Guillaume Gervais de Rouville
Řekněme to na rovinu: ekologická transformace, kterou zastánci globálního oteplování[1] hájí s mimořádným zápalem, je největší environmentální katastrofou, jakou lidstvo kdy zorganizovalo. Ve svých konkrétních a měřitelných dopadech je to stroj na ničení života a biologické rozmanitosti, který posiluje a zhoršuje environmentální problémy, které má údajně řešit.
Ekologická transformace, zaměřená především na boj proti antropogennímu CO₂, který je považován za příčinu klimatické změny údajně škodlivé pro přírodu i člověka, je posedlá oteplováním, které my naopak považujeme spíše za vítané a spasitelné zmírnění klimatu než za katastrofu.
Náš (environmentalistický) pohled ilustrujeme na několika příkladech vybraných z mnoha a na závěr se zaměříme na skutečné environmentální problémy: těmi, které existují, jsou zdokumentovány, měřitelné a někdy naléhavé, ale které nemají absolutně nic společného s emisemi antropogenních skleníkových plynů (jedinou a chorobnou posedlostí IPCC a jeho expertů na apokalypsu) a jejich údajně zhoubnými důsledky (podle počítačových modelů, které jsou údajně neomylné).
- Naše planeta má skutečné ekologické problémy. CO₂ mezi ně nepatří.
- Nejzávažnějším současným ekologickým problémem není CO₂, ale IPCC a energetická transformace!
- Ekologové zastávající teorii globálního oteplování se rozhodli upřednostnit klima před biologickou rozmanitostí!
Nejprve si připomeňme fakt, který se kdysi učil už na střední škole: CO₂ je surovinou fotosyntézy, tohoto zásadního procesu, při kterém rostliny zachycují sluneční světlo a přeměňují atmosférický CO₂ na cukry, biomasu a kyslík. Bez CO₂ není fotosyntéza. Bez fotosyntézy nejsou rostliny. Bez rostlin nejsou býložravci ani masožravci. A v důsledku toho ani homo sapiens (ani zastánci globálního oteplování!?) a nikdo, kdo by zorganizoval příští konferenci COP na druhém konci světa za zvuku apokalyptických trubek. CO₂ není pro život jen užitečný: je doslova jeho základní a univerzální podmínkou. Je to základní stavební kámen života, neviditelné palivo veškeré suchozemské i oceánské biomasy, skromná molekula, bez níž by Země byla pustá a tichá jako měsíční kráter.
Připomeňme si také několik základních pravd:
- Země v minulosti zažila koncentrace CO₂, které byly desetkrát až dvacetkrát vyšší než současné úrovně, a během nichž život zdaleka nevymřel, ale naopak se rozmnožoval s pozoruhodným elánem (dobou dinosaurů je toho krásným příkladem).
- Celosvětová rostlinná biomasa roste díky CO₂ – satelity to změřily a je to dobře zdokumentováno: Země doslova zazelená už čtyřicet let (což umožňuje uživit rostoucí světovou populaci na stabilní rozloze obdělávané půdy), což zastánci apokalypsy pečlivě zamlčují. Za 40 let získala Země ekvivalent dodatečné plochy biomasy o velikosti Grónska. Agronomové již dlouho vědí, že obohacení atmosféry ve sklenících o CO₂ dramaticky urychluje růst rostlin.
CO₂ je navíc řešením, které si příroda sama našla, aby se přizpůsobila globálnímu oteplování, a to s tichou vynalézavostí, která ji charakterizuje již stovky milionů let:
- Při vyšších koncentracích rostliny využívají vodu efektivněji – méně otevírají své průduchy, méně transpirují a lépe odolávají suchu.
- S nárůstem CO₂ rostliny rozšiřují svůj kořenový systém, lépe odolávají prudkým klimatickým výkyvům (jako jsou bouře a povodně) a stabilizují půdu, která tak lépe odolává různým formám eroze.
CO₂ je, zkrátka řečeno, univerzálním a bezplatným hnojivem planety, jehož rostoucí koncentrace v naší atmosféře přinášejí prokazatelné výhody, a které je „globálním oteplováním“ s vědeckou lehkomyslností[2], za kterou by se nestyděl ani Lysenko, přetvářeno na smrtelný jed.
- „Globální oteplování“ je nenávist k životu!
- Odvážme se to říci: Příroda má hrůzu z IPCC!
