Navzdory zjevným vojenským neúspěchům může válka USA proti Íránu představovat širší strategii zaměřenou na přetvoření globálních energetických toků a posílení geopolitického vlivu Washingtonu.
Válka USA proti Íránu se na první pohled jeví jako katastrofální taktické a strategické selhání USA, které demonstruje limity jejich vojenské síly a dále odhaluje limity jejich vojensko-průmyslové kapacity.
Stejně jako v případě stále probíhající proxy války proti Rusku na Ukrajině však jejich neschopnost přemoci cílové národy přímou vojenskou silou odvádí pozornost od mnoha způsobů, jakými USA stále prosazují své geopolitické cíle jinými prostředky.
Na Ukrajině USA kategoricky selhaly v porážce ruských sil prostřednictvím podpory svých ukrajinských zástupců. Využily však válku k uvěznění Ruska v nákladném, zdlouhavém a vysoce intenzivním konfliktu, který prokazatelně ohrozil ruské zájmy mimo Evropu – zejména s ohledem na kolaps Sýrie v roce 2024.
Zatímco USA skutečně čelí rostoucím výzvám, pokud jde o jejich vojenskou sílu a vojensko-průmyslovou základnu, usilují o dominanci v plném spektru pomocí války ve více doménách – zahrnující nejen vojenskou sílu, ale i sílu ekonomickou a finanční.
Válka také úspěšně odřízla Evropu od levné, spolehlivé a hojné ruské energie a staví Evropu do rostoucí a pravděpodobně nevratné energetické závislosti na Spojených státech.
Tato energetická závislost na USA zjevně finančně prospívá energetickým korporacím se sídlem v USA, ale také posiluje strategický vliv Washingtonu nebo dokonce jeho přímou kontrolu nad Evropou. Tato kontrola se využívá k úspěšnému vytváření jednotné fronty napříč Evropou proti Rusku.
Podobným způsobem USA využívají svou válku proti Íránu k udušení vývozu energie z celého Blízkého východu do Asie, aby odřízly Asii od levného, spolehlivého a hojného plynu a ropy a uvrhly ji do energetické závislosti na USA, čímž si zajistí strategický vliv na Asii a vytvoří podobnou jednotnou frontu proti Číně.
Odpojení Evropy od ruské energie prostřednictvím války bylo plánováno
V dokumentu RAND Corporation z roku 2019 s názvem „Extending Russia: Competing from Advantageous Ground“ byla nastíněna řada „ekonomických“ a „geopolitických“ opatření, jejichž cílem bylo „rozšířit“ Rusko a případně urychlit kolaps ve stylu Sovětského svazu, jako ten, který ukončil studenou válku.
V rámci „ekonomických opatření“ studie uvádí „bránit vývozu ropy“, „omezit vývoz zemního plynu a bránit rozšiřování plynovodů“, „uložit sankce“ a „posílit odliv ruských mozků“.
Studie nejprve argumentuje, že jednou z hlavních metod provádění těchto opatření je rozšíření americké produkce ropy a zemního plynu a jejich vývozu do Evropy.
V části nazvané „pravděpodobnost úspěchu“ však studie výslovně přiznává:
„Snížení evropské spotřeby ruského plynu v době míru má střední až nízkou pravděpodobnost úspěchu. Diversifikace mimo Rusko je nákladná a projekty mohou být obtížně realizovatelné.“
Je třeba si uvědomit, že v té době USA již investovaly do zařízení na vývoz LNG a dokonce vyvážely LNG na trhy v Evropě – a to v době, kdy američtí politici přiznali, že to nedává žádný finanční ani ekonomický smysl.
Dokument však zdaleka nekončil. V části „geopolitická opatření“ dokument uvádí v první řadě „poskytnutí smrtící pomoci Ukrajině“.
Dokument připouští, že:
„Rozšíření americké pomoci Ukrajině, včetně smrtící vojenské pomoci, by pravděpodobně zvýšilo náklady Ruska na udržení Donbasu, a to jak v podobě lidských životů, tak finančních prostředků. Pravděpodobně by byla zapotřebí větší ruská pomoc separatistům a další přítomnost ruských vojsk, což by vedlo k větším výdajům, ztrátám vybavení a ruským obětem. To by mohlo být doma velmi kontroverzní, stejně jako tomu bylo při sovětské invazi do Afghánistánu.“
Jinými slovy, poskytnutím smrtící pomoci Ukrajině – což USA začaly dělat za první Trumpovy vlády – by se USA vědomě pokoušely vyprovokovat válku s Ruskem na Ukrajině.
