Téma státního rozpočtu rozechvívá dosud bez problémů fungující strany vládní koalice. Vlnka za vlnkou čeří hladinu a korporátní média do toho mohutně foukají v naději, že to ovlivní předvolební situaci. Výběr třetiny senátorů a komunálních politiků je za dveřmi, ale v podstatě to není nikde znát. Přitom jde relativně o dost.
Ale zase ne o tolik, jako dnes kousek za naší západní hranicí v Sasku-Anhaltsku a vbrzku v dalších spolkových zemích. Tyhle volby se nás týkají totiž minimálně stejně jako ty naše. Ve skutečnosti mnohem víc. A pokud se ukáže že průzkumy před volebními místnostmi měly pravdu a Alternativa pro Německo (AfD) získala 45 % a sestaví svou vládu – tak jsme možná na začátku obratu, který se nemůže vyhnout ani nám.
Ale počkejme si na konečné sečtení výsledků. Určitě to bude patřit k hlavním tématům naší pondělní porady od 18 hodin. Ať tak či tak, je to pro nás důležité.
Nikoli ovšem proto, že bychom už v podstatě byli „sedmnáctou spolkovou zemí“, jak občas ujede natěšeným komentátorům mediálního korporátu, těm vědomým či bezděčným agentům německé (bruselské) Páté kolony vedené rozvědčíkem z Hradu.
Jejich touha po obnovení ne tak dávného protektorátu 3. říše je ovšem ve své podstatě komická: Jako nesuverénní podřízení 4. říši, kterou Berlín v druhém nájezdu dobyl bez tanků – a nyní skrze svou bruselskou centrálu ukázkově hospodářsky, politicky i etnicky rozvrátil – už nejméně dvě desetiletí nemáme do svých vlastních osudů moc co mluvit. Což se ani zdrcujícím vítězstvím AfD v Sasku zatím nezmění.
Rozpočtové zmatení jazyků
Podstatou aktuálních diskusí o státním rozpočtu České republiky na příští rok je napohled podivuhodnou shodou okolností biblická zpráva o stavbě Babylónské věže (a zdrcujících následcích). Podivuhodnou ovšem jen pro ty, kteří už zapomněli, v čem se odehráváme. Přitom to máme přímo před nosem.
Architekti a stavitelé EU totiž velmi cíleně zbudovali hlavní sídlo takzvaného Evropského parlamentu ve Štrasburku coby výsměšnou „kopii“ známého obrazu Pietera Brueghela staršího. Ten již v šestnáctém století namaloval působivý komentář k oné pradávné a vždy znovu aktuální události. Nikoli, aby ji ilustroval, ale (marně) varoval. Připomeňme:
Nápad smrtící pýchou stiženého lidstva vystavět „věž do nebe“, z níž se pak vloupá do zapovězené Stvořitelovy kuchyně, skončil katastrofou. Dostat se „technologicky“ vlastním úsilím oknem tam, odkud jej Bůh kvůli zradě vyprovodil dveřmi, skončil na neschopnosti domluvit se. Stačilo, aby Hospodin stavitelům „zmátl jazyky“ – a rázem se projevilo, co domněle „společná řeč“ zakrývala: Různé zájmy a nereálné ambice.
Architekti EU obdobný záměr odpornou stavbou ve Štrasburku vyjádřili symbolicky, co od projektu očekávají: Onen takzvaný parlament je jen žvanírna ke stínování fikce demokracie. Ve skutečnosti je však Brusel pevně v německých rukou. A tam se nevolí, ale jmenuje. A najmenovaní podle německých zájmů vládnou, zatímco Štrasburk předstírá, že 4. říši vládne lid členských států té obrovité berlínské protektorátní organizace.
Jak to souvisí s naším státním rozpočtem a aktuálními vzrušenými „diskusemi“ o jeho údajně příliš vysokém schodku, který prý dál neúnosně zvyšuje zadlužení protektorátu Böhmen und Mähren? Velmi bezprostředně. Děje se totiž podle stejného modelu – jako ostatně všechno v EU.
Vysíláme zde
Pokud si to neuvědomíme, nepochopíme, o co se tu skutečně hraje. A budeme, tu s větším, tu s menším „rozhořčením“, sledovat potíže s financováním uměle budované malé babylónské věžičky – fikce naší státní suverenity. Rozpočet je jejím dokonalým ztělesněním – včetně toho, co právě sledujeme: náhlého „zmatení jazyků“ členů vládní koalice.
