Sergej Lavrov v Radě bezpečnosti OSN přednesl genezi konfliktu na Ukrajině a obvinil kolektivní Západ v čele s Evropskou unií z trvalé snahy o zničení ruského národa! Válka neskončí tím, že si Rusko vezme Donbas, ale až zajištěním práv a bezpečnosti Rusům jako největší národnostní menšině na celé Ukrajině!
Sergej Lavrov měl na zasedání RB OSN zásadní projev, ve kterém přednesl genezi války na Ukrajině a jeho projev v podstatě by měl vstoupit do školních učebnic. Celý konflikt je důsledkem kroků Západu, především Evropské unie a obrovské rusofobie, která nebyla z Evropy na konci II. sv. války nijak vymazána. Rusofobie je úzce spojena nejen s nacismem III. Říše, ale s mnohem starším evropským kolonialismem. Rusko se totiž Západu nikdy – tedy evropským koloniálním mocnostem – nikdy nepodařilo kolonizovat.
Kolonizována byla Indie, svého času dokonce i malá část Číny, ale Rusko nikdy. O dobytí a kolonizaci Ruska se pokusil Napoleon. Poté se o to pokusil Londýn za pomoci vnitřní osy v bolševickém hnutí revolucionářů, kteří svrhli cara Mikuláše II. během puče v listopadu 1917. Tou vnitřní osou byli Trockisté. Ti však byli odhaleni a posléze zlikvidováni Josifem Stalinem.
Třetí pokus o ovládnutí Ruska začal 22. černa 1941 zahájením operace Barabrossa. Ani tento pokus nevyšel. A jak se ukazuje, snaha Západu o ovládnutí Ukrajiny a její obrácení proti Rusku do de facto bratrovražedné války Ukrajinců a Rusů byla naplňována již od převratu na Majdanu v roce 2014 jako pokus č.4 o dobytí a kolonizaci Ruska.
Přepis projevu Sergeje Lavrova o genezi konfliktu na Ukrajině
Kolegům, především evropským, vysvětlím proč. Nebýt jich, situace na Ukrajině by zůstala nerozhodnutá a obyvatelé Krymu, Donbasu a Novoruska by neměli právo volby. Už v roce 2004 Brusel Ukrajině vnutil nezákonné třetí kolo prezidentských voleb a žádal Ukrajince, aby si jasně vybrali: zda patří k Rusku, nebo k Evropě. V roce 2013 zorganizoval v Kyjevě nepokoje s požadavkem na okamžité uzavření asociační dohody Ukrajiny s Evropskou unií. Přitom přehlížel její závazky v zóně volného obchodu SNS.
V únoru 2014 Evropané vedli jednání mezi zákonným prezidentem a opozicí. Dosáhli dohody o urovnání krize, v níž prezident Janukovyč přijal všechny podmínky včetně vytvoření vlády národní jednoty, která měla připravit předčasné prezidentské volby. Vláda i opozice se měly ihned vzdát násilí. Dohoda byla podepsána 21. února 2014 pod oficiálními zárukami Německa, Polska a Francie: Steinmeiera, Sikorského a Fabiuse. Už v noci na 22. února však opozice tyto záruky i vlastní podpisy odhodila, obsadila vládní budovy a vyhlásila vládu vítězů místo vlády národní jednoty. Jak se říká, všimněte si rozdílu.
Pokud jde o garanty dohody pošlapané pučisty, v Paříži už 23. února bez mrknutí oka tvrdili, že začínající demokratická změna odpovídá tužbám ukrajinského lidu. Stranou samozřejmě nezůstali ani Britové. Jejich ministr zahraničí William Hague už 22. února prohlásil: „Poslední události ukázaly vůli Ukrajinců vydat se vstříc jiné budoucnosti.“ Dodal: „Janukovyč už není všeobecně uznávaným prezidentem.“ O něco později, 1. března, se přidala kancléřka Angela Merkelová. Řekla: „Musíme Ukrajincům poskytnout veškerou podporu v jejich úsilí o svobodu a demokracii.“
Nové kyjevské vedení povzbuzené bianko šekem od Západu okamžitě oznámilo záměr zrušit status ruštiny. Na protesty Krymu a Donbasu proti krvavému převratu reagovalo tím, že protestující označilo za teroristy a vyslalo proti nim ozbrojence i armádu včetně dělostřelectva a letectva. Výsledkem bylo referendum na Krymu o nezávislosti na režimu v Kyjevě, který označil za otevřeně nacistický, a o sjednocení s Ruskem. Kdyby Evropané nepodváděli a přiměli opozici dodržet dohodu z února 2014, uzavřenou pod zárukami Berlína, Paříže a Varšavy, zachovala by se územní celistvost Ukrajiny v hranicích roku 1991, o nichž sní Zelenskyj a jeho západní patroni. Evropané však nedokázali potlačit svůj odvěký sklon lhát a dosahovat cílů zločinnými metodami.