2. Zavádějící výchozí bod aneb malá doba ledová jako měřítko ztraceného ráje
Zemská atmosféra se od let 1800–1850 údajně oteplila o 1,1 stupně Celsia. To je ale senzace!
Teorie globálního oteplování spočívá na implicitním předpokladu, který je stejně troufalý jako nesourodý: že klima v letech 1800–1850 je přirozeným, ideálním a definitivním stavem planety, přičemž jakákoli odchylka od něj představuje zločinnou anomálii, za kterou je zodpovědný člověk. Volba přinejmenším podivná a odhalující historickou neznalost, která je u hnutí, které se odvolává na vědu, poměrně spektakulární.
Neboť období 1800–1850 je právě dobou, kdy končila Malá doba ledová – toto období prudkého ochlazení, které mezi 14. a 19. stoletím pokrylo burgundské vinice sněhem v červenci, zamrzlo Temži na dostatečně dlouhou dobu, aby se na ní mohly pořádat zimní trhy, vyvolalo v Evropě opakované hladomory, zdecimovalo celé populace a donutilo Vikingy opustit jejich kolonie v Grónsku – tehdy obydlené a zelené –, které se náhle staly nehostinnými. Malá doba ledová nebyla klimatickým optimem: byla to zemědělská, demografická a sociální katastrofa.
Brát tento klimatický propad jako absolutní měřítko a naříkat nad každým sebemenším nárůstem teploty je jako zvolit si za vzor ideálního zdraví člověka zotavujícího se z podchlazení a znepokojovat se tím, že se jeho teplota vrací k normálu.
Teplejší období, která předcházela Malé době ledové – středověké optimum, římské optimum – byla naopak obdobím zemědělské prosperity, kulturního rozkvětu a populačního růstu. Rostliny rostly lépe, úrody byly hojnější, zimy méně smrtící a lidem se celkově dařilo lépe.
Země, která v průběhu posledních 500 milionů let zažila nesrovnatelně vyšší teploty, desetkrát vyšší hladiny CO₂ a klimatické změny nepředstavitelného rozsahu (dokonce i v průběhu několika desetiletí[3]), jistě ocení tuto stabilizující – a mimořádně špatně informovanou – vizi své historie. „Oteplovacímu hnutí“ se tak podařilo proměnit konec Malé doby ledové v planetární katastrofu – a přimět nás kolektivně litovat jedno z nejdrsnějších a nejsmrtelnějších období v historii evropského klimatu.
- Zastánci globálního oteplování jsou ve skutečnosti stoupenci hesla „Ať žije velká zima!“
3. Ekologie proti Darwinovi
Hnutí za globální oteplování chce zmrazit život, stabilizovat klima a prohlásit přírodu za nedotknutelnou. To však poněkud unáhleně opomíjí skutečnost, že život na Zemi se nikdy nevyvíjel ve stabilním prostředí: právě tlak environmentálních změn – klimatické výkyvy, zalednění, oteplování, geologické převraty – nutí druhy, aby se přizpůsobily, diverzifikovaly nebo vyhynuly, čímž již stovky milionů let nepřetržitě pohání motor přirozeného výběru a evoluce druhů. Bez klimatických změn není selekční tlak. Bez selektivního tlaku není evoluce. Bez evoluce není biologická rozmanitost.
Klimatické změny jsou podmínkou evoluce druhů, a tedy i biologické rozmanitosti.
Zastánci globálního oteplování jsou zastánci fixismu! Na rozdíl od korýšů (i těch nejhlouběji ukrytých v hlubinách oceánů) se oni zřejmě nikdy nevyvinou!
- Mezi Darwinem a IPCC si musíte vybrat!
V roce 1970 nám slibovali ochlazení klimatu a světový hladomor v roce 1990 kvůli blížící se všeobecné glaciaci.
Poté se na počátku 80. let objevil strach z oteplování, jelikož Velká vesmírná zima se nechtěla dostavit.
V roce 1990 měl ledový příkrov zmizet do roku 2000. V roce 2000 měli lední medvědi vyhynout do roku 2010[4]. V roce 2010 byl bod zlomu (Tipping Point)[5] stanoven na rok 2020. Každý termín, který uplynul bez apokalypsy, je okamžitě nahrazen novým termínem – odloženým, přeformulovaným, ale stále stejně jistým a bezprostředním.
