Michael Svatoš: Rozhodující fáze války začala!? Rusko začalo včera cíleně ničit mosty přes Dněpr!

9

Rozhodující fáze války začala!? Rusko začalo včera cíleně ničit mosty přes Dněpr! A Putin přednesl “zásadní” projev. A v něm použil slavnou sovětskou výsměšnou větu o “fašistovi a granátu”. Fašistická Ukrajina bude ruskou armádou smetena ze světa. A Evropa ruskými jadernými zbraněmi s ní. Pokud se “euro-fašisté” o něco vážného proti Rusku pokusí!

Včera ruská armáda provedla 3 nálety tryskovými drony na kyjevský Jižní most, a třetí nálet uspěl, a most poškodil. Starosta Kyjeva Kličko včera večer ve 21:18 vydal tuto stručnou zprávu: V důsledku zásahu bezpilotním letounem byly podle předběžných informací poškozeny mostní podpěry, nosníky, vozovka a ochranná betonová bariéra metra. Specialisté metra odpojují kolej metra od proudu. Provoz metra a pozemní veřejné dopravy po mostě byl zastaven.

Південний, neboli Jižní most, byl postaven v letech 1983 až 1992, a už v lednu 2022 psala ukrajinská média, že je v havarijním stavu, protože se neudržoval. Po mostě jezdí každý den na 100 000 vozidel, a ještě metro. Kyjevští politici těsně před válkou tvrdili, že most není možné uzavřít, aby se rekonstruoval, protože by celá kyjevská doprava okamžitě zkolabovala. 

V létě 2023 byl v Kyjevě dokončen most Darnytsia, a tedy včerejší poškození mostu Південний nebude mít tak fatální následky, jako by mělo před jeho otevřením. Most Darnytsia je však rovněž z velké části tvořen ocelovými nosnými konstrukcemi, jako most Південний. A nové ruské tryskové drony nesou ve své poslední verzi speciální hlavice určené právě k ničení těchto ocelových konstrukčních prvků mostů a stožárů. 

Zde najdete soupis a obrázky všech Kyjevských mostů přes Dněpr. Celkem jsem včera na mapě napočítal 18 mostů přes Dněpr. Pokud se Rusům včera povedlo za jediný den útoků most Південний poškodit, tak že byl večer uzavřen. Lze počítat, protože některé mosty budou odolnější, že 90 až 180 dní nepřetržitých útoků těchto nových ruských speciálních “proti-mostových” dronů s jistotou způsobí, že všechny mosty přes Dněpr budou uzavřeny. A veškerá ukrajinská logistika ze západního na východní břeh Dněpru a naopak, bude velmi vážně narušena. A to by představovalo vážnou změnu další vývoj války na Ukrajině. 

Putin byl včera na Valdajském fóru evidentně v dobré náladě. A při odpovědi na otázku, – Jak bude nyní Rusko reagovat na množící se západní a ukrajinské žádosti, aby uzavřelo příměří, a přestalo ostřelovat Ukrajinu svými novými drony a raketami, – použil okřídlenou a populární sovětskou větu, která za II. světové války doslova v Ruštině zlidověla: “Получи, фашист, гранату от советского солдата – теперь не нравится.”. Větu použil Putin krásně v jasném významu – Teď se ukrajinským a evropským politikům nelíbí, co se jim líbilo, když s tím v létě sami začali. A přitom, s jasným odkazem na II. světovou válku, kde, či kdy, se současný ruský voják nakonec zastaví. (Pár sekundové video z jedné sovětské komedie přímo s okřídlenou větou použitou včera Putinem, najdete na YouTube zde.)

Dnes v 19. hodin jsem hostem na Svobodném rádiu, a tak vše v pořadu rozeberu podrobně. Pořad najdete zde.

Následuje přepis Putinova včerejšího projevu na Valdajském fóru: 

Vladimir Putin: Dámy a pánové! Vážení kolegové!