O rok později byly uzavřeny minské dohody, o něž Berlín a Paříž tolik usilovaly. Podepsány byly 12. února 2015 a 17. února je na návrh Ruska jednomyslně schválila Rada bezpečnosti OSN. Článek 25 Charty OSN přitom ukládá všem členům organizace respektovat a plnit rozhodnutí Rady bezpečnosti. Ukrajinský prezident Porošenko to však odmítal a jeho ochránci v Berlíně a Paříži se ho ani nepokusili usměrnit.
Po nástupu pana Macrona do čela Francie nastal příval tradiční francouzské aktivity. Na 19. prosince 2019 byl svolán summit normandské čtyřky: Německa, Francie, Ruska a Ukrajiny. Kyjev zastupoval Zelenskyj, který se dostal k moci s hesly o nastolení míru, dobrých vztazích s Ruskem a ukončení útoků na ruštinu. V Paříži byla přijata deklarace, jež potvrdila nutnost úplného naplnění minských dohod včetně zakotvení zvláštního statusu části Donbasu v ukrajinské ústavě. Tento status neznamenal nic mimořádného: jen právo používat ruštinu a vykonávat místní samosprávu. Kdyby byly minské dohody z roku 2015, potvrzené v Paříži roku 2019 už za Zelenského, naplněny tak, jak požadovala Rada bezpečnosti, Ukrajina by zůstala v hranicích roku 1991. Samozřejmě s výjimkou Krymu, jehož otázka je dávno uzavřená; všichni to dobře chápou.
Ani tady to však Evropa nedovolila. Jak po odchodu z funkcí veřejně přiznali Merkelová, Hollande a Porošenko, minské dohody podepsali, ale plnit je neměli v úmyslu. Potřebovali čas k vyzbrojení Ukrajiny. To je velmi otevřené přiznání. Schůzky typu pařížského summitu sloužily jen k předstírání horečné diplomatické činnosti a k posilování protiruské kampaně.
Ruské návrhy na dohodu založenou na vzájemném respektu k bezpečnostním zájmům Ruska, evropských zemí a Severní Ameriky z prosince 2021 NATO a Bidenova vláda povýšeně odmítly. V praxi se připravovalo násilné ovládnutí částí Donbasu, které Kyjev nekontroloval. Abychom zabránili uskutečnění západního scénáře, byli jsme v únoru 2022 nuceni zahájit speciální vojenskou operaci.
Už po týdnu Ukrajinci požádali o jednání. Souhlasili jsme. Po několika kolech jednání v Bělorusku a Istanbulu ukrajinská strana navrhla základní principy urovnání, které naši vyjednavači přijali. Zahrnovaly neutrální status Ukrajiny, uznání situace na místě a kolektivní bezpečnostní záruky bránící opakování ozbrojených provokací a pokusů o agresi. Delegace Ukrajiny a Ruska dokument parafovaly, ale jeho další osud všichni dobře znají. Tehdejší britský premiér Boris Johnson Ukrajincům zakázal uzavřít právně závaznou dohodu podle textu, který Kyjev sám navrhl a parafoval, opakuji: už parafoval. Přikázal jim dál bojovat. Evropa se k postoji Londýna připojila. Kdyby byla tato parafovaná dohoda stvrzena smlouvou a uskutečněna, Ukrajina by si opět zachovala hranice z roku 1991, ovšem bez Krymu a části Donbasu.
