Brusel už léta tvrdí, že hájí demokracii, svobodu slova a pluralismus. Nedávný rozsudek Tribunálu Evropské unie k zákazu ruské televize RT ale definitivně dokazuje, že Brusel se změnil v diktaturu s jediným povoleným názorem. Komisaři už ani neskrývají, že jim jde o absolutní kontrolu nad informačním prostorem.
Zpět v německém protektorátu
Tento verdikt znamená mnohem víc, než jen rozhodnutí o osudu jednoho ruského televizního kanálu, a odsouzení (!) tří německých občanů za „šíření nepovolených informací“. Je to obdobná situace, jako když před listopadem 1989 byly u nás zakazovány rozhlasové stanice Hlas Ameriky či Svobodná Evropa nebo za německého protektorátu vysílání z Londýna či z Moskvy.
Minulý týden poprvé nejvyšší soud EU potvrdil, že „sankčnímu režimu“ nepodléhají jen televizní stanice, ale i volně přístupné webové stránky a soukromí provozovatelé. Kdo veřejně šíří obsah sankcionovaného média, vystavuje se do budoucna značnému osobnímu riziku.
Bruselská tyranie tak v principu kopíruje úřady německého protektorátu za druhé světové války, které poslech moskevského rozhlasu trestaly vězením či smrtí. Dnes se sledování moskevské televize RT (Russia Today) a stovek dalších webů a nezávislých platforem stává stejně nebezpečným. Můžou nás poslat do vězení – a tak „trest smrti“ nevykonat popravčí četou či oprátkou, ale společenskou a kariérní likvidací.
Příznačné totiž je, co „soudci“ naopak vůbec nezkoumali: Není prý podstatné, zda je konkrétní video nebo článek pravdivé. Nezjišťovali, jestli dané tvrzení obsahuje „dezinformaci“. Stačí, že obsah pochází z média, které figuruje na sankčním seznamu EU. Jak rozsáhlé budou černé seznamy médií se můžeme zatím jen dohadovat, ale je jistota, že se na „black list“ dostanou všechna média kritizující bruselskou diktaturu – a její nositele v jednotlivých členských zemích.
Tím dostává cenzurní praxe totality zvané „liberální demokracie“ novou kvalitu: O tom, zda se informace smějí šířit, už nerozhoduje jejich obsah, ale jejich původ.
Z občana se stává „provozovatel“
Zásadní je, že se rozhodnutí netýká jen velkých korporátních médií. Ta totiž už dnes mají pod kontrolou přes jejich majitele-miliardáře. V řízení, z něhož verdikt vzešel, ale stály v centru pozornosti soukromé osoby, které zpřístupnily obsah RT veřejnosti. Protektorátní „soud“ rozhodl, že také ony mohou být považovány za „provozovatele“ ve smyslu cenzurních (orwellovskou novořečí „sankčních“) předpisů.
Do hledáčku bruselské soudní mašinérie se tak poprvé dostává i běžný uživatel internetu. Soudní dvůr EU se už ničím netají: Kdo veřejně šíří obsah média sankcionovaného Evropskou unií, může být považován za „provozovatele“ ve smyslu unijních sankcí – bez ohledu na to, zda je daný obsah pravdivý, nebo lživý.
EU samozřejmě argumentuje tím, že RT je nástrojem ruské státní propagandy. A jsme u podstaty: Demokracii poznáte podle toho, že s propagandou bojuje protiargumenty, nikoli zákazy. Spoléhá se na to, že si občané dokážou srovnat různé zdroje a udělat si vlastní úsudek. Jakmile se místo toho informace odstraňují z veřejného prostoru jen kvůli svému původu, je tu fašismus.
Pravá tvář bruselské diktatury
Dnes se to týká ruských státních médií. Zítra možná jiných zahraničních stanic. A pozítří kritických platforem, alternativních médií nebo nepohodlných novinářů, kteří odhalují pravou tvář bruselského režimu.
