Třaskavých témat je na konci předposledního prázdninového víkendu sice mnoho, ale na tomto místě může dominovat jediné: Příčovy. Po osmé se totiž v sobotu na zahradě místního zámečku sešli nepodvolení vlastenci. Jednak aby vyslechli názory několika zajímavých osobností na aktuální témata, především však, aby se potkali. V tom je příčovská myšlenka vskutku unikátní.
Letos však byla proti minulým ročníkům zvláštní ještě něčím dalším: V předchozích letech šlo vždycky o vyjádření vzdoru proti šíleným poměrům v naší zemi reprezentovaným vládami, vůči kterým stála většina přítomných v zásadní opozici.
Ať už to byla druhá Babišova vláda s ČSSD podpořená komunisty (2018 – 2021), na kterou přišla povinnost vyrovnat se dosti hrůzostrašným způsobem s covidovou plandémií. Nebo následná fialová „pětikolka“, která nedlouho po svém vzniku označila nepodvolené vlastence za „dezoláty“. Dostali od ní ještě mnoho dalších „nálepek“: Obvykle něco ve smyslu „agenti Kremlu“ v různých variantách.
To proto, že usilovali o mír, a tudíž odmítali českou účast ve válce Západu proti Rusku na Ukrajině. Ta sice fakticky začala krvavým státním převratem v Kyjevě (placeným a režírovaným Washingtonem a Bruselem) už v roce 2014, ale naplno se rozvinula až od února 2022., když Moskva začala svou Speciální vojenskou operaci.
V té době bylo „dezolátní“ říci, že jejím smyslem bylo nejen odvrátit genocidní masakr vzbouřeného ruskojazyčného obyvatelstva v Donbasu a Luhansku, které banderovský puč odmítlo akceptovat. Nebo se vůbec zmínit, že Vladimír Putin dal současně jednoznačně najevo, že nepřipustí, aby junta vtáhla Ukrajinu do NATO a umožnila tak dlouho plánované napadení Ruska z jeho nechráněného jižního „podbřišku“.
Jenže „povolební výškrab“ všech straniček podřízených Bruselu, který utvořil novou antibabišovskou koalici, na to okamžitě naskočil. Petr Fiala mystifikačně prohlásil, že „Jsme ve válce!“ a spustil hrůzovládu – včetně protiústavního útoku na svobodná média (kromě jiného vypnul i Protiproud).
Ne všichni ale podlehli mediální propagandistické válečné masáži, která tu vědomou „dezinformaci“ ochotně opakovala. Odpovědí byly spontánní masové demonstrace nepodvolených, kteří se zčásti zformovali již během Babišovy covidové a vakcinační tyranie. Fialovci se jim ale jen vysmívali. Stali se jedněmi z nejdivočejších válečných štváčů v bruselském vězení národů.
Naprosto nesmyslně útočili na Rusko nejen verbálně, ale především hrnuli stamiliardy korun z našich daní do Kyjeva v podobě zbraní i špinavých peněz – a brali z toho nazpátek svůj díl (viz Fialova kampelička, podivné sbírky na drony a rakety atd., atd). Agresivita dosáhla takových stupňů, že nás Moskva zařadila hned za (Bidenovými) Spojenými státy na druhé místo „nepřátel“. Chybělo málo, aby naši zemi skutečně vtáhli do konfliktu, který by měl bezpochyby jaderný vrchol.
V takto dramatických situacích jsme se opakovaně scházeli v Příčovech.
Vzpomínáte?
Tehdy – vlastně až do loňska – se vlastenecká setkání nepodvolených v malé středočeské obci podobala bezmála neformálnímu ustavení „hnutí odporu“. Proto byla často tak prošpikována podivnými postavami, které nikdo neznal. Tedy kromě zaměstnanců tajného úřadu britsko-amerického agenta Michala Koudelky v čele BIS.
Letos tam sice pár takových bylo lze rovněž zahlédnout, ale jejich počet se zjevně radikálně zmenšil. Ani „bisácký“ Oganesjanůn gang, který ještě vloni – chráněn policií – se pokoušel protiprávně program setkání narušovat, se již letos neobjevil. A už vůbec nedošlo k teroristickým pokusům jako o dva roky dříve, kdy „neznámí pachatelé“ „odpojili“ zámek s velkou částí obce od elektřiny.
Proč celé to relativně nedávné pozadí letošního ročníku připomínat? Kvůli chorobě specifické amnézie, kterou trpí značná část naší veřejnosti – mnohé nepodvolené nevyjímaje. Prostě „tryskově“ zapomínáme.
Před pouhým rokem se blížily volby a mnozí z nás se třásli z jejich možného výsledku. Mnohokrát jsem musel ujišťovat skeptiky, že předvolební průzkumy jsou stejně „cinknuté“ jako všechna s agenturami spolupracující korporátní média – s těmi takzvaně veřejnoprávními v čele.
I když jsem si pochopitelně sám nebyl jist, jak to celé dopadne – a v mnohém jsem se mýlil. Zvláště pokud jde o Motoristy (což mi jejich příznivci a voliči stále právem připomínají). Jenže ono to skutečně tentokrát nebylo jednoduché. Na politické scéně probíhal předtím nevídaný proces. SPD odvážně integrovala vedoucí postavy PRO a (už před tím) Trikolóry.