V souladu s dobrou tradicí se scházíme na každoročním fóru Mezinárodního diskusního klubu Valdaj, abychom diskutovali o nejpalčivějších světových problémech.

Vždy jsme se snažili nejen diagnostikovat stav světa, ale také nastínit kontury vznikajícího světového řádu.

Jsem přesvědčen, že intelektuální bohatství a zkušenosti z přímé a důvěryhodné komunikace, které klub nashromáždil, budou jistě žádané, až se my všichni – Východ i Západ, Sever i Jih – dříve či později budeme muset shodnout na principech formování nového světového řádu, který bude schopen zajistit pokrok a rozvoj lidstva v nadcházejících desetiletích.

Bohužel musíme přiznat, že dnes čelíme jiným, mnohem naléhavějším a palčivějším výzvám. Přestože přednášející řekl, že je třeba se všichni uklidnit, naléhavé problémy nezmizely; stále tu jsou.

Alarmující trendy, kterých jsme svědky na mezinárodní scéně, nás nutí zamýšlet se nikoli v první řadě nad tím, jak v nadcházejícím období moudřeji, efektivněji a spravedlivěji organizovat globální interakce – ačkoli to vše je samozřejmě nesmírně důležité – ale spíše nad tím, jak zachovat globální mír a bezpečnost právě teď, v situaci, kdy mnoho předchozích právních norem bylo zavrženo a nové dosud nevznikly.

Co je třeba udělat, abychom se vyhnuli těm nejkatastrofálnějším scénářům? Odpovědnost za naši společnou budoucnost není abstraktní slogan. Je to soubor praktických kroků, jejichž cílem je zabránit lidstvu sklouznout na pokraj vyhynutí a vyhnout se nevratným změnám.

Svět dosáhl rozhodujícího bodu obratu ve svém vývoji. A nejde jen o politiku – politika je jako vždy produktem hlubokých změn. Změny probíhají ve všech oblastech: od prakticky všech technologií po sociální strukturu společností, od klimatu po medicínu, od vojenství po bioetiku, od budoucnosti energetiky po demografické změny, od univerzální digitalizace a umělé inteligence po zcela nové modely ekonomického rozvoje – seznam by mohl pokračovat donekonečna. Dohromady to vytváří podmínky pro hlubokou transformaci. Zatím nemůžeme jednoznačně a plně posoudit všechny její okolnosti a jejich důsledky, už jen proto, že tyto změny probíhají současně a jejich dopad na společnosti a státy je protichůdný. Ale o tom se zmíním později.

Rozsah změn, které již proběhly a které teprve přijdou, je prostě obrovský a zdá se, že tomu rozumíme. Není náhoda, že se právě teď vede tolik debat o budoucnosti, často zabarvených výrazným pocitem úzkosti z nejistoty a nepředvídatelnosti. Lidstvo sice prožívá hluboké změny, ale dosud plně nepochopilo rozsah výzvy, které čelí. Toto je začátek zcela nové, zcela nové reality. Hrozby a nebezpečí jsou úzce spjaty s příležitostmi a vyhlídkami, přesto jsou neoddělitelné. Celé naše životy se mění.

Dovolte mi ještě jednou zdůraznit: nejde jen, nebo dokonce primárně, o posun v rovnováze sil mezi národy nebo o přerozdělení ekonomického a technologického vlivu – to vše je jistě důležité a aktuální. Ale co je nejdůležitější, tyto změny ovlivňují biologickou a morální podstatu lidí, jejich podstatu, náš způsob života a základy našeho světonázoru. Technologie otevírají doslova fantastické vyhlídky na rozšíření a zlepšení kvality života. Zároveň však posouvají na novou úroveň možnost univerzálního zničení, bohužel v důsledku vojenských konfliktů, rychlé degradace životního prostředí nebo ztráty kontroly nad technologickými procesy.

