Příběh za španělské Ceuty opět malinko poodhrnul oponu divadla, které hraje svůj part dvacet čtyři hodin denně, tři sta šedesát pět dní v roce již po mnoho let neúnavně dál a dál. O migrantské invazi se přesto – nebo právě proto – už korporátní média téměř nezmiňují. „Recenze“ tohoto děsivého kusu se v nich omezují na útoky proti těm, kteří v hledišti pískají a volají „zastavte to!“
Tomio Okamura a vedle něj i celá SPD si už několik let užívají skandalizaci a trestní stíhání za plakát, který varoval před důsledky tohoto maratónského kusu u nás – pokud svým nezájmem připustíme, abychom byli „transportováni“ z hlediště přímo do arény, kde se ta zabijácká opera odehrává.
Chirurgové z dovozu sice denně v západních arénách vraždí, znásilňují, kradou a opevňují se v celých městských čtvrtích proměněných v přistěhovalecké zóny, do nichž už nesmí vstoupit ani policie, ale připomenout to před volbami docela podařeným plakátem vydávají represívní složky fialového státu za trestný čin. A podle zatím nepravomocného výroku jednoho soudu to tak vidí i jistá část politické justice. Jak jinak.
Pokud se ve veřejném prostoru – případně i v korporátu (vedeném Českou televizí a rozhlasem) objeví někdo, kdo si v souvislosti s touto politickou kauzou vůbec dovolí nadhodit řeč o totální ztrátě svobody slova, musí se nejprve zaklínat: Ten plakát je samozřejmě odporný, jsem z něho znechucen, atd. atd.
Teprve poté (někdy až Den poté) smí přidat nějaké to „ale“ o svobodné soutěži politických stran a jejich právu na způsob a metody komunikace jaké si zvolí, s drzým argumentem, že jediným „soudcem“ má být přece volič, který to odmítne, nebo se s tím ztotožní hlasovacím lístkem.
Tím bylo „názorové pluralitě“ učiněno zadost a odvážný naiva je vzápětí zasypán přizvanými nositeli těch „správných“ fašounských výkladů o tom, že svoboda slova je sice v naší „svobodné liberálně demokratické“ společnosti principem zcela základním, ale má hranice: nesmí zpochybňovat totalitu vydávanou za demokracii.
Někde v této orwellovské bažině ta takzvaná diskuse obvykle uvízne a utopí se. A hle: už vůbec nejde o to, co onen „odporný plakát“ sděloval a vyjadřoval, ale „pluralitně“ žvaníme o tom, jestli smí, nebo nesmí vůbec existovat. Nikoli problém, na nějž upozorňuje, ale jeho znázornění.
Vít Rozparovač a jeho parta
V některých případech je tomu ovšem zase naopak. Pokud jde o soudruha na správné straně barikády obrany tyranie, zobrazení je vedlejší. Jde výhradně o obsah propagandistické teze.
Když Vít Rakušan nechá za státní peníze zhotovit (a spustit z oken svého ministerstva útlaku) obří bilboard, na němž je prezident největší země světa a největší jaderné mocnosti minimálně evropského kontinentu zapnutý po krk do pytle na mrtvoly, je vše v pořádku: Haha, to se mu povedlo.
Nejde o to, zda v někom vyvolává znechucení „rozpustilé“ explicitní zobrazení mrtvého člověka zjevně vykuchaného nějakým chirurgem se žlutomodrým nožem. Pluralitně diskutujme výhradně o té „vtipné“ myšlence.
Pluralitně znamená, že nikde nesmí zaznít, že smrt státníka, který řídí operaci na záchranu miliónů lidí vystavených genocidě nacistického režimu, který se dostal k moci krvavým státním převratem, při němž odstranil demokraticky zvoleného prezidenta. Říct něco takového by se totiž mohlo rovnat trestnému činu schvalování genocidy.
Že to nedává smysl? Jakpak ne?! Vždyť ten žlutomodrý demokratický nacistický režim, který ani neskrývá formální znaky příslušnosti k dědictví po Adolfu Hitlerovi, je přece vystaven „agresi“ – v jejímž důsledku hrozí jeho likvidace, vpravdě genocida nacismu jedenadvacátého století!
Pokud se tezí o údajné agresi Ruska vůči báječným banderovcům nezaklíná případný mluvčí hned v první větě, nesmí být připuštěn do veřejného prostoru, v němž je samozřejmě svoboda slova pro němé zaručena.
Objednávejte živou vodu zde
Tak funguje Vít Rozparovač cizích státníků a jeho liberálně–demokratická parta. Byl to on, kdo sem zavlekl Trójského koně takzvaného migračního paktu Bruselu. A byl to Jiří Pospíšil (TOP 09), člen jeho pětihlavé vládní party v „okruhu Dozimetru“ na pražském magistrátu, kdo podal na Okamuru trestní oznámení za Chirurga z dovozu. A právě se obojí naplňuje.
Nacismus je jiný, moderní!