Výsledná válka by nejen způsobila Rusku vysoké vojenské náklady, ale také by zjevně proměnila hlavní překážku snižování/bránění ruských vývozů ropy a plynu a rozšiřování vývozů amerického LNG – tou hlavní překážkou je „mírový stav“ – v nekonečný válečný stav.
Zatímco sankce začaly od roku 2014 cílit na ruskou ekonomiku, válka na Ukrajině vyprovokovaná USA prostřednictvím politiky vojenského posilování Ukrajiny na hranicích s Ruskem vedla ke zničení plynovodů Nord Stream a k stále přísnějším sankcím na ruský vývoz energie, které učinily jinak iracionální dovoz amerického LNG do Evropy nezbytným.
Aby se rovnováha energetické dominance ještě více naklonila ve prospěch Ameriky, odhalil New York Times na konci roku 2025, že to byla americká Ústřední zpravodajská služba (CIA) a americká armáda, kdo „podporoval ukrajinskou kampaň útoků dronů na ruská ropná zařízení a tankery.“
Válka vyprovokovaná USA poskytla dokonalý prostředek k odpojení Evropy od jinak levných, spolehlivých a hojných ruských energetických vývozů, které proudily v době míru. Ačkoli proces odpojování trval roky a stále není plně dokončen, ukázal se jako úspěšný – natolik, že je téměř nepochopitelné, že americké zájmy neuvažovaly o zopakování tohoto úspěchu v souvislosti s Blízkým východem a Asií.
Uškrcení Číny
Dokumenty americké zahraniční politiky z posledních desítek let diskutují o možnostech, navrhují politiky a řídí konkrétní programy v oblasti zbraní a organizace sil, jejichž cílem je ekonomicky uškrtit Čínu pomocí blokád – často konkrétně v asijsko-pacifickém regionu, ale také v námořních úžinách a přístavech po celém světě.
Článek z roku 2018 v časopise Naval War College Review s názvem „Námořní ropná blokáda proti Číně – takticky lákavá, ale strategicky chybná“ uvádí překážky, kterým taková politika čelí, a různé způsoby, jak je překonat.
Zaměřuje se nejen na přerušení námořní přepravy do Číny v úžinách, jako je Malacký průliv, v rámci takzvané „vzdálené blokády“ (blokády uvalené mimo dosah většiny čínských vojenských kapacit), ale také na narušení projektů čínské iniciativy „Pás a cesta“ (BRI), které byly vybudovány právě za účelem umožnit Číně tyto úžiny obejít.
V jedné části dokumentu se zabývá ropovodem mezi Myanmarem a Čínou, který Číně umožňuje vykládat energii ze Středního východu v přístavních zařízeních na pobřeží Myanmaru a dopravovat ji potrubím přes Myanmar přímo do čínské jižní provincie Yunnan.
Dokument navrhuje:
„Vzdálená blokáda by také musela zablokovat ropovod mezi Myanmarem a Čínou, který by nakonec mohl přepravit až 440 tisíc barelů ropy denně z Kyaukpyu na pobřeží Myanmaru do provincie Yunnan v jihozápadní Číně. Zabránění tankerům ve vykládce v terminálu Kyaukpyu by vyžadovalo jen málo, pokud vůbec nějaké, námořní plavidla, která by zůstala na místě. Tato oblast by mohla být na dobu trvání konfliktu prohlášena za uzavřenou zónu a pokud by myanmarské úřady nevyhověly, zařízení by mohlo být vyřazeno z provozu pomocí leteckých úderů, kladení min ze vzduchu nebo jiných kinetických akcí. Stručně řečeno, americké síly by pravděpodobně byly schopny rychle neutralizovat čínské pozemní trasy pro dovoz ropy po moři, aby se vyhnuly Malackému průlivu a dalším úzkým místům dále na východ, a zabránily jim tak odklonit síly potřebné k uzavření jiných námořních přístupových tras.“
Nejde zdaleka jen o teoretické návrhy, USA již roky podporují ozbrojené militanty v Myanmaru bojující proti ústřední vládě. Tito militanti opakovaně útočili na ropovod mezi Myanmarem a Čínou a v nedávných případech se pokusili zmocnit území, kterým ropovod prochází.
