Do pasti se Západ chytil sám, vlastní chybnou analýzou. Stoupá po eskalačním schodišti a s každým dalším krokem hrozí, že Evropu zavleče do války s Ruskem. Evropské politické elity v posledních dnech zpívají naplno a unisono zjevně domluvenou písničku:
„Blíží se válka s Ruskem. Rusko chce napadnout NATO. Musíme se připravit, nakupte balenou vodu a konzervy a buďte připraveni dát své děti k odvodu.“ A k tomu: „Mnozí zemřou, ale jejich povinností je bránit vlast.“
Zoufalci v maskáčích
Jaký nesmysl! Aby to podtrhli, oblékli se evropští představitelé nedávno na Evropském arktickém summitu 14. září do polních maskáčů na znamení „připravenosti k obraně“ – mezi nimi i šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová a německý kancléř Friedrich Merz.
Působí to absurdně. Otevírá to otázku, jaká hysterie to vlastně evropské technokraty popadla? Na první pohled nedává jednotně opakované varování před chystaným ruským útokem a blížící se válkou vůbec žádný smysl. Evropa nemá vojáky, munici, peníze ani průmyslové kapacity na válku se zemí, která dnes patří k předním vojenským velmocem, a navíc má největší jaderný arzenál na světě.
Server ZeroHedge poznamenává: „K nejhlasitějším šiřitelům této nepodložené verze, o hrozícím ruském útoku, patří představitelé pobaltských států. Lotyšský prezident Edgars Rinkēvičs tento týden dokonce prohlásil, že ruské ‚útoky‘ na EU a NATO už začaly. Pobaltské země vydávají pro obyvatelstvo i krizové plány a straší scénářem jako z filmu Rudý úsvit.“
Válka s Evropou bude krátká
„Nemluvíme o klasické válce. Mluvíme o nejrůznějších provokacích, sabotážích a zkouškách, a to se rozhodně děje už teď, v tuto chvíli,“ řekl lotyšský prezident. Rusko by podle polského premiéra Donalda Tuska, jak minulý týden citovala agentura AP, mohlo podnikat ojedinělé útoky, vydávat je za ‚náhodné‘ a tím ‚ochromit, nebo přinejmenším oslabit odhodlání zemí NATO‘.
‚Hrozí reálné nebezpečí, že drony nebo jiné střely proniknou na území jedné či více zemí východního křídla, a dokonce napáchají škody,‘ dodal Tusk a varoval: ‚Moskva může v příštích měsících zajít až tak daleko, že v nějaké podobě zaútočí ze vzduchu na území NATO, aby ukázala, že závazek společné obrany podle článku 5 je jen cár papíru.‘“
Evropští představitelé se přesto, navzdory všem nashromážděným důkazům, psychicky vybičovávají k odhodlání zmáčknout spoušť článku 5 proti velké jaderné mocnosti. V reakci na tuto vybičovanou atmosféru ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov výslovně varoval: „Chci zdůraznit, že nemáme zájem se do něčeho takového, jako je útok na Evropu, pouštět. Pokud ale Evropa, která denně mluví o přípravách na válku, Rusko napadne, bude to úplně jiná válka – a velmi krátká.“
Objednávejte živou vodu zde
Vyvolat strach
Co se za tím zdánlivým nesmyslem skrývá? Bruselská vládnoucí vrstva zřetelně vidí, jak se jí nevyplatily vlastní strategické chyby: bezmezná podpora Ukrajiny, obětování evropského hospodářského modelu na oltář války s Ruskem, podpora války proti Íránu a lhostejnost k utrpení na Blízkém východě.
Za jejich strašením Ruskem se skrývá spíš zoufalství než rozvaha a pečlivé zvážení zcela reálných rizik, jaká takové válečné štvaní nese. Establishment nepochybně vidí: energetická krize vyvolaná americko-izraelskou válkou proti Íránu už „nepřichází“, už je tady.
Vidí, jak se prudce zdražuje život, mizí pracovní místa a blíží se krach na trzích, především na trhu dluhopisů, jehož úrokové sazby určují hodnotu všech ostatních rizikových aktiv. Politici v úzkých možná usoudili, že jedinou cestou, jak odvést pozornost od vlastních selhání, je vyvolat strach, a ten jim snad dá i naději přečkat další volby.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Zoufalé elity EU chtějí přežít
Politicky přežít, to je hlavní motiv. Psychiku těchto krachujících „elit“ ale nejspíš živí i dvě představy: obě jsou mylné, politikům přesto znějí věrohodně. První omyl: Rusko prý v únoru 2022 rozpoutalo preventivní válku, aby dobylo Kyjev a zhruba 60 procent Ukrajiny.
