Obsah
Izrael bombardoval teheránskou synagogu Rafi-Nia uprostřed židovského svátku Pesach. Útok šokoval Židy po celém světě a odhalil ochotu sionismu zacházet s židovskými životy jako s odepsatelnou položkou ve službách vlastního ideologického projektu.
Stát Izrael a jeho propagandistická mašinérie (oficiálně nazývaná „hasbara“, hebrejsky „vysvětlování“) dlouhodobě tvrdí, že Židé na celém světě čelí existenční hrozbě ze strany teroristů a antisemitů z muslimského světa a jejich „krajně levicových“ spojenců.
Tento Izrealem rozšiřovaný příběh tvrdí, že Hamás, Hizballáh a Írán nenávidí Židy jednoduše proto, že jsou to Židé. Prý usilují o zničení všech Židů a jejich odpor vůči izraelskému režimu je motivován právě touto nenávistí k Židům. Hasbara donekonečna opakuje, že Izrael je jediným garantem bezpečnosti Židů, a že bez něj je čeká opakování nacistického holokaustu.
Jenže ve jménu židovské bezpečnosti, sionisté kolonizovali Palestinu, etnicky vyčistili a zničili její obyvatelstvo a vybudovali režim apartheidu, který spravuje stále se zmenšující zemi na Západním břehu Jordánu. Izrael anektoval palestinskou půdu a v rámci sionistického projektu Velkého Izraele usiluje o další expanzi do Sýrie a Libanonu.
Ve jménu židovské bezpečnosti Izrael uvěznil přes deset tisíc palestinských politických vězňů, proměnil Gazu v koncentrační tábor a nedávno přijal zákon uplatňující trest smrti výhradně na Palestince, zatímco židovské vrahy a násilníky jeho poslanci obhajují, ba dokonce oslavují, místo toho, aby byli potrestáni.
Židovský antisionismus
A konečně, ve jménu židovské bezpečnosti sionisté proměnili drtivou většinu židovských náboženských a kulturních institucí v ambasády a propagandistické prodloužené ruce izraelského státu.
Dlouhá a pozoruhodná historie židovského antisionismu je tvrdě potlačována, jeho stoupenci vytlačeni na okraj či vyloučeni z komunity, protože představují hlavní hrozbu pro sionistický koloniální projekt.
Rozmanité židovské kultury od Qırmızı Qəsəbə v Ázerbájdžánu přes melláhy a háry severní Afriky až po štetly východní Evropy, nahradila stále uniformnější izraelská koloniální kultura, modelovaná podle „kultury“ nacistické. Bohaté jazyky, jako jsou ladino, krymčak, kayliñña, judeoarabština, jevanština, gruzinština a jidiš, jsou dnes ohrožené nebo vymřelé, a to mimo jiné v důsledku prosazení hebrejštiny s německým přízvukem po roce 1948 v Palestině.
Pod tlakem tohoto nucení ke konformitě byly rovněž narušeny nebo zcela vymazány tradiční kulturní zvyklosti – jako štetlovský badchan (svatební šašek), sefardská výroba amuletů, jidiš divadlo či mekonenské truchlení.
Etnický nacionalismus se totiž neobrací jen proti vnějším nepřátelům. Ve snaze vyrobit neexistující etnikum usiluje také na likvidaci vnitřních nepřátel, respektive těch, které za ně považuje. Sionismus usilovně pracuje na eliminaci židovské rozmanitosti ve všech jejích podobách, zejména té, která izraelský sionistický projekt přímo zpochybňuje.
Kalimští Židé žijící v Íránu
Právě proto jsou antisionističtí Židé označováni za „sebenenávidějící“ a neustále se jim upírá jejich židovství. Cílem je buď vynutit konformitu zastrašováním, nebo je vyloučit z židovských institucí, akcí a komunit, které chtějí sionisté ideologicky „vyčistit“.
Právě proto mnoho sionistů odmítá uznat Lemby z Limpopa, kteří považují Afriku za svou vlast, jako dostatečně židovské. A právě proto Izrael a Spojené státy neváhají plošně bombardovat Írán i za cenu ohrožení nebo vybití kalimských Židů, kteří tam žijí tisíce let.