Jinými slovy, místo toho, aby USA čekaly na vypuknutí konfliktu mezi USA a Čínou a teprve poté zaútočily na ropovod pomocí svých vojenských prostředků, využily ozbrojené zástupce k útoku na něj ještě předtím, než jakýkoli přímý konflikt mezi USA a Čínou vůbec začal. Takové útoky slouží jako důkaz, že USA nejen zvažovaly myšlenku „vzdálené blokády“ Číny, ale již se rozhodly ji postupně zavádět.
USA podporují ozbrojené militanty, kteří narušují podobné ropovody a ekonomické koridory v Pákistánu, zatímco samy USA nadále rozšiřují svou vojenskou přítomnost v asijsko-pacifickém regionu, aby ohrožovaly námořní dopravu v blízkosti Tchaj-wanu i v Jihočínském moři.
Myšlenka „vzdálené blokády“ se však neomezuje pouze na asijsko-pacifický region. Válka USA proti Íránu vytvořila de facto blokádu ještě mnohem dále od Číny – na Blízkém východě.
Válka nejenže brání námořní dopravě Hormuzským průlivem kvůli omezením uvaleným Íránem i USA, ale útoky USA na íránská zařízení na výrobu energie vedly k odvetným úderům na zařízení na výrobu energie arabských států v Perském zálivu, které hostí americké jednotky.
Snížená produkce energie v celém regionu spolu s narušenou námořní dopravou přes Hormuzský průliv vedly k energetické krizi pro země závislé na dovozu energie ze Středního východu – zejména v Asii, včetně Číny.
Odpojení Asie od Blízkého východu
Asijské státy jako Pákistán, Myanmar, Vietnam, Filipíny, Thajsko, Japonsko a Jižní Korea získávají podle západních publikací, jako je Politico, 50 % až 90 % své celkové dovážené energie z Blízkého východu.
Čína získává až 50 % své dovážené energie z Blízkého východu. Její ostrovní provincie Tchaj-wan získává více než 60 % své dovážené energie z Blízkého východu.
Vzhledem k narušení produkce a vývozu další válkou vyprovokovanou USA jsou nyní asijské státy – namísto Evropy – nuceny hledat jinde zdroje pro pokrytí svých energetických potřeb.
A stejně jako tomu bylo v případě záměrného odpojení Evropy od dovozu ruské energie, strávily USA roky navrhováním, investováním, výstavbou a dokonce i zprovozňováním zařízení na vývoz LNG zaměřených konkrétně na asijské trhy. Vzhledem k tomu, že tato kapacita je již částečně v provozu, je k dispozici právě včas, aby plně využila energetické krize, kterou USA samy vyvolaly na Blízkém východě a která nyní ohrožuje národy po celé Asii.
Národy jako například Vietnam mají na výběr ze dvou možností: buď nechat desítky milionů svých obyvatel bez energie, včetně základních komodit, jako je plyn na vaření, nebo nakoupit jedinou dostupnou alternativu, aby nahradily narušené dovozy z Blízkého východu.
Vietnamská státní plynárenská společnost údajně nakoupila až 66 000 tun LPG (zkapalněného ropného plynu) z USA oproti 44 000 tunám ze Středního východu. Je třeba poznamenat, že se jedná o první rok, kdy vůbec nakupuje energii z USA.
Vietnam má samozřejmě úzké vazby s Moskvou a část svého energetického mixu nakupuje z Ruska a také dováží uhlí z Číny, ale ani jeden z těchto zdrojů nemá dostatečnou kapacitu, aby okamžitě nahradil více než 80 % dovozu energie ze Středního východu, na kterém byl Vietnam závislý a který je nyní narušen.
Ostatní země, včetně Thajska, Japonska a Jižní Koreje, stejně jako ostrovní provincie Tchaj-wan, byly rovněž nuceny hledat alternativy. Zatímco v některých případech bylo osloveno Rusko, které dokázalo nahradit část nedostatků, USA se záměrně profilovaly jako jediná další alternativa.
