V uplynulých dnech jsme byli svědky toho, jak evropská politická elita vytočila hlasitost na maximum a přednesla zjevně koordinované – a sjednocené – prohlášení: „Blíží se válka s Ruskem; Rusko má v úmyslu zaútočit na NATO; musíme se připravit; zásobit se balenou vodou, konzervami a být připraveni poslat své děti na vojenskou službu“ – „Mnozí zemřou; ale je jejich povinností bránit svou zemi“.
Jaký nesmysl! Aby to zdůraznili, evropští lídři, včetně vysokého představitele EU Kallase a německého kancléře Merze, se nedávno během Evropského arktického summitu 14. září záměrně oblékli do polní kamufláže, aby signalizovali „obrannou připravenost“. (Tyto evropské politiky v vojenských uniformách si můžete prohlédnout zde).
Vypadají absurdně. To však nemůže odvádět pozornost od otázky – co přesně je příčinou této hysterie, která zachvátila evropské technokraty?
Na první pohled nedává jednotné tvrzení, že Rusko se chystá zaútočit na Evropu a že se blíží válka, vůbec žádný smysl. Evropa nemá ani lidi, ani munici, ani finance, ani průmyslovou kapacitu k tomu, aby vedla válku proti zemi, kterou lze dnes považovat za přední vojenskou „velmoc“, a zároveň za stát s největším arzenálem jaderných zbraní.
ZeroHedge poznamenává, že:
„Mezi nejhlasitějšími šiřiteli tohoto nepodloženého příběhu [o hrozícím ruském útoku] jsou i představitelé pobaltských států. Například lotyšský prezident Edgars Rinkevics tento týden zašel tak daleko, že prohlásil, že ruské ‚útoky‘ na EU a NATO již začaly. Pobaltské státy dokonce vydávají plány na připravenost obyvatelstva na mimořádné situace, přičemž se odvolávají na scénář ve stylu filmu Red Dawn.“
„Nemluvíme o konvenční válce. Mluvíme o všech druzích provokací, všech druzích sabotážních činů, všech druzích testů, a rozhodně se jedná o něco, co se již odehrává právě v tuto chvíli,“ uvedl lotyšský prezident.
„Polský premiér Donald Tusk tento týden prohlásil, že Rusko by mohlo zahájit sporadické útoky, které bude předstírat jako ‚náhodné‘, s cílem ‚paralyzovat nebo alespoň oslabit motivaci zemí NATO‘, jak cituje agentura Associated Press. ‚Existuje reálné riziko, že drony nebo jiné typy projektilů vletí na území jedné nebo několika zemí na východním křídle a dokonce způsobí zničení,‘ dodal Tusk a varoval: „Moskva by v nadcházejících měsících mohla zajít až tak daleko, že by na území NATO provedla nějakou formu leteckého útoku, aby ukázala, že závazek společné obrany podle článku 5 této vojenské aliance není nic víc než pár slov na kousku papíru.“
Přes všechny nashromážděné důkazy se však evropští lídři navzájem povzbuzují, aby byli psychicky připraveni uplatnit článek 5 proti významné jaderné velmoci.
V návaznosti na tuto hysterii ministr zahraničí Sergej Lavrov výslovně varoval:
„Rád bych zdůraznil, že nemáme žádný zájem se do toho [útoku na Evropu] zapojovat, ale pokud Evropa, která denně hovoří o přípravách na válku proti Rusku, zaútočí na Rusko, bude to úplně jiná válka – a bude velmi krátká.“
Co se skrývá za touto zdánlivou absurditou? Na jedné straně je zřejmé, že bruselské vládnoucí vrstvy vidí, jak se jim vrací jejich strategické chyby (neomezená podpora Ukrajiny, obětování evropského obchodního modelu na oltáři nátlaku na Rusko, jejich podpora války s Íránem a lhostejnost k utrpení na Blízkém východě).
Jejich šíření strachu z Ruska zavání spíše zoufalstvím než pečlivým uvažováním a náležitou obezřetností ohledně velmi reálných rizik, která s sebou nese takovéto podněcování války. Establishment nepochybně vidí, že energetická krize vyplývající z americko-izraelské války proti Íránu již „nepřichází“, ale již nastala.
Vidí, jak rostou životní náklady, mizí pracovní místa a blíží se kolaps trhů – především na trhu s dluhopisy (jehož úroková sazba určuje hodnotu všech ostatních rizikových aktiv). Když to vidí, tito ohrožení politici možná dospěli k závěru, že vyvolávání strachu je jediným způsobem, jak odvést pozornost od svých vlastních selhání, a možná jim to dává naději, že přežijí volební cyklus.
