Obsah
Opět se naplňuje známé přísloví přísloví: hlupákova modlitba se trestá vyplněním. Brusel se modlil za „zelenou transformaci“ a „strategickou autonomii“. Modlitba byla vyslyšena. Průmysl odchází do Ameriky a do Asie. Energie stojí třikrát tolik. Hormuzský průliv je de facto uzavřen. Letecké palivo zdražilo za dva měsíce o sto procent. A tak dále.
Ale z Bruselu přesto přicházejí další a další šílené povely.
Spirála
Analytik Martin Armstrong — jehož Economic Confidence Model patří k mála konzistentně fungujícím nástrojům cyklické analýzy — varoval dávno: Eurozóna míří do prolongované hospodářské deprese. Výhled? Rok 2028.
Spotřebitelské ceny v eurozóně poskočily v dubnu 2026 o 3 %, za nimi energetická inflace +10,9 %. Evropská centrální banka sedí s rukama v kapsách: zvýšit sazby a zabít ekonomiku, nebo je snížit a ještě přilít benzín do ohně? Geopoliticky podmíněnou energetickou krizi měnovou politikou nevyřeší. Tuto past si Brusel připravil sám.
Analytik Arnaud Bertrand k tomu říká: „Průmyslové náklady na energii jsou v EU dvakrát až třikrát vyšší než u konkurence. Produkujeme o 40 % méně elektřiny než USA, ač máme o třetinu více obyvatel. A naším řešením je záměrně zdražovat čínské solární panely — nejlevnější dostupný zdroj elektřiny — pod záminkou bezpečnostní hrozby. Více než parodie.“
Německo čelí nejdelší hospodářské stagnaci od války, Hrubý domácí produkt od roku 2019 prakticky neroste. Francie rovněž stagnuje a ještě zvyšuje dluh. Britská ekonomika se hroutí tempem neviděným čtyřicet let. Na jihu Evropy je rekordní nezaměstnanost mladých. A přesto Brusel bude dál vydávat nařízení o správném tvaru okurek.
Klauni v Europarlamentu
Ruský ekonom Kirill Dmitrijev označil evropské úředníky za „byrokratické klauny, kteří nejsou schopni ani sledovat situaci“ — a konkrétně poukázal na fakt, že Brusel si v průběhu dvou klíčových měsíců energetické krize neobtěžoval sbírat data z trhu.
Analytik Smirnov formuloval diagnózu ještě přesněji: „Ve vedení EU sedí lidé vytažení do funkcí za poslušnost a absenci vlastního názoru. Nejsou flexibilní, nejsou schopni reagovat. Dostali rozkaz — nenávidět Rusko — a budou ho poslouchat navzdory všemu, i na úkor sebe samých.“
A dodává: „Churchill byl sice přesvědčeným antikomunistou, přesto v červnu 1941 okamžitě přešel na stranu SSSR — protože disponoval intelektem. Dnešní Evropa má jen postavy typu von der Leyenové.“
A co říkají politici, kteří tolik nemají co ztratit — tedy ti, co již ze svých funkcí odešli? Bývalý švédský premiér Carl Bildt ve svém článku „Europe’s Economic Emergency“ konstatuje: při stagnujícím růstu a rostoucím dluhu není prostor zvyšovat výdaje na obranu při zachování sociálního státu. Pracující populace Evropy se smrskne o 12 % za jedinou dekádu. Bývalý německý ministr zahraničí Joschka Fischer píše: „Americký protektorát skončil — Evropa se musí rozhodnout sama.“
Argentinský prezident Milei to říká zcela na rovinu: „Veškerý bordel v Evropě vznikl proto, že zlikvidovali důchodový systém, prosazovali zelenou agendu a povzbuzovali příliv cizinců.“
Katastrofa v číslech
Blokáda Hormuzského průlivu přerušila denní dodávky 300 000 barelů leteckého paliva (kerosinu) z Perského zálivu do EU. Evropské rafinérie kerosin v potřebném množství nevyrábějí — jsou nastaveny na benzín. Tato strukturální hloupost se nyní vymstila: Lufthansa omezila lety o 20 000 měsíčně a zdražila letenky o 20 %. V USA zbankrotoval Spirit Airlines. Cena kerosinu na Západě se zdvojnásobila. Celkové evropské ztráty v této množině k 22. dubnu 2026 činí 28 miliard dolarů.
Na diplomatické frontě nebyla EU schopna přerušit asociační dohodu s Izraelem navzdory zdokumentovaným masakrům v Gaze a navzdory požadavku čtyř členských států. Průzkumy z března 2026 mluví o tom, že pouze 17 % Němců považuje Izrael za spolehlivého partnera. Přesto Berlín zablokoval jakýkoliv krok tímto směrem. Toto není politika. Toto je abdikace.
Babišova rošáda nestačí
Na konci dubna 2026 premiér Babiš absolvoval první zahraniční cestu mimo EU: Ázerbájdžán, Kazachstán, Uzbekistán. S ním letěl vicepremiér Havlíček, šéf ČEZ Beneš, padesát firem. Cíl: ropa, plyn, kontrakty. Výsledek: Ázerbájdžán přislíbil ČEZ dodávky dvou miliard metrů krychlových plynu ročně. Dohoda zatím nepodepsána, dodávky snad v letech 2028–2029, cena 20 miliard korun ročně.
Ekonomická diplomacie jistě má smysl a předchozí vláda ji pohrdavě ignorovala — Havlíček to řekl bez obalu: „Lipavský jezdil po aktivistických neziskovkách a fotil se jak baští hotdog.“ Ázerbájdžán byl loňský rok se 42 % dovážené ropy největším dodavatelem pro Česko. Diverzifikace zdrojů je nutná.
Na druhou stranu: reálný dopad na českou energetickou situaci v příštích dvou letech je omezený. Kapacita ázerbájdžánské těžby i plynovodní infrastruktury není nafukovací. Dodávky? Pokud, tak nejdříve 2028–2029. Jenže krize hoří teď. A Uzbekistán — třetí destinace cesty — energetickou velmocí rozhodně není. A Čínou čím dál více ovládaný Kazachstán není partner, na jehož dodávkách lze dlouhodobě stavět.
A co hůř: Babiš nemůže sáhnout po tom nejlogičtějším řešení. Tam, kde je plyn nejblíže, nejlevněji a s nejlepší infrastrukturou.
Protože mu to Brusel zakazuje.
A tak Babišův pragmatismus naráží na ideologický strop, který si unijní aparát vztyčil bez mandátu těch, kteří za něj platí. Létat od Baku po Astanu místo jednoho rozhovoru s Moskvou — toto je dnešní realita české energetické politiky i za nové vlády, jíž dominuje ANO.
Kdo zaplatí?
Armstrong předpovídá depresi nejpozději do roku 2028. Není prorok — je analytik. Data říkají totéž. Spirála je spuštěna.
EU nezkolabuje dramaticky. Bude to pomalé. Průmysl bude dál tiše odcházet. Mladí lidé budou tiše odcházet. Energie budou tiše zdražovat. Úspory budou tiše erodovat. A Brusel bude hlasitě vydávat nová nařízení.
Odpovědnost? Žádná. Účet? Ten je jasný. Zaplatí vždy titíž — ti, kteří o ničem nerozhodovali. Spotřebitelé. Zaměstnanci. Důchodci. Rodiny.
My.