Další evropský „příspěvek k míru“ přišel po summitu Putina a Trumpa na Aljašce v srpnu 2025. Ruský prezident tam podle svých slov přijal návrhy Washingtonu, které obsahovaly určité kompromisy. Zásadní shoda byla jasně oznámena na společné tiskové konferenci obou prezidentů v Anchorage i v dalších Trumpových prohlášeních. Evropa se vyděsila a začala amerického prezidenta od jeho návrhu odrazovat. Podobně jako Boris Johnson přiměl Ukrajince stáhnout návrhy v Istanbulu. Do Washingtonu ihned vyrazila evropská delegace. Udělala vše pro to, aby se práce na uskutečnění dohod z Anchorage zastavila. Na summitu G7 v Évianu v červnu 2026 a summitu NATO v Ankaře pak Macron a další západní představitelé hrdě prohlásili, že Anchorage pohřbili. Spojené státy teď údajně stojí pevně po boku Ukrajiny a Evropy.
Při nedávné další návštěvě Moskvy Steve Witkoff a Jared Kushner potvrdili, že Washington má nadále zájem pomoci dosáhnout urovnání na Ukrajině. Jak řekl Donald Trump v srpnu 2025 po setkání v Anchorage, všichni se shodují, že se nemá usilovat jen o dohodu o příměří, ale o dlouhodobou mírovou smlouvu mezi Ruskem a Ukrajinou, která válku trvale ukončí. Rusko je podle opakovaných slov prezidenta Putina připraveno jednat právě o takovém trvalém a spravedlivém míru. Úkoly nutné k dosažení tohoto cíle jasně shrnul Vladimir Putin ve svém zásadním projevu v červnu 2024. Poučeni trpkou zkušeností však po dobu jednání v jakémkoli formátu nepřerušíme speciální vojenskou operaci, ačkoli právě to si Evropa přeje. Jde jí o stále stejný prostý cíl: získat čas a doplnit vyčerpané zbrojní zásoby kyjevského režimu, který ze zoufalství už dávno přešel k otevřeně teroristickým metodám.
Jedním z cílů speciální vojenské operace je vedle zajištění bezpečnosti Ruska plné zohlednění práv Rusů a rusky mluvících lidí nejen na Krymu, Donbasu a v Novorusku, ale i na Ukrajině. Tam se se souhlasem Západu dál uplatňují zákony, které zcela zakazují ruštinu ve vzdělávání, médiích, kultuře i běžném životě a také zakazují kanonickou Ukrajinskou pravoslavnou církev. Tyto zákony se začaly přijímat dávno před operací, už od roku 2017. Evropa a NATO mlčely. Současně byly zákony podporovány nacistická ideologie a její praktiky.
Vrchol nacifikace Ukrajiny představovalo nedávné pokleknutí Zelenského a dalších představitelů jeho vlády před ostatky Hitlerových pomahačů, převezenými z Evropy do Kyjeva k opětovnému pohřbení s královskými poctami. Z těchto podle mě satanských hrobů chtějí vytvořit panteon ukrajinských hrdinů na území Kyjevskopečerské lávry, posvátné pro všechny pravoslavné. Je smutné, že naši někdejší spojenci v boji proti nacismu to přehlížejí.
Západ, především Evropská unie, mluví o lidských právech při každé příležitosti. V souvislosti s kyjevským režimem však tato slova neslýcháme.
Rusko trvá na dodržování článku 1 Charty OSN, který požaduje respekt k lidským právům a základním svobodám bez ohledu na rasu, pohlaví, jazyk a náboženství. Pokud jde o pohlaví, chápu, že se kyjevský režim spíše řídí Evropou. Ale u jazyka a víry žádné triky nepomohou. Když upozorňujeme na nepřijatelnost zákazu ruštiny a ukrajinské pravoslavné církve, dostáváme nanejvýš odpověď: „Až bude dosaženo celkového urovnání, zohledníme v jeho rámci i tuto otázku.“ Požadavky Charty OSN ale nejsou k vyjednávání. Musejí se plnit bezpodmínečně a bez vazby na jiné otázky. Ti, kdo podporují kyjevský režim, to musejí zajistit.
