Před našima očima se historické síly fašismu reorganizují. Poražení z druhé světové války, ti, kteří vyvraždili miliony Sovětů, Číňanů a Židů, jsou opět u moci v Japonsku, Izraeli a na Ukrajině. Doufají, že se jim podaří pomstít se. Je na nás, abychom jejich přípravy odhalili a zabránili jim rozpoutat apokalypsu.
Poražení z druhé světové války požadují odplatu. Nemají na tom žádný zájem. Chtějí jen zvítězit a přebudovat svět na hierarchickém základě, s nimi samými na vrcholu. Zde jsou nejnovější zprávy o nich.
Pro „militaristy“ Japonsko válku nikdy neprohrálo
Japonská premiérka Sanae Takaichi je věrná císaři. Každého 15. srpna, v den výročí kapitulace, navštěvuje svatyni Jasukuni. Právě tam jsou uctíváni všichni, kdo položili své životy za císaře během „patnáctileté války“, tedy během invaze na Dálný východ a druhé světové války. Má ve zvyku se zamyslet u hrobů pachatelů zločinů proti lidskosti, což jí zákon zakazuje, od té doby, co je premiérkou.
Poslanci a úřadující ministři se 15. srpna 2026 vydali do svatyně Jasukuni, aby uctili pachatele zločinů proti lidskosti.
Letos, jelikož nemohla přijít, poslala obětiny. Čtyři z jejích ministrů a přibližně sto padesát poslanců, kteří tam mohli jít, se tam vydali.
Pro ně zločiny císařské armády nikdy neexistovaly. Jsou to jen dezinformace nepřátel Japonska. Korejci a Číňané však mají jiné vzpomínky: císařská armáda zacházela se všemi, kdo neuznávali božství císaře, jako s podlidmi. Japonští branci se učili tyto osoby masakrovat a mučit, a pokud to odmítli, byli krutě zbiti. V Nankingu bylo 100 000 žen a dětí znásilněno a zotročeno pro uspokojení císařových vojáků, poté bylo povražděno 300 000 lidí. V Koreji jednotka 731 prováděla vivisekce vězňů bez anestézie; tyto zločiny inspirovaly doktora Mengeleho v Osvětimi.
Stejné zločiny se opakovaly v Singapuru, Malajsii, Indočíně a Thajsku, i když si je tamní obyvatelstvo nepamatuje tak živě jako v Koreji a Číně.
Japonští militaristé se nesnaží své zločiny opakovat. Dobře vědí, že v moderní době nemohou požadovat uctívání císaře, který uznal, že již není bohem. Ale znovu vyzbrojují svou zemi.
Při připomínce masakrů v Hirošimě a Nagasaki 6. a 9. srpna se Sanae Takaichi pečlivě vyhnula zmínce o tom, že je spáchaly Spojené státy pod vedením prezidenta Harryho Trumana. Stejně tak, na rozdíl od svých předchůdců, neprojevila lítost ani se nijak neomluvila za odpovědnost Japonska za druhou světovou válku.
Japonsko přiznalo svou porážku z roku 1945 teprve prohlášením socialistického premiéra Tomiichiho Murayamy u příležitosti 50. výročí této události, 15. srpna 1995. Toto prohlášení bylo zpochybněno premiérem Liberálně-demokratické strany Šinzó Abem při jmenování ministryně pro Síly sebeobrany dne 3. srpna 2016. Nyní se jedná o oficiální postoj Japonska, který hájí Šinzó Abova chráněnkyně Sanae Takaichi [1].
Paní Takaichi zcela vědomě porušila pacifistický charakter japonské ústavy a 29. května tohoto roku poskytla vojenské nákladní vozy ukrajinským „radikálním nacionalistům“ a vojáky do velitelství NATO ve Wiesbadenu [2].
Pro „revisionistické sionisty“ je čas obnovit válku proti „sionistům“
Kahanista (tj. stoupenec teroristického rabína Meira Kahaneho) Itamar Ben-Gvir, ministr národní bezpečnosti, oznámil 28. srpna, že jeho muži nalezli vrak lodi Altalena. Jedná se o loď, kterou si pronajali „revisionističtí sionisté“ s téměř 900 milicionáři na palubě a kterou „sionistický“ premiér David Ben-Gurion nechal potopit ještě předtím, než 22. června 1948 přistála v Izraeli.