A hlavně zde bylo Stačilo! talentované Kateřiny Konečné. Jenže „stačilo“, aby hnutí zahrnující řadu dalších malých uskupení někdo (zřejmě z její vlastní strany) „propašoval“ do zbytečně podrobného volebního programu příslovečných „několik vět“, opravdové záškodnické bomby – a volební havárie byla skoro jistá. Především mnozí levicově ladění křesťané byli zděšeni – a změnili své volební rozhodnutí. Žel často pro nesouměřitelně nebezpečnější bruselské a válečnické lidovce.
Stačilo! havarovalo. Scházelo mu málo – přesně to, co Konečné kolegové svým podminováním úspěšné političky zamýšleli. Jenže naštěstí i tak to nakonec „stačilo“, aby se mohla konstituovat vláda ANO, SPD a MOTO. A to předznamenalo zcela novou neznámou atmosféru, v níž se odehrávalo letošní příčovské setkání.
Neuvěřitelné se opět stalo skutečností
Tak to říkal zvěčněný Bohumil Hrabal. A opravdu: Z pódia dosud téměř podzemní akce – ještě vloni zvukově bombardovaného teroristy-oganesjanovci – promluvil třetí nejvyšší ústavní činitel, předseda poslanecké sněmovny. Tomio Okamura patřil v minulosti k častým účastníkům vlasteneckého setkání, ale vždy v pozici mainstreamem skandalizovaného a v lepším případě jen nechutně zesměšňovaného šéfa „extrémistické pravice“.
Což je sice v obou částech tohoto spojení absurdní nesmysl, leč právě tak jsou častováni vůdci vlasteneckých a „protirežimních“ stran v Evropě (pokud existující, dosud převažující, Bruselem podporované či přímo dosazované takzvané liberálně-demokratické režimy označujeme pravdivě za totalitní).
Nyní Okamura nejen promluvil z tribuny, ale především se pak vydal mezi přítomné – a neustále se kolem něj srocovaly hloučky diskutujících. A nešlo o žádné mazání medu kolem úst. Takoví nepodvolení nejsou. Ostatně také jsme se ho na něco konfliktního zeptali, což účastníci pravidelné pondělní Porady tvrdého jádra nepodvolených budou mít možnost vidět zítra v naší příčovské reportáži (vedle mnoha dalších rozhovorů s přítomnými).
Vysíláme zde
Nekonečné protesty či tajuplný ostrov?
Zmíním ale jeden detail, domnívám se rovněž charakteristický. Právě proto byla řeč také o té ztrátě paměti. Po naší poradě mě oslovili dva mladí lidé s letáky a tričkem s nápisem Česká republika na prvním místě. Takže asi většina hned ví, o co šlo. Drobná dívenka s upřímnýma očima se mě ptala, jestli si myslím, že protesty proti vládě stále mají smysl.
Co jsem jí odpověděl v reportáži nenajdete, protože to bylo ve chvíli, kdy kolegové naše kamery a mikrofony už balili. Nepovím to ani teď, protože to je téma, které rozhodně potřebuje výklad, takže si je nechám na poradu. Obecně řečeno – šlo o pozvání na chystanou říjnovou demonstraci organizovanou Ladislavem Vrabelem.
Zatím asi stačí konstatovat, že pan Vrabel se do Příčov osobně přijít neodhodlal. Což je velká škoda, protože takto mám k dispozici pouze jeho letáky s docela sporným obsahem. Nevím, z jaké dálavy nám to přes ty sympatické mlaďochy vzkazoval. Neukázal se ani jeho „přítel po boku“ Miroslav Sládek, který naposledy vystoupil veřejně v Brně, když „protestoval proti protestům“ vlastenců vůči sjezdu sudeťáckého landsmanšaftu.
Jen se mi při tom tak myslí mihlo, jestli své protestní shromáždění nespojí s nepochybně již intenzivně připravovanými a dobře zaplacenými demonstracemi Chvilkařů kolem chystaného zákona o změně poplatků ČT a ČRo (i na to jsem se šéfa sněmovny zeptal). Ale to opravdu jen jako detail, byť rovněž charakteristický.
Letošní Příčovy byly jinak spíše optimistické. Soudím tak i z odpovědí na otázku, kterou jsem si jako „anketní“ zčásti vypůjčil ze slavné balónové scény Westpocket revue Voskovce a Wericha (kteří si ji vypůjčili z úvodu Verneova Tajuplného ostrova): „Stoupáme, nebo klesáme?“ Řeknu rovnou, že její sugestivní pokračování („My přímo padáme, pane inženýre!“) jsem v odpovědích nezaslechl ani jednou. Před rokem by to bylo určitě jinak.
Končím tím, čím jsem měl asi začít: Hlubokým zážitkem z bohoslužby v půvabně zrekonstruované zámecké kapličce, která celému Setkání předcházela a uvozovala jej (o zámku a jeho pohnuté historii si můžete přečíst v naší Akademii). I tam zazněla slova, která běžně neznějí. Taková… no prostě příčovská. Ostatně něco z toho jsme do naší reportáže rovněž zachytili.
Ale tajemný transcendentní okamžik, při kterém ze zatažené oblohy okny do kaple náhle vpadla záře Slunce, je naplno nepřenosný. Ostatně jako celý ten podivuhodný den na tamním „tajuplném ostrově“:
Požehnaný!