Tento článek vychází z mých cest do Ruska v červnu a září 2026, během nichž jsem se setkal s vysokými ruskými představiteli, předními akademiky a odborníky na vojenské a bezpečnostní otázky.
V Evropě se v poslední době objevuje vlna nezodpovědně agresivní rétoriky, která se silně přiklání k myšlence konfliktu s Ruskem do konce tohoto desetiletí. Tato rétorika se objevuje v kontextu probíhajícího konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou, který již trvá pátým rokem – konfliktu, o kterém Evropa i Spojené státy otevřeně přiznávají, že probíhá formou proxy války mezi kolektivním Západem a Ruskem. Rusko na to reagovalo zintenzivněním svých vojenských operací proti Ukrajině a zároveň varovalo NATO, že na jakýkoli pokus o ohrožení ruského území, a zejména ruské exklávy Kaliningradu, bude Rusko reagovat nasazením všech svých vojenských kapacit, včetně jaderných zbraní. Současná situace v Evropě v mnoha ohledech připomíná podmínky, které na tomto kontinentu panovaly v létě roku 1914, kdy vojenská mobilizace a válečné přípravy vytvořily dynamiku, která vyústila ve válku, kterou žádný politik vážně nechtěl vést. Důsledky války v roce 1914 byly pro Evropu katastrofou; důsledky dnešní války by byly fatální pro civilizaci, jak ji známe.
Při zkoumání dnešní geopolitické mapy Evropy a Eurasie lze identifikovat čtyři body vojenského napětí mezi Ruskem, Spojenými státy a Evropou. Jsou jimi Ukrajina, Arktida, Kaliningrad a vesmír. Ačkoli každý z nich představuje z politického i vojenského hlediska fyzicky odlišný problém, všechny čtyři jsou neoddělitelně propojeny společným rusofobním smýšlením v Evropě a Spojených státech, které Rusko považuje za jedinou bezpečnostní hrozbu. Navíc jak Evropa, tak USA vycházejí ze strategického myšlení založeného na principu nulové sumy, které Rusko vykresluje jako zemi strukturálně motivovanou k tomu, aby škodila jak Evropě, tak Spojeným státům, čímž potlačuje možnost spolupráce s Ruskem, která by mohla vyřešit mnoho, ne-li všechny základní problémy, které Západ kolektivně vykládá jako hrozbu. Rusko ze své strany vychází z myšlení odvozeného z psychologie věčného obětního postoje sahajícího staletí do minulosti a z historického základu odporu proti agresi, který usiluje o diplomatické řešení, dokud se vojenská konfrontace nestane jediným řešením.
Ukrajina: (Vnímaná) trhlina v sovětské/ruské zbroji
Současný konflikt na Ukrajině mezi Ruskem a Západem nezačal v roce 2022 ruskou invazí, ale představuje spíše logický závěr postoje ze strany Spojených států a NATO, které se snažily využít ultranacionalismus západní Ukrajiny k vytvoření rámce nestability určeného k oslabení Sovětského svazu a později Ruska zevnitř. Abychom pochopili tento způsob uvažování, musíme se nejprve ponořit do psychologie, na níž je založena koncepce ukrajinského nacionalismu. Pro Rusko představuje Ukrajina součást širší rodiny slovanských národů, k nimž patří Rusové i Bělorusové; tuto představu ostatně sdílejí i miliony Ukrajinců. Stačí se podívat na to, jak se Ukrajina v průběhu času integrovala do kulturních a historických kořenů Ruska, abychom pochopili realitu tohoto pocitu.