„Revizionističtí sionisté“, tedy stoupenci Ukrajince Vladimíra Zeeva Jabotinského, a „sionisté“ obecně, tedy stoupenci Maďara Theodora Herzla, se navzájem nenáviděli s divokou zuřivostí. Herzl chtěl vlast, kde by Židé unikli pogromům, zatímco Jabotinsky chtěl židovskou říši, podobně jako existovaly říše italská a německá.
Název lodi Altalena odkazoval na pseudonym fašisty Jabotinského. Tato loď vyplula z Marseille naložená zbraněmi. Milicionáři měli v úmyslu zavraždit „sionisty“ po jejich příjezdu do Izraele a převzít moc. Francouzští dokaři na výzvu odborové organizace CGT zahájili stávku v přístavu, aby zajistili, že loď neodpluje, a tím ochránili palestinské Židy.
„Revizionističtí sionisté“ však byli ze své strany chráněni předsedou vlády Robertem Schumanem a jeho ministrem zahraničních věcí Georgesem Bidaultem. Oba muži velmi dobře věděli, že „revizionističtí sionisté“ byli spojenci Osy a že Jabotinsky založil v Římě organizaci Betar pod ochranou duce Benita Mussoliniho. Naopak pravděpodobně nevěděli o jednáních, která vedli po celou dobu války s nacisty.
Robert Schuman, kterého nám propaganda představuje jako „otce Evropy“, byl Lotrincan. Z tohoto důvodu se zasazoval o to, aby se zabránilo válce mezi Německem (kde se narodil) a Francií (jejíž občanem se stal poté, co si Francie Lotrinsko přivlastnila). Byl ministrem Philippa Pétaina a jeho jméno figuruje mezi signatáři dekretu schvalujícího dohodu o příměří. Poté, co ho nacisté umístili do domácího vězení, uprchl a v roce 1942 se připojil k odboji, tedy až po sovětském vítězství u Stalingradu a v době, kdy se německá porážka stávala předvídatelnou.
Po osvobození před soudem prohlásil, že maršál Pétain zapsal jeho jméno na dekret o příměří, aniž by se s ním poradil. Nebyl tedy stíhán, ale generál Charles De Gaulle mu vždy odmítal podat ruku a v roce 1960 se nezúčastnil jeho pohřbu.
Georges Bidault byl naopak členem hnutí odporu a členem Národní rady odporu Jeana Moulina. V ní usiloval o to, aby byl generál De Gaulle odsunut do zapomnění, a pokusil se ho předběhnout při vítězném průvodu na Champs-Élysées. Jako křesťanský demokrat se postavil proti nezávislosti Alžírska a v roce 1961 se podílel na státním převratu generálů v Alžíru proti prezidentu De Gaullovi.
Není tedy příliš překvapivé, že tento předseda francouzské vlády a jeho ministr zahraničních věcí podpořili pokus o puč v Tel Avivu.
Izraelsko-arabská válka právě začala. Ani Izraelci, ani Arabové neměli dostatek zbraní k boji. Vítězství tak mohli dosáhnout pouze Britové. Měli tu prozíravost, že do konfliktu nezapojili své vlastní síly, ale svou koloniální armádu. Tuto válku tedy vyhráli transjordánští vojáci pod vedením britských důstojníků a pod velením „Glubba Paši“ (jehož skutečné jméno bylo generál John Bagot Glubb).
David Grün-Ben Gurion, který analyzoval poměr sil, se mohl spolehnout pouze na Brity, aby odvrátil arabský hněv. Musel tedy odstranit „revisionistické sionisty“, kteří právě vedli druhou světovou válku proti britskému impériu, poté v Káhiře zavraždili ministra pro kolonie Waltera Guinnesse, lorda Moynea, a nakonec vyhodili do vzduchu sídlo mandátní palestinské vlády v hotelu King David.