Je zřejmé, že taková atmosféra nemůže jinak než vyvolávat zvýšenou nervozitu mezi jednotlivci i společnostmi a přiživovat vnitřní napětí pramenící z nejistoty a nepochopení toho, co přinese zítřek. Jedním z důsledků jsou vnitropolitické nepokoje v mnoha zemích, zejména proto, že tradiční stranické systémy stále méně odrážejí rychle se měnící společenskou strukturu. Pro každý stát, bez ohledu na to, jak je strukturován nebo z jakých kulturních a historických tradic čerpá, je vnitřní stabilita – myslím, že budete souhlasit – vždy důležitější než cokoli jiného a pro její zachování mohou vlády podniknout širokou škálu akcí, včetně těch, které ovlivňují stav věcí v zahraničí, v sousedních zemích, regionech a dokonce i ve světě jako celku – jinými slovy, bohužel, vyvážejí nestabilitu. To vše jen zhoršuje a zvyšuje napětí, takříkajíc intenzitu, mezinárodního prostředí.

Ať už se scénář v nadcházejících letech globálně vyvine jakýkoli, pokračování mezinárodních konfliktů je bohužel velmi pravděpodobné. Platí to zejména proto, že probíhající zásadní změny a příležitosti, které se v nich otevírají, stimulují a podněcují ambice a ochotu riskovat ve prospěch zdánlivě větších zisků. Byl bych nedbalý, kdybych se mýlil, ale bohužel právě toto jsou přetrvávající trendy dneška.

Jsme si však jisti, že strategicky, jak se budeme odklánět od západní hegemonie, se globální situace bude postupně zlepšovat směrem ke stabilnějšímu, demokratičtějšímu a svobodnějšímu multipolárnímu mezinárodnímu řádu. Je však také jasné, že na cestě k takovému světovému řádu budeme čelit různým rizikům pro státy, komunity i každého jednotlivce. Tváří v tvář radikálním změnám je to nevyhnutelné, takže minimalizace rizik na jakékoli úrovni – od globální až po osobní – je dnes primárním úkolem osob s rozhodovací pravomocí v politice, podnikání, vědě a životě obecně. Hodně záleží na těchto lidech. Jejich odpovědnost spočívá také v tom, aby pomohli lidem pochopit tato rizika a být na ně připraveni, aby jednotlivci a rodiny nezůstali sami čelit výzvám v oblasti bezpečnosti, měnícího se trhu práce, digitálního prostoru a tak dále.

Co je podle mého názoru nyní nejdůležitější? Opatrnost a rozvážnost, abychom se nenechali zaskočit lavinou nekontrolovatelných změn? Nebo proaktivní, asertivní přístup zaměřený na překonávání nepříznivých scénářů či využití okolností ve vlastní prospěch? Na to neexistuje jasná odpověď; každá situace vyžaduje svůj vlastní přístup.

Osoby s rozhodovací pravomocí se samozřejmě snaží přizpůsobit aktuálnímu dění. Ale v kontextu toho, čemu se dnes říká polykrize – všeobjímající a všudypřítomná – je pro ně objektivně velmi obtížné odpoutat se od každodenní manažerské dřiny a dívat se za ni. Současná odpovědnost je obrovská a chyba může být velmi nákladná, a to i pro budoucnost. Dnešní úkoly často odsouvají strategické cíle do pozadí. To je samozřejmě pochopitelné, ale extrémně nebezpečné. Je nemožné reagovat na mnoho současných výzev, aniž bychom zvážili, jak naše dnešní činy ovlivní naši budoucnost. Jak kdysi řekl jeden známý klasik ruského politického myšlení, je nemožné nevidět mezi stromy les.

Jak tedy vypadá celkový obraz? Je zřejmé, že mechanismy pro koordinaci zájmů a akcí států vytvořené v předchozích obdobích již nejsou schopny plně efektivně plnit svou regulační funkci. Není to proto, že by byly špatné, ale proto, že se změnily podmínky, za kterých a pro které byly původně vytvořeny. Vznikající nová realita samozřejmě usnadní vytvoření nových nástrojů, ale to je velmi dlouhý proces. Upřímně řečeno, některé mezinárodní organizace nyní často nedokážou rizika snižovat, a někdy je dokonce generují a vyvolávají, a slouží tak zájmům jedné nebo skupiny zemí. A přitom to není to, k čemu byly vytvořeny.