Pro Západ představuje tato realita problém, neboť směřuje k existenci jediného slovanského státu disponujícího obrovskými geografickými výhodami a bezkonkurenčními přírodními zdroji, což zase vytváří obrovský ekonomický potenciál, který konkuruje západním představám o globální nadvládě. Nacistické Německo se snažilo tento slovanský potenciál zničit prostřednictvím realizace Generalplan Ost, doslovné kulturní a fyzické genocidy slovanského národa. Spojené státy a Spojené království (a později i NATO, včetně nově militarizovaného Západního Německa) pokračovaly v této politice likvidace Slovanů podporou protisovětského odboje ze strany Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), včetně vojenské podpory partyzánů působících na Ukrajině, loajálních ke Stepanovi Banderovi, bývalému spojenci nacistického Německa, jehož síly se během druhé světové války dopustily rozsáhlých zvěrstev proti Židům, Polákům a Rusům. Po skončení války převzala německou zpravodajskou organizaci odpovědnou za řízení operací OUN americká armáda a později, pod záštitou Ústřední zpravodajské služby (CIA), ji využívala k řízení protisovětského ozbrojeného odporu až do let 1954–1955. CIA pokračovala v aktivní podpoře OUN s využitím ukrajinské diaspory až do 90. let.
Role západních zpravodajských služeb, v čele s CIA a britskou Zvláštní zpravodajskou službou (SIS), na postsovětské Ukrajině byla výlučně zaměřena na prosazování ukrajinského nacionalismu na úkor Ruska. Politická kampaň vedená západními zpravodajskými službami proti rusky mluvícímu obyvatelstvu Ukrajiny se dostala do popředí, když v roce 2005 odstoupil prezident Ukrajiny Leonid Kučma, který byl ve funkci dvě volební období a prosazoval politiku zaměřenou na zlepšení ukrajinsko-ruských vztahů. Kučma vyjádřil podporu rusky mluvícímu Viktoru Janukovyčovi. Pro Západ by Janukovyčovo prezidentství podkopalo jeho strategický cíl, jímž bylo odtržení Ukrajiny od Ruska. Výsledkem byla takzvaná „oranžová revoluce“, v jejímž důsledku bylo Janukovyčovo volební vítězství zvráceno ve prospěch ukrajinských nacionalistů, kteří prosazovali výrazně protiruskou politiku, v jejímž rámci se Ukrajina začala orientovat na Evropskou unii a usilovat o členství v NATO. Tento vývoj byl Ruskem vnímán jako červená čára, jejíž překročení by nevyhnutelně vedlo k vojenskému konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou. Janukovyčovo zvolení v roce 2010 bylo považováno za překážku západních záměrů na Ukrajině, což vedlo k tomu, že Západ v únoru 2014 podpořil násilný převrat, v jehož důsledku byl Janukovyč vyhnán z moci a nahrazen prozápadními ukrajinskými nacionalisty.
Mělo by být jasné, že fyzická konfrontace mezi Ukrajinou a Ruskem byla vždy cílem kolektivního Západu. Snaha o převzetí kontroly nad ruským politickým prostorem do roku 2014 selhala. Takzvaný „reset“ z roku 2009 nebyl ničím jiným než politickou zástěrkou pro operaci změny režimu, jejímž cílem bylo nahradit Vladimira Putina, který vládl Rusku od převzetí moci po Borisi Jelcinovi na konci roku 1999 a v uplynulém desetiletí vedl Rusko cestou hospodářského a národního oživení, což Západ, jednající v režimu nulové sumy, prostě nemohl tolerovat. Soustředěné snahy prezidenta Obamy zasáhnout do ruských parlamentních voleb v roce 2011 a prezidentských voleb v roce 2012 nedokázaly odstranit Putina z moci. Události na Ukrajině v roce 2014 a poté je třeba nahlížet v tomto světle; nic se neděje ve vakuu.
Ukrajinskému konfliktu se nikdy nedalo zabránit, navzdory soustředěným snahám Ruska zapojit se do diplomacie, jejímž cílem právě to bylo. Porážka ukrajinské armády v letech 2014–2015 ze strany separatistů podporovaných Ruskem na Donbasu vedla k přijetí minských mírových dohod. Nyní je prokázanou skutečností, že ani Ukrajina, ani její dva evropští partneři (Francie a Německo), ani Spojené státy nikdy neměly v úmyslu minský proces dotáhnout do konce. Minský proces byl naopak navržen tak, aby NATO získalo čas na vybudování nové ukrajinské armády schopné obstát proti Rusku. A skutečně, v letech 2015 až 2022 Spojené státy a NATO přesně to udělaly – vycvičily více než 80 000 ukrajinských vojáků, včetně tisíců ukrajinských nacionalistů označených Kongresem Spojených států za neonacisty, podle vojenských standardů NATO. Deklarovaným cílem tohoto výcviku bylo umožnit Ukrajině fyzicky ovládnout Donbas a Krym, které Rusko anektovalo v roce 2014 po převratu v Kyjevě podporovaném CIA. Když Ukrajina na počátku roku 2022 začala soustřeďovat tyto jednotky vycvičené podle standardů NATO v Donbasu, Rusko zahájilo preventivní akci, která se více než pět let poté stala otevřeně uznávanou proxy válkou s kolektivním Západem, včetně USA a NATO.