Ursula von der Leyenová a další činitelé v Bruselu i evropských metropolích ale pateticky hlásají vstup Ukrajiny do EU a pokračování finanční i vojenské pomoci. A to proto, pozor, cituji: „Ukrajina brání evropské hodnoty.“ Znamená to, že rasismus, pronásledování církve a duchovních a oslavování nacismu v odpudivých podobách ukrajinského nacionalismu jsou hodnotami, na nichž dnes stojí EU. Finský prezident Alexander Stubb nedávno nostalgicky přiznal: „Dnes se od Ukrajiny učíme více než Ukrajina od nás.“
Nikde jinde na světě není zakázán celý jazyk, navíc jeden z úředních jazyků OSN. V Izraeli lze mluvit arabsky i persky, v kterékoli arabské zemi hebrejsky, stejně jako v Íránu, kde žije židovská obec se svými synagogami. Dokonce i v Irsku lze mluvit anglicky. Na Ukrajině je však ruština zakázána. Členům EU a NATO to zjevně vyhovuje. Někteří si ze Zelenského berou příklad, například pobaltské státy.
Nemohu vynechat ani postoj strážce Charty OSN, generálního tajemníka. Od začátku ukrajinské krize on i jeho mluvčí stále opakovali: „Konflikt musí být vyřešen na základě mezinárodního práva, Charty OSN, příslušných rezolucí Valného shromáždění a územní celistvosti Ukrajiny.“ Konec citátu. Opakovaně jsme upozorňovali, i přímo pana Guterrese, že Charta obsahuje také další zásady včetně práva národů na sebeurčení a práva na mateřský jazyk a náboženství. Odpovídali nám, že formulace o Ukrajině je přesná a nebude se měnit.
Když prezident Trump oznámil, že Grónsko by se mohlo stát součástí USA, na tiskové konferenci se mluvčího OSN zeptali na jeho názor. Odpověděl, cituji: „Otázka se musí řešit podle mezinárodního práva, Charty OSN, zásady územní celistvosti Dánska a práva obyvatel Grónska na sebeurčení.“ Konec citátu.
Na tiskové konferenci 29. ledna letošního roku proto dostal António Guterres otázku, zda právo na sebeurčení platí také pro Krym a Donbas. Generální tajemník odpověděl. Musím ho ocitovat v úplnosti: „Vedli jsme o tom velmi zajímavé diskuse. Existují dva principy: územní celistvost státu a sebeurčení národů. Sebeurčení národů však předpokládá splnění celé řady podmínek, vezmeme-li v úvahu znění tohoto principu. Po důkladném posouzení naší kanceláří pro právní záležitosti zastáváme stanovisko, že zásada sebeurčení se na Krym a Donbas nevztahuje. V této situaci tedy převažuje zásada územní celistvosti.“ Konec citátu. Pokud tomu někdo porozuměl, závidím mu.
Grónsko tedy není Krym ani Donbas a nikdy se nesejdou. Netrpělivě čekáme na pokračování seriálu. Zajímavá bude reakce sekretariátu na možné novinářské dotazy ohledně Skotska, Walesu a Severního Irska. Doufáme, že nový generální tajemník vrátí vyjadřování mluvčích sekretariátu do rámce mezinárodního práva. Možná by to pomohlo i západním kolegům, zejména těm evropským, vrátit se do reality a pochopit, kam vede a už vedla jejich bezhlavá podpora ukrajinského nacismu.
Na závěr znovu připomenu konsenzuální deklaraci OSN z roku 1970 o zásadách mezinárodního práva pro vztahy mezi státy podle Charty OSN. Deklarace jasně stanoví, že zásady svrchovanosti a územní celistvosti platí pro státy, které dodržují rovnoprávnost a sebeurčení národů a jejichž vláda zastupuje všechny obyvatele příslušného území bez rozdílu rasy, vyznání nebo barvy pleti. Podle mého názoru je všem jasné, že kyjevský režim nemůže zastupovat obyvatele Krymu, Donbasu a Novoruska, které označil za teroristy, nelidi a stvůry.
Děkuji za pozornost.
Junta, která se chopila na Ukrajině moci po svržení demokraticky zvoleného prezidenta Janukovyče, zahájila na Ukrajině teror, zákaz ruského jazyka na všech úrovních společnosti, zákaz Ukrajinské pravoslavné církve vyznávající tzv. ruské pravoslaví, jehož hlavou je Moskevský patriarcha.