Kritika je namířena i proti tak zásadní struktuře, jako je Organizace spojených národů, která je podle své Charty povolána hrát roli ústředního koordinačního mechanismu v globálních záležitostech. Tato kritika samozřejmě není vždy objektivní, ale existují i ​​oprávněné obavy. Částečně je to způsobeno tím, že OSN – přestože je nejreprezentativnější globální organizací – je ve skutečnosti řízena mnohem méně kolegiálně a demokraticky, než by se zamýšlelo. Omezená skupina západních zemí, jasná globální menšina, vyvíjí nepřiměřený vliv a snaží se přivlastnit si funkce správy a řízení. A jak skutečný vliv těchto států klesá ve prospěch stále nezávislejší a sebevědomější globální většiny, nerovnováha ve struktuře OSN se stává stále zřetelnější. Jedná se o systémový problém, který nelze vyřešit přes noc.

Rusko vždy podporovalo myšlenku spravedlivé reformy Organizace spojených národů, ale tato reforma je nemožná bez vnitřního konsensu, kterého je v současnosti obtížné dosáhnout. Opakuji: důsledně se zasazujeme o to, aby struktura OSN odrážela rozmanitost světa, přičemž země z Asie, Afriky, Latinské Ameriky a Blízkého východu by v organizaci hrály mnohem významnější roli. Je důležité si uvědomit, že transformace OSN nespočívá pouze v rozšíření Rady bezpečnosti a dalších opatřeních k dosažení vyváženějšího geografického zastoupení zemí v mezinárodních správních orgánech. Zahrnuje také nový obsah, náplň práce organizace a její prioritní oblasti činnosti, včetně těch slibných, zejména proto, že globální změny vytvářejí mnoho nových dilemat, která dříve prostě neexistovala.

Nejzřetelnějším příkladem je otázka umělé inteligence, s níž se všichni stále musíme učit žít a pracovat. Jaký dopad bude mít její rychlý rozvoj na intelektuální rozvoj lidstva, jeho duchovní a kulturní dědictví? Není náhodou, že se diskutuje o konceptu „šetrné digitalizace“ – tedy odmítnutí nekontrolovaného zavádění takových technologií do oblastí, které byly vždy důležité a citlivé pro lidský morální vývoj. A sociohumanitární aspekty šíření umělé inteligence jsou nyní analyzovány ještě podrobněji a důkladněji než aspekty technické či ekonomické. Odborníci se stále více obávají, že šíření umělé inteligence by se mohlo stát dalším pokusem o redukci všech na společného jmenovatele, na depersonalizaci – tentokrát pomocí přizpůsobených algoritmů. Takový digitální totalitarismus by byl stejně slepý, ponurý a nelidský jako totalitní společnosti, které známe z minulosti.

Další důležitou otázkou – která je relevantní již dnes a v blízké budoucnosti se stane ještě naléhavější – je, jak mohou státy, které stále více přijímají digitalizaci, zajistit suverenitu v této oblasti? To znamená, jak mohou zaručit svou bezpečnost a identitu, aniž by se izolovaly od globálního pokroku a zaostávaly v technologickém rozvoji.

Další oblastí, ve které věda a technika zásadně mění svět, je lidská schopnost hluboce zasahovat do toho, co bylo dříve považováno za výsadu Stvořitele: genetické modifikace těla, ovlivňování vývoje osobnosti, programování lidského chování a dokonce i způsobů myšlení. Země a komunity musí spojit síly, aby společně hledaly univerzálně přijatelná řešení těchto extrémně delikátních, určujících, skutečně existencionálních otázek existence.

