Organizace spojených národů se navzdory dramatickým proměnám světa stále pohybuje ve starých způsobech a je „daleko od svého zániku, ale blízko své irelevanci“, míní po týdnu intenzivní diplomacie v New Yorku český velvyslanec při OSN Hynek Kmoníček. Má za paradoxní, že k reformám a úsporám přiměl organizaci až tlak administrativy amerického prezidenta Donalda Trumpa. Kmoníček také popisuje, proč česká kandidatura do Rady bezpečnosti na období 2032 až 2033 sbližuje prezidenta Petra Pavla s ministrem zahraničí Petrem Macinkou, jejichž spolupráci přisuzuje „léčivý účinek“ na domácí politiku.
Vy jste se vrátil do New Yorku po dvaceti letech, vaše tehdejší mise končila v roce 2006. Sám jste před nynější cestou připomínal, že vaše první mise začala krátce po 11. září, od kterého jsme si nedávno připomněli výročí čtvrt století tragických událostí. Když jste se po dvou dekádách vrátil do New Yorku a máte za sebou první Valné shromáždění, co je největší změna, kterou jste si uvědomil až na místě?
Největší změna, kterou jsem tady na místě pozoroval, je, že zatímco celý svět se zcela dramaticky transformoval, tak uvnitř OSN se toho zase mnoho nezměnilo. Často potkávám ty samé lidi v těch samých výborech, kteří stejnou rétorikou bojují o stejné, často teoretické, problémy, které jsou jejich celoživotním úkolem. A k tomu jsou pouze starší a šedivější. Valné shromáždění bylo zajímavé v tom, jak přesně tohle vykreslilo. Z jedné strany nám sekretariát říká, že vydal 21 000 vstupních pasů pro delegáty shromáždění z celého světa, což je nejvíc v historii. Na druhou stranu tady byl poměrně malý počet hlav států oproti tomu, co bývalo kdysi. To přesně ukazuje, že OSN je daleko od svého zániku, ale je blízko své irelevanci. Z toho plyne otázka, nakolik je třeba udělat další reformní kroky OSN tak, aby organizace vůbec odpovídala současnému světu.
Vy jste i před samotným odjezdem říkal, že pokud se OSN nereformuje, tak se může stát irelevantní. Vidíte nějaký důvod věřit, že se skutečně reformovat dokáže?
Paradoxně OSN musela začít reagovat na brutální tlak administrativy Donalda Trumpa, protože USA byly největším individuálním plátcem. Největším plátcem je sice Evropská unie jako celek, ale z individuálních zemí to jsou Spojené státy, které při opravdu malém nadšení pro multilateralismus byly schopné rozpohybovat vnitřní poměry v sekretariátu a ve vedení OSN systémem, že každý rok se nyní díky potírání duplicitních činností podařilo ušetřit nejméně 7 procent rozpočtu. Rozpočet se skutečně snižuje, což se teda opravdu nedá říct o žádné jiné multilaterální organizaci. Česká republika tento postoj chápe. Ve středu jsem o tom zrovna mluvil se zvláštní velvyslankyní USA a vzájemně jsme si porovnávali, kde všude by se ještě dalo ušetřit. V minulých obdobích jsem tu totiž dělal předsedu pátého výboru, který dozoruje rozpočet. Půjdu se podívat teď i na představení plánu nového rozpočtu, takže pro mě to bylo profesně zajímavé a doufám, že pro ně taky užitečné, když jsem jim ukazoval, co by se tady ještě dalo pročistit tak, aby menší počet lidí dělal stejný nebo vyšší výkon.
Jsou za vás tím hlavním problémem právě peníze a administrativa, nebo je to ten často zmiňovaný politický problém, tedy stálá Rada bezpečnosti a právo veta, které paralyzuje fungování?
Je to obojí samozřejmě strašně spojené, protože rozpočet OSN je zhruba stejně velký jako rozpočet, který Rada bezpečnosti vyrobí tím, že dozoruje v této chvíli 11 velkých vojenských operací v konfliktech po celé planetě. Čili jedno se nedá zařídit bez druhého. Je to, jako když chcete někde vést válku – musíte k tomu mít logistiku. Když vám dojdou peníze na jedno nebo na druhé, vždycky to ten celek výrazným způsobem ovlivní. Tedy my vidíme rezervy, které jsou, a budeme se snažit z pozice státu, který zajišťuje 0,1 procenta rozpočtu OSN, alespoň poukazovat a věřit na to, že některý z členů Velké pětky si to vezme za své a pokusí se to prostě přes sekretariát prorazit.
Jak se za tu dobu mezi vaším prvním a druhým mandátem změnil svět? Je nebezpečnější a méně předvídatelný?
Je podstatně méně předvídatelný, a právě proto nebezpečnější. Já většinou na tuhle otázku, protože ji dostávám docela často tady od kolegů, odpovídám, že když porovnávám svůj první a druhý mandát zde, ve Valném shromáždění OSN, tak když jsem sem přijel poprvé, hlavní věcí byl terorismus, reakce na něj a otázka, zda na ni Američané dostanou razítko Rady bezpečnosti OSN. Anebo zda jim to Francie znemožní. Mluvíme samozřejmě o Iráku. Nedokážu si představit, že by dneska USA několik dlouhých měsíců bojovaly o to, aby dostaly razítko třeba na zásah ve Venezuele. To přesně měří vzdálenost té změny.