Deklarovaným cílem jak USA, tak Evropy při vedení tohoto zástupného konfliktu s Ruskem není nic menšího než strategická porážka Ruska. Co to v praxi znamená? Zaprvé, zástupná válka nikdy neměla vyústit v ukrajinské vojenské vítězství nad Ruskem. Cílem bylo spíše vtáhnout Rusko do konfliktu, který by vyčerpal jeho vojenský potenciál, zničil jeho ekonomiku a rozvrátil jeho společnost do té míry, že by byla vláda Vladimira Putina odstraněna z moci. Celá tato politika vychází z přesvědčení, že Vladimir Putin musí být odstraněn z moci. Proto je jakékoli řešení, které tohoto cíle nedosahuje, bez dalšího odmítnuto, což je vzorec chování odrážející mentalitu „nulové sumy“, která řídí tvorbu západní politiky. V důsledku toho byla každá potenciální cesta ven, kterou bylo Rusko ochotno zvážit – od istanbulského komuniké z roku 2022 až po kompromis z Anchorage z roku 2025 – Západem odmítnuta, což odhaluje skutečnost, že pro Západ je diplomacie pouze nástrojem k získání času na další vojenské posílení Ukrajiny, aby se ukrajinsko-ruský konflikt protáhl až k jeho žádoucímu závěru – kolapsu Ruska. Stručně řečeno, opakování minského scénáře.
Rusko se ukázalo jako překvapivě odolné tváří v tvář tomuto společnému úsilí Západu, jehož cílem je jeho zhroucení jako životaschopného národního státu. Ruská ekonomika nejenže přežila západní sankce, ale ve spojení s účinnou ruskou diplomacií, která využila diplomatických přešlapů Západu k vybudování rozsáhlé a podporující globální základny, dokonce vzkvétala, neboť si našla zahraniční trhy v globálním Jihu, které do značné míry nahradily ztracené evropské a americké trhy. Ruská společnost, zaskočená válkou, na kterou nebyla připravena, se pevně sjednotila za prezidentem Putinem, jak podtrhly výsledky nedávných parlamentních voleb. A místo toho, aby konflikt na Ukrajině Rusko vojensky vyčerpal, umožnil mu doladit jeho obrannou průmyslovou základnu a vyrábět značné množství moderní vojenské techniky a zbraní, které z velké části daleko převyšují to, co produkuje celý Západ, a to jak kvalitou, tak kvantitou. Když se tento materiál spojí s bojově ostřílenými lidskými zdroji, výsledkem je, že Rusko dnes disponuje bojově nejschopnějšími ozbrojenými silami na světě, které daleko převyšují cokoli, co může nasadit do boje NATO nebo Spojené státy.
Stručně řečeno, západní strategie namířená proti Rusku selhala – ruská armáda je dnes o řád silnější, její ekonomika je mnohem diverzifikovanější a soběstačnější a její obyvatelstvo je mnohem jednotnější než v roce 2022. Navíc Rusko nevykazuje žádné známky oslabení na žádné frontě – ani ekonomické, diplomatické, sociální, ani politické.