Smontované divadlo
O rozpočtu, respektive jeho přípravě, už korporátní média – jako vždy v čele s ČT a ČRo, hlavními spojkami na Brusel – vedou zastřelovací kampaň dlouhé týdny. Ve studiích coby hosté zasedají na směny stále titíž pečlivě vybraní antibabišovští úderníci: jedni se vydávají za ekonomy, druzí za novináře, třetí za politology. Neuplynul den, aby do toho neprali dělostřeleckou artilérií (dálkové drony teprve testují) – aniž rozpočet znali.
Už pouhé srovnání s tím, jak v nedávné minulosti mlčeli či nepřímo ba i přímo obhajovali katastrofální Stanjurovy rozpočty fialové vlády, by mělo každého soudného varovat. Jenže kdepak! Pokud to televizní a rozhlasoví propagandisté přímo nevyhlásí, propadá většina veřejnosti obvyklé ztrátě paměti: vše se děje pouze teď, před tím nebylo nic – tedy pokud se to nehodí k další skandalizaci stávající vlády.
Přitom účet za finanční zkázu Fialova totalitního panování a rozkrádání je zřejmý. Lze ho v nejhrubších rysech z jedné strany ohraničit dosud nikdy nevídaným schodkem jednoho biliónu (!) a dvou stovek miliard korun. Ze strany druhé pak zhruba čtyřicetiprocentní inflací, která nám všem vyždímala peněženky i úspory stylem opět dosud neviděným. Sáli nás tedy při hrnutí peněz do Kyjeva a Bruselu hned nadvakrát: Jak přímým zadlužováním, tak krvavými příjmy z inflace.
Ale to bylo – mediálně – v pořádku. Stavba Babylónské rozpočtové věže s falešnými nebo utajenými položkami se zastavila až po volbách. Nová vláda dostala do rukou Stanjurův poslední rozpočet, v němž se ty černé díry a propasti konečně ukázaly v plném světle. Nezapočítané dluhy současného šéfa ODS Martina Kupky (tehdy ministra dopravy) například ve Fondu dopravní infrastruktury (30 mld.) jsou jen drobným příkladem. A nic.
Když nyní Alena Schillerová přijde s rozpočtem, který je v podstatě realistický – a navíc s ambicí dostat se z dluhové pasti investicemi – sesypou se na ni jak zběsilí: Druhý nejzadluženější rozpočet v historii ČR! Dlouho připravované představení divadla smontovaného z prefabrikátů údajného „odpovědného hospodaření“ rozjelo svou šmíráckou cirkusovou verzi. Ale proč se k ní v roli křoví vzápětí přidaly obě menší koaliční strany?
Motopuberťáci a rozpačití
Důvod je prostý. Macinkovi Motoristé v tom totiž zoufale plavou. V předvolební snaze tvářit se pravicově, a přitáhnout tak k sobě zděšené zbytky voličů někdejší Klausovy ODS (z níž se stala ukázková havlistická „středo-levice“), si vzali rozpočet jako snadno viditelnou vějičku. Biliónové Fialovy dluhy k tomu neodolatelně lákaly. Tvrzení o „snižování schodku rozpočtu“, s nímž vstupovali do vlády, však už byla vědomou lží.
V současné chvíli totiž nic takového udělat nelze – a oni to vědí. Proč se tedy zničehonic ozvali? Protože prostě svůj problém chtějí hodit na Babiše. A když jim ještě k tomu „rozpočtový konzervativec“ Václav Klaus vynadal, udělali v pubertálním zmatku rychlý úkrok stranou. Přitom je jasné, že kdyby VK byl nyní premiérem či ministrem financí, nemohl by v zásadě dělat nic jiného než Schillerová – pokud by nechtěl vyhnat lidi do ulic jako Merz v Německu.
Jistěže lze ještě o něco víc škrtat v provozu ministerstev. Určitě je možné úplně utopit financování dalších politických neziskovek, které přisáty na ministerstvech ovládaných ANO kvůli dávným kamaráčoftům nadále fungují. Ale to jsou všechno jen „drobné“, které výši schodku mohou ovlivnit (za vysokou politickou cenu) v řádech jednotek miliard. Ostatně Andrej Babiš má pravdu, když vrzající Motokáře vzkazuje, aby se podívala do vládního programového prohlášení, které podepsala. Jenže marně, protože „jazyky“ již byly pubertálním chaosem zmateny.