Je třeba zmínit, že projekty vývozu LNG, do nichž USA v posledních letech investovaly s cílem oslovit asijské trhy, měly v raných fázích návrhu a schvalování potíže s předložením životaschopného obchodního modelu – stejně jako tomu bylo u projektů vývozu LNG zaměřených na evropské trhy, dokud nezačala americká proxy válka proti Rusku.
Jeden projekt – Alaska LNG od společnosti Glenfarne – učinil „energetickou bezpečnost“a trasy přes „neohrožené a bezpečné námořní trasy“ hlavním prodejním argumentem ještě v roce 2025. V té době však neexistovaly žádné sporné nebo nebezpečné námořní trasy bránící toku energetických exportů do Asie, které by tento prodejní argument ospravedlňovaly.
Jedinými námořními trasami, které by kdy mohly být sporné nebo nebezpečné, by byly různé průlivy, o kterých USA diskutují a na jejichž zpochybnění a znebezpečení se připravují již desítky let – nejen v asijsko-pacifickém regionu, ale také v Hormuzském průlivu na Blízkém východě a dále.
Samozřejmě – nyní, když válka USA proti Íránu narušuje vývoz energie ze Středního východu, se projekty jako Aljašský LNG změnily z nevýhodných obchodních návrhů na zoufale potřebný a perfektně umístěný zdroj energie – a to vše, stejně jako v případě vývozu amerického LNG do Evropy, podle plánu.
Nedávný článek ve Wall Street Journal s názvem„Vývoz energie z USA dosáhl rekordů, zatímco se svět přizpůsobuje uzavřenému Perskému zálivu“ poznamenává, že „dodávky ropy a plynu prudce vzrostly, ale USA budou čelit překážkám při přeměně válečné poptávky na trvalý růst.“
Falešný předpoklad spočívá v tom, že válka USA proti Íránu nesouvisí s prudkým nárůstem dodávek ropy a plynu z USA ani s „válečnou poptávkou“ – a že se jedná pouze o nějakou výnosnou náhodu.
Ale stejně jako RAND Corporation jasně uvedla již v roce 2019, jakýkoli politický návrh, jako je odpojení Evropy od ruské energie, který nefunguje v „míru“, lze přimět k fungování tím, že se jednoduše vezme „mír“ a přemění se na „válečný stav“.
To je to, co USA udělaly Evropě – nyní tento proces zjevně opakují a zaměřují se na Asii.
Bude na Rusku, Číně, Íránu a zbytku nezávislého světa – včetně národů v celé Asii a zejména v jižní a jihovýchodní Asii –, aby se opatrně vyhnuly této nebezpečné pasti, kterou nastražily USA, a zabránily úplné energetické závislosti na USA, jaká byla vnucena Evropě.
Evropa již utrpěla pravděpodobně nevratné politické a ekonomické škody v důsledku svého politického ovládnutí USA a nyní i své rostoucí energetické závislosti na USA.
Asie riskuje, že bude podobně oslabena rostoucí energetickou závislostí na USA, což výrazně zvýší pravděpodobnost jejího politického ovládnutí USA, následné přeměny na jednotnou frontu – tentokrát proti Číně spíše než proti Rusku – a využití k vedení války jménem USA na úkor lidí, míru a prosperity Asie.
Zatímco USA skutečně čelí rostoucím výzvám, pokud jde o jejich vojenskou sílu a vojensko-průmyslovou základnu, usilují o dominanci v celém spektru pomocí války ve více doménách – zahrnující nejen vojenskou sílu, ale i ekonomickou a finanční sílu, působící nejen ve fyzickém prostoru bojiště, s nímž si většina lidí válku spojuje, ale i v politickém prostoru a, co je nejdůležitější, v informačním prostoru.
USA opakovaně prokázaly svou schopnost obejít svou rostoucí vojenskou slabost ve srovnání se zbytkem světa a využít své politické ovládnutí národů po celém světě, svůj monopol nad globálním informačním prostorem a nyní i rostoucí militarizaci energie.
USA zneužívají energii jako zbraň jednak prostřednictvím výroby a vývozu energie z USA, a jednak prováděním systematických útoků na alternativní zdroje energie ve Venezuele, Rusku a Íránu, mimo jiné, a jejich zabavováním či ničením.
Jen čas ukáže, zda se multipolární svět dokáže adekvátně zorganizovat nejen v oblasti vojenské moci, ale také ve všech ostatních oblastech, v nichž proti němu USA vedou válku.