Jak to bylo doopravdy, ukazují dřívější události v Sýrii. Rusko do tamní občanské války oficiálně vstoupilo v září 2015 na žádost prezidenta Asada. Zásah měl omezený rozsah: velmi skromné letectvo (28 až 34 strojů) a minimum bojových speciálních jednotek. Rusko vyslalo hlavně vojenské poradce, předsunuté letecké návodčí a vojenskou policii.
Ruská účast v Sýrii byla záměrně symbolická, měla dát najevo vážné odhodlání, ne chuť pouštět se do pozemní války. Moskva se přímým pozemním bojům ve skutečnosti chtěla vyhnout. Ruské nálety přesto s podporou íránských pozemních jednotek pomohly syrské armádě vytlačit džihádisty z Aleppa. Výsledkem bylo koncem roku 2016 příměří zprostředkované Ruskem a Tureckem a brzy nato i astanský mírový proces.
Račte vstoupit do Akademie
Lži o záměru dobýt Kyjev
Putinův postup u Aleppa zřetelně posloužil jako vzor pro jeho počáteční taktiku na Ukrajině. Při prvním útoku na začátku roku 2022 rozmístilo Rusko před Kyjevem a v jeho okolí odhadem 15 až 30 tisíc mužů. Evropská verze, podle níž měly tyto síly Kyjev dobýt, je směšná: 40 tisíc vojáků možná zaplní náměstí, ale dobudou snad město s více než třemi miliony obyvatel?
Evropští a američtí komentátoři, mezi nimi Američan Robert Pape, přesto tvrdí, že pokus dobýt Kyjev zkrachoval. Přidávají k tomu domnělý důsledek: Putin prý čekal, že jeho symbolická ukázka „vážného odhodlání“ donutí NATO couvnout. Podle Papea z toho plyne, že Putin uvízl v eskalační pasti. V roce 2022 prý chtěl rychle zvítězit, a když neuspěl, ocitl se „v pasti“: musí stoupat po eskalačním žebříčku a vyhlídky na úspěch se mu neustále zhoršují. Putin tedy prohraje, „je to jen otázka času“.
Moskevská ukázka síly v Sýrii, sice skromná, přitom rozhodně nebyla neúspěchem. Zafungovala, a Astana byla vzorem převzatým ze Sýrie. Koncem března 2022 přinesla jednání Istanbulské komuniké, tedy rámec pro urovnání s Ukrajinou. Tahle již oboustranně parafovaná dohoda ztroskotala z jediného důvodu: torpédoval ji Boris Johnson. Rusko se pak muselo přeskupit, což se mu také podařilo, i když za cenu dlouhé opotřebovací války a zbytečné ztráty stovek tisíc ukrajinských životů. Znovu a zn ovu opakujme: do eskalační pasti zavedl Evropu britský premiér Boris Johnson.
Lidé v EU válku nechtějí
Evropané, jak se zdá, postavili svůj „příběh úspěchu“ ve válce proti Rusku jednak na domnělém nezdaru u Kyjeva, jednak na přehnané víře ve finanční sankce. Bývalý francouzský ministr financí Bruno Le Maire v návalu nadšení vyhlásil Rusku „totální hospodářskou a finanční válku“. Sankce podle něj měly ruské hospodářství dusit, až se zhroutí.
Ve skutečnosti Rusko po roce 2007 přešlo na národní soběstačný hospodářský model, a dodnes prosperuje.
Kdo tedy koho chytil do pasti? Západ vyšel z vymyšleného předpokladu, že Rusko uvízlo v eskalační pasti ve chvíli, kdy selhal jeho neexistující plán dobýt Kyjev. Tím postavil celou situaci na hlavu.
Do eskalační pasti se ve skutečnosti chytil Západ, vlastní chybnou analýzou. Stoupá po eskalačním schodišti a každým dalším krokem riskuje, že Evropu nakonec přece jen zavleče do války s Ruskem.
Do války, kterou téměř žádný Evropan nechce.