Když byla potopena loď Altalena, Menahem Beguin, který nastoupil po zesnulém Jabotinském v čele revizionistické sionistické strany, nemohl pomstít své milicionáře, aniž by riskoval porážku Izraele Araby. Vzal tedy iniciativu do svých rukou a uzavřel dohodu s Grünem-Ben-Gurionem. Oba muži zabránili občanské válce a rozdělili si mezi sebou funkce. „Sionisté“ zůstali u moci a „revisionističtí sionisté“ zmizeli v řadách Mossadu. Právě tam mohli pokračovat ve svých teroristických akcích. O tři měsíce později zavraždili zvláštního vyslance OSN Folkeho Bernadotteho, který přijel vytyčit hranice židovské a arabské zóny v novém binacionálním státě. Bernadottův vrah, Yehoshua Cohen, se stal Ben-Gurionovým osobním strážcem.
Premiér Benyamin Mileikowsky-Netanjahu se obával, že když Itamar Ben-Gvir oznámil objev trosek, nechá se unést a připomene tuto bouřlivou dobu. Spěchal proto do muzea Etzel, aby se vyjádřil svým způsobem. Oznámil, že nechá trosky vyzvednout, neboť jsou symbolem izraelské jednoty. Tím odvedl pozornost od pokusu o státní převrat k dohodě o občanském míru Davida Grüna-Ben-Guriona a Menahema Begina.
Netanjahu je synem fašisty Benziona Netanjahua, osobního tajemníka Vladimira Jabotinského [3]. Není tedy překvapivé, že nařídil svým armádám spáchat masakr civilistů v Gaze.
Pro „integrální nacionalisty“ nadešel čas na zničení slovanské civilizace
Nezvolený ukrajinský prezident, uzurpátor Volodymyr Zelenskyj (jeho volební mandát skončil před dvěma lety a třemi měsíci), postupně proměnil svůj režim z národní koalice zahrnující „integrální nacionalisty“ na diktaturu, v níž tito nacionalisté dominují.
„Integrální nacionalisté“ představují myšlenkové hnutí, které je rozhodně antisovětské a antichazarské (tj. antisemitské s odkazem na židovskou chazarskou říši, která se ve středověku rozvíjela mezi Černým a Kaspickým mořem). Výraz „integrální nacionalista“ je převzat od francouzského fašisty Charlese Maurrase.
Ukrajinský „integrální nacionalismus“ byl vytvořen během první světové války agentem německé Druhé říše Dmytrem Dontsovem. Rozvíjel se v návaznosti na italský fašismus a rumunskou Železnou gardu, poté během kolaborace s nacisty kolem Dontsovova pravého ruky Stepana Bandery.
Během druhé poloviny druhé světové války byl sám Dontsov správcem Institutu Reinharda Heydricha. V této funkci byl jedním z tvůrců „konečného řešení slovanské, židovské a romské otázky“.
Před necelým měsícem, 11. srpna 2026, byly na hřbitově Crooswijk v Rotterdamu ukrajinskou řeckokatolickou církví za přítomnosti ukrajinské velvyslankyně exhumovány ostatky plukovníka Jevhena Konovalce. Pozůstatky byly vráceny na Ukrajinu a 18. srpna dočasně znovu pohřbeny na Národním vojenském pamětním hřbitově za přítomnosti mnoha členů vlády a nevoleného prezidenta Volodymyra Zelenského. Rozloučení se konalo v patriarchální katedrále Vzkříšení Kristova Ukrajinské řecko-katolické církve v Kyjevě. Konečný pohřeb se uskuteční v Národním panteonu.
Plukovník Jevhen Konovalec (1891–1938) byl jedním ze zakladatelů a prvních vůdců Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Je zodpovědný za masakr bolševiků v Kyjevě. Byl osobním přítelem Adolfa Hitlera již od roku 1922 a v roce 1936 se uchýlil do Říma pod ochranu duce Benita Mussoliniho. Během cesty byl v květnu 1938 v Rotterdamu zavražděn sovětským NKVD.
Pocty mu vzdala prezidentská garda, ta samá, kterou francouzský prezident Emmanuel Macron pozval 14. července k přehlídce na Champs-Élysées. Konovalets je zodpovědný za četné masakry. Je to zločinec proti lidskosti. Vzkaz uzurpátora Zelenského je jasný: Ukrajina nejenže neprovede denacifikaci, jak to požadují Rusové, ale je opět „integrálně nacionalistická“.