Kdo zaručí, že jednou vytvořené nástroje nebudou použity vůči každému nesouhlasnému či kritickému názoru? Samozřejmě budou. Tam to míří. Naštěstí platformy jako Telegram a X ukazují meze takové kontroly. Rozsudek zároveň odhaluje ještě jeden problém. Zatímco webové stránky jsou snáze postižitelné, tatáž videa se během pár vteřin dál šíří přes Telegram, síť X nebo jiné sociální sítě.
Když se diktatura snaží svobodné mediální kanály blokovat, ihned vznikají nové. Obsah se kopíruje, zrcadlí a znovu zveřejňuje. V digitální době se tok informací prakticky nedá zcela zastavit. Čím víc se ho vlády snaží zakazovat (novořečí „regulovat“), tím víc se přesouvá na alternativní platformy.
Mimochodem – slavné „vzpomínky na budoucnost“ si posluchači protiproudní rozhlasové stanice Hvězda mohou připomenout každý den v 21 hodin, kdy právě v těchto dnech na pokračování vysíláme klíčový román George Orwella 1984.
Problémy Velkého bratra
Zvlášť zajímavou roli v současném zápase o uchování alespoň zbytků svobody slova sehrává například Švýcarsko. Tím, že není členem Evropské unie, rozsudek Soudního dvora EU se ho přímo netýká. Švýcarská média se řídí především švýcarským právem.
Právě to by se ale v budoucnu mohlo stát zdrojem politického napětí. Web provozovaný ve Švýcarsku si totiž může přečíst kdokoli na světě, včetně obyvatel států EU. Informace se na hranicích nezastaví. To staví evropské cenzory Velkého bratra před dilema: internet žádné hranice nezná. Totéž se týká webů provozovaných ze Spojených států, kde rovněž neplatí žádné zákazy RT a dalších zdrojů informací.
Vývoj v EU za posledních několik let ukazuje na marnou snahu zardousit svobodná média v celé Evropě. Zákony o digitálních službách (DSA), debaty o ověřování věku, kontrole nahrávaného obsahu, odpovědnosti platforem, boji proti tzv. dezinformacím, přísnějšímu dohledu nad sociálními sítěmi a teď i rozšíření zákazu RT na webové stránky – všechna tato snaha zabránit šíření svobodných informací naráží na technologický problém.
Podstata fašistické EU
Bruselští cenzoři a jejich Páté kolony v zemích EU dosud tvrdili, že v tom prý vidí nutnou obranu proti zahraničnímu vlivu a obranu proti tzv. dezinformacím. Teď už ale ze „soudního“ nálezu víme, že nejde o to, zda jsou informace (ne)pravdivé, ale odkud pocházejí.
Právě (ne)svobodný přístup k informacím odhaluje pravou podstatu fašistického režimu v EU. Rozhodnutí bruselského „soudního dvora“ završuje dosavadní plíživý vývoj, při němž bruselské či státní orgány stále častěji rozhodují o tom, jaké informace lidem dovolí a jaké zmizí. Souboj o poplatky ČT a ČRo je jeho součástí. Fašistická moc už jde do toho hlava nehlava.
Připomeňme, že vypnutí Protiproudu (a několika dalších webů) v roce 2022 Fialovou vládou ve spolupráci s foltýnovskými tajnými službami se ale nakonec také nezdařilo. Obrovská vlna solidarity zhmotněná v darech a příspěvcích občanů umožnila (a umožňuje) obnovení jeho provozu ze zahraničí. Byl to první velký pokus o zardoušení svobodného média, které si pak skrze „rudou komisařku“ Věru Jourovou osvojil Brusel. A dnes vrcholí orwellovským rozhodnutím bruselského soudu.
Dějiny ale znovu a znovu ukazují, že svoboda začíná tam, kde si lidé sami smějí vybrat, jaké informace budou číst, poslouchat či sledovat. A končí tam, kde toto rozhodování za ně převezmou totalitní politické instituce. Zasadíme-li poslední rozsudek do širšího kontextu unijní digitální politiky, vypluje najevo jako olej na hladinu: dávno už nejde jen o RT.
Jde o otázku, jak otevřený zůstane digitální informační prostor v Evropské unii. Právě jsme dostali odpověď.
Ostatně soudím, že Evropská unie musí být zničena.