Právě značka UKIP udělala z Farageho to, čím dnes je, a definuje ho i jeho politiku, a to až po jeho vulgární vkus v oblékání, jehož součástí byly i žluté kalhoty.
Jak se strana a její vůdce dostali od „bláznů, cvoků a skrytých rasistů“ k tomu, že se topí v penězích a žijí životem miliardářů, financovaným zradou a lžemi. Farage Inc má temnou stránku a je třeba sledovat peníze. A ty žluté kalhoty.
Německý kancléř Friedrich Merz právě před globálními elitami označil EU za „úplný neúspěch“, když prohlásil: „Německo a Evropa promarnily neuvěřitelný potenciál. Stali jsme se světovými šampiony v nadměrné regulaci a nulovém růstu.“ Mnozí v Bruselu by se divili, co by si Nigel Farage a jeho strana UKIP pomysleli o takovém prohlášení na počátku 90. let, kdy to byla strana, o které v Británii málokdo slyšel a která byla ve skutečnosti jen malým nápadem, jenž se rozvíjel a z něhož se nakonec stala dnešní Reformní strana, přičemž Farage je tipován na příštího premiéra Velké Británie – možná vůbec prvního miliardářského vůdce Británie.
UKIP byla založena v roce 1993 euroskeptickým akademikem Alanem Skedem s myšlenkou dosáhnout vystoupení Velké Británie z Evropské unie, přičemž přitahovala členy z jiných nacionalistických hnutí, jako byla Anti-Federalist League – strana založená v roce 1991 za účelem boje proti Maastrichtské smlouvě.
Po většinu 90. let byla UKIP natolik okrajovým hnutím, že o ní v Británii téměř nikdo neslyšel, s výjimkou příznivců krajně pravicových stran, jako je BNP. Měla však velké politické ambice a dokonce postavila kandidáty ve volbách v roce 1997, i když byla zastíněna Referendum Party Jamese Goldsmitha, která se v té době jevila jako profesionálnější, pravděpodobně díky svému financování.
Balancování mezi tím, být krajně pravicovou stranou a zároveň se snažit zabránit infiltraci extremistů z BNP, bylo vždy oříškem, a to i tehdy, a Sked nakonec brzy poté odstoupil z vedení s tvrzením, že UKIP přitahuje členy, kteří „jsou rasističtí a byli infikováni krajní pravicí“, a varoval, že je „odsouzena k zániku“.
Poté se vše pro tříčlennou stranu změnilo, když Goldsmith zemřel krátce po volbách v roce 1997, čímž se po rozpuštění jeho Referendum Party vytvořil politický prostor pro UKIP. Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 1999 získala tři křesla a od té chvíle byla uznána jako skutečná politická strana, i když s podporou EU.
Do té doby byla UKIP aktivní po celé 90. léta a na celostátní úrovni soupeřila s několika dalšími nacionalistickými hnutími, ale jako strana se začala brát vážně až poté, co Nigel Farage získal křeslo v Evropském parlamentu. V té době měl dva kolegy, kteří rovněž získali křesla v Evropském parlamentu, a tak se zrodila UKIP v rámci nového systému poměrného zastoupení, který upřednostňuje menší nezávislé strany.
Farage v té době nebyl šéfem strany, ale ujal se funkce předsedy, a trvalo dalších sedm bolestivých a hořkých let vnitřních sporů, než se v roce 2006 konečně ujal kormidla jako předseda strany po poněkud nevzorné potyčce s předsedou strany Rogerem Knapmanem (který získal křeslo v roce 2004).
V roce 1999 bylo pro Farage a UKIP vše nové, nevyzkoušené a představovalo to značnou výzvu, protože jako okrajová strana v Evropském parlamentu s pouhými třemi mandáty ho ani stranu nebraly vážně téměř žádné skupiny – a už vůbec ne média. Britským poslancům, novinářům a úředníkům EU připadal jako podivín, ale ne jako nepříjemný člověk, který využívá prostředky EU k propagaci sebe sama a svých protievropských názorů, a jeho projevy nebyly brány vůbec vážně.
Většina britských novinářů v belgickém hlavním městě, kteří informovali o dění v EU, se mu vyhýbala a považovala ho za šaška v laciném obleku, protože v té době byla myšlenka odchodu Spojeného království z EU nemyslitelná, a to i pro tvrdé jádro takzvaných „euroskeptiků“ z Bruges Group.
Zpátky ve Velké Británii strana selhala při každém pokusu o získání mandátů v národním parlamentu, bez úspěchu ve Westminsteru – kde se volilo podle většinového systému, na rozdíl od poměrného zastoupení v Bruselu – a to jak ve volbách v roce 2001 (kdy získala pouhých 1,5 procenta hlasů), tak v roce 2005 (2,3 procenta).
Pět let se toho moc nedělo, až do následujících voleb do Evropského parlamentu, kde by se dalo říci, že strana skutečně rozkvetla a začala být vidět. V roce 2004, po volbách do Evropského parlamentu, strana získala masivních dvanáct křesel a přilákala jako europoslance pestrou směsici lidí z nejrůznějších prostředí, dokonce i celebrity, stejně jako podivíny a podvodníky. Zejména na konci roku 2004 jsme byli svědky nástupu Roberta Kilroye-Silka, bývalého poslance za Labouristickou stranu a známého moderátora talk show, který se v samotném Evropském parlamentu objevoval jen zřídka a téměř okamžitě se rozkmotřil s Nigelem Faragem, který v té době ještě nebyl předsedou strany, ale choval se, jako by jím byl.
