Začnu trochu jako před týdnem: Ještě nevíme, jak dopadly volby v Bulharsku, ale v tuto chvíli to vypadá nadějně.
Jakmile ovšem toto vyslovím, nejraději bych to škrtl a věnoval se nějakému úplně jinému tématu. Mohlo by to totiž vypadat, že patřím k těm naivkům, kteří stále ještě doufají, že vůle občanů vyjádřená ve volbách – ve kterékoli zemi unijního koncentráku – může mít zásadní praktický dopad na jejich životy.
Tedy že něco žijí, a když zjišťují, že jejich země jde špatným směrem, protože chudnou a bezradní politici, kteří to zavinili, hledají východisko ve snaze vyprovokovat válku, dají většinově volbami zprávu, že to chtějí jinak.
A nová vládní garnitura, která tento názor reprezentuje a ve svém programu jejich zájmy artikuluje, otočí kormidlem. A věci veřejné se po nějakém čase začnou zlepšovat. Nebo dál stagnují. Nebo se jejich životy ještě zhorší. Pro ty poslední dva případy je tu po pár letech možnost k další volební korekci. Říká propaganda.
Změna?
Takže co se v Bulharsku dnes „pravděpodobně“ stane?
Podle odhadů by mohl vyhrát volby konzervativec Rumen Radev. Donedávna ještě prezident, který složil funkci, aby se mohl zúčastnit všeobecných voleb v čele seskupení, kterému dal vtipně název Progresívní Bulharsko. Pokud to někomu připomíná extrémistickou slovenskou „bruselskou“ stranu Progresívne Slovensko, nemýlí se. Až na to, že jde o subjekt úplně odlišný.
„Jsme jediným členským státem Evropské unie, který je zároveň slovanský i pravoslavný,“ řekl nedávno Radev. „Můžeme být důležitou spojkou v celém mechanismu… k obnovení vztahů s Ruskem.“ Důležitá informace.
Unijní hnojomety, které od popravy Viktora Orbána v Maďarsku na týden upracovaně utichly, se proto už opět rozbíhají. Zase již slyšíme, že Rusko ovlivnilo volební kampaň…
Zatím to zní jen jako temné hučení na pozadí. Na volnoběh nastartované „echo“ – pro případ, že Radev nezíská tolik, aby mohl postavit skutečnou „progresívní“ vládu, jež by Bulharsko po letech vlády a drancování tamních Bruselanů mohla vrátit do trochu rovnovážného stavu. Pokud však zvítězí jednoznačně, spustí svůj ohlušující rachot mučící mechanismus naplno.
Vysíláme zde
Je nutno ještě připomenout, že od Nového roku má Bulharsko euro – čímž je k unii přikováno řetězem, jenž bude velmi znesnadňovat všechny pokusy o hospodářské oživení. Na druhé straně je tu zkušenost: Euro má i Slovensko, a přesto za vlády Roberta Fica patří naše bratrská země k nejvíce suverénním zemím bruselské diktatury.
Ale přesto o tohle všechno vlastně tolik nejde. Až se dnes večer dozvíme odhady a během noci skutečné výsledky, měli bychom konstatovat: Běžný demokratický proces. Ve skutečnosti takové konstatování bude možné pouze v případě, že by Radev (za pomoci volebních podvodů – které by se samozřejmě neprokázaly) nečekaně prohrál. Jen tehdy by bylo možné s úlevou vydechnout: Hle, demokracie!
Jáma a kyvadlo
Pokud bych něco takového tvrdil, mohl bych se zítra nechat zaměstnat v České televizi nebo rozhlase, případně v některém z celého houfu korporátních médií takzvaného hlavního proudu. Měl bych luxusní život z peněz daňových poplatníků. Buď přímo – skrze zvláštní daň zvanou „poplatky“ – nebo nepřímo, z bohatství oligarchů, kteří zbohatli díky politické podpoře „majitelů“ unijního koncentráku.
Smyslem jejich propagandy je totiž neustále dokazovat, že žijeme v demokratických poměrech. Ty se zřejmě z definice vyznačují zchudnutím a vedením války proti smyšlenému nepříteli. Kdokoli odmítá chudnutí, likvidaci občanských svobod a totalitní vládu nevolených „elit“ (neziskovek) – je nepřítelem této demokracie. A musí být všemi prostředky umlčen.
Kuriózní je, že ona bájná (ve skutečnosti nikdy neexistující) demokracie je propagandisty nadále předváděna jako dynamický stav: Prý jde o kyvadlo, které se pohybuje zleva do prava (a naopak). Dle fyzikálních zákonů jej proto nelze udržet pouze na jedné straně. Naopak. Čím výše vystoupá například doleva, tím rychleji bude padat zpět – a politická kinetická energie jej o to výše vymrští doprava.
Celý vtip je v tom, že v naší realitě platí tato metafora asi jako v hororu geniálního spisovatele Edgara Alana Poea: Líčí příběh nešťastníka, který je zločinci upoután v jámě k jakémusi stolu, nad nímž se pohybuje ohromné kyvadlo – coby skvěle nabroušený nůž. A každým kmitem se spouští níž a níž, takže se každým zhoupnutím k oběti o kousek přiblíží. A hle… teď už mu jeden kmit prořízl košili na hrudi…
Vlastně se v jámě nic proti fyzikálním zákonům neděje. Kyvadlo kmitá, jak má. Jen je uzpůsobeno tak, aby zvolna či rychle klesalo. A odsouzenec se nemůže bránit, protože je pevně spoután. Takže pokud se neobjeví někdo, kdo celý ten napohled neosobní smrtící mechanismus zastaví, dojde k „exekuci“ podle všech „přirozených pravidel“. Pokud se ovšem „odsouzenec“ nepokusí vlastními silami z pout vyvléci.
