Protože se Evropa nedokáže adekvátně bránit ruským raketám, škody na jejích ekonomikách by byly katastrofální
Vedoucí představitelé NATO, EU a skupiny E3 vedou Evropu cestou, jejímž cílem je být do roku 2030 připravena na válku. Vzhledem k evropské válečnické náladě by se Rusko mohlo rozhodnout zahájit ji dříve. V takovém případě by USA nebyly ochotny bojovat proti Rusku jménem Evropy.
Evropa, neschopná ubránit se proti ruským konvenčním balistickým a hypersonickým raketám, by utrpěla rychlou porážku a velmi vysoké vojenské ztráty. I po žádosti o mír by zničení evropského energetického systému uvrhlo Evropu do hospodářské krize.
Reklama
Evropané by měli být veřejně vyzváni, aby o těchto rizicích diskutovali a aby byly vyslyšeny jejich názory.
1. Úvod – pochopení podstaty války
Vzhledem k tomu, že výzvy evropských lídrů k připravenosti na válku s Ruskem do roku 2030 jsou stále hlasitější, udělali bychom dobře, kdybychom zvážili radu největšího filozofa války, generála Carla von Clausewitze:
„Války se musí lišit podle povahy svých motivů a situací, které je vyvolávají. Prvním, nejvyšším a nejdalekosáhlejším rozhodnutím, které musí státník a velitel učinit, je na základě této zkoušky určit, do jakého druhu války se pouštějí; nesmí ji zaměnit za něco, co je její povaze cizí, ani se ji nesmí snažit v něco takového proměnit. Toto je první ze všech strategických otázek a ta nejkomplexnější.“[1]
Reklama
Měli bychom se důkladně zamyslet nad povahou války s Ruskem: jak jsou veřejná prohlášení našich vůdců vnímána v Rusku; kdy by taková válka mohla začít; jak by se mohla vyvíjet; jaké by mohly být její důsledky a náklady. Tento článek navrhuje jeden takový scénář.
2. Strategický kontext
Nejprve musíme pochopit, jak jsme se sem dostali. Každému, kdo se vyzná ve strategické historii, je jasné, že kořeny krize sahají až do roku 1989. Když padla Berlínská zeď, naskytla se příležitost vybudovat trvalou a inkluzivní evropskou bezpečnostní architekturu – takovou, která by zohledňovala legitimní bezpečnostní zájmy Ruska.
Tato příležitost byla promarněna. V průběhu 90. a 2000. let se NATO navzdory původním ujištěním poskytnutým Rusku neúprosně rozšiřovalo na východ. Prorocké hlasy varující před takovým vývojem – Kennan, Matlock, Burns, Kissinger, Mearsheimer – byly zamítnuty nebo ignorovány. Stejně tak i výslovná a opakovaná varování Ruska před překročením „červené linie“.
Rusko-ukrajinskou válku je třeba chápat v tomto kontextu. Na Západě převládá konvenční názor, že Rusko zasáhlo z imperiálních ambicí. Všechny věrohodné důkazy však naznačují, že Rusko vstoupilo do války, protože dospělo – ať už správně, či nesprávně – k závěru, že expanze NATO představuje existenční hrozbu. V očích Ruska to byla – a stále je – obranná válka o přežití.[2]
Není to překvapivé, vzhledem k tomu, že Kaja Kallasová, šéfka zahraniční politiky EU, veřejně vyzvala[3] k rozpadu Ruska. Ať už si o ruských metodách myslíme cokoli, pochopení jeho motivace je klíčové pro pochopení povahy naší budoucí války s Ruskem.
Reklama
3. Rusko reaguje na eskalaci ze strany Evropy
Navzdory tomuto zásadnímu poznatku je veřejně deklarovaným záměrem lídrů E3 – Macrona, Merze a brzy nepochybně i Burnhama – zvýšit dodávky přesných dronů s dlouhým doletem a řízených střel na Ukrajinu, které jsou všechny schopné zasáhnout hluboko do ruského území.
V reakci na to je veřejné varování Moskvy jednoznačné: pokud to bude pokračovat, nelze vyloučit přímé útoky na evropská výrobní zařízení.
