Srbsko má od dneška úřadující prezidentku – předsedkyni parlamentu Anu Brnabićovou. Aleksandar Vučić včera odstoupil a předtím si ještě zavolal s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Jedno s druhým přímo souvisí.
Kdyby se Vučić do Kremlu nedovolal, byla by celá operace na pokraji krachu. A nezdar by přišel draho: v sázce je srbský stát.
Nepřátelé slaví
Vučić odchází, aby zůstal. Poslední prezidentské období dosedět nehodlá – chce se nechat zvolit premiérem. Na názvu funkce vůbec nesejde: dokud zůstává v systému, bude jeho určující osobností. I kdyby dělal vrátného, všechno se bude dál vyřizovat přes něj – jen pod jednou podmínkou: vládnoucí Srbská pokroková strana musí 25. října vyhrát parlamentní volby. Jinak přijde o všechno.
Poprvé po dlouhých letech nemají všeobecné volby předem jasný výsledek. Vučić a spol. mají sice větší šance i lepší preference, jenže letos i loni už nejednou vypadala jeho éra na odpis a srbská mocenská vertikála visela na vlásku: Hrozbu pro bělehradského vládce vidí i ten, kdo ji vidět nechce.
Na náměstích, kde se přenášel Vučićův projev, odpalují ohňostroje a skandují „Vítězství!“ – a to jsou jeho nepřátelé. Podpisy nutné k registraci hlavní opoziční síly do voleb nesli v průvodu napříč celým Bělehradem. Jmenuje se „Studentská kandidátka – Studenti vítězí“. Odtud ten pokřik o vítězství, žádné předčasné jásání.
Obratná politika
Porazit Vučiće zkoušeli skoro dva roky. Od chvíle, kdy se na zrekonstruovaném nádraží v Novém Sadu zřítil přístřešek a zahynulo 16 lidí, bylo Srbsko vzhůru nohama. Protestující nejdřív žádali boj s korupcí a lepší infrastrukturu, potom novou vládu. Jádrem protestů se skutečně stali studenti a v čele jejich kandidátky stojí novosadský profesor medicíny Ilija Srdanović. Pokud opozice ve volbách uspěje, premiérem bude on.
Srdanović jako politik na Vučiće nestačí – ostatně na celém Balkáně se mu vyrovná málokdo. Před čtvrtstoletím ho chtěli nechat shnít v Haagu spolu se Slobodanem Miloševićem. Válku tehdy sice prohráli, on se ale nakonec dočkal pádu mnoha svých nepřátel. Je to pravý talent, proslulý dvojnásobnou výdrží, dvojakostí a dvěma (někdy i více) židlemi, na nichž sedí současně. Vždyť i v projevu o odstoupení citoval jedním dechem Winstona Churchilla a Si Ťin-pchinga.
Není to výtka pokrytectví, spíše obdiv. V čele chudé země – duší s Ruskem, tělem v Evropě – je Vučić přesně takový, jaký má být. A Srbům jeho politika vyhovuje: nepohádat se ani s Moskvou, ani s Bruselem, ani s Washingtonem (kvůli Kosovu), ani s Pekingem (kvůli investicím).
Plyn rozhoduje
Hlavním Vučićovým soupeřem proto nebude vůdce stejného formátu ani touha části společnosti (mimochodem stále menší) vstoupit do EU, ale únava z celé éry. Co Srbové svému prezidentovi vyčítají, připomíná domácí kritiku bývalého maďarského premiéra Viktora Orbána. Byl to skutečný lidový tribun s oblíbenou politikou, volby vyhrával jedny za druhými – a přesto nakonec (spojenými silami Německa a Bruselu, pozn. PP) prohrál. I v Srbsku se jazýček vah může vychýlit kterýmkoli směrem.
Rozhodujícím závažím na těchto vahách je plyn. Kdyby platily tržní ceny, Srbové by je neunesli. Jejich ekonomika na plynu doslova visí a smlouva s Ruskem o dodávkách za zvýhodněné ceny měla vypršet 30. září. Kdyby ji Vladimir Putin odmítl prodloužit, mohla by Vučićova dlouhá politická kariéra za měsíc skončit: zdražení by nebylo jen ranou pro Srbsko, ale i důkazem, jak starý vůdce ztratil schopnost udržet partnerské vztahy s Moskvou. Jenže on ji neztratil.
„Občané Srbska musí vědět, že budeme mít i nadále dobrou, nízkou cenu plynu – 318 eur za tisíc metrů krychlových, místo abychom platili tržní cenu 868 eur,“ napsal Vučić po telefonátu do Kremlu na sociálních sítích. To se dalo čekat.
Tatáž zvláštnost, co srbskou vnitropolitickou melu zamotává, dělá celou situaci při pohledu z Moskvy prostou.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Mezi kameny
Na rozdíl třeba od ukrajinského Euromajdanu z let 2013–2014 není srbský majdan ani protiruský, ani proevropský. Tábory nejde rozdělit podle vztahu k Rusku: v opozici je rusofilů habaděj, ve Vučićově okolí zase mnoho rusofobů.
Při demonstracích prezidenta tepali jako odpadlíka a přátelství s Rusy přitom uváděli právě jako to, od čeho údajně odpadl. A profesor Srdanović opakovaně zdůrazňuje: Členství v Evropské unii pro něj není prioritou – tou je samotné přežití země. Ať volby vyhraje kdokoli, bude se vědomě chystat na válku – současné kosovské vedení totiž chce Srbsko dál rozkrajovat.
Brusel proto otevřeně nepodporuje nikoho – ani Vučiće, ani studenty. Proevropské síly ovšem stojí za Studentskou kandidátkou. A pokud opozice přece jen sestaví vládu, eurokomisaři si spokojeně zamnou ruce: Srbsko chtějí do sféry svého absolutního vlivu vtáhnout plíživě, ne naráz – a nová vláda bude v tomhle povolnější než protřelý Vučić.
Konečný cíl Západu na Balkáně se přitom od roku 2014 nemění: odříznout region od ruského vlivu a plně ho začlenit do NATO. Srbové na to připraveni nejsou, Evropané je ale připravovat budou – a Vučiće vidí jako překážku.
Pro Rusko je proto prodloužení slev poměrně snadné rozhodnutí, tím spíš, když mu kvůli sankcím zbývá neprodaný plyn.
Říct „ano“ by bylo těžší, kdyby se srbský majdan dusil rusofobií a Moskva měla s Evropskou unií normální pracovní vztahy. Nebo kdyby podpora jedné strany ve volbách znamenala konfrontaci s druhou, jakmile by se dostala k moci. V Srbsku ale Rusko nepodpořilo Vučiće. Podpořilo Srbsko a Srby – a ti dobře vědí, jak moc na plynu závisejí, takže to za úplatek nikdy nepovažují, i kdyby svou vládu nenáviděli.
Jiná věc je, že ji možná nenávidí víc, než si optimisté myslí. A až bude pozdě, řeknou si:
Mířili na Vučiće, ale trefili Srbsko.