Odchod Kilroye-Silka v následujícím roce znamenal začátek nového trendu těch, kteří nedokázali pracovat pod Farageovým subjektivním vedením strany. Mnozí ho následovali.
Pro stranu s jedenácti členy to znamenalo nový impuls k životu, protože Farage si všiml, že novináři se nyní začínají o toto hnutí zajímat, a tak přirozeně využil mediální pozornosti k vlastní propagaci, s jediným cílem – získat křeslo v britském parlamentu. Farageovi to také přineslo novou roli, kterou měl hrát, a to roli herce – neupřímného a zrádného, bezohledného a krutého – a pomohlo mu to vytvořit téma pro jeho pozdější politický život: kontrolovanou opozici.
V Evropském parlamentu Farage brzy zjistil, že předstírání role velkého rebela, který chce zbořit pilíře, establishmentu nesmírně vyhovovalo, protože jim poskytoval demokratickou patinu, kterou mohli přikrýt svůj falešný parlament.
Málokdo zapomene na den, kdy Jean-Claude Juncker, šéf Evropské komise, políbil Farage v plénu. Eurofederalisté byli Farageovi nesmírně vděční, protože jim byl velmi užitečný a od té doby nebyl nahrazen.
Farageova první skutečná zrada vlastní základny se odehrála v samotném Evropském parlamentu, který mu jako lídrovi panevropské frakce platil obrovské částky a poskytoval mu privilegia superhvězdy, alespoň v belgickém hlavním městě.
Ve Velké Británii však nový image vyvolal pouze opovržení ze strany establishmentu, který si byl vědom toho, že tato mainstreamová krajně pravicová strana by mohla způsobit určité vlny ve vodách Westminsteru.
V dubnu 2006 požadoval Farage omluvu od tehdejšího premiéra Davida Camerona, který označil členy UKIP za „cvoky, blázny a skryté rasisty“. Ve stejném roce se nakonec stal předsedou strany a brzy zjistil, že jeho vlastní styl vedení rozdělil stranu přesně na polovinu, přičemž mnozí odešli po osobním střetu s Faragem. Zvláště byli vyčleněni ti, kteří uměli dobře jednat s médii, protože Farage se obával, že by mu mohli představovat výzvu pro jeho vedení – jako Steven Woolfe nebo dokonce Godfrey Bloom, jehož vtipné škádlení s tiskem Farage přivádělo k zuřivosti žárlivostí.
Ve skutečnosti Godfrey Bloom odhadoval, že během tohoto funkčního období v Evropském parlamentu Farage „podrazil“ více než 200 stranických funkcionářů, kteří mu zpočátku pomáhali a kterým byly v některých případech slíbeny mandáty (jak je v politice často zvykem), ale byli vnímáni jako hrozba a museli být vyloučeni.
Farage byl posedlý tím, že chce být jedinou osobností v čele UKIP a získat co nejvíce mediální pozornosti, aby si zajistil křeslo v národním parlamentu. V rozhovorech začal pronášet kontroverznější výroky a uchýlil se k poměrně zoufalým kouskům, z nichž jeden ho málem stál život, když během celostátních voleb v roce 2010 havarovalo jeho vlastní lehké letadlo, které předvádělo akrobatické kousky pro novináře, a on utrpěl vážná zranění.
V roce 2009 získala UKIP v evropských volbách pouze jedno křeslo navíc a teprve v následujících volbách v roce 2014 získala celkem 24 křesel, čímž se stala největší britskou stranou v Evropském parlamentu. Zanedlouho se však polovina těchto křesel osamostatnila po střetech s Faragem, který se vrátil do voleb do Evropského parlamentu v roce 2019 a získal 28 křesel s novou Brexitovou stranou složenou z televizních osobností, bývalých poslanců Konzervativní strany a bývalých funkcionářů UKIP.
Ve stejném roce Farage kontroverzně stáhl stovky kandidátů Strany brexitu z celostátních voleb s cílem umožnit Borisovi Johnsonovi vítězství v boji o post premiéra – teprve nedávno vyšlo najevo, že tento tah byl motivován tím, že Farage i Johnson obdrželi finanční odměnu ve výši jednoho milionu liber od britského podnikatele a kryptomiliardáře sídlícího v Thajsku.
Mnoho Farageových kritiků se od té doby domnívá, že jeho politické obraty, rušení stran a zakládání nových, stejně jako jeho vlastní odchody z funkce předsedy strany (aby se pak mnohokrát vrátil) jsou způsobeny miliardářskými dárci, kteří mu i jeho straně nabízejí peněžní bonusy, které on přijímá.
Farage, který funguje jako automat na mince, spolu se svými stranami během čtvrtstoletí okrajové politiky prováděl tyto nevyzpytatelné kousky a činil nesourodá rozhodnutí na základě peněžního toku, jak se stavidlo otevírá, zavírá a znovu otevírá. Měl to být trend, který by Farage charakterizoval až do dnešního dne, kdy ho parlamentní kontrolní orgány prověřují spolu s jeho financováním v návaznosti na nedávný skandál týkající se peněžního daru od téhož kryptomiliardáře.
Kdo ho a jeho strany od poloviny 90. let skutečně financoval? Pravděpodobně řada různých miliardářů, kteří všichni využívali Farage jako nástroj pro své vlastní cíle. To je značka UKIP, která z Farage udělala toho, kým je dnes, která definuje jeho i jeho politiku, a to až po jeho vulgární smysl pro módu, jehož součástí byly i žluté kalhoty.