24. srpna oslavila Ukrajina 35. výročí své nezávislosti na Sovětském svazu za přítomnosti hlav států a vlád severských a pobaltských států (NB8) a Spojeného království. Všichni tvrdili, že Rusko chce napadnout a anektovat Ukrajinu. Zopakovali, že Krym, Donbas a Novorusko patří Ukrajině. Nikdo nezmínil, že Krym vyhlásil svou autonomii od Ukrajinské sovětské republiky 15. února 1991, tedy více než šest měsíců před Ukrajinou. Tato republika byla Ukrajinou uznána 19. června 1991, tedy dva měsíce předtím, než Ukrajina vyhlásila svou nezávislost. 5. května 1992 vyhlásil Krym svou nezávislost. Kyjev přestal vyplácet důchody a platy krymským úředníkům. Tyto výdaje hradil Moskva ve druhém pololetí roku 1992 a po celý rok 1993, dokud je ruský prezident Boris Jelcin nepřestal hradit.
O dva dny později, 26. srpna, poté, co oficiální hosté odešli, uděluje uzurpátor Zelenskyj vyznamenání bojovníkům z fronty u Oleksandrivsky (Donbas), zejména brigádnímu generálovi Andriji Bileckému, veliteli 3. armádního sboru.
Udělil mu zlatou hvězdu, nejvyšší ukrajinské vyznamenání, které se uděluje „hrdinům Ukrajiny“.
Historik Andrij Biletskij je autorem disertační práce o Ukrajinské národní armádě (UPA), v níž oslavuje genocidu přibližně sto tisíc Poláků na Volyni a masakr několika desítek tisíc Židů v Babím Jaru. Založil hnutí „Pravý sektor“ a byl jedním z hlavních aktérů státního převratu (který atlantistická propaganda označila jako „Euromaidan“ nebo „revoluci důstojnosti“), jenž v únoru 2014 svrhl demokraticky zvoleného prezidenta Viktora Janukovyče. Poté založil prapor Azov a vedl masakr rusky mluvících obyvatel v Donbasu, následně i bitvy o Mariupol a Bakmut.
Stejně jako všichni „integrální nacionalisté“ tvrdí Biletsky, že praví Ukrajinci nejsou Slovani, ale Varangové (tj. finští Vikingové). Podle nich musí Varangové svést „rozhodující bitvu“ proti Slovanům. V roce 2010 prohlásil: „Historickým posláním našeho národa v této kritické chvíli je vést bílé rasy světa do poslední křížové výpravy za jejich přežití. Křížová výprava proti Untermenschen [podlidem] vedeným Semity.“ [4].
A nyní
Už nemůžeme ignorovat, co se děje. Síly historického fašismu – ne ti podivíni, kteří nostalgicky vzpomínají na přehlídky v uniformách, ale lidé, kteří usilují o pokračování druhé světové války – se probudily. Začaly přepisovat historii. Využily naší lhostejnosti k vymazání paměti na své zločiny
Naší bezprostřední povinností je odepřít jim jakoukoli politickou odpovědnost, než se pokusí o odplatu a rozpoutají apokalypsu.
Musíme požadovat okamžité volby na Ukrajině a v Japonsku. V Izraeli již byly vyhlášeny, ale musíme dohlédnout na to, aby volební kampaň byla poctivá.
Odkazy
[1] „Podrobná zpráva】81 let od atomového útoku: Zpochybnění ‚tří principů o jaderném odzbrojení‘ – varování a slib z Hirošimy“
[2] „Japonsko poskytuje personál pro program NATO zaměřený na výcvik a bezpečnostní pomoc Ukrajině“, NATO, 29. května 2026.
[3] Vladimir Jabotinsky uzavřel spojenectví se Symonem Petljurou, jeho poradcem Dmitrijem Dontsovem a „vrahové Židů“, aby bojoval proti „Moskvánům“ (tj. v té době proti Rusům, Sovětům i komunistům). Musel proto odstoupit ze své funkce správce Světové sionistické organizace.
[4] Citát převzatý z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci letu MH17 (viz odstavec 360).