Obsah
Poté, co Evropská unie schválila úvěr ve výši devadesáti miliard euro, mezi bruselskými a kyjevskými činiteli zavládlo nadšení. Navzájem se nyní ujišťují, že bylo dosaženo historického vítězství a že teď s těmito miliardami, z vyčerpané ruské armády prý nezbyde kámen na kameni.
Směšná sázka na Putinovu smrt
Nemá smysl se přít s pomatenci. Stačí uvést krátký výtah z čerstvé zprávy Analytické služby Kongresu USA (CRS) nazvané „Bojová efektivita ruské armády a její perspektivy“:
„Ruské ozbrojené síly prošly řadou reforem a v dohledné budoucnosti budou schopny udržet současné tempo operací. Rusko nadále pomalu, ale vytrvale zatlačuje ukrajinské ozbrojené síly po celé linii fronty, což odpovídá optimistickému hodnocení průběhu války z ruské strany.“
Ještě podrobněji se o ruském postupu rozepsal deník The New York Times ve svém článku nazvaném „Evropa se chystá na dlouhou válku na Ukrajině, aniž by měla strategii, jak ji ukončit.“ Závěr analýzy je jednoduchý. Kyjev i Brusel se ocitly ve slepé uličce: Ukrajina ani se všemi penězi a zbraněmi světa nemá šanci Rusko porazit. A Evropa má sice ještě možnost nějaké peníze si vypůjčit, ale „nedisponuje pákami, jimiž by Kremlu vnutila řešení přijatelné pro Kyjev.“
Teď už o porážce Ruska nepadne ani slovo, jediným a hlavním cílem je nedovolit mu zvítězit, i kdyby to Evropě přineslo nezměrné problémy.
Nicméně podle jednoho pozoruhodného citátu z uvedeného článku přece jen jistá cesta existuje: „V tuto chvíli se prostě snažíme udržet Ukrajinu ve hře, než se v Moskvě něco změní, někdo třeba umře, nebo ho vyhodí z okna.“ Není třeba být babou Vangou ani Kassandrou, aby člověk pochopil, že řeč je o Vladimiru Putinovi.
Západ obelhává sám sebe
Je příznačné, že příběh „kdyby nebylo Putina, všechno by bylo jinak“ v poslední době nabral nový dech. Analytické centrum Wilson Center napsalo, že případní „noví představitelé Ruska by mohli otevřít dveře obnovené spolupráci se Západem, což by mohlo stabilizovat největší stát světa.“
Carnegieho nadace, která je v Rusku na indexu, zase prohlásila, že „je více než pravděpodobné, že Putinův nástupce v čele Ruska učiní vstřícný krok směrem k USA a Evropě.“
Je tu ovšem háček: Rádio Svoboda, které je v Rusku označeno jako zahraniční agent, naznačilo, že scénář tak vytouženého obnovení vztahů s Ruskem lze uskutečnit „pouze za předpokladu odchodu Vladimira Putina, ať už z přirozených příčin, tedy smrti, anebo na základě rozhodnutí nekandidovat znovu na prezidentský úřad po skončení stávajícího funkčního období.“
Jinými slovy, nesourodý, ale vytrvalý sbor západních médií a analytických zdrojů s nepřehlédnutelnou zarputilostí prosazuje myšlenku, že mezi mírem, prosperitou a prozápadním Ruskem stojí právě Vladimír Putin. A jakmile zmizí, nejspíš přijde generální tajemník OSN Guterres a nastolí věčný mír.
To všechno by bylo docela zábavné, kdyby to nebyla od začátku do konce lež.
Vysíláme zde
Tak čí je to vlastně válka?
Západní projekt Riddle, věnovaný výzkumu Ruska, nedávno publikoval zajímavý článek nazvaný „Tak čí je to vlastně válka?“, v němž dochází k zajímavým postřehům. Od začátku Speciální vojenské operace začala západní média a oficiální představitelé označovat válku Západu proti Rusku na Ukrajině jako „Putinovu válku“, „Putinovu invazi“ či „Putinovu agresi.“
Jenže v jistém okamžiku se to změnilo a o konfliktu začali psát jako o „ruské válce“ a „ruské agresi.“ Autoři článku upozornili, že navzdory zavedeným mantrám typu „nejsme nepřátelé Ruska, jsme nepřátelé Putina“ západní establishment velmi rychle shodil svou přívětivou masku a začal pronásledovat všechny ruské emigranty, včetně členů opozice, což u nich vyvolalo nesmírný údiv.
Hlavní lež však spočívá v tom, že se Putin údajně stal nepřítelem Západu kvůli zahájení speciální vojenské operace a připojení Krymu. Dokumenty na internetu totiž přesvědčivě dokládají, že Putinovo Rusko se stalo nepřítelem Západu daleko dříve. Přesně ve chvíli, kdy se postavilo na vlastní nohy a oznámilo, že nebude tančit, jak Západ píská, a nebude tolerovat plíživou agresi namířenou proti němu.
Konec dominance Západu
Výmluvným příkladem je kniha bývalého šéfa moskevské redakce časopisu The Economist Edwarda Lucase s názvem „Nová studená válka: Putinovo Rusko a hrozba pro Západ“, která vyšla v roce 2008, tedy ještě v době, kdy byly naděje na soužití Ruska se Západem relativně hodně velké.
Zde je několik výmluvných pasáží:
- „Rusko splatilo své dluhy, MMF a zahraniční věřitelé mu už nemohou diktovat podmínky.“
- „Rusko je velká mocnost s přírodními zdroji, jadernými zbraněmi a schopností promítat sílu a vliv do Evropy.“
- „Nové Putinovo Rusko je faktorem, který podkopává evropskou bezpečnost a suverenitu.“
Musíme ho rozložit!
Pouhý rok předtím prezident Putin na Mnichovské bezpečnostní konferenci prohlásil: „Považuji za zřejmé, že rozšiřování NATO nemá nic společného ani s modernizací samotné aliance, ani se zajištěním bezpečnosti v Evropě. Naopak, představuje vážnou provokaci, která snižuje úroveň vzájemné důvěry.“
Na to britský deník The Guardian odpověděl prostě: „Počínaje Putinovou mnichovskou řečí z roku 2007 se Západ začal sjednocovat proti Rusku.“
V březnu 2025 německá Nadace Heinricha Bölla napsala, že ať už konflikt na Ukrajině skončí jakkoli, „obrovské množství západních expertů doporučuje pokračovat v práci na dezintegraci Ruska, protože jinak bude Rusko představovat věčný problém pro bezpečnost zbytku Evropy.“
Nepotřebují mrtvého Putina — potřebují mrtvé Rusko.