Klimatický katastrofismus je jedinou „vědou“, jejíž předpovědi mohou být donekonečna mylné, aniž by to kdykoli narušilo důvěryhodnost těch, kdo je formulují. Je tedy „globální oteplování“ věda, nebo ideologie?
- „Globální oteplování“ je neustálá apokalypsa!
5. Náboženství konsensu aneb klimatická inkvizice
„Globální oteplování“ dokázalo proměnit vědeckou hypotézu[6] v nedotknutelné dogma a pochybnost – základní ctnost každého vědeckého přístupu – v zločin proti klimatu.
Každý výzkumník, vědec, ekonom či prostý občan, který se odváží zpochybnit modely, data nebo závěry IPCC, je okamžitě označen za „klimatického skeptika“ – termín, jehož společenská funkce je přesně stejná jako měla slova „kacíř“ v době honů na čarodějnice, se stejnými důsledky pro svobodu myšlení. Cenzura již navíc není pouze morální: v několika zemích (včetně Francie) nyní regulační rámce umožňují finančně sankcionovat média, která by poskytla prostor hlasům nesouhlasícím s oficiálním konsensem. V roce 2022 zveřejnila stanice Radio France chartu, v níž se uvádí: „Stojíme rozhodně na straně vědy, čímž vyřazujeme z debaty klimatickou krizi, její existenci i lidský původ. Jedná se o prokázaný vědecký fakt, nikoli o jeden z mnoha názorů“. Debata je uzavřena, dogma je zpečetěno a kdokoli by se odvážil tuto záležitost znovu otevřít, vystavil by se nyní riziku, že bude označen – podle libosti – za klimatického skeptika, konspiračního teoretika nebo spolupracovníka ropných lobby, což jsou tři urážky v ceně jedné.
Galileo, který měl také problémy s oficiálním vědeckým konsensem své doby, by to jistě ocenil.
- „Oteplování“ je náboženství bez Boha a „věda“ bez debaty!
6. Zbytečnost a zjednodušování aneb magické myšlení u moci
„Globální oteplování“ povýšilo magické myšlení na úroveň veřejné politiky s odvahou, kterou nelze než obdivovat. Jeho základní teorem, který lze aplikovat do nekonečna, spočívá na rovnici odzbrojující jednoduchosti: symbolický individuální čin ctnostného občana by díky tajemné morální alchymii kompenzoval kolosální emise světových průmyslových ekonomik.
Například: zhasnutí světla při odchodu z místnosti zachrání ledový příkrov – zatímco Čína každý týden uvádí do provozu jednu uhelnou elektrárnu. Pečlivé třídění odpadu do pěti různých popelnic vykompenzuje emise indického těžkého průmyslu – jehož roční růst je několikanásobkem celkového evropského úsilí v oblasti klimatu. Jízda na kole v Paříži vyřeší světovou energetickou otázku – zatímco tři miliardy Asiatů a Afričanů oprávněně získávají přístup k elektřině, vytápění a mobilitě.
Magické myšlení je pohodlné v tom, že se nikdy neměří – a že jeho opakované neúspěchy vedou pouze k novým symbolickým gestům, novým daním za chování a novým projevům vyvolávajícím pocity viny[7].
- „Oteplování“ je organizovaná, dotovaná, byrokratizovaná, certifikovaná a prodávaná bezmocnost jako spasitelská revoluce!
7. Zelený neokolonialismus aneb střídmost pro ostatní
Ve jménu planety „globální oteplovací“ Západ poučeně vysvětluje rozvojovým zemím, že již nemají právo využívat uhlí, ropu a plyn, které on sám po dvě století masivně spaloval, aby zbohatl, industrializoval se, vytápěl se,
zajistit si obživu a prodloužit svou průměrnou délku života ze 40 na 80 let. Tato úvaha vykazuje ohromující morální soudržnost: my jsme svou průmyslovou revoluci provedli na uhlí, získali jsme z ní veškerý blahobyt, kterým se dnes těšíme, a nyní vám z našich vytápěných, osvětlených a připojených metropolí vysvětlujeme, že nemáte právo dělat totéž!
