Klimaalarmisté nad horkým létem potichu jásají. A velmi hlasitě nechávají v korporátních médiích vykřikovat politické meteorology kolovrátkové mantry klimatické lži: Hleďte, vždyť jsme to říkali. Vysychají už i evropské řeky! A ty požáry..!
Jenže počasí s klimatem vůbec nesouvisí. Jde proto spíše o to, proč se v některých obdobích množí „poruchy“, které přinášejí různě dlouhá období sucha nebo záplav. Jistě, v minulosti to bylo také časté, ba mnohem horší, ale nás logicky zajímají především poslední desetiletí. Jako by se opravdu dělo něco nezvyklého.
Jde totiž o to, zda jsou tyto „výstřelky“ přirozeného nebo umělého původu. Že si s – pokusy ovlivňování počasí pohrávají především světové velmoci, je dlouho známo – a už to za „konspirační teorie“ pokládají jen opravdu ti nejzatvrzelejší hlasatelé zeleného náboženství o zkáze způsobené sodovkovým plynem.
Ti racionálnější si všímají, že současné opakované vlny veder způsobilo zvláštní postavení tlakových níží a výší u Afriky, které fungují jako vývěva a posílají nad evropský kontinent (a pak dále na východ) rozpálený saharský vzduch. Ostatně také opakované „zasypávání“ kontinentu saharským pískem to jen dotvrzuje.
Ty útvary se tam udržují nepřirozeně dlouho a stabilně. Je to dílo zařízení známých jako HARP (vlastní je stejně tak USA jako Rusko)? Nebo je už technologie ovlivňování počasí mnohem dál, jak tvrdí někteří zasvěcení experti? Jiní zase soudí, že jde o procesy, na kterých spolupracuje „divné chování“ našeho Slunce a stejně „divný“ rychlý pohyb zemského magnetického pole. Děje se snad něco neovlivnitelného tisíce kilometrů pod našima nohama v zemském jádru? Nechce nám snad Prozřetelnost tím něco podstatného vzkázat?
Těch vážných otázek je mnoho. Zelená ideologie je však ignoruje, protože potřebuje prosazovat pouze jedinou pravdu – na jejímž konci stojí astronomické zisky monopolů – a chudnutí obyvatel především zemí EU.
Ať už je příčinou letošních veder cokoli, s vzývanou „klimatickou změnou způsobenou lidskou činností“ to nesouvisí. I když – jde-li skutečně o umělé ovlivňování počasí, které se může stát „zbraní hromadného ničení“ mnohem méně sledovanou než zbraně jaderné, chemické či biologické, je to bezpochyby také „lidská činnost“. O aktuálních důsledcích uvažuje docela přehledně Sergej Savčuk.
Moldavský ministr životního prostředí Gheorghe Hajder vyhlásil stav nouze v oblasti energetiky a zásobování vodou. Podle jeho slov bude Moldavsku v nejbližších dnech denně chybět až sto třicet megawatthodin elektřiny. Deficit chtějí Moldavané pokrývat havarijními přetoky, především z Rumunska přes interkonektor OPCOM a dále z Ukrajiny.
Hluboký problém
Elektřina odtud proudí přes evropskou síť systémových operátorů ENTSO-E. Hlavní zpráva ale spočívá v tom, že moldavské úřady přistoupily k čerpání strategické zásoby vody z Novodnistrovské nádrže. Jednoduše řečeno: Kišiněv čerpá poslední vodu ze dna hlavního státního rezervoáru.
Příčina je zřejmá: mimořádně horké léto, které již vysušilo vodní plochy střední Evropy, srazilo hladinu Dněstru, hlavní moldavské vodní tepny na kritické minimum. Přítok do Novodnistrovské nádrže, táhnoucí se přes Chmelnyckou, Vinnyckou a Černovickou oblast Ukrajiny, klesl na pouhých třicet kubických metrů za sekundu. Do koryta Dněstru přitom odtéká skoro třikrát tolik.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Hladina v nádrži klesla pod polovinu. Pro srovnání: Loni v tuto dobu byla o pět metrů výše. Novodnistrovská nádrž má maximální hloubku čtyřiapadesát metrů a průměrnou jedenadvacet metrů. Energetický deficit s tím přímo souvisí. Pouhých dvacet kilometrů níže po proudu stojí Dněstrská vodní elektrárna s výkonem sedmi set megawattů.
