Západní Evropu nedobývají cizí armády. Rozkládají ji vlastní politické elity. Miliony Evropanů sledují, jak se jejich země mění k nepoznání – a vládnoucí třída dál oslavuje právě tu politiku, která onu proměnu žene kupředu. Už samotná čísla by měla rozeznít poplach ve všech metropolích Evropské unie.
7,3 milionu migrantů
Podle demografických dat berlínské nadace Rockwool se zvýšil počet obyvatel Evropské unie narozených v zahraničí ze zhruba 40 milionů v roce 2010 na přibližně 64 milionů v roce 2025. Z celkových zhruba 451 milionů obyvatel Unie jich má dnes asi 15 procent mimoevropský původ. A ještě hrozivější údaj: jen mezi lety 2023 a 2025 přibylo 7,3 milionu přistěhovalců.
Jde o jednu z nejrychlejších demografických proměn v dějinách. Probíhá demografická revoluce, kterou si nikdo neodhlasoval. Hlavním cílem zůstává Německo. Počet obyvatel narozených v zahraničí tam vzrostl z asi 10 milionů v roce 2010 na dnešních téměř 18 milionů. Tvoří tedy už přes pětinu obyvatelstva země. Podobné podíly dnes najdeme ve Španělsku, Belgii, Rakousku a Švédsku. Země jako například Polsko se přitom drží kolem 2,6 procenta, unijní průměr činí zhruba 14 procent.
Kdo chce vidět, kam hodlá Brusel dovést celý kontinent, ať se podívá do Španělska. Třicátého června skončila lhůta pro podání žádostí v jednom z největších legalizačních programů moderních evropských dějin.
Milion legalizovaných ve Španělsku
Statisíce nelegálních migrantů, kteří ve Španělsku žijí a pracují, mohou získat legální status. Konečné číslo nakonec může přesáhnout milion lidí.
Rozhodně nejde o první španělskou amnestii. Mezi lety 1986 a 2005 jich proběhlo šest. Jenže Evropa tehdy vypadala docela jinak. Migrační tlak se dnešním rozměrům ani zdaleka nepřibližoval a demografická rovnováha kontinentu se ještě nezačala tak dramaticky měnit.
Socialistický premiér Pedro Sánchez označil opatření za „akt spravedlnosti a nutnost“. Jeho vláda neprosadila zákon parlamentem, a tak, po několika neúspěšných pokusech, změnila cizinecké právo dekretem. Sánchez tvrdí, že při výrazném omezení migrace by Španělsko do roku 2050 přišlo o 19 procent hrubého domácího produktu, a že skoro polovinu španělského hospodářského růstu od roku 2022 tvořili přistěhovalci.
Vládnoucí vrstva západní Evropy mluví čím dál častěji tak, jako by se civilizace dala měřit výhradně HDP. Na hospodářském růstu záleží. Jenže záleží i na soudržnosti společnosti, na důvěře, na kulturní kontinuitě a národní identitě. Národ je víc než ekonomika. Je to sdílená historie a pocit sounáležitosti, který se prostě nedá dovézt.
Aktivistické neziskovky mezitím pomáhají nelegálním migrantům dostat se do Evropy a vyřídit legalizační procedury. Jejich příznivci tomu říkají humanitární práce. Skutečnost vypadá ale zcela jinak. Je to nadnárodní politická infrastruktura, která oslabuje národní suverenitu, podkopává ochranu hranic a láká do Evropy další migranty.
Vysíláme zde
Už budou i volit!
Následky už nejsou abstraktní. Občané západní Evropy se skoro denně setkávají se zprávami o útocích nožem, gangsterském násilí, sexuálních útocích, nepokojích, organizovaném zločinu a teroristických plánech.
Evropa je také svědkem návratu bojovného antisemitismu. Židovské obce po celém kontinentu hlásí prudký nárůst antisemitských incidentů, zastrašování a výhrůžek.
Vznikají paralelní společnosti. Celé čtvrti mnoha měst stále více žijí podle společenských a kulturních norem, které se od zvyklostí hostitelské země výrazně liší. Policisté, učitelé i místní úředníci už otevřeně přiznávají, že takzvaná integrace je nesrovnatelně těžší, než politici slibovali. Občané, kteří na to upozorní, dostávají nálepku pravicových extremistů, místo aby je někdo vyslechl.
A otevírá se další fronta. Francie začala debatovat o tom, zda dát cizincům ze zemí mimo Unii právo volit a kandidovat v obecních volbách. Takový návrh by se týkal zhruba šesti milionů lidí. Švédsko, Finsko či Lucembursko už mnoha mimounijním rezidentům účast v místních a regionálních volbách umožňují. Masová migrace prostě už dávno nemění jen demografii. Přetváří politiku, kulturu a nakonec změní i budoucí povahu evropských společností.