Subsaharské Africe se tak doporučuje přímý přechod k obnovitelným zdrojům energie – bez fáze industrializace, bez infrastruktury, bez stabilní elektrické sítě, bez kapitálu. Západní rozvojové banky pod tlakem zastánců globálního oteplování nyní odmítají financovat plynové a uhelné elektrárny v Africe a Asii – čímž odsuzují stovky milionů lidí k temnotě, k odlesňování za účelem obživy a k „grilům smrti“ (viz následující bod)[8].
- Teorie globálního oteplování je neokolonialismus!
8. Obnovitelná smrt
Téměř čtyři miliony lidí každoročně umírají v rozvojových zemích na udušení kouřem ze dřeva, které spalují k vaření a vytápění, protože nemají přístup k fosilním palivům, která jim jsou ve jménu planety zakázána. Palivové dřevo je sice obnovitelný zdroj energie, ale je také bezpochyby nejsmrtelnějším ze všech zdrojů energie, které lidstvo využívá.
- „Globální oteplování“ je cynismus!
9. Geoinženýrství aneb hrát si na boha s počasím
„Globální oteplování“ navrhuje ochladit planetu vstřikováním aerosolů do stratosféry. Řešení (geniální!), jehož dopady na monzuny, úrodu a světový hlad zůstávají, jakým štěstím, pečlivě nemodelovány. Zastánci „globálního oteplování“ útočí přímo na dva ze tří základních prvků fotosyntézy: CO₂ a slunce. Pokud by se jim podařilo své projekty realizovat v globálním měřítku, musíme se obávat, že by došlo k návratu hladomorů ve velkém měřítku.
- Teorie globálního oteplování je šílenství, které se možná stane zločinem proti lidskosti!
- Současná ekologie v duchu teorie globálního oteplování je smrtící ideologie.
10. Neomezený těžební průmysl aneb kapitalistická a průmyslová ekologie
Ekologická transformace založená na teorii globálního oteplování spočívá na následujícím paradoxu: nahrazení fosilních paliv vyžaduje těžbu astronomických množství lithia, kobaltu, niklu, mědi a vzácných zemin – a to metodami, které jsou extrémně znečišťující (používání rozpouštědel, těžkých kovů atd.) a energeticky náročné.
Pojďme se na to podívat podrobněji, což zastánci globálního oteplování nemohou vidět ani zmínit (aniž by se zahanbeně červenali).
Jediný elektromobil potřebuje do své baterie přibližně 8 kg lithia, 13 kg kobaltu, 35 kg niklu, 25 kg manganu a 85 kg mědi – což je v průměru šestkrát více nerostných surovin než u srovnatelných vozidel se spalovacím motorem. Větrná turbína standardní velikosti vyžaduje 900 kg vzácných zemin pro své permanentní magnety, několik tun mědi pro kabely a alternátor a značné množství oceli a betonu pro svou konstrukci a základy.
Solární panel obsahuje křemík, stříbro, indium, tellur a kadmium – přičemž kadmium je, mimochodem, vysoce toxický těžký kov, jehož nakládání na konci životnosti zůstává dodnes problémem, který zastánci energetické transformace pečlivě obcházejí.
Samotná Mezinárodní energetická agentura – u níž lze jen stěží předpokládat klimatický skepticismus – vypočítala, že celosvětová poptávka po lithiu se do roku 2040 bude muset zvýšit čtyřicetinásobně (o 4000 %!), aby byly splněny pouze cíle energetické transformace. Poptávka po kobaltu se zvýší dvacetinásobně. Poptávka po niklu dvacetinásobně. Poptávka po vzácných zeminách sedminásobně. Závratná čísla, o nichž nikdo nemluví na konferencích o „šťastné a pacifistické střídmosti“.
Těžba těchto nerostů je ze hlediska konkrétních dopadů na životní prostředí jednou z nejničivějších průmyslových činností vůbec. Lithiové doly v Andském trojúhelníku – v Argentině, Bolívii a Chile – čerpají miliony litrů podzemní vody v jedné z nejsušších pouští na planetě, čímž vysušují tisícileté slané laguny, ničí jedinečné ekosystémy a zbavují domorodé komunity jejich životně důležitého zdroje – a to vše jen proto, aby uspokojily „zelené“ svědomí evropských motoristů. V Kongu ruční kobaltové doly – kde děti pracují v podmínkách, které Mezinárodní organizace práce (MOP) označuje za moderní otroctví – těží svou rudu v řekách zbarvených do ruda kyselými zbytky a v půdách kontaminovaných na celé generace [9].
