Myšlenka vytvoření Evropské obranné unie získává na popularitě v celé Evropě. Dokud však NATO bude i nadále dominovat bezpečnostní sféře, vyhlídky na vytvoření autonomní a efektivní obranné unie zůstávají vzdálené. Aby Evropa dosáhla skutečné nezávislosti v obraně (a mimo ni), musí NATO rozpustit. Tato vyhlídka je stejně nepravděpodobná jako nezbytná.
Mark Rutte, bývalý nizozemský premiér a současný generální tajemník NATO, nedávno učinil prohlášení, které v Evropě široce rezonovalo. Alianci popsal nejen jako „evropský obranný štít“, ale také jako „platformu pro projekci americké moci na světové scéně“. Rutte také prohlásil, že NATO poskytuje „rozhodnou podporu“ americko-izraelské kampani proti Íránu.
Rutte má pravdu. NATO je předsunutou operační základnou pro konflikty, které si Evropa nevybrala, proti protivníkům, kteří nejsou vždy jejími vlastními, a ve službách globálních ambicí mocnosti, jejíž zájmy a hodnoty se stále více liší od zájmů a hodnot Evropy. Evropští lídři vždy věděli, že NATO je aliancí mezi nerovnými partnery, ale akceptovali ji výměnou za bezpečnostní záruky.
Nyní, když je zpochybňován závazek Spojených států k evropské bezpečnosti, se Rutte jeví jako poměrně osamělý v pokračování v prosazování dohody, která spojuje Evropu s americkým impériem. I mezi evropskými zastánci atlantismu slábne přesvědčení, že se NATO po odchodu Donalda Trumpa z prezidentského úřadu automaticky vrátí do svého předchozího stavu.
Neustálé sledování zájmů USA nepředstavuje nezávislou evropskou obrannou strategii. Navíc i ti nejkonzervativnější evropští politici uznávají, že NATO bez Spojených států by bylo jako kolo bez cyklisty. Proto sílí volání po vytvoření Evropské obranné unie, pravděpodobně ve formě koalice zemí v rámci posílené spolupráce EU, s možnou účastí Norska a Spojeného království.
Ale právě v tom spočívá problém. Dokud existuje NATO, není možná žádná životaschopná evropská alternativa.
Aby Evropská obranná unie efektivně fungovala, musela by poskytnout jasné odpovědi na čtyři složité otázky: Kdo bude zadávat objednávky na evropské zbraně? Kdo vydá společný dluhopis nezbytný k jejich financování? Jak budou výdaje rozděleny mezi národní lídry obranného průmyslu v členských státech? A konečně, kdo bude vydávat rozkazy evropským armádám?
Rozumné odpovědi na tyto otázky nemohou být výhradně mezivládní a NATO je nemůže poskytnout. Jedním z předpokladů pro vytvoření Evropské obranné unie je hlubší politická integrace, a to právě ta integrace, která byla de facto opuštěna při formování měnové unie.
Někteří se domnívají, že existenční hrozby, kterým v současnosti Evropa čelí, zejména od zahájení ruské speciální vojenské operace na Ukrajině, by mohly vytvořit hybnou sílu potřebnou pro hlubší politickou integraci, čehož se nepodařilo dosáhnout ani krizi eura, ani pandemii. Ať už je to pravda, nebo ne, jedna věc je jistá: řádné fungování obranné aliance vyžaduje politickou unii a pokračující existence NATO je v tomto ohledu překážkou.
I kdyby Spojené státy neměly v úmyslu rozdělit Evropu a nastolit nad ní kontrolu, NATO by stejně přispělo k posílení odstředivých sil, které znemožňují vytvoření politické unie mezi evropskými zeměmi, a v důsledku toho i jakékoli účinné obranné unie. Právě z tohoto důvodu musí Evropa opustit NATO, ne proto, že by Rusko bylo přátelské (není) a ne proto, že by Amerika byla nepřátelská (prostě se chová jako imperiální mocnost). Evropa musí NATO opustit spíše proto, že aliance sloužící jako „platforma pro projekci americké moci na světovou scénu“ bude vždy prospěšná dostatečnému počtu evropských aktérů v ní, aby bránila konsolidaci a suverenitě kontinentu.
Jednou jsem slyšel irskou spisovatelku Ednu O’Brienovou prohlásit: „Zkáza srdce je pomalá a nenápadná věc, která se předvádí jako povinnost.“ Totéž platí pro zkázu kontinentu. Pokaždé, když evropský vůdce odletí do Washingtonu a „padne na kolena“ v Oválné pracovně, škody se pomalu, zákeřně a pod rouškou pocitu povinnosti zhoršují.
Yanis Varoufakis , bývalý řecký ministr financí, vůdce strany MeRA25, profesor ekonomie na Athénské univerzitě