Totéž nelze říci ani o Evropě, ani o Spojených státech. Navzdory válečné rétorice, která zaznívá z Německa a Polska a je podpořena prohlášeními amerických vojenských důstojníků, ať už aktivních, nebo v důchodu, je realitou, že proxy válka mezi kolektivním Západem a Ruskem měla být vždy právě tím – proxy válkou. Nikdy neexistoval realistický plán, podle kterého by se tento konflikt měl proměnit v přímý střet mezi Ruskem a NATO, už jen proto, že NATO prostě postrádá schopnost vygenerovat dostatečné síly schopné vést konflikt vysoké intenzity po jakkoli delší dobu. Vojenská síla NATO v desetiletích od konce studené války do značné míry zakrněla a její obnovení by vyžadovalo dlouhodobé investice, které Evropa v současné době zřejmě není schopna poskytnout. Spojené státy se samy nacházejí v pozici globálního ústupu a usilují spíše o stažení z Evropy než o návrat k postoji připomínajícímu studenou válku, který není politicky ani ekonomicky udržitelný.
Vzhledem k tomu, že Rusko zřejmě zavírá dveře možnosti vyjednaného urovnání se Západem ohledně Ukrajiny, Evropa a Spojené státy čelí nepříjemné realitě, že jejich strategické cíle na Ukrajině nebudou naplněny. Rusko bude i nadále tlačit na vojenské řešení, které splní všechny jeho deklarované cíle, včetně soustředěné denacifikace, která by vyhubila velmi virulentní ukrajinský nacionalismus, jenž vždy poháněl západní snahy na Ukrajině proti Rusku.
Stručně řečeno, mezi Evropou a Ruskem nedojde k válce kvůli Ukrajině. Evropa bude Ukrajinu podporovat, dokud Ukrajina nevyčerpá své zdroje – lidské i ekonomické –, a poté bude bezmocně přihlížet, jak Rusko upevňuje svou pozici v tom, co zbude z ukrajinského národa. „Až do posledního Ukrajince“ se zdá být konceptem, který si jak Ukrajina, tak její západní podporovatelé vzali k srdci.
Arktida: Ekonomický spouštěč potenciálního konfliktu
V racionálním světě by se kolektivní Západ po své blížící se porážce na Ukrajině přeskupil a snažil se napravit své značné ztráty. V světě, kde platí princip nulové sumy, to však není možné. Ruské vítězství na Ukrajině vyžaduje – v představách těch rusofobů na Západě, kteří stále sní o kolapsu Ruska Vladimira Putina – „výhru“, která vyrovná geopolitické poměry. Vzhledem k tomu, že jedním z důsledků neúspěšného ukrajinského tahu Západu je ekonomická devastace Evropy, nabývají otázky ekonomického významu – což není překvapivé – na důležitosti při utváření geopolitického postoje vůči Rusku po skončení ukrajinské krize.
Jedním z hlavních problémů, kterým dnes Evropa čelí, je vytyčení soudržné hospodářské a zahraniční politiky vůči Číně. Evropská diplomacie v tomto ohledu selhala katastrofálně, což vedlo ke kolapsu klíčových odvětví evropského hospodářství (například automobilového průmyslu) v důsledku neprozřetelných představ o „snižování rizik“ (termín amerického původu, jehož účelem je zamaskovat skutečný záměr takové politiky, jímž je „odpojení“). Nelze však vůbec hovořit o „snižování rizik/odpojování“, pokud neexistují životaschopné alternativní trhy, které by nahradily ty, z nichž se politika snaží ustoupit.
Strategický cíl Evropy izolovat Rusko od Číny se obrátil proti ní – dnes je to právě Evropa, která je stále více izolovaná, zatímco rusko-čínské vztahy, včetně těch ekonomických, jsou silné a stále se posilují. Jednou z klíčových oblastí rusko-čínské spolupráce je rozvoj Severovýchodní cesty, nebo jak se jí v Číně často říká, „Ledové hedvábné stezky“ – 5 500 kilometrů dlouhé vodní cesty vedoucí od Beringova průlivu na východě k Barentsovu moři na západě. Využití této vodní cesty se stává stále reálnější – a výnosnější –, což umožňuje kontejnerovým lodím absolvovat cestu z východní Číny do evropských přístavů, jako je Rotterdam, přibližně o 20 dní rychleji než při současné trase přes Suezský průplav, kterou využívá většina přepravních společností.