Trestná ekologie tak v celé své kráse vynalezla „ctnostný“ extraktivismus: systematicky ničit přírodu, komunity a vodní zdroje chudých a vzdálených zemí, aby se v bohatých zemích mohly instalovat zařízení s označením „zelená“ – a nazývat to energetickou transformací. To vše s veřejnou dotací, evropskou značkou a čistým svědomím jako bonusem.
Do roku 2050 bude Západ (energetické transformace) muset vytěžit ze zemské kůry více nerostných surovin, než kolik jich lidstvo vytěžilo za posledních více než 20 000 let!
Co zbude z biologické rozmanitosti půdy, podloží a vodonosných vrstev, až budou všechny znečištěny rozpouštědly a úniky těžkých kovů z těžebního průmyslu ve službách západní ekologické transformace?
- „Globální oteplování“ je průmyslová ekologie!
- Pod „zelenou revolucí“ se skrývá beton!
11. Větrná a solární energie: Míchat vítr a naletět na to
Umělá úprava půdy a globální oteplování
Tím, že prosazuje masivní instalaci větrných elektráren a solárních panelů na nejkvalitnější zemědělské půdě, přírodních loukách a chráněných krajinných oblastech (a dokonce i v lesích), „globální oteplovač“ právě urychluje problémy, proti kterým údajně bojuje: nárůst lokálních teplot, ničení biotopů, zpevňování půdy a kolaps biologické rozmanitosti.
Každá větrná turbína vyžaduje několik set tun betonu, který je navždy zalit do země, asfaltové přístupové cesty a kilometry podzemních kabelů – to vše jsou nepropustné povrchy, které narušují přirozený odtok vody (čímž zvyšují riziko povodní), ničí mykorhizní sítě a likvidují stanoviště místní fauny a flóry. Jejich lopatky, které vysokou rychlostí míchají vzduch, vytvářejí teplotní turbulence, které lokálně zvyšují noční teploty.
Solární panely na zemi nezůstávají pozadu: instalované na loukách nebo zemědělské půdě potlačují přirozenou vegetaci, zpevňují nebo zastíňují půdu na rozsáhlých plochách, mění místní albedo a vytvářejí tepelné efekty absorpcí slunečního záření – a to vše při ničení ekosystémů, které patří k těm nejbohatším na biologickou rozmanitost a jejichž obnova trvá desítky let. Jejich odrazivý povrch přitahuje a zabíjí vodní hmyz a stěhovavé ptáky, kteří je zaměňují za vodní plochy. Biodiverzita půdy pod těmito zařízeními klesá již v prvních letech o 40 až 60 %, a to bez vyhlídky na zotavení, dokud panely zůstanou na místě.
Umělá úprava půdy (betonování, urbanizace, zpevňování) lokálně mění albedo, narušuje vodní cykly a velmi významně přispívá k vzniku městských tepelných ostrovů, což je jev mnohem měřitelnější a bezprostřednější než vliv atmosférického CO₂ na místní teploty (ty, na kterých záleží pro faunu a flóru). Dvě třetiny ochlazování půdy zajišťuje odpařování vody, nikoli radiační jev spojený se skleníkovými plyny – z nichž hlavním je ostatně vodní pára: zabetonování přírodních prostor tak vede ke zvýšení teplot a ke zvýšení rizika sucha a povodní.
- „Oteplování“ je zhoršování artificializace půdy (jedna z hlavních příčin ničení biologické rozmanitosti a oteplování atmosféry).
Tichý masakr
Větrné elektrárny představují jednu z nejméně medializovaných příčin vymírání ptáků a netopýrů: každoročně jsou tak zabíjeny miliony jedinců, chráněné druhy jsou zcela legálně decimovány ve jménu energetické transformace těmito nerecyklovatelnými monstry.
- „Oteplování“ je tiché jaro (ale, pravda, také léto, podzim a zima)!
12. Třídní boj, dotace a závislosti
Dramatický nárůst cen elektřiny, který je přímým důsledkem politik globálního oteplování, představuje snad nejkrutější z ekologických ironií: ti nejchudší, kteří si nemohou dovolit ani elektromobil, ani zateplit svůj rodinný dům, ani nainstalovat solární panely, platí proporcionálně nejvyšší cenu za energetickou transformaci, z níž nikdy neuvidí žádný prospěch.
