S tím časem je to stejnak zvláštní. Rozhodně nikoho neohromím zjištěním, že časů je mnoho. Jakkoli onen pravidelně odpočítávaný stále dokonalejšími přístroji, jejichž zmenšeninu někteří nosí na ruce, další v mobilech a nejvíce asi na obou „displayích“ současně, je technicky vzato pořád stejný.
A přece náš osobní čas má mnoho podob, rychlostí a emocí způsobených prožíváním. Tím zjevně opět nikoho neohromím – a ani mi o to nejde. Spíše o to, že jakkoli to tik-tak všichni známe, je to vlastně záhada. A možná proto, že je tak samozřejmá, nikoho vlastně nezajímá.
V docela nedávné minulosti tomu tak ale nebylo. O čase a jeho smyslu uvažovali myslitelé, velcí umělci, a dokonce i moderní kněží stále se rozrůstající většiny „nevěřících“ (myšleno v euroatlantickém civilizačním prostoru) – vědci. A dospívali občas k docela pozoruhodným závěrům.
„Setrvej, vteřino!“ měl třeba zvolat hrdina nejznámějšího dramatu J. W. Goetha, absolutní autorské hvězdy své doby. Nešlo v té vteřině o málo. Vědou a poznáním světa posedlý doktor Faust na tom postavil svou smlouvu s ďáblem. Ten mu zaručil nejen pozemský úspěch, ale i praktickou nedotknutelnost.
Jeho duši však měl získat pro své pekelné plány pouze v případě, že Faust ve své nekonečné touze po dalších a dalších objevech a zážitcích dospěje do stavu, že by si přál, aby byť jediný okamžik setrval. Aby se čas třeba jen na vteřinu zastavil. Byla to podmínka – a současně samozřejmě past – docela promyšlená.
Mefisto, ten ďábel, totiž znal své pappenheimské. Onu neukojitelnou touhu člověka po něčem novém, dalším, ohromujícím. Po běhu k horizontu, který se stále vzdaluje, ať k němu utíkáme seberychleji. A přece věděl, že i to má své limity v čase. Faust tomu nevěřil. Jak to dopadlo, víme – i když (v pojetí Goethově) je to ještě kapánek složitější. Ale spor o tu vteřinu s námi zůstal.
Čas a moc
Žijeme totiž pouze v přítomnosti, ale s očima upřenýma k budoucnosti. K něčemu, co nemůže nikdo znát, a přesto na tom stojí většina našich každodenních úvah – a plánů. Minulost, včetně té bezprostřední, nás už, k naší škodě, zdaleka tolik nezajímá. Což Mefisto, v jakkoli dle libosti přeneseném slova smyslu, samozřejmě stejně dobře ví. A spolu se svými lemury (pomocníky) a nesčetným zástupem Faustů na tom staví své další a další pasti.
O pár let více než jedno století po Goethově smrti (r. 1832) vydal jiný slovutný spisovatel román o blízké budoucnosti. Nazval ho 1984 – podle data, v němž se má jeho vize uskutečnit. Orwellovu „dystopii“ (opak utopie, vize ideálního světa) dnes zná kdekdo, protože na jednotlivosti z ní se odkazují kritici stavu naší reality vlastně z celého spektra – od mainstreamu až po nepodvolené.
Málokdo však tuto základní knihu o budoucnosti, jež se stává stále více přítomností, skutečně přečetl. Protože spěcháme za svými jinými povinnostmi, zážitky, vteřinami a plány, jež potřebujeme uskutečnit v jiné bezprostřední budoucnosti. Posluchači protiproudní rozhlasové stanice Hvězda si ten klíčový román mohli ovšem nedávno vyslechnout celý jako četbu na pokračování, pokud si o deváté večerní řekli „zastav se, hodinko“.
Jedna z Orwellových základních tezí je právě o čase a jeho vztahu k přítomnosti: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost; kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“ Celé je to ovšem zasazeno do dalších vztahů, podmínek a souvislostí, kterým porozumí plně jen ten, kdo zná celý kontext, ne pouze slavný citát.
Čas a rozhodování
Tím narážíme na další „rozměr času“ – rozhodování. Přistupujeme k němu neustále, aniž si to většinou uvědomujeme. Od volby, zda se napiju své kávy na stole teď, nebo až za okamžik – až po rozhodnutí, zda budu dál číst nebo poslouchat tento text, který mě třeba vůbec nezajímá, protože se v něm nehřímá, nespílá či nepřináší dostatečná dávka překvapivých „informací“ („soma“ říká té zničující návykové droze jiný slavný dystopický román).
Čas a rozhodování (rozhodování v čase) jedno jsou. I ten, kdo si myslí, že o ničem nerozhoduje, rozhoduje neustále. A důsledky jeho rozhodnutí se opět projeví v čase. Někdy jsou na pohled bagatelní. A přece mohou zásadně změnit budoucnost rozhodujícího – i těch, jichž se rozhodnutí týká, aniž o tom mají ponětí. Pouze pocítí důsledky.
Stačí třeba jediný nepatrný pohyb někoho z těch stovek milionů či miliard, kteří v této chvíli sedí za volantem a řítí se za plánovanou budoucností – pohyb bezděčný, nebo záměrný – a všechno se rázem změní. Srážka a tragédie, jejíž důsledky se řetězově vrší, nebo naopak „vyklouznutí“ z katastrofy, která se už zdála být v další vteřině neodvratná. Stačila jediná vteřina.