Severovýchodní průchod vede výlučně ruskými teritoriálními vodami. Prochází také arktickou zónou, což znamená, že po většinu roku závisí jeho funkčnost na ruských ledoborcích. Průchod rovněž podléhá ruským bezpečnostním a právním normám. Ekonomický potenciál Arktidy dříve spadal výlučně do působnosti Arktické rady, jejíž členové se pravidelně scházeli, aby koordinovali politiky ovlivňující ekonomiku, bezpečnost a ekologii arktického regionu. V roce 2022 však bylo Rusko po invazi na Ukrajinu z Arktické rady vyloučeno. A po přijetí Finska a Švédska do NATO zaujala Arktická rada postoj výlučně ve prospěch NATO, přičemž její politika odráží strategické cíle a záměry jejích členů jako celku, jimiž je zejména strategická porážka Ruska.
Klimatická změna změnila geopolitickou realitu arktického regionu, přičemž tání ledových čepiček nejen otevírá námořní komunikační trasy, které byly dříve kvůli počasí nepřístupné a/nebo omezené, ale také činí ekonomické využívání významných nerostných zdrojů odhalených ustupujícím ledem fyzicky možným a finančně životaschopným. Za normálních okolností by se Arktická rada snažila regulovat přístup do Arktidy tak, aby vyvážila ekonomické a ekologické zájmy v rámci bezpečnostního rámce, v němž jsou zohledněny zájmy všech stran.
V světě, kde platí princip nulové sumy, je však rusko-čínský ekonomický průnik do arktického prostoru považován za hrozbu pro kolektivní Západ, která vyžaduje vojenskou reakci. Tato skutečnost byla zdůrazněna během nedávno uspořádaného Evropského arktického summitu, jehož hostitelem bylo v polovině září Finsko. Vedení Evropské unie, odvolávající se na nepodložená tvrzení o „významných a dlouhodobých hrozbách“ ze strany Ruska pro euroatlantickou bezpečnost, se zavázalo k posílení své bezpečnostní pozice v Arktidě – tj. k militarizaci Arktidy se zaměřením na vojenskou mobilitu, přeshraniční propojení a nezbytnou infrastrukturu v nejsevernějších oblastech Arktidy.
Faktem však je, že NATO není v otázkách bezpečnosti v Arktidě pro Rusko konkurenceschopné. To, o čem se na Evropském arktickém summitu pouze verbálně hovořilo v souvislosti s militarizací Arktidy, Rusko již plně realizovalo a nadále zdokonaluje. Zatímco členské státy NATO jsou schopny provádět provokativní akce, jako bylo nedávné zadržení ruské výzkumné lodi u severonorského ostrova Svalbard, rychlost, s jakou se norská vláda snažila zajistit, aby k podobným akcím nedocházelo v norských teritoriálních vodách, podtrhuje skutečnost, že Norsko nemá zájem vyvolávat jakoukoli přímou konfrontaci s Ruskem v Arktidě. Skutečnou hrozbou pro Západ v Arktidě nejsou schopné ruské ozbrojené síly, ale skutečnost, že Rusko společně s Čínou prosazuje novou ekonomickou realitu založenou na tranzitu, která jim v budoucnu poskytne mimořádnou páku tím, že tradiční přepravci a trasy ztratí konkurenceschopnost vůči nové „Ledové hedvábné stezce“, kterou Rusko a Čína již zavedly. Schopnost udržitelně přepravovat kontejnery do Evropy za poloviční náklady oproti současným přepravním trasám je v každém ohledu zásadním zlomem a vytváří novou realitu, kterou Západ nebude schopen dohnat ještě nějakou dobu, pokud vůbec někdy.
Kaliningrad: snadný cíl, nebo nedobytná pevnost?
