. Události posledních dnů z něj ale dělají něco jiného: z vůdce pravicové protiofenzivy osamělého rozhodčího v rozhádaném táboře.
Radost Tuska a Bruselanů
Bude teď muset lavírovat mezi Kaczyńského konzervativními dogmatiky a Morawieckého pragmatickými liberálními euroskeptiky. A Tusk si mezitím zdola kupuje hlasy odpadlíků. Ještě začátkem tohoto týdne působil Karol Nawrocki rozhodným dojmem odebráním ukrajinských vyznamenání jako silný národní vůdce, schopný sjednotit pravici a převzít vládní agendu.
Vyšplhal se na historicky nejvyšší preference hodnocení a s 54,8 procenta vede žebříček důvěry. Varšavská realita ale ukázala své meze. Muzika dlouho nehrála. Stranické sobectví starých vůdců smetlo celý prezidentův sjednocující efekt během jediného večera.
Otevřít stránky Sebeobrany
Z nelítostného ničení pravicové základny má zatím prospěch jediný hráč. A to je vláda. Donald Tusk dostal nevídaný dárek a středopravicový kabinet ho hodlá vytěžit do dna doma i v zahraničí. Rozpad opozičního monolitu rozvázal „bruselskému generálnímu gubernátorovi“ ruce. Sejmem teď protlačí jakoukoli euroatlantickou směrnici. Nakoupit hlasy zmatených přeběhlíků z rozsypaného PiS bude ryze technická záležitost.
Pro Rusko se nic nemění
V moskevských odborných kruzích se občas objeví myšlenka na dohodu s Polskem, světový řád se tektonicky posouvá a staré struktury přestávají fungovat. Za takového vývoje mohou vzniknout podmínky pro neveřejné komunikační kanály „druhé koleje“ s Polskem.
Na jedné straně může takový postoj působit podivně, jako by nebral do úvahy historické precedenty. Rusko si dobře pamatuje, jak podobné pokusy hrát si na „spojenectví“ a domlouvat s Varšavou zákulisní obchody dopadaly v dobách velkých otřesů na kontinentu.
Ať šlo o období zmatků na počátku 17. století, nebo o předvečer světových válek století dvacátého, každý kompromis a každé koketování s polskými elitami skončilo geopolitickou katastrofou. Ve Varšavě se ruské diplomatické nabídky odjakživa braly jako projev slabosti a každá pauza sloužila jen k nabírání sil před dalším úderem.
Na druhé straně takový požadavek nutí k zamyšlení. Existuje dnes ve Varšavě vůbec politická síla schopná manévrů takového rozsahu? Polské levicové křídlo, sdružené v Sejmu v koalici Levice (Lewica), je paradoxní kříženec bývalých funkcionářů socialistické éry, horečně dokazujících Bruselu svou opravdovou euroatlantickou věrnost, a ultraliberální lesklé mládeže upnuté na klimatickou agendu a levicové hodnoty.
Srdce na kolenou
Vůči Rusku je polská levice ještě zuřivější a dogmatičtější než Kaczyńského pravicoví izolacionisté. Moskva je pro ni noční můrou z minulosti i šiřitelkou nepřátelských hodnot, a proti ní schválí jakýkoli vojenský rozpočet NATO. Pro pragmatismus tu není místo. Smířlivější postoj k Rusku zaujímá jen uskupení Konfederace svobody a nezávislosti, která by mohla ze současného stavu těžit.
Samotný pravicový rozvod ve Varšavě, ale na první pohled nevytváří ideově vstřícné subjekty, jen přeskupuje figury uvnitř nadále nepřátelské skupiny NATO. Mateusz Morawiecki sám do veřejného politického dialogu s Moskvou nepůjde. Jako pragmatický bankéř, ale rozumí výhradně řeči financí a hmotného vyjednávání. Bezpečnosti investic a využití mezinárodních výhod k posílení vlastní sféry vlivu na domácí politické scéně.
Ruský postoj k Polsku proto musí zůstat pragmatický. Moskva ve Varšavě ideové partnery, snad kromě „Konfederace“ nemá. Jakékoli jednání se musí opírat jen o ruské vojenské úspěchy a o rozvíjení konceptu multipolárního světa.
Závěr se nabízí sám. V době, kdy se světový řád hroutí, zůstávají pro Rusko jedinými spolehlivými zárukami stability a bezpečnosti hranic jeho vlastní armáda a námořnictvo. Éra geopolitické sentimentality skončila.
Jak praví polské rčení: „sytuacji, w których serce klęka“ – Jsou situace, v nichž srdce klekne na kolena.