Pokud se lídři E3 rozhodnou toto varování nebrat vážně – což je logický předpoklad, vzhledem k tomu, že ignorovali všechna předchozí varování Ruska –, je docela možné, ba dokonce pravděpodobné, že takový konflikt by mohl vypuknout již letos, tedy mnohem dříve, než Evropa plánuje v roce 2030.
Za výchozí bod tohoto scénáře se tedy bere druhá polovina roku 2026.
V září 2026, poté, co byla jeho varování ignorována a útoky na ruské vnitrozemí se s rostoucími dodávkami zbraní ze zemí E3 stupňovaly, Rusko zasahuje. Údery konvenčními balistickými raketami a hypersonickými zbraněmi zničí klíčová výrobní zařízení dronů a raket zemí E3 v britském Midlands, v Porúří a nedaleko Bordeaux.
Je uplatněn článek 5 Severoatlantické smlouvy. Článek 5 však nevyžaduje vojenskou akci – vyžaduje, aby každý člen přijal „taková opatření, jaká považuje za nezbytná“. Nyní se odhaluje povrchnost záruky, na kterou se lídři E3 domnívali, že se mohou spolehnout.
Španělsko a Maďarsko odmítají nasadit své síly. Itálie, Polsko a několik východoevropských členů zaujímají vyhýbavý postoj. Ještě důležitější je, že Bílý dům, který se nedávno zdál být nakloněn podpoře operací proti Rusku, si to nyní naléhavě rozmyslí.
Vzhledem k tomu, že USA právě prohrály válku v Íránu, mají značně vyčerpané zásoby munice, doma neexistuje chuť na to, aby americké jednotky bojovaly a umíraly na druhé straně Atlantiku, a blížící se volby do Kongresu, „rozšíření Ruska“ [4] nevypadá jako tak dobrý nápad.
Bílý dům rychle došel k závěru, že není v národním zájmu USA zapojit se do války s Ruskem na evropském kontinentu. Poté, co E3 strávily roky mluvením o strategické autonomii, aniž by ji vytvořily, nyní vědí, co to znamená.
4. První 3 měsíce války
Přesto, uvězněni v politickém narativu, který si sami vytvořili, reagují lídři E3 a menších ochotných zemí – možná Nizozemci, Skandinávci a Pobaltí.
Jediným místem, kde je ofenzíva možná, je vzdušný prostor. Evropské úderné jednotky však nyní zjišťují to, co ukrajinští piloti vědí už léta.
Zatímco malá část evropských řízených střel zasáhne své cíle, většina z nich je zničena ruskými víceúrovňovými a dobře vycvičenými sítěmi systémů S-400 a S-500, které zároveň způsobují evropským pilotům a letadlům neudržitelné ztráty.
Bez amerického potlačení nepřátelské protivzdušné obrany – a možná i s ním – neexistuje žádná další vyhlídka na dosažení vzdušné převahy ani na jakýkoli účinný protiútok.
V reakci na letecké údery Rusko přestává brát servítky a je odhodláno jednou provždy odstranit hrozbu, kterou Evropa představuje pro jeho obyvatelstvo a vlast. Rusko útočí na letiště, výcvikové základny, loděnice, logistická centra a seřaďovací nádraží, čímž způsobuje tisíce vojenských obětí mezi evropskými silami ještě předtím, než se stačí nasadit.
Evropané se nyní poučují z lekce, kterou si USA právě osvojily v Perském zálivu – evropské ozbrojené síly mají velmi malou ochranu proti konvenčním balistickým útokům a žádnou proti hypersonickým střelám.[5]
Tento fakt je krutě podtržen souběžnými ruskými údery, které systematicky ničí evropskou energetickou infrastrukturu – plynové terminály, elektrárny, propojovací vedení, skladovací zařízení – se stejnou chirurgickou přesností, jaká byla od roku 2022 uplatňována na ukrajinskou energetickou síť.
Evropský energetický systém, který je s 12,8 miliony barelů denně[6] jako největší regionální dovozce uhlovodíků na světě mimořádně zranitelný, je již nyní pod silným tlakem – což je důsledek kontraproduktivních sankcí vůči ruské ropě a plynu, nedávno ještě umocněných energetickým šokem v Hormuzském průlivu. [7]
Na moři se ruské ponorky rozmístily v Severním moři a v Atlantiku a byla vyhlášena válečná blokáda. Pouhá hrozba ztráty obchodních plavidel stačí k tomu, aby námořní pojistitelé zrušili pojistné krytí a přepravní společnosti zastavily provoz.