Psychóza pasti s nulovým součtem, do které se Západ sám dostal, pokud jde o Rusko, vyžaduje, aby NATO zinscenovalo vítězství – ať už vnímané, nebo skutečné –, které by vyvážilo jeho neúspěchy na Ukrajině a bezmocnost v Arktidě. V tomto ohledu se ruská exkláva Kaliningrad jeví jako vnímaná ruská Achillova pata. Bývalý velitel pozemních sil NATO v Evropě, americký generál Chris Donahue, se letos v červenci otevřeně chlubil, že síly NATO by dokázaly v krátké době přemoci ruskou obranu v Kaliningradu. Německo a Polsko se zasazují o zintenzivnění vojenských cvičení NATO v blízkosti hranic Kaliningradu, jejichž cílem by bylo vyvolat v ruském vedení dostatečné obavy, aby v reakci na to stáhlo vojáky ze zóny „speciální vojenské operace“ do Kaliningradu. Několik západních vojenských a bezpečnostních analytiků předložilo hodnocení, která naznačují, že skutečná vojenská pozice Ruska v Kaliningradu je mnohem slabší, než se veřejně přiznává. A řada západních politiků vydala prohlášení, v nichž naznačují, že se Rusko připravuje na provedení agresivních akcí proti NATO s využitím kaliningradské exklávy jako operační základny.
Skutečností však je, že ačkoli je Rusko více než schopné bránit Kaliningrad před jakoukoli agresí ze strany NATO, ruská armáda v současné době není v kaliningradské exklávě rozmístěna tak, aby mohla provádět jakékoli dlouhodobé ofenzivní operace jakéhokoli rozsahu proti kterémukoli ze svých sousedů z NATO – jakékoli tvrzení o opaku je pouhou rétorickou propagandou. Jak ruský 11. armádní sbor, tak baltská námořní pěchota – hlavní pozemní bojové síly dislokované v Kaliningradu – mají rozsáhlé bojové zkušenosti z Ukrajiny a vyvinuly si dovednosti v oblasti bojových dronů, které by s největší pravděpodobností narušily a zmařily jakékoli ofenzivní operace NATO namířené proti kaliningradské exklávě. Ruská armáda rovněž vytvořila aktivní záložní střelecký pluk BARS-39, který čerpá z veteránů s bojovými zkušenostmi z aktivní služby, zejména v oblasti války s drony.
Skutečná hrozba pro Kaliningrad však nepochází z žádné potenciální pozemní ofenzívy zahájené NATO. Spíše by se projevila v podobě námořní blokády této exklávy. Od roku 2022 podléhají železniční tratě spojující Kaliningrad s Ruskem ze strany Litvy přísným omezením, pokud jde o tranzit zboží do a z Ruska; jádrem této záležitosti je otázka dodržování sankcí Evropské unie vůči Rusku. Vozidla registrovaná v Rusku rovněž nesmějí projíždět přes Litvu a Polsko. Rusko tuto ztrátu spojení kompenzovalo rozšířením rozsahu a kapacity trajektové dopravy mezi Ruskem a Petrohradem. Ačkoli se Rusku díky těmto snahám o zásobování podařilo udržet hospodářský růst, faktem zůstává, že tato životně důležitá trajektová linka je velmi nákladná a mnoho zboží, jako například benzín, je dotováno ruskou vládou, aby se ceny udržely pod kontrolou. Kdyby NATO uvalilo námořní omezení na lodní dopravu do a z Kaliningradu, jak navrhují někteří jeho členové, byla by ohrožena ekonomická životaschopnost této exklávy. Právě kvůli této zranitelnosti ruská vláda varovala NATO, že na jakýkoli pokus o námořní blokádu Kaliningradu nebo jakýkoli jiný akt vojenské agrese bude reagovat nasazením veškerých ruských vojenských kapacit, včetně jaderných zbraní.
Toto předvádění jaderné síly zřejmě utlumilo nadšení některých z nejhlasitějších zastánců NATO, kteří si mysleli, že se jedná o snadný cíl; nyní, když je jasné, že jakýkoli konflikt zahrnující útok NATO na Kaliningrad by nebyl řešen izolovaně, ale představoval by konflikt existenčních rozměrů, válečné bubny utichly.
Vesmír: Poslední hranice
Posledním tématem na seznamu potenciálních bodů tření, které by mohly vyvolat konflikt mezi Ruskem a americko-evropským blokem, je vesmír. Senzory umístěné ve vesmíru sehrály klíčovou roli při shromažďování zpravodajských informací, které byly využity k podpoře vojenských operací na Ukrajině a, v případě Ukrajiny, k úderům na strategické cíle v hloubi Ruska. Stejně tak americký komerční satelitní komunikační systém Starlink převzal zásadní roli v ukrajinské vojenské komunikaci, včetně klíčového podílu na umožnění ukrajinských útoků dronů s dlouhým doletem na ruskou energetickou infrastrukturu.