Zoufalá snaha Bruselu o záchranu?
V červnu přijala Evropská unie svou dosud nejtvrdší migrační legislativu. Chce zvýšit počet deportací a zřídit záchytná střediska mimo své území. Německo, Rakousko, Nizozemsko, Dánsko a Řecko už po vzoru italské dohody s Albánií vyjednávají o návratových centrech se třetími zeměmi, převážně v Africe. Když Brusel začne přijímat metody, které ještě nedávno odsuzoval, fakticky tím přiznává krach dosavadního modelu.
Jenže tato opatření jen kloužou po povrchu. Zastavit zítřejší nelegální příchody neodčiní desetiletí nekontrolované migrace. Nerozpustí paralelní společnosti. A rozhodně nevrátí veřejnosti důvěru, že vlády mají vlastní hranice pod kontrolou.
Právě proto se v Evropě čím dál hlasitěji mluví o remigraci. Její zastánci ji líčí jako dlouhodobou strategii, jak právními, ekonomickými a správními nástroji obrátit migrační toky. Jde o to, přednostně vrátit nelegální migranty, vyhostit legální přistěhovalce, kteří páchají závažné zločiny nebo se soustavně odmítají integrovat, a obnovit národní suverenitu i kulturní kontinuitu.
„Velká výměna“ jako fakt
Po remigračním summitu, který se letos v květnu konal v Portu, spustili aktivisté iniciativu Save Europe Act. Jde o vůbec první vlasteneckou evropskou občanskou iniciativu za zastavení migrace, posílení evropských hranic a ochranu etnokulturní identity evropských národů. Kampaň podpořili bývalý maďarský premiér Viktor Orbán, šéf strany VOX Santiago Abascal, rumunský politik George Simion, vůdce hnutí Reconquête Éric Zemmour i politici z AfD, FPÖ a dalších vlasteneckých hnutí.
Jeden z hlavních argumentů vlasteneckých politiků zní: „velká výměna“ není konspirační teorie, nýbrž pozorovatelný demografický trend a politický projekt. Tlak z Trumpovy Ameriky se stal jednou z mála vnějších sil, které evropské vůdce pobízejí, aby znovu objevili význam hranic, suverenity a národní identity.
Západní Evropa čím dál víc připomíná postevropský politický projekt. Velká část střední a východní Evropy se takovému směřování dál brání. Zůstává kulturně homogennější a odhodlanější uchovat si svou historickou identitu.
Zbytek světa to chápe. Čína své hranice chrání. Japonsko své hranice chrání. Indie své hranice chrání. Státy Perského zálivu své hranice chrání. Každý suverénní stát ví, že kontrola migrace patří k základním atributům suverenity a bezpečnosti. Evropská vládnoucí třída by se konečně měla přestat omlouvat za to, že chce totéž.
Bránit evropské hranice ale neznamená obrátit se zády ke zbytku světa. Evropa musíod základu přehodnotit své vztahy s Afrikou, Asií a dalšími regiony. Místo vývozu liberální ideologie, politického sociálního inženýrství a woke agendy se evropské vlády musí soustředit na to, aby partnerským zemím pomohly odstranit skutečné příčiny migrace. Hospodářskou zaostalost, kriminalitu, slabé instituce a nedostatek příležitostí, který statisíce lidí žene hledat budoucnost jinde.
Taková spolupráce musí stát na vzájemném respektu, ne na paternalismu. Silnější africké a asijské země prospějí všem. Pomoci lidem vybudovat si spořádaný a bezpečný život doma, je udržitelnější, než masovou migrací podporovat trvalý odliv nejmladších a nejambicióznějších generací.
Volba, před níž Evropa stojí, je tedy širší než pouhá migrační politika. Je to volba mezi kontinentem, který si vládne sám, a kontinentem, jenž se nechá unášet, kam ho demografické a politické proudy zrovna donesou. Demografické hodiny tikají. Rok, co rok čísla rostou. Rok, co rok žádá politická třída Evropany, aby přijali další výjimku, další amnestii, další kompromis, další kapitulaci.
Každá civilizace jednou dojde k okamžiku, kdy se musí rozhodnout, zda v sobě ještě má dost sebedůvěry, aby se udržela a rozvíjela, nebo zda již zhroucení nelze zastavit.
Unijní část Evropy se k tomu okamžiku rychle blíží.