Reinhard Heydrich přijel do Prahy a ujal se moci přesně před 85 roky – v předvečer svátku svatého Václava. Nic symbolického v tom ale nehledejme. Němci nebrali tisíciletý český stát vážně nikdy. Tím méně je zajímal svatý patron, který stál na jeho počátku. A tak je tomu dodnes.
Pouze o pár století dříve, když v jejich knížectvích byla jako (periodicky) obvykle hospodářská krize, přivandrovali Němci do českého severního pohraničí, na vysočinu a na Moravu. Přinesli sice některé technologické novinky, ale i svůj dlouhodobý pořád stejný autentický zájem: Rozšířit germánské panství na východ.
Je to pořád stejné, pouze tomu valná část veřejnosti znovu a znovu odmítá věřit – než se znovu spálí. Tvrzení, že dějiny se neustále opakují – jen v jiných kulisách a za stále dokonalejších technologií – mnohým připadá jako žvást, nepodstatný bonmot.
Ostatně povšimněme si, že významná historická data, která si dle oficiální „dějepravy“ periodicky připomínáme, se obvykle týkají velkých proher nebo rovnou národních tragédií. Vždyť ani Václavské výročí neslavíme například na narozeniny našeho největšího světce, nebo na den přijetí křesťanství, jež fakticky „zafixovalo“ českou státnost – ale na jeho zavraždění rukou vlastního bratra.
Ten hrůzostrašný knížecí mord, jenž si paradoxně „slavně“ připomínáme už tisíc sto roků vždy 28. října, měl (jak jinak) také co dělat s naším nebezpečným západním sousedem – a politikou. Vždyť i město, kde každoročně „oslavy“ probíhají, se nejmenuje podle fascinujícího knížete světla, ale nese temné jméno jeho vraha. To je možná světově unikátní.
Že je v nedalekém městě v podstatě téhož jména aktuálně největší a nejúspěšnější německá továrna na auta, z níž českého zůstala jen její značka, je pěkný příklad právě onoho konstatování, že dějiny se opakují: Němci ji získali „za hubičku“ od zrádce, kterého státní převrat vynesl do funkce předsedy vlády. Ostatně i ten puč, startující další národní a státní tragédii, každoročně oslavujeme jako báječný nápad (našich západních sousedů).
Ta továrna je toho dokonalým vyjádřením: Němci přinesli lepší technologie, jako kdysi, když obsazovali naše pohraničí. Tím pouze urychlili její rozvoj (který by ale přišel tak jako tak, dříve či později) – a dnes za využití zdejší pracovní síly a mnoha spolupracujících menších firem odtud jejich chcípající „matka“ inkasuje miliardy, které nám chybějí ve státním rozpočtu.
Přežil jen půlrok
Heydrich vlétl do Prahy (doslova tak, na Junkersu Ju 52) v podobě onoho cimrmanovského nového smrťáka, který se nezakecá: Vystřídal dosavadního Hitlerova „protektora“ Konstantina von Neuratha, který se k likvidaci „českého živlu“ ukázal příliš měkký. Nesl v sobě totiž ještě vzpomínku na „staré časy“, v nichž diplomacie nebyla jen prázdné slovo – navzdory Velké válce. A tak si vzal (nekonečnou) zdravotní dovolenou a sedmatřicetiletý střihoun ho „zastoupil“.
Vysíláme zde
Hned navečer dal zatknout (a odsoudit k smrti) dosavadního formálního premiéra generála Aloise Eliáše – a pak už to šlo ráz na ráz. Vraždění rychle dostalo pravý německý „strukturovaně-technický“ rozměr. Kdo se nebouřil, nekonspiroval v odboji, ale „poctivě“ makal (v továrnách, v policii, ve státní správě) na vítězství Třetí říše, mohl být v klidu.
Že pouze do blížícího se vítězství nad Sovětským svazem (v roce 41 se zdálo být jen otázkou nedlouhého času), to si podvolení nepřipouštěli. Zvěsti o chystaném odsunu většiny národa (kromě nezbytné otrocké „obsluhy“ německých nadlidí) do kazašských stepí byly nepřátelskými dezinformacemi. A kdo je šířil a byl odhalen (latentně přítomné udavačské řemeslo opět rozkvetlo), mohl být i popraven.
