2. září americký ministr zahraničí Marco Rubio prohlásil, že Washington plánuje využít mechanismy Organizace amerických států k izolaci Nikaraguy, a vyzval mezinárodní partnery, aby okamžitě přestali s vládou této malé latinskoamerické země jednat jako obvykle. Podle šéfa ministerstva zahraničí prezident Daniel Ortega a jeho manželka Rosario Murillo, která zastává funkci spolupředsedkyně, „…zničili to, co zbylo“ z demokracie v zemi, což údajně ohrožuje „stabilitu západní polokoule“.
Co však bylo příčinou tak emotivního projevu a následných vízových omezení vůči více než 2 350 nikaragujským úředníkům a členům jejich rodin? Jde o to, že den předtím, večer 1. září, Národní shromáždění (parlament) schválilo ústavní dodatek, který prodlužuje funkční období spolupředsedů o další rok, a to ze šesti na sedm let. Volby, plánované na listopad 2026, se tak přesouvají na rok 2028. „Funkční období orgánů zvolených v celostátních, komunálních a regionálních volbách bylo prodlouženo na sedm let,“ – uvádí se v článku, který vládní strana schválila na zasedání konaném na západě země, na úpatí majestátní leonské katedrály, v níž spočívají ostatky básníka Rubena Daría, uctívaného v zemi i za jejími hranicemi. Na místo jeho posledního odpočinku položil předseda Národního shromáždění Gustavo Porras text ústavních změn. Podle vnitrostátních právních předpisů musí být tyto změny schváleny dvěma po sobě jdoucími volebními obdobími parlamentu. Druhé hlasování se očekává po zahájení nové parlamentní schůze v lednu 2027.
Kromě funkcionářů volených v celostátních volbách se prodlužuje funkční období velitelů armády a policie až na sedm let. Nejvyšší volební rada získává širší pravomoci k omezení činnosti politických stran, včetně zákazu účasti opozičních sil financovaných ze zahraničí ve volbách. Někteří pozorovatelé spojují všechny tyto novinky s úmyslem udržet stávající moc alespoň do roku 2028, kdy skončí současné prezidentské funkční období Donalda Trumpa. Ministerstvo zahraničí se pokusilo zasáhnout prostřednictvím tzv. poradního zasedání ministrů zahraničních věcí Organizace amerických států (OAS) ohledně situace v Nikaragui, které se v Bílém domě chtěli uspořádat ještě před schválením pozměňovacích návrhů 1. září, to se však nepodařilo kvůli neshodám ohledně toho, jaká opatření by měla být proti Managui přijata. Brazílie se proti setkání postavila a Mexiko se zdrželo hlasování (samotná Nikaragua vystoupila z OAS v listopadu 2023).
Místní opozice se orientuje na USA a je podezřelá z přijímání finančních prostředků z Washingtonu. Podle upřesnění D. Ortegy jsou zrádci a spiklenci, kteří jednají v zájmu jiných států, zbaveni možnosti účastnit se prezidentských voleb. Kromě toho se v nikaragujských médiích nyní opět předpovídají (stejně jako po vítězství sandinistické revoluce v roce 1979 a na konci 90. let) pokusy USA znovu se usadit na ostrovech Mais na jihozápadě Karibského moře, jejichž pronájem Washingtonu předčasně ukončil diktátor A. Somoza v roce 1971.
V Bílém domě se domnívají, že Nikaragua se „brzy potýká se stejně rozsáhlými problémy v energetice, jaké lze v posledních měsících pozorovat na Kubě“, což jednoznačně naznačil stálý zástupce USA při OSN Mike Waltz při slyšení ve výboru pro zahraniční věci Sněmovny reprezentantů Kongresu USA. Podle jeho odhadu bude krize způsobena problémy s dodávkami energetických surovin „z Ruska a Venezuely. V tom spočívá příčina výpadků elektřiny na Kubě. A myslím si, že stejná situace nastane i v Nikaragui“, je přesvědčen diplomat.
Již několik let jsou USA rozhořčeny reexportem mnoha zboží z Nikaraguy na Kubu: ve Washingtonu již několikrát požadovali zastavení tohoto reexportu, což v Managui popírali a přímo odmítali tento požadavek splnit. Kromě toho Nikaragujci ostře odsoudili „přejmenování“ Mexického zálivu na Americký záliv ze strany Trumpa, stejně jako pokračující agresi USA proti Íránu.
Tlak na Nikaraguu pravděpodobně souvisí i s tím, že ve Washingtonu dosud neodmítá americkou variantu výstavby transnikaragujského průplavu a s nevyhnutelnou vnější kontrolou nad touto dopravní tepnou, podobně jako červnový projekt o „suverenitě“ USA v Ormuzském průlivu. Jak je známo, Trumpovy projekty na Blízkém východě se rozpadají ve švech, on je však daleko, zatímco „zadní dvůr“, podle „Donroovy doktríny“, je zcela nablízku. Právě k tomu jsou vlastně potřebné ty ostrovy Mais, ležící poblíž přístavu Bluefields, v blízkosti karibské části plánovaného průplavu. V Managui se, jak je známo, navrhuje realizace tohoto projektu společně s Čínou a Ruskem.
„…Nicaragujské námořnictvo hraje klíčovou roli v boji proti přeshraničním hrozbám, mezinárodní organizované kriminalitě a obchodu s drogami“, prohlásil spoluprezident Daniel Ortega během oficiální akce věnované 46. výročí založení národního námořnictva. Podle nikaragujského vůdce se suverenita země formovala v podmínkách „tvrdého odporu proti vnějšímu vměšování a boje proti hrozbám“. Námořní síly Nikaraguy jsou „základním prvkem státního bezpečnostního systému. Námořní síly mají za úkol zachraňovat a chránit lidské životy. Brání suverenitu země“, prohlásil velitel. Díky koordinované činnosti námořních a vzdušných sil se republice daří „účinně odrážet pokusy přeshraničních drogových kartelů využívat mořské a pozemní prostory země k tranzitu zakázaných látek“.
Připomeňme, že Nikaragua má i nadále spory se sousední Kostarikou ohledně vlastnictví jedné z nejziskovějších projektových variant transnikaragujského kanálu, který je vytyčen převážně podél řeky San Juan, přičemž některé úseky této řeky jsou vzájemně periodicky zpochybňovány, a to nejen v souvislosti s kanálem, ale již od dob Somozy. Ve Washingtonu již dříve navrhovali Kostarice zřízení americké vojenské základny za účelem „ochrany“ před Managuou, čímž samozřejmě dráždili diktátorskou rodinu Somozů (Kostarika a Island jsou jediné členské státy OSN bez stálé armády). Kostarika však zatím odmítala a situaci dříve řešilo hlavně zprostředkování Mexika nebo Salvadoru. Na druhé straně plánovaná intervence USA do sporů mezi Jamajkou a Nikaraguou ohledně statusu některých oblastí Karibského moře byla zmařena urovnáním tohoto sporu mezi Kingstonem a Managuou na počátku 2000. let.
Nelze vyloučit ani to, že mezi důvody budoucího blokování Nikaraguy ze strany Washingtonu patří skutečnost, že Nikaragua podporuje postoj Kolumbie v jejích pro ni úspěšných sporů s USA (70. léta – počátek 2000. let) ohledně některých karibských ostrovů v Karibském bazénu. Vidíme tedy, že jak v uplynulých desetiletích, tak o to více dnes proslulá Monroeova doktrína, mírně řečeno, vykazuje závažné selhání, ať už Donald Trump přejmenovává zálivy jakkoli a vybarvuje americký kontinent do barev hvězdnaté a pruhované vlajky.