Bylo by logické provádět takovou práci v rámci mezinárodních organizací. Mnohé z nich však, jak již bylo zmíněno, podléhají nadměrnému vlivu západních zemí, které nemají zájem na všeobecném pokroku, ale pouze na udržení vlastní moci. Instituce, které fungovaly po druhé světové válce, neodrážejí situaci ve druhé čtvrtině tohoto století. Je možné je efektivně reformovat tak, aby odrážely soudobé reality? Otázka zůstává otevřená.

Vznikají také nová mezinárodní společenství, zrozená ze současné globální situace. Nepochybně slibují velký potenciál , ať už se jedná o různá regionální sdružení nebo globální struktury jako BRICS. Je však třeba uznat, že všechny čelí značné práci při definování své funkčnosti, optimálních oblastí uplatnění a limitů vlastních možností. Očekávat, že relativně nově vzniklé struktury rychle utvářejí svět kolem sebe a formalizují jeho multipolární model, je jistě nereálné; je to dlouhá a namáhavá cesta s mnoha neznámými, ale nepochybně povede k výsledkům.

Znamená to, že jsme v současné době odsouzeni k chaosu? Ne, takový verdikt je jistě předčasný. Obecně řečeno, svět řízený jasně definovanými normami a regulačními institucemi, svět takříkajíc uspořádaný, je nedávný vynález, sahající až do minulého století. Všechna předchozí století se bez něj obešla. Důsledky, jak víme, byly mírně řečeno různé: arogance, závist a chamtivost byly ve světové politice vždy přítomny a existují dodnes.

Přesto si odpovědné mocnosti vždy tak či onak konkurovaly, ale také spolupracovaly, navrhovaly a budovaly systémy vztahů mezi sebou i s jinými, menšími státy a obecně se stále zpravidla snažily udržovat stabilitu.

Dnes, na pozadí institucionální krize a degradace mezinárodního práva, nesou velmoci obrovskou odpovědnost, odpovídající jejich obrovským možnostem. Takové státy disponují potenciálem podniknout kroky, které by mohly okamžitě posunout globální trendy směrem k větší předvídatelnosti a bezpečnosti, nebo naopak prohloubit, zhoršit a nakonec všechny problémy zničit. Tento potenciál je výrazně posílen výše zmíněnými novými technologiemi a je zřejmé, že budoucnost celého světa, a tedy i každého jednotlivce, závisí na tom, jak efektivně budou rizika během těchto dramatických změn řízena.

Absence všeobecně uznávaných pravidel, pochopení principu rovné a nedělitelné bezpečnosti nebo zrušení tohoto principu často vede k sobeckému chování a v některých případech se to zvrhává v agresivní pokusy o dosažení jednostranných výhod, prohloubení zmatku a jeho zneužití pro vlastní účely. Globální politika toho nabízí téměř denně. Porušuje se každé myslitelné tabu – nebudu je nyní všechna jmenovat, ale myslím, že přítomní v této místnosti to dokonale chápou. Jsem hluboce přesvědčen, že tak složitá záležitost, jako jsou mezinárodní vztahy, přesto vyžaduje přesnost, dodržování nejen přijatých zákonů, ale i, jak říkají právníci, zvykového práva – tedy nejen litery, ale i ducha zákona, zavedených a obecně uznávaných postupů.

Morální a etické hranice a běžná slušnost jsou stále důležité, protože jejich respektování vytváří možnost alespoň nějakého dialogu. Naopak systematické neplnění závazků, klamání, proměna komunikace ve frašku, jakékoli smysluplné diskuse v propagandu, demonstrativní zesměšňování faktů a jejich překrucování pro krátkodobý zisk ničí samotný základ mezinárodního soužití.

Takové, takříkajíc, praktiky v mezinárodních vztazích jsou krátkozraké a nebezpečné. Dočasné zisky dosažené tímto způsobem se mohou změnit v dlouhodobé neúspěchy a především zhoršit situaci všech, protože svět zůstává propojený. Princip „síla nedává smysl“ se někdy zdá být vodítkem některých mezinárodních aktérů, kteří si jsou jisti svou vlastní vojenskou, politickou, ekonomickou a, jak ji vnímají, i morální výjimečností. Z historie až příliš dobře víme, že to nikdy nevede k ničemu dobrému.