A co SPD? Proč se také přidala k rozpočtovému kverulování? Prostě proto, že musela. Ztratila by tempo. Její voliči při pohledu na „motorevoltu“ by se automaticky ptali: Když jste dopustili, aby 2% HDP na nesmyslné zbrojení ministr Zůna ve vládě odkývl, požadujte i vy něco zpátky. A také na absurdních platbách Ukrajincům! Po motoristickém „zpětném zášlehu“ zřejmě nemohl Okamura udělat nic jiného. Ale přesto je to špatně. Ví, že vláda nemá sílu odporovat Američanům s povinným výpalným zbrojovkám. A Bruselu s Ukrajinci.
Jedinou relevantní odpovědí mohlo být to, co v Protiproudu řekl předseda PRO (takto rovněž poslanec za SPD) Jindřich Rajchl: Řešení je jen na příjmové straně. Zdanit jedním procentem z obratu zbrojovky a banky, které se na válce astronomicky (skrze stát) napakovaly, by celou věc téměř „zalátalo“. Má pravdu, to už nejsou drobné. Jenže tohle z oficiálního vyjádření vedení SPD nikde nezaznělo. Přitom sáhnout na „korporátní daně“ (klidně k tomu přidat i miliardářská média) by byl krok skutečného vzdoru, s nímž by si Andrej Babiš tak snadno neporadil.
Ale nyní zanechám hraběcích rad a „cimrmanovsky“ si přeříznu kšandy: Ten problém je totiž ještě úplně jinde.
Račte vstoupit do Akademie
Dluhy (ne)existují!
Skutečně. Jsou pouze virtuální. Jistě, na jejich každoroční splácení vydáváme sto miliard. Při téměř tříbilionovém ročním rozpočtu je to ale nepodstatné. Klidně jsme se mohli zadlužit ještě daleko víc, mít mnohem vyšší schodek – a proinvestovat ho. V tom je totiž tajemství Babylónské věže, jejíž dostavba už ale není možná:
Nejen Francie, Itálie, Španělsko a – po Merkelové „odbrzdění“ – nyní už i hospodářsky krachující protektor EU Německo – mají dluhy (k HDP) jednou takové než my. O Spojených státech (40 biliónů! dolarů) ani nemluvě.
A teď to řekněme jasně: Tyhle dluhy už nebude nikdy možné splatit. Všichni to vědí. Při jednáních o připravovaném rozpočtu Bruselu tlačí Němci na jeho snížení pouze z jediného důvodu: Aby si mohla EU (pro Německo a možná Francii) ještě vůbec mít kde dál půjčovat na oddálení krachu (na úkor ostatních států unie včetně ČR).
Všichni vědí, že splácení nebude. Buď to „spláchne“ válka s Ruskem (to ale aktuálně moc nevypadá, když se v ní nechtějí angažovat USA), nebo sáhnou na bilióny na soukromých účtech půl miliardy ovládaných v protektorátech (v tzv. členských zemích). Baba Lejnová už o tom začíná mluvit nahlas. Nebo se EU rozpadne – a všechno se přepočítá znovu – v podstatě tentýž efekt jako válka.
Proto je daleko podstatnější uvažovat o tom, co znamená fantastický výsledek voleb v Sasku než hloupá rozpočtová škádlení Babiše ve vládní koalici. Dospělí (a voličsky uvěřitelní) by tuto hru měli okamžitě přestat hrát – a začít mluvit vážně. Alespoň třeba jako Jindřich Rajchl. Tohle je nedůstojné – a nakonec se to stejně obrátí proti nepřesvědčivým „kverulantům“.
Zmatení jazyků vepsali architekti EU už do jejích základů. Symbolicky do stavby ve Štrasburku. Mysleli, že se tím vysmívají dávnému dluhu, který naopak nesplatit nelze – jakkoli se nás snaží přesvědčit o opaku. Je totiž jedinou reálnou pravdou o tomto světě. A především o jeho marnotratné, rozhazovačné, nezaslouženě blahobytné – protože nakradené – a na budoucnost rezignující verzi v euro-atlantické civilizaci umírající na pýchu.
Lépe než štrasburská babylónská obluda to vyjadřuje známý nápis na Nelsonově sloupu (trafalgarské náměstí) v Londýně. Nějaký pomatenec tam napsal citát z knihy jiného pomatence stiženého syfilitickou paralýzou:
„Bůh je mrtev. Nietzsche.“ A někdo rozumný pod to připsal:
„Nietzsche je mrtev. Bůh.“