Dovoz uhlovodíků do Evropy se zastaví a energetické systémy začnou selhávat. Světla začnou zhasínat. Ještě důležitější je, že bez nafty selžou evropské systémy zemědělství, rybolovu a logistiky potravin.
Ačkoli od začátku konfliktu uplynuly teprve dva až tři měsíce, je ekonomická situace Evropy nyní kritická.
4. Příměří, náklady a důsledky
Tváří v tvář dilematu mezi eskalací konfliktu s použitím jaderných zbraní a přijetím porážky se britští a francouzští představitelé zastavují. Jaderné odstrašující prostředky obou národů existují proto, aby odradily od jaderného útoku na jejich vlastní území, nikoli proto, aby podnikaly národní sebevražedné akce za účelem záchrany selhávající konvenční kampaně.
Mezitím USA – které jasně vyjádřily svůj postoj, že se do konfliktu nebudou vměšovat, a nyní se vážně obávají rizika jaderné války s Ruskem – naléhavě spolupracují s oběma stranami na ukončení války, čehož lze dosáhnout pouze za podmínek stanovených Ruskem. Pod intenzivním tlakem ze strany USA a menších evropských států žádají představitelé E3, NATO a EU o mír.
Konflikt trvá teprve tři měsíce, ale lidské ztráty jsou již nyní značné. Vojenské ztráty jsou o řády vyšší než ztráty Západu a NATO za 25 let operací v Iráku a Afghánistánu. Vojenská kapitulace však není koncem, ale teprve začátkem.
S rozvráceným energetickým systémem se evropská průmyslová výroba hroutí a nezaměstnanost prudce stoupá. Největší evropské země, kromě Německa, již nesou poměr dluhu k HDP přesahující 100 %[8].
Evropské veřejné finance se prohýbají a poté praskají pod rychle rostoucí zátěží nouzových energetických dotací, budoucích nákladů na obnovu, hroutících se akciových trhů, paniky na dluhopisových trzích vedoucí k vyšším úrokovým nákladům vlády a ztrátám daňových příjmů.
Selhávající stát, jímž je Ukrajina, poskytuje nesporný důkaz toho, co přijde dál. Hospodářský pokles o 10 % je běžným kritériem pro hospodářskou krizi[9]: na Ukrajině činí přes 30 %. USA nejsou finančně schopny – a zbytek světa politicky ochoten – nabídnout Marshallův plán. Evropa tak čelí sama ekonomickému poklesu většímu než během Velké hospodářské krize.
Politické důsledky nejsou o nic méně závažné. Koalice, které válku zahájily, se rozpadají a vůdci, kteří stály v čele útoku, jsou rychle a nemilosrdně sesazeni. NATO a Evropská unie, které jsou obě považovány za spoluviníky při rozpoutání války, jsou nenapravitelně rozděleny.
Populistická a nacionalistická hnutí sílí. Společenské smlouvy mezi elitami a lidmi, budované po generace ve společnostech, které od roku 1945 nezažily válku na svém území, jsou napjaté až k prasknutí. Evropa, kdysi soudržný politický a ekonomický region, nyní čelí dystopickému zúčtování.
5. Závěr – volba, před kterou stojí Evropané
Pokud je tento scénář pravděpodobný – byť jen vzdáleně –, stojí rizika, k jejichž přijetí nás vedoucí představitelé E3 vyzývají, za to? Bez jakékoli veřejné diskuse?
Existuje alternativa: jmenuje se diplomacie. Ne diplomacie ultimát, ani bezvýznamných mírových konferencí, z nichž je jedna z válčících stran triumfálně vyloučena. Ale spíše diplomacie upřímného dialogu, v němž každá strana naslouchá té druhé.
Není těžké pochopit bezpečnostní potřeby Ruska. Protože je opakují už 20 let, téměř až k zbláznění pro ty z nás, kteří byli ochotni naslouchat a vnímat. Neutrální Ukrajina. Žádné členství v NATO. Skutečné bezpečnostní záruky.