Čím větší je volant, respektive „mechanismus“, jímž řidič přítomnost ovládá, tím hlubší a trvalejší jsou následky každého jeho chybného (či naopak správného) rozhodnutí. Pro cestující ve vlaku, v autobuse či v jiném prostředku „hromadné dopravy“ je rozhodnutí svěřit se schopnostem a odpovědnosti řidiče přímo osudové: Jak nastoupíme, už není cesty zpět (minimálně do příští zastávky). S tím ale počítáme a VĚŘÍME, že cesta dopadne, jak jsme si naplánovali.
Co se stane?
Úplně stejné je to s těmi, kteří v určený den přijdou (či nepřijdou) do volební místnosti, aby svým rozhodnutím (či nerozhodováním, což je totéž) vybrali řidiče pro relativně dlouhý čas cesty komunity, v níž žijí: v obci, v kraji, ve státě. V tomto případě však za výsledek rozhodnutí nesou spoluzodpovědnost. Ti, kteří se jim jako řidiči nabízejí, přece dopředu říkají, jaký mají plán (jiná věc, jestli jim to věříme, ale i to je součástí rozhodování).
Nejhorší je situace, když někdo drží volant bez ohledu na mínění ovládaných, má dostatek moci, aby si ho udržel – a jenom předstírá, že respektuje rozhodování ostatních. Jede si, kam chce, byť by to byl šílenec, který míří k propasti. Prostě ten vehikl ukradl i s cestujícími – a jejich mínění ho nezajímá. To je právě ten Orwell: Na to, co se stane v Bruselu, nemáme vůbec žádný vliv, ale důsledky poneseme, protože jsme součástí cestujících v expresu, jenž se řítí k neodvratné havárii.
Objednávejte živou vodu zde
Co teď? Opět je to o rozhodování v čase a sdílení svého osudu s ostatními. Přesvědčíme ty, kteří si ničeho nevšímají a jenom se vezou, že je nezbytné zakročit a vzít řízení do svých rukou? Odpojit vagón a rozhodnout se pro vlastní trasu? Jenže – co se stane pak? ptají se ti, kteří sice tuší, že něco není v pořádku, ale aspoň to pořád někam jede.
Je možné odpovědět na otázku po budoucnosti? Orwell nabízí jednu pomůcku, jak budoucnost odhadnout: „Svoboda je svoboda říkat, že dvě a dvě jsou čtyři. Pokud je toto zaručeno, všechno ostatní už vyplyne samo.“ Bruselští uchvatitelé, Mefistovi lemuři, tvrdí: Nepřirozené je přirozené (gender, homo atd.), lež je pravda (klima, Green deal), válka je mír (příprava na přepadení Ruska). Dvě a dvě je pět. Říkat něco jiného je zakázáno. Na místě je tedy otázka:
Jak to dopadne?
To lze odhadnout – či spočítat, chceme-li – stejně obtížně jako kteroukoli jinou otázku po budoucnosti. Orwellův hrdina dopadne špatně. Anebo dobře? Vzdát se a přizpůsobit se, žít nesčetnou řádku „vteřin“, které setrvávají, protože možnost svobodného rozhodování v čase nám je odepřena? Nebo odmítnout, trvat na tom, že dvě a dvě jsou čtyři – a nést následky? Obojí je totiž volba. Zhruba stejná, jakou vteřinu za vteřinou řeší stamilióny řidičů v osobních autech právě v této vteřině.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
K rozumné odpovědi je prostě nutné přibrat do rozhodování ještě něco jiného. Pevný bod, který racionální rozhodování umožňuje. Goethe to řeší tak:
Starý, napůl slepý a již skoro hluchý Faust konečně pochopil omyl všeho svého bloudění, zločinů, úprků za zážitky, za objevy: Bylo to špatně. Chce teď na poslední chvíli vše, co ví, využít k prospěchu svých bližních. Naplánuje projekt na dobývání souše z moře. A protože již slyší cinkot lopat a dalších nástrojů, domnívá se, že práce začaly. Domnívá se…
Jenže on má smlouvu s ďáblem, tím největším lhářem, podvodníkem, mistrem ironie a výsměchu všemu, co je v člověku dobré a mravné. Takže to, co Faust slyší, jsou sice opravdu zemní práce, ale ne na stavbě hrází: To mu Mefistovi lemuři kopou hrob…
„Zastav se, vteřino! Setrvej, okamžiku!“ zvolá stařec s plným vědomím, co to pro něj osobně znamená. A Mefisto se chechtá: „Je ztracen!“ Jeho plán vyšel do puntíku. Je tu ovšem ten pevný bod. Tedy byl ještě v první polovině devatenáctého století, který Goethe (ač sám zednář) nedokázal obejít.
Fakt je to s tím časem divné. Celý dlouhý život – a rozhodla jediná vteřina. Z nebe totiž ďáblův triumfalismus zvrátí definitivní soud. Verdikt, který stojí nade vším: „Je spasen!“
Takže konec dobrý, všechno dobré? Kdepak! Tyhle báchorky přece dávno neplatí. Žít a v čase se rozhodovat podle nich, je jako tvrdit, že dvě a dvě jsou čtyři.
Protože kdo ještě dneska věří v Boha?