A když následující jaro parašutisté běsnící německou stvůru poslali do pekel, mnozí tomu „aktu odporu“ rozezleně spílali. Vždyť ještě přibylo vraždění a relativně „poklidný protektorát“ (jak ho líčil mediální mainstream) se stal mnohem více bojištěm: Lidice, Ležáky a tak dále. Dodnes se zabití Heydricha traduje jako „atentát“. Toto původně neutrální latinské slovo přenosem přes francouzštinu dostalo význam protizákonného činu – tedy zločinu.
Jenže to byly německé zákony. Vnucené. Okupační. Že platily ve většině „integrované Evropy“ na tom nic nemění – ba právě naopak. A pak přišel zázrak: Ten nevěřící smrťák si ještě stačil nasadit svatováclavskou korunu – a skončil. Jeho likvidaci kupodivu neslavíme jako jedno z mála válečných vítězství – ať už cena za něj byla jakkoli děsivá.
Zrcadlo v zrcadle
Ti, kteří jeho i následné běsnění přesto přežili – a „neposkvrnili ústa ani hruď falešnou řečí“ (S. K. Neumann) – nesli vzpomínku jako memento a poučení. Marně. Také to se neustále opakuje, nejde o specificky český fenomén. Pamětníci odejdou, odlesk jejich svědectví nese ještě maximálně jedna dvě generace. A vše zmizí… aby se znovu opakovalo.
Do národní paměti nových generací zafixuje vládnoucí moc (rovněž v principu stále táž) pomocí dobře placených podvolených otroků zaměstnaných ve školách a propagandistickém stroji jiná výročí, jiné výklady, jiné „povinné adorace“.
Je to jako donekonečna ubíhající obrazy „zrcadla v zrcadle“: Každý další obraz je v něm v podstatě stejný – a přece jiný. Stále menší, stále hůře „čitelný“.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
A tak Německo opět vládne Evropě. Podvolené státy na něj pracují a pro něj vydělávají (především skrze novou říšskou marku s názvem euro) – a Říše přesto krachuje. Tudíž opět zbrojí na další pokus o vydrancování Ruska – k němuž ovšem nemůže dojít, jak víme z opakující se historie. A přece formálnímu vedení v Bruselu šéfuje Němka. A přece do čela armád pod značkou NATO právě nastupuje německý generál s patřičně rusofobní rétorikou.
Idea báječné bratrovraždy má rovněž své aktuální pokračování: Po krvavém státním převratu (oslavovaném oficiálně jako osvobození) Západ donutil Rusko k sebeobrannému „atentátu“, na opětovně vzkříšený nacistický režim, jemuž velí jedna z dalších verzí zastupujícího říšského protektora. I válka opět na dohled.
Letošního dvacátého sedmého září žádný Heydrich na pražském letišti nepřistál. Není ho zapotřebí. Je tu latentně přítomen v mnoha kopiích. Ta jedna z nejvydařenějších sídlí, jak jinak, tradičně na Pražském hradě. Ani šéfa formální protektorátní vlády netřeba (zatím) zatýkat. I když není tak psovsky oddaný svému německému pánu jako ten předchozí, je dostatečně „tvárný“, aby odvedl plus-minus stejnou práci.
Tajemství svatého Václava je zjevně právě v tom stálém opakování téhož – v jiných kulisách. V zrcadlení zrcadla. Ve tříbení stříbra z podvolení do nepodvolení. Stále – až do času. Do okamžiku, v němž se vše náhle změní.
Jak? To je právě to, co je mimo zrcadla, protože jen to je realita: Zázrakem. Ten má ale (jako vždy) jedinou podmínku: Pochopit, že je možný. Právem si posteskl biblický prorok: Pane, kdo uvěří našemu kázání?
Je pozdě, nebo ještě je čas? 27. září tu věčnou otázku i odpověď naléhavě připomíná.
Ostatně soudím, že německá 4. říše (zvaná formálně prozměnu Evropská unie) musí být zničena.