To vše bylo Rusko ochotno nabídnout a Ukrajina ochotna přijmout v březnu 2022 – než Volodymyra Zelenského přesvědčili o opaku Boris Johnson a Joe Biden.
Jak napsal generál André Beaufre: „Ve válce si poražený zaslouží prohrát, protože jeho porážka musí být důsledkem chyb v uvažování, k nimž došlo buď před konfliktem, nebo v jeho průběhu.“
Během prvního čtvrtstoletí tohoto 21. století mají západní lídři obecně a evropští lídři zvláště za sebou dlouhou řadu „chyb v uvažování“ – jak jednoznačně dokazují naše neúspěšné operace v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Sýrii a nyní na Ukrajině. Tentokrát však pro Evropany nemůže být v sázce více.
Závěrem lze říci, že než nás naši lídři povedou dále směrem k válce, dluží nám dvě věci. Za prvé, upřímné, veřejné a strategické zhodnocení rizik, kterým by nás tento postup mohl vystavit.
Za druhé, příležitost, aby se zajímali o naše názory a vyslechli naše hlasy. Koneckonců jsme to my, nikoli oni, od koho se očekává, že budeme válku vést a nést její náklady i důsledky.
Volba, před kterou my Evropané stojíme, je jednoduchá. Měli bychom změnit kurz směrem k míru a zahájit obtížný, ale upřímný diplomatický dialog s Ruskem? Nebo bychom měli nechat naše vůdce – vedené politickým narativem, který si sami vytvořili, a ignorující zde popsaná existenční rizika – aby nás i nadále vedli směrem k válce?
Stejně jako to udělali jejich slavní předchůdci před zhruba stoletím, v létě roku 1914?
Odkazy
1. Steven Jermy, „V tuto chvíli by NATO nemohlo vyhrát válku s Ruskem“, Responsible Statecraft, 29. ledna 2025. x2. Steven Jermy, „Rusko má navrch“, Brave New Europe / NATO Watch, 15. května 2025.3. George Kennan, „Osudová chyba“, New York Times, 5. února 1997; William J. Burns, „Njet znamená njet“, depeše amerického velvyslanectví v Moskvě, 1. února 2008 (WikiLeaks); John J. Mearsheimer, „Why the Ukraine Crisis Is the West’s Fault“, Foreign Affairs, září/říjen 2014.4. „Oreshnik Missile Is Unstoppable, Undetectable“, The Week India, 21. prosince 2024.5. Mezinárodní energetická agentura (IEA), World Energy Outlook 2024.6. „Vedení společnosti Lloyd’s přirovnává útok na LNG k jadernému výbuchu“, Resilience.org, 20. září 2004.7. Kyjevská ekonomická škola / Světová banka, Hodnocení válečných škod na Ukrajině, různé zprávy z let 2023–2025.8. Fiskální monitor MMF – Hrubý dluh veřejných financí (v % HDP).9. Generál André Beaufre, Úvod do strategie[1] Carl von Clausewitz, O válce, překl. Michael Howard a Peter Paret. (Princeton, 1976) s. 88.[2] George Kennan, „Osudová chyba“, New York Times, 5. února 1997; William J. Burns, „Njet znamená njet“, telegram amerického velvyslanectví v Moskvě, 1. února 2008; John J. Mearsheimer, „Proč je ukrajinská krize vinou Západu“, Foreign Affairs, září/říjen 2014.[3] https://fampo.no/estonias-pm-kaja-kallas-calls-for-the-breakup-of-russia/[4]https://www.rand.org/content/dam/…[6] Mezinárodní energetická agentura (IEA), World Energy Outlook 2024. Závislost Evropy na dovozu ropy činí přibližně 12,8 milionu barelů denně.[8] IMF Fiscal Monitor – Hrubý veřejný dluh (v % HDP).[9] Kyjevská škola ekonomie / Světová banka, Hodnocení válečných škod na Ukrajině, různé zprávy z let 2023–2025.
Steve Jermy, The coming war with Russia: a European road to ruin vyšel 23.9.2026 na Asia Times, překlad Zvědavec