Bylo by snadné celou věc odbýt jako sezónní teplotní výkyvy, byť rekordní. Celá situace je ale mnohem závažnější. Kazažský prezident Kasym-Žomart Tokajev znovu nastolil téma narůstajícího nedostatku vody. Podle odhadů OSN světová poptávka po vodě do roku 2040 převýší objem dostupných zdrojů o čtyřicet procent.
Vysychání
Tokajev již řadu let upozorňuje na vysychání Aralského a Kaspického moře a opakovaně zdůrazňuje, že jde o problém globální, nikoli regionální. Mezi hlavní ohrožené oblasti přitom nepatří jen severní Afrika, ale i střední Asie, kde soustavně vysychají řeky. Je to o to závažnější, že nově budované vodohospodářské stavby jejich roční průtoky dále zmenšují. Čím níže po proudu, tím je to výraznější.
V chaosu zpravodajství, kde titulní stránky ovládá krize uhlovodíkového paliva, jsou řeči o budoucím všeobecném nedostatku pitné vody přijímány přibližně jako varování před špatnou aurou. Zbytečně. Poklesne-li světová zásoba benzínu o třetinu, způsobí to jen velké nepříjemnosti. Zmizí-li třetina pitné vody, začne masové vymírání člověka jako druhu.
To není alarmistická rétorika, je to čistá fyziologie. Odvodnění organismu o zmíněnou třetinu vyvolává nekontrolovatelné křeče a smrt. V tomto stadiu člověk už ani žízeň necítí.
Objednávejte živou vodu zde
Už před deseti lety vznikl televizní dokumentární film Andreje Kondrašova „Válka o vodu“. Téměř dvě hodiny v něm tým ruských novinářů srozumitelně vysvětluje skrytý motiv mnoha velkých krvavých konfliktů. Například válku mezi Izraelem a Sýrií o Golanské výšiny.
Politici v Tel Avivu rádi hovoří o historických zemích a bezpečnostní nárazníkové zóně. Pravda je ale taková, že Golany představují polovinu veškerých zásob minerální vody v regionu. Každý třetí litr vody v Izraeli pochází právě odsud.
Záměrná zkáza
Jeden pozoruhodný deset let starý dokumentární film podrobně rozebírá epochální projekt, který dal v tehdejší Libyi vybudovat Muammar Kaddáfí. Jmenoval se „Velká řeka“. Na území Sahary a zčásti v Núbijské písečné poušti dal vyvrtat téměř patnáct set vrtů s průměrnou hloubkou přes pět set metrů. Ty čerpaly artézskou vodu do podzemních nádrží. Rozvětvená soustava podzemních vodovodů o délce několika tisíc kilometrů dokázala denně přepravit do potřebných míst rozpálených písků až šest a půl milionu kubických metrů vody.
Na slavnostním otevření Kaddáfí prohlásil, že jde o největší zavlažovací projekt v dějinách lidstva, a že s každou kapkou poroste hrozba ze strany západní koalice v čele se Spojenými státy, která se bude ze všech sil bránit vodní nezávislosti regionu.
Jako by se díval do zrcadla. Invazní seskupení Spojených států, Velké Británie, Francie a Kanady si jako prioritní cíle vybralo právě tuto „velkou řeku“ a zahájilo její letecké bombardování. Záznamy z té doby zachovaly obraz obrovských gejzírů vzácné vody, tryskající desítky metrů do vzduchu. Vyschly a už nikdy nebyly obnoveny. Libyjské zemědělství se ani ne za rok zhroutilo, což vyvolalo hladomor a následný rozpad státu.
Válka kvůli vodě
Evropané se spoustou vodních ploch zatím těžko chápou rozsah blížícího se problému. Podle odhadů OSN se přitom již dnes nachází přibližně šedesát procent všech světových vodních zdrojů na hranici vyčerpání. Při zachování současných trendů budou nedostatkem vody do kritického roku 2040 trpět i země jako Španělsko, Itálie či Portugalsko.
Tvrzení, že třetí světová válka začne kvůli vodě, je zatím teoretický předpoklad. Začátkem dvacátého století si ale nikdo nedovedl představit, že o sto let později se ropa stane nejen záminkou k válce a zdrojem nevídaného bohatství, ale i nástrojem globálního vlivu.
Problém s vodou se velmi rychle může stát nejen důvodem válek o život – ale současně extrémně účinnou zbraní.
Nebo už se to děje?