Španělský premiér, socialista Pedro Sanchez otevřel přes Ceutu migrantům z Afriky hranice. Tím jim je ovšem otevřel v celé bruselské unii, neb ta již před časem hranice jednotlivých států zrušila. Nemluví se o tom, že jde o absolutní útok proti suverenitě členských států. Řeč se vede výhradně o tom, jak je skvělé nemuset ukazovat na hranicích pas – ale jen volně projet či projít.
Kdo se v první větě nezaklíná touto spektakulární „výhodou“ nemá právo ve veřejném prostoru mluvit o „rizicích“ této pokrokové metody „integračního procesu“. Vždyť to by zpochybňoval už samotný princip EU, která přece vznikla prý hlavně proto, aby z kontinentu už nikdy nemohla vzejít válka. Jako když chtěl Hitler útokem na sovětské Rusko zajistit Germánům nový životní prostor, téměř nekonečné suroviny a otrockou pracovní sílu slovanských podlidí.
Rozdíl proti dnešku je přece v tom, že tento záměr má dnes – celá Evropská unie sedmadvaceti Německem demokraticky okupovaných států. A to je jiná! V takovém případě ani ten kyjevský nacismus není starodávný, ale veskrze moderní a konstruktivní.
Zavřít je až zčernají!
Nemluvě o tom, že už nyní hrne Zelenský do Evropy otrockou pracovní sílu těch Slovanů, které nepotřebuje na zkušebním polygonu bojiště Západu proti Rusku. A tak se migrantské invazi otevírají brány jak na jihu, tak na východě.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Sánchez nejenže otevřel Ceutu, ale asi milionu dosud příchozích ilegálů pobyt legalizuje – a brzy jim dá volební právo, čímž si zajistí další setrvání v úřadě – odkud by ho ti zpitomělí nemoderní Španělé jinak brzy vypoklonkovali.
V Německu zase brzy zakážou protimigrantskou Alternativu pro Německo – a doufejme, že pošlou „do díry“ i její šéfku Alici Weidelovou. Hrozí totiž, že se její strana brzy stane bezkonkurenčně atraktivní pro původní Němce. Nemluvě o Francii a vůdkyni protimigrační (kupodivu opět nejpopulárnější) strany, která už flastr dostala – a kdo ví, jestli se vůbec bude smět blížících se prezidentských voleb zúčastnit.
U nás zatím hlavní postavu protimigrační strany ještě nestihli odsoudit, ale má to hodně nakloněné. A to bez ohledu na to, že voličské hlasy vynesly jeho SPD až do vlády – respektive právě proto. Ale třeba to nebude tak horké. Vždyť i současný premiér, šéf dlouhodobě vůbec nejpopulárnějšího hnutí, je proti přílivu imigrantů.
Tedy jen těch z Afriky, o nichž se zmiňuje Okamurův plakát. Proti těm z východu Andrej Babiš naopak nic nemá. Ba přímo po nich volá. Prý je potřebujeme jako levnou pracovní sílu do soukromých firem. I těch jeho.
Už jich tu brzy bude na deset procent z celkového počtu Čechů, Moravanů a Slezanů – čímž se z nich stane nepominutelná menšina. Bezpochyby si rychle řekne o stejná práva jako ta africká ve Španělsku. Ale nevadí. Tihle přece nejsou z Afriky. A chirurgické výkony v ulicích zatím provádějí umírněně, očekávajíce příval těch hlavních primářů a operatérů z fronty, až kyjevská junta kapituluje. Kdy?
Zvládnou to?
Comig soon (Už brzy), jak stojí v reklamách na otřesná hollywoodská představení typu Nollanovy Odyssey, na niž dobrovolně stojí lidé před kiny fronty. Asi že se chtějí podívat, jak už jsou tam všichni pěkně promíchaní, jak to má být, a jak je ta jejich civilizace odporná a znechucující. Ostatně z Řeků přece ti černoši už také brzy budou.
A tak se v krásném horkém létě mísí původní příslušníci unijních národních států při cestách za dovolenou na (neexistujících) hranicích s hordami invazních jednotek. Zatím jen na jihu: Ti, co jsou uvnitř se ve svých vozech řítí na jih, ti druzí na sever. Z východu je to (zatím) jednosměrka, ale brzy… coming soon!
Představení nabírá na obrátkách. Wir schaffen das, Zvládneme to, mekla před pár lety jedna německá babizna, když otevírala Trójskému koni ve střední Evropě brány – jako by v předtuše velkopředstavení Odyssey. Její následovník Sánchez teď koníkovi otevírá rovnou celý kontinent. Už asi stihl Nollanův film vidět. Ale je to soutěž, jak má být:
Kyjevský následovník ještě většího režiséra (s malým směšným knírkem) se totiž pokusí nahradit Odysseu novou verzí staršího velkofilmu Den poté. Bude to napínavé. Mají sice jiné vzory, ale cestu a cíl stejné. To by bylo, aby to alespoň jednomu z nich nevyšlo.
Sie schaffen das!