Přežití je klíčovou motivací, ale pravděpodobně také psychiku elit udržují při životě dvě tvrzení, která jsou nepravdivá, avšak politické třídě se zdají být věrohodná.
Prvním omylem je tvrzení, že Rusko v únoru 2022 zahájilo preventivní válku s cílem obsadit Kyjev a zhruba 60 procent Ukrajiny.
Skutečnost vysvětlují dřívější události v Sýrii: Rusko se oficiálně zapojilo do syrského občanského konfliktu v září 2015 na žádost prezidenta Asada. Ruská intervence se ukázala jako omezeného rozsahu – šlo o velmi omezené nasazení letectva (28 až 34 letadel) a minimální počet bojových speciálních jednotek (ruský kontingent tvořili hlavně vojenští poradci, leteckí řídící a vojenská policie).
Přítomnost Ruska v Sýrii byla záměrně symbolická – šlo spíše o vyjádření vážného záměru než o touhu zapojit se do pozemní války. Cílem Moskvy bylo ve skutečnosti vyhnout se přímým pozemním bojům. Ruské letecké údery – za podpory íránských pozemních jednotek – nicméně pomohly syrské armádě vytlačit džihádistické síly z Aleppa. To vedlo ke klidu zbraní zprostředkovanému Ruskem a Tureckem na konci roku 2016 a k mírovému procesu v Astaně, který byl zahájen krátce poté.
Putinův přístup k Aleppu jasně definoval model pro jeho počáteční taktiku ve vztahu k Ukrajině. Rusko nasadilo odhadem 15 000 až 30 000 mužů před Kyjevem a v jeho okolí během počátečního útoku na začátku roku 2022. Evropská verze, že tato síla měla na začátku roku 2022 obsadit Kyjev, je k smíchu – 40 000 vojáků by možná zaplnilo městské náměstí, ale dokázali by obsadit město s více než třemi miliony obyvatel? To je směšné.
Přesto evropští a američtí komentátoři – včetně amerického komentátora Roberta Papea – tvrdí, že jelikož pokus o dobytí Kyjeva selhal, v kombinaci s domnělým důsledkem, že Putin očekával, že jeho symbolická demonstrace „vážného úmyslu“ přiměje NATO k ústupu, naznačuje to – jak tvrdí Pape – že Putin uvízl v pasti eskalace. Pape tvrdí, že Putin usiloval v roce 2022 o rychlé vítězství, ale jelikož selhal, je nyní „uvězněn“ v tom, že musí stoupat po žebříku eskalace s čím dál horšími vyhlídkami na úspěch – a proto Putin selže. „Je to jen otázka času.“
Moskevská demonstrace síly v Sýrii, byť skromná, zdaleka nebyla neúspěchem, ale fungovala – Astana byla modelem převzatým ze Sýrie. Do konce března 2022 vyústil istanbulský proces v Istanbulské komuniké, rámec pro urovnání sporu s Ukrajinou. Tato iniciativa selhala pouze z jednoho důvodu – Boris Johnson ji potopil – a Rusko bylo nuceno přeskupit síly, což se mu podařilo, byť za cenu dlouhé vyčerpávací války a zbytečné ztráty stovek tisíc ukrajinských životů.
Ne, byl to Boris Johnson, kdo uvrhl Evropu do eskalace.
Zdá se, že Evropané založili svůj „úspěšný příběh“ války proti Rusku jednak na domnělém selhání Kyjeva a jednak na přehnané důvěře ve finanční sankce. Bývalý francouzský ministr financí Le Maire v návalu euforie vyhlásil „totální ekonomickou a finanční válku proti Rusku“. Trval na tom, že sankce udusí a zničí ruskou ekonomiku – ve skutečnosti však Rusko po roce 2007 přešlo na národní (soběstačný) ekonomický model a stále prosperuje.
Kdo tedy koho uvěznil? Západní domnělá základní premisa, že Rusko bylo uvězněno v eskalaci od okamžiku, kdy selhal neexistující plán na obsazení Kyjeva, obrátila situaci naruby.
Právě chybná analýza Západu uvrhla Západ do spirály eskalujících opatření, která nechtěně hrozí uvrhnout Evropu do války s Ruskem – války, kterou žádný Evropan nechce.