Prostě takový teror není a nebyl k vidění ani v Izraeli, ani v Íránu, nikde jinde na světě. Západ několikrát po sobě zmařil mír na Ukrajině, a to s jediným clem – zajistit pokračování války na Ukrajině, a to i s vědomím toho, že to může znamenat konec ukrajinské státnosti. Lavrov to řekl jasně, že Ukrajina musí zajistit práva ruské menšině podle charty OSN.
Evropa transformovala Ukrajinu na III. Říši
Ale pokud k tomu není současný režim v Kyjevě ochoten, pokud dokonce převáží z Evropy do Kyjeva ostatky válečných zločinců, kteří mají tvořit nový pantheon, potom to znamená jedinou věc: Rusko nedovolí pokračování existence Ukrajiny jako samostatného státu. To sice Lavrov neřekl, ale ani nemusel, protože to z toho vyplývalo. Ukrajina se pod vedením EU totiž po roce 2014 transformovala na jakousi novou nacistickou obdobu III. Říše. A celá Evropa se teď od Ukrajiny tomu nacismu učí.
Lavrovův projev považuji za naprosto zlomový, protože předložil světu pohled Rusů na příčiny konfliktu. Pohled z jejich strany, jejich motivací. A je jasné, že nějaké území zdaleka stačit nebude. Ukrajina bude muset vyhlásit nejen neutralitu, ale bude muset obnovit status ruského národa, jazyka, kultury a víry, což si dnes ani já, ani nikdo jiný nedokáže představit, jak by s něčím takovým kyjevský režim mohl souhlasit.
Otázka zní: Jak může Ukrajina uzavřít mír s Ruskem, když vedení Ukrajiny nenávidí Rusko, ruský národ a všechno spojené s Ruskem do morku kosti? Může nějaká demarkační linie oddělit dvě země, kde konflikt vznikl na základech takových kroků, jako je zákaz používání rodného jazyka Rusů na Ukrajině?
A může vzniknout mír v situaci, kdy celá Evropa se chystá už zcela nepokrytě v blízké době na konflikt s Ruskem? Situace je horší než za II. sv. války. Hitler tehdy jednal na základě ideologie německé nadřazenosti a vize Germánie, ale ani Hitler nezakazoval lidem na obsazených územích jejich jazyk na veřejnosti.
Ukrajině hrozí pod vedením kyjevské junty ukončení ukrajinské státnosti a Evropě válka s Ruskem
Něco jiného byly plány na tzv. poněmčení dětí, ale nešlo o zákaz jazyka národů uvnitř III. Říše. To je strašné zjištění! Naše redakce vše sledovala. Začalo to v roce 2017, ještě za Porošenkovy vlády. Začaly být přijímány protiruské zákony na Ukrajině, v mnoha a mnoha oblastech, a přitom Rusové jsou na Ukrajině největší národnostní menšina. A to dokonce i bez započtení těch území, které obsadilo Rusko.
Do posledního Ukrajince
Tedy na územích pod kontrolou Kyjeva jsou Rusové stále největší národnostní menšinou na Ukrajině, a když se nad tím zamyslíme, tak nám dojde hrozivé zjištění: Rusové buď prosadí své a Ukrajina přijme jejich podmínky, tedy neutralitu Ukrajiny a vrácení práv ruské menšině na celé Ukrajině.
Anebo… anebo Rusové prostě nedovolí pokračování existence Ukrajiny jako samostatného státu. A v tom případě bude na pořadu dne válka NATO s Ruskem, protože Ruská armáda zahájí operaci na ukončení ukrajinské státnosti, o čemž se začíná v poslední době mluvit mezi siloviky v okolí Kremlu.
A přestože nelze říct, že by jejich názory byly určující pro politiku Kremlu, tak nelze ani říct, že by nebyly určující vůbec nikdy. Naopak, jejich hlasy se berou v potaz až ve chvíli, kdy Kremlu dojdou všechny ostatní možnosti. Jako tomu bylo 24. února 2022. A k tomu bodu se opět blížíme, zejména poté, co strana Jednotné Rusko posílila ve volbách do Státní dumy, čímž Kreml dostal mandát k tvrdšímu přístupu k SVO na Ukrajině.