Klimatismus je tak první progresivní ideologií v historii, která metodicky zorganizovala přesun bohatství od chudých k bohatým a financuje jej prostřednictvím účtů za elektřinu.
Výsledek odpovídá ambicím: celé odvětví závislé na veřejných dotacích, větrné elektrárny, jejichž nerecyklovatelné lopatky se zakopávají do alsaské půdy, solární panely vyráběné v Číně s využitím uhlí a dotované evropskými daňovými poplatníky a strategická závislost na čínských technologiích, která je ve jménu energetické suverenity pečlivě ignorována.
- „Globální oteplování“ znamená návrat třídního boje… ve prospěch bohatých!
- „Globální oteplování“ znamená byrokracii, privilegia a hanebné dohody mezi přáteli!
13. Nové ekologické války
„Globální oteplování“ je válka, velmi reálná válka, ačkoli je pečlivě opomíjena v projevech na konferencích COP i na stránkách tisku našich kultivovaných ekologických buržoazních kruhů!
Protože energetická transformace v duchu „globálního oteplování“ nespadá z nebe v podobě solárních panelů a čistých baterií: je v tom nejdoslovnějším smyslu slova těžen z útrob Země. Kobalt, nepostradatelný pro lithium-iontové baterie, jimiž jsou vybavena naše ctnostná elektrická vozidla, pochází z 70 % z Demokratické republiky Kongo – země, kterou již třicet let sužují občanské války, jejichž jednou z hlavních příčin je právě kontrola nad těmito nerostnými zdroji. Stovky tisíc mrtvých, miliony vysídlených osob, šestileté děti, které sestupují do řemeslných dolů, aby ručně těžily kobalt, který zítra pohání Teslu pařížského manažera, jenž dbá na svou uhlíkovou stopu.
V Lithiovém trojúhelníku (viz bod 10) se konflikty s místním obyvatelstvem staly normou: blokády dolů, násilně potlačované demonstrace, zavraždění představitelů komunit, předkové pozemky vyvlastněné dekretem ve prospěch nadnárodních společností, z nichž některé se ve svých výročních zprávách hrdě chlubí certifikátem ESG. V Bolívii byl státní převrat v roce 2019 několika pozorovateli přímo spojován s mezinárodními zájmy o zásoby lithia. Měď, jejíž poptávka se podle nejoptimističtějších prognóz do roku 2050 ztrojnásobí, již nyní vyvolává závažná geopolitická napětí v Jižní Americe, ve střední Africe a ve střední Asii.
Války o fosilní paliva sice jistě neskončí, ale od nynějška je budou doprovázet války o kovy potřebné pro zelenou transformaci. Vojensko-ekologicko-průmyslový komplex má před sebou slibnou budoucnost!
- „Globální oteplování“ je válka (s ekologickým certifikátem?)! To si rozhodně zaslouží zopakovat!
14. Závěrem – Skutečné environmentální problémy
„Globální oteplování“ provedlo intelektuální trik s ďábelskou obratností: tím, že soustředilo veškerou pozornost, rozpočty a aktivistickou energii na CO₂ a klima, pečlivě odvedlo pozornost od skutečných environmentálních katastrof naší doby, které nemají absolutně nic společného s CO₂ ani s klimatem.
Zde je krátký (neúplný) seznam konkrétních environmentálních problémů:
- Úbytek biologické rozmanitosti – ptáků, hmyzu, obojživelníků, ryb – související s ničením přírodních stanovišť a artificializací půdy.
- Znečištění podzemních vod a vodních toků.
- Masivní odlesňování v Amazonii, v jihovýchodní Asii a v subsaharské Africe – způsobené intenzivním zemědělstvím, chovem hospodářských zvířat a, což je vrcholná ironie, výrobou biopaliv označených Evropskou unií jako „zelená“.
- Průmyslové nadměrné rybolov, který systematicky vyčerpává zdroje oceánů (obří vlečné sítě škrábající mořské dno, pravidelně překračované nebo obcházené kvóty, dotované průmyslové flotily prohledávající vody chudých zemí u pobřeží západní Afriky, kolabující populace tuňáka, tresky a mnoha dalších druhů v několika oblastech světa).
- Znečištění oceánů plasty (stovky milionů tun plastového odpadu nahromaděného v oceánech, z nichž přibližně 90 % pochází z desítky asijských a afrických řek, které unášejí nesbíraný odpad z megaměst bez infrastruktury pro jeho zpracování).