Íránská kalimská komunita dnes čítá kolem patnácti tisíc příslušníků. Jsou to íránští Židé, kteří se odmítli připojit k sionistickému projektu kolonizace Palestiny. Navzdory soustavným snahám Izraele přimět je k emigraci (jejich počet kdysi přesahoval sto tisíc) trvá tato zbylá komunita na tom, že jejich domovem je Írán, nikoli Izrael.
To představuje pro sionismus krajně nepohodlný rozpor. Na jedné straně trvá na tom, že íránští Židé jsou utlačováni tím, co označuje za „nejantisemitštější režim na planetě“. Na straně druhé jsou sionisté konfrontováni s komunitou, jež se sionismu zřekla, a tím, že odmítá Írán opustit, zpochybňuje falešný příběh o íránském antisemitismu.
Bombardování synagogy v Teheránu
Není proto žádným překvapením, že Izrael před pár dny bombardoval teheránskou synagogu Rafi-Nia – a to dokonce uprostřed židovského svátku Pesach. Podle zpráv, které Izrael potvrdil, byla celá budova srovnána se zemí.
Záběry z místa události ukazují zoufalé členy židovské obce, jak z trosek zachraňují modlitební svitky a vyzývají k jednotě proti Izraeli. Íránští židovští představitelé, včetně poslance a předsedy Teheránské židovské asociace Homayouna Sameyaha Najafabadiho, veřejně odsoudili sionismus a vyzvali k odporu proti Izraeli a Spojeným státům.
Dlouhodobé fanatické odmítání příměří v Gaze a výměnu zajatců, ukazují na vzorec, v němž jsou životy židovských rukojmí podřízeny politickým cílům. Ze zpráv vyplývá, že izraelská armáda 7. října zabila nezjištěný počet vlastních vojáků a civilistů a že řada zajatců byla v následujících měsících zabita izraelskými nálety, udušením při bombardování či palbou odstřelovačů.
Jinými slovy, Izrael opakovaně prokázal ochotu zacházet s židovskými životy jako s odepsatelnou politicky využitelnou veličinou ve službách sionistického projektu. Přinejmenším tato logika činí z kalimských Židů „přijatelné vedlejší ztráty“ v úsilí o regionální dominanci. Izraelská armáda ostatně bombardování synagogy označila cynicky přesně takto: „vedlejší ztráty“. Ježto jsou „špatný druh“ Židů, jejich zničení je sotva hodno pozornosti.
Izraelský apartheid
Pokud antisemitismus chápeme nikoli jako odpor vůči sionismu či jeho projevu v izraelském apartheidu, nýbrž jako systémovou rasovou diskriminaci a nenávist k Židům za to, že jsou Židé, a následné znehodnocení židovského života, jak potom máme rozumět izraelskému bombardování synagogy Rafi-Nia?
Uznáme-li dlouhou a závažnou historii židovské politické, etnické a kulturní rozmanitosti, přijmeme-li, že židovství je ze své podstaty různorodé, pak každý útok na tuto rozmanitost musíme chápat jako protižidovský.
Zasadíme-li jej do kontextu širšího sionistického projektu, jenž usiluje o vymazání takové rozmanitosti ve jménu etnického nacionalismu, bombardování synagogy Rafi-Nia je formou vnitřní nenávisti k Židům, jež staví elitní sionistické Židy proti ostatním Židům. Zejména proti tradičním, nezápadním, a diasporním.
Bombardování synagogy, se pohybuje v rámci právě této politické logiky, která židovské životy řadí do hierarchie a činí podobné důsledky „přijatelnými“. Sionismus nemusí výslovně usilovat o ubližování Židům. Avšak vytváří hierarchii mezi Židy, v níž ti, kdo se odmítají podřídit, musí být buď násilně asimilováni, nebo zlikvidováni.
Není bombardování Rafi-Nia v jistém smyslu právě projevem sionistického antisemitismu namířeného proti jiným Židům?
Sionismus je třeba odmítat především kvůli tomu, co páchá na Palestincích. Ale i tohle je důvod, proč je nutné se mu postavit.
V sázce je budoucnost lidstva – včetně judaismu.