Spojené státy nedávno oznámily, že na oběžné dráze Země rozmístily „kosmické zbraně pro kontrolu vesmíru“. Ačkoli technické charakteristiky těchto zbraní nebyly podrobně popsány, důkazy naznačují, že se jedná o zbraně nekinetické povahy, využívající reverzibilní technologie, jako je elektronický boj, k dočasnému „oslepnutí“ cílového satelitu. Americký prezident Donald Trump v červnu 2025 naznačil použití vesmírné zbraně na podporu amerických vojenských úderů proti íránským cílům souvisejícím s jaderným programem.
Rusko právě rozmísťuje vlastní satelitní konstelaci, obdobu systému Starlink, známou pod názvem Rassvet. Jakmile bude plně funkční, poskytne Rassvet Rusku satelitní komunikační schopnosti srovnatelné se systémem Starlink. Ukrajina, která si uvědomuje, že Rassvet umožní Rusku efektivněji navádět své drony na cíle, požádala Spojené státy, aby ruskou satelitní síť vyřadily z provozu. Rusko naznačilo, že by v odvetě vyřadilo celý systém Starlink, a to pomocí kinetických prostředků, které by mohly ohrozit i další satelity operující na oběžné dráze Země.
Zbrojení vesmíru představuje nebezpečný bod eskalace, zejména s ohledem na schopnost USA dočasně oslepit satelity. Ve světě nulové sumy, v němž žijí USA a Evropa, se může potřeba být vnímáni jako ti, kdo vyvažují ruské vítězství na Ukrajině a ruské maření eskalčních snah NATO v Arktidě a proti Kaliningradu, ukázat jako příliš velké pokušení v myslích západních vůdců, kteří nejsou schopni vytvořit model chování ve vztahu k Rusku, který by nebyl založen na rusofobních cílech a záměrech vyžadujících strategickou porážku Ruska.
Závěr
Spojené státy a Evropa v průběhu posledních několika desetiletí vybudovaly politickou past, jejíž jádrem je využití Ukrajiny jako prostředku k dosažení kolapsu Ruska a vlády Vladimira Putina. Touto „pastí“ je mentalita nulové sumy, která řídí provádění této politiky a spojuje politickou a ekonomickou životaschopnost těch, kdo tuto politiku prosazují, s jejím úspěšným provedením. Hrozící neúspěch na Ukrajině vyvolal potřebu najít nové směry, které by mohly posunout politický cíl dosažení strategického vítězství nad Ruskem, včetně možností rozšířit zónu konfliktu mezi americko-evropským kolektivem a Ruskem do Arktidy, Pobaltí a vesmíru. Rusko účinně čelilo každému z těchto pokusů, které, jsou-li posuzovány izolovaně, vypadají jako zvládnutelné problémy s omezeným potenciálem eskalace. Při souhrnném pohledu však existuje potenciál pro nedorozumění a/nebo chybný odhad situace, poháněný vnitropolitickými imperativy existujícími v zemích tvořících americko-evropské společenství. Zde země s významným vlivem na rozhodnutí přijímaná tímto společenstvím, jako jsou USA, Francie a Německo, procházejí politickými proměnami, které by mohly změnit stávající politický postoj, včetně politiky směřující ke strategické porážce Ruska jakožto žádoucího výsledku. Nepřítelem v tom všem není Rusko, ale spíše myšlení západního kolektivu v duchu „nulové sumy“, které jej svazuje s modelem politiky, jenž nelze úspěšně realizovat a který, bude-li agresivně prosazován, povede k jejich společnému zániku.
(Poznámka: Měl jsem možnost navštívit zónu speciální vojenské operace, arktickou oblast, ropná pole a Kaliningrad a zúčastnit se fór a setkání na vysoké úrovni v Moskvě a Petrohradu. Názory zde vyjádřené představují mé osobní hodnocení vycházející z těchto setkání a nejsou míněny jako formální vyjádření oficiální ruské politiky.)