Všechny tyto problémy jsou reálné, zdokumentované, měřitelné a řešitelné pomocí technologií a prostředků, které dnes máme k dispozici.
Ekologie není „globální oteplování“! Bránit biologickou rozmanitost a skutečnou ekologii znamená bojovat proti ideologii globálního oteplování!
Odkazy
[1] Monoteistický ekolog, pro něhož je antropogenní CO₂ ďábel, globální oteplování peklo a degrowth ráj. Všechno ostatní je kacířství.
[2] Na základě počítačových modelů, které lze přimět, aby říkaly, co se nám zlíbí.
[3] Představa, že rychlé klimatické změny jsou naprostou novinkou, je v rozporu s paleoklimatickými údaji. Přechod z Younger Dryasu (toho období prudkého ochlazení, k němuž došlo před asi 12 000 lety) skončil oteplením o zhruba deset stupňů za méně než padesát let, jak ukazují ledové jádra z Grónska: jedná se tedy o rychlost klimatické změny, která je nesrovnatelná se současným oteplováním, k němuž došlo bez jakýchkoli emisí CO₂ způsobených člověkem. Ještě dále v minulosti došlo během paleocén-eocénského teplotního přelomu před 55 miliony let k prudkému nárůstu globálních teplot o 5 až 8 stupňů za méně než 20 000 let v důsledku přírodních mechanismů, které jsou dodnes špatně pochopeny.
[4] Populace ledních medvědů se od 70. let 20. století celkově udržely na stejné úrovni nebo vzrostly navzdory tání ledového příkrovu, čímž vyvrátily katastrofické předpovědi, které z nich učinily mediální symbol globálního oteplování. Viz práce Susan Crockfordové, zejména: The Polar Bear Catastrophe That Never Happened (2019).
[5] Pseudovědecký pojem, jehož cílem je zapůsobit a vyvolat strach mezi lidmi!
[6] Rozhodující role antropogenního CO₂ při zvyšování teplot na Zemi za posledních 170 let a výlučně škodlivé důsledky.
[7] Tento podvod je neuvěřitelně rafinovaný: tím, že přenáší odpovědnost za systémové problémy, které jednotlivého spotřebitele nesrovnatelně přesahují, na jeho bedra, dosahuje „globální oteplování“ současně dvou zázraků. Zbavuje skutečné průmyslové a politické aktéry jakékoli povinnosti dosáhnout výsledků – protože vy, se svou igelitovou taškou a kotlem na topný olej, jste tím skutečným problémem. A přeměňuje kolektivní bezmocnost na individuální vinu – s dodatečným pedagogickým talentem veřejně zesměšňovat ty, kteří se odváží poukázat na rozpor mezi symbolickým gestem a skutečným účinkem.
[8] Mezitím Čína – která každý týden staví novou uhelnou elektrárnu a bez výčitek financuje africkou energetickou infrastrukturu, kterou Západ odmítá – sleduje tuto scénu s tichým uspokojením toho, kdo pochopil, že západní „globální oteplování“ je nejlepším spojencem její geopolitické expanze.
[9] Rafinace vzácných zemin, prováděná téměř výlučně v Číně, generuje obrovské množství radioaktivního odpadu (thorium a uran), jehož skladování v otevřených jezerech toxického kalu představuje jednu z nejméně fotografovaných ekologických katastrof naší doby. Město Baotou ve Vnitřní Mongolii je domovem největšího jezera s toxickými odpady na světě – několik kilometrů čtverečních černého radioaktivního kalu pocházejícího z rafinace vzácných zemin určených pro evropské větrné elektrárny a elektromotory. Obyvatelé okolních vesnic přitom pijí vodu, v níž obsah těžkých kovů několik set krát překračuje normy Světové zdravotnické organizace (WHO).
Měď, jejíž poptávka se do roku 2050 ztrojnásobí, vyžaduje zpracování obrovských množství horniny – na jednu tunu mědi je třeba vytěžit a zpracovat 200 až 500 tun rudy, čímž vznikají hory kyselých odpadů, které po celá desetiletí znečišťují podzemní vody a vodní toky. Chilské a peruánské měděné doly již spotřebovávají 10 % vodních zdrojů celých regionů – a to v zemích, kde je voda vzácným a sporným zdrojem.