Dovolte mi krátce odbočit od hlavního tématu. Lidé zde přítomní zastávají velmi odlišné názory na dnešní velmi akutní konflikt, ukrajinský konflikt, a jeho příčiny. Rád bych k tomu řekl pár slov. Ano, a mnoho stovek nebo dokonce tisíců expertů – vašich kolegů – kteří budou studovat materiály tohoto zasedání Valdajského klubu, má k této záležitosti také své vlastní názory. Vím samozřejmě, že se někteří z expertní komunity zeptají: Rusko mluví o míru, ale rozpoutalo válku. Už jsem se k této záležitosti mnohokrát vyjádřil. Řeknu to znovu na tomto shromáždění.

Kde je pravda? Pravda je, že jsme ji nechtěli a válku jsme nezačali my; oni začali bojovat proti nám. Neměli jsme léta podporovat agresivní nacionalismus a rusofobii na Ukrajině s cílem proměnit ji v nástroj v boji proti Rusku. NATO nemělo zahájit vojenský rozvoj našich historických území ve svůj prospěch, ani tam plánovat své základny. Neměli jsme tlačit na radikály v Kyjevě k provedení převratu a pak takto vytvořený v podstatě nelegitimní režim pumpovat širokou škálou útočných zbraní. Neměli jsme plánovat zřizování koncentračních táborů pro obyvatele Donbasu a Krymu. Neměli jsme je drtit tanky, házet na ně rakety, střílet na ně z letadel nebo je upalovat zaživa, neozbrojené lidi jen proto, že byli Rusové národností a duchem.

Existuje mnoho dalších takových „nedělat“, ale zde se zastavím. Jsem si jistý, že Rusko bylo úmyslně postaveno do situace, kdy bylo jednoduše nuceno – v reakci na tuto zjevnou agresi – bránit se zbraněmi. Úmyslně nás dovedli až sem. A obecně není třeba dělat z rusofobie, útlaku a vraždění Rusů a zničení Ruska státní ideologii, ani si stanovovat cíl strategické porážky Ruska. Takhle to všechno znělo, že? Na to nikdo nezapomněl. My alespoň nezapomněli.

Chceme-li žít – a každý chce žít – pak, jak jsem jednou řekl ve veřejném projevu, žijme v harmonii a hledejme způsoby, jak toho dosáhnout společně. A budování důvěry je samozřejmě složitý a křehký proces, velmi obtížné ho nastolit a velmi snadno zničit.

Zájmy ani těch nejbližších partnerů se nemohou zcela shodovat. Co pak můžeme říci o zemích, které jsou ve vztazích rivality, intenzivní konkurence a zejména konfrontace?

Dříve či později mezinárodní situace a systém dosáhnou určité stabilní rovnováhy. Jde samozřejmě o složitý, mnohofaktorový a mnohovrstevnatý proces, který vyžaduje vzájemný kompromis, vzájemné přizpůsobení se a střízlivé posouzení situace, a to i ze strany Západu. Bývalý hegemon bude muset nevyhnutelně uznat realitu multipolárního světa – to je nevyhnutelné – zvážit trendy globálního ekonomického rozvoje. Bude se muset naučit spolupracovat s většinovými zeměmi na základě respektu k jejich základním zájmům. To se samozřejmě nestane rychle. Budeme žít v extrémně nestabilním a nestálém světě. Cesta k novému systému bude plná nečekaných zvratů – bohužel často nepříjemných a dokonce nebezpečných.