Čekání a očekávání
Prostě řečeno: Pokud dnes Progresívní Bulharsko nejen zvítězí, ale najde také partnera pro sestavení méně bruselské vlády, spustí se stroj, který teď na týden běžel jen na volnoběh. Ostatně ani Maďarsko ještě není z jeho mechanismů zcela uvolněno. Již včera v ČT kdosi pravil, že ze sedmadvaceti (!) bruselských požadavků na designovaného premiéra Pétera Magyara jich zatím slíbil splnit jen čtyři…
Sledujeme prostě něco, co by ještě před pár lety bylo ukryto hluboko za oponou: Vydírání a nátlak, jenž už zcela nezastřeně říká: Buďto se podvolíte, nebo vás zničíme!
A pozor: To se netýká jen „malých zlobivých“ gubernií typu Maďarska, Slovenska či Bulharska. Donedávna mezi ně patřilo za vlády PiS (konzervativce Jarosława Kaczyńského) třeba i Polsko. Bez ohledu na to, že Poláci jsou středoevropská „velmoc“ (nebo by jí alespoň být chtěli) a „autenticky“ nenávidí Rusko snad nejvíce ze všech států EU.
A to jsou ještě převážně „aspoň“ katolíci. Zatímco „pravoslavný“ Radev se otevřeně hlásí ke slovanství a dobrým vztahům s pravoslavným Ruskem – asi tak jako Bruselem nenáviděné – a ne tak dávno Američany (formálně NATO) bombardované – Srbsko.
Jinými slovy: Ať už bulharské parlamentní volby dopadnou jakkoli, příliš velké očekávání změny, jež by mohla „inspirovat“ i další státy, není namístě. Hospodářské a politické páky – především zadržování unijních fondů (na které Bulhaři platí do Bruselu stejně jako Maďaři nebo my) – je k „potrestání vzpoury“ kdykoli k dispozici.
Připoutáni v bruselské jámě pod kyvadlem by měli jedinou šanci k záchraně: Přetrhat pouta – a z jámy vylézt na světlo Boží. Jenže to nejspíš neudělají.
Obrana Babišova
Z tohoto (a jen z tohoto) úhlu pohledu je nutné posuzovat také všechno (ne)snažení naší nové vlády. Její voliči – a především podporovatelé menších koaličních stran, které ji spolutvoří – jsou již po pár týdnech její existence s mnoha věcmi (právem) znepokojeni a nespokojeni.
Větrníky jsou sice počtem a rozsahem omezeny – ale v pojetí ministra Havlíčka (ANO) budou ničit zdraví lidí a hyzdit českou krajinu dál. Dokonce ani Filip Turek (MOTO), faktický ministr Životního prostředí, se tomu nebrání, naopak, omezení výstavby mu prý stačí. A šrot s označením F-35, který absurdně zatíží náš rozpočet asi jako dostavba jaderných elektráren, ministr obrany Zůna (SPD) nevetuje.
A tak bychom mohli pokračovat dlouho. Například zrůdným vakcinačním plánem, který prosazuje covidový zločinec (opětovně v křesle ministra zdravotnictví) Adam Vojtěch zaháčkovaný s celou unijní farma-mafií.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
A končit třeba pražskou „inspekcí“ válečného zločince v čele NATO Marka Rutteho, kterému premiér Babiš (ANO) zjevně slíbil, že nakonec v příštích letech hodí do chřtánu amerických zbrojovek požadované stamiliardy.
Případně zmínit poníženou návštěvu Izraele ministrem Macinkou (MOTO) či jeho výhrůžné předvolání ruského velvyslance, které se jako vejce vejci podobá aktům jeho fialového předchůdce.
Jsou to všechno skandální skutečnosti, které si voliči nové vládní sestavy nepřejí? Jednoznačně. A přesto je možné – ba nutné – hledět na ně z „maďarsko-bulharského“ úhlu pohledu? Jde to právě tak.
Jsme uvázáni v jámě, nad níž se vznáší ostře nabroušené kyvadlo. Pokud nejsme schopni (a většinově ochotni) pouta zpřetrhat a vykročit svou vlastní cestou, musíme být alespoň vděčni za každé zpomalení, kterým se čepel přibližuje k naší národní hrudi v místech, kde je srdce.
Ty bulharské volby – pokud opravdu zvítězí Rumen Radev – nebudou nic spásného. Ale, dá-li Bůh, možná aspoň malý krůček. Tak jako se podařil u nás. S Okamurou. S Macinkou. A s Babišem. Na velké kroky – o „vzpouře v jámě ani nemluvě“ – prostě zatím nemáme.
A pokud se podaří třeba jen lehounce narušit smrtící objetí propagandy likvidací televizních a rozhlasových poplatků, bude to právě z tohoto „kadlubu“: Nic spásného, ale malý krůček určitě. Že se i tak kyvadlo bude dál přibližovat? Bezpochyby. Že má potenciál nás zabít? Jednoznačně. Že válka, bez ohledu na ty malé krůčky, je stále blíž? Jistě.
Má navzdory tomu všemu boj ještě smysl? To si musí každý vyřešit sám za sebe. Významná část bulharské společnosti si to myslí. A pravděpodobně i té maďarské, která z vnitropolitických důvodů volila „soft-Orbána“ Magyara. A nepochybně i té naší české a moravské, jinak by tu byl nadále Fiala, Rakušan, Hřib a spol. Je v tom ta naděje zmíněná úvodem?
Ostatně soudím, že Evropská unie musí být zničena.