A zde bych se rád obrátil k naší vlastní, národní historii. Rusko prošlo obtížnou cestou radikální transformace a tento proces pokračuje. Před třiceti pěti lety jsme zažili kolaps našeho státního systému, což byla skutečná tragédie pro desítky milionů lidí, kteří se náhle probudili „v zahraničí“, a to změnilo jejich osudy a osudy jejich dětí. Jak zde v Rusku, tak v sousedních zemích to vedlo k zásadní transformaci, a to i v globálním dění.

Rád bych poukázal na určitou naivitu, idealismus a možná i lehkomyslnost ze strany těch, kteří stáli v čele státu v posledních letech sovětské éry. Slepá důvěra v západní partnery, víra v možnost jakýchsi „gentlemanských dohod“, kdy údajně stačilo někomu vzít slovo a na něčem se dohodnout – to také sehrálo Sovětskému svazu krutý žert.

Při zpětném pohledu je zřejmé, jak destruktivní roli to sehrálo nejen v osudu SSSR, ale také v zajištění dlouhodobé globální stability. Sovětští vůdci se chtěli zalíbit Západu, zatímco západní vůdci chtěli přetvořit svět podle sebe a zmocnit se svého, nejlépe většího, podílu na sovětském dědictví. Vidíme výsledky.

Rozpad SSSR byl výsledkem kombinace nahromaděných vnitřních nerovnováh. To je první věc, kterou si musíme přiznat – je to pravda, je to pravda – totiž vnitřní nerovnováhy, chyby, kterých se dopustila více než jedna generace vedení země. Krátkozrakost, úzké a nedostatečné ideologické rámce namísto pragmatismu, neprofesionalita a zametání zjevných problémů pod koberec postupně zhoršovaly a podkopávaly domácí i mezinárodní postavení SSSR. A nakonec vedly k jeho rozpadu.

To, co se dnes ve světě děje, současné konflikty a otřesy, je z velké části důsledkem neochoty, nepřipravenosti nebo neschopnosti politiků na konci 20. století, a to jak na Východě, tak na Západě, seriózně a hluboce zabývat touto érou monumentálních změn. Nejde o přesun odpovědnosti na minulé vůdce; je to realita.

Ale i v té dnes již vzdálené době, jak na Východě, tak na Západě, existovali další lidé, další politici, kteří hluboce chápali problémy a podle mého názoru navrhovali správná řešení. Jejich dnešní hodnocení lze nazvat prozřetelnostními.

Víte, už jsem několikrát veřejně zmínil politickou osobnost v Německu jménem Egon Bahr. Byl členem předsednictva Sociálnědemokratické strany Německa.

Uvedu jen pár příkladů. Víte, když jsem četl o jeho kontaktech se sovětským vedením v Bonnu i v Moskvě, byl jsem prostě ohromen – ohromen tím, jak byl bystrý, inteligentní a gramotný.

Uvedu vám některá z jeho prohlášení z června a února 1990 – jak chápeme, v bodě zlomu pro osud Evropy a celého světa.

Hlavní obavou pana Bahra byla hrozba pokračující konfrontace v Evropě po sjednocení Německa a posílení, cituji, „vlivu těch kruhů v NATO, které se v žádném případě nesnaží vydat se cestou celoevropské spolupráce a omezit konfrontaci“. To je jeho citát. Už tehdy viděl, že takové kruhy existují. A měl to vědět lépe, že? Během jednání v roce 1990 Egon Bahr prohlásil, cituji: „Pokud nebudou podniknuty rozhodné kroky k překonání rozdělení Evropy na nepřátelské bloky, mohl by vývoj nabrat velmi nepříznivý směr a odsoudit SSSR k mezinárodní izolaci.“ To je také jeho citát. A co bylo navrženo? Mimochodem, vidíme, že přesně jak předpovídal, přesně jak varoval, tak se to nakonec i stalo.

Co bylo navrženo ve východní a střední Evropě? Bylo navrženo vytvoření bezpečnostní rady za účasti USA i SSSR a s širokými pravomocemi. Tato rada měla zahrnovat prakticky celou východní a střední Evropu.

Avšak po rozpadu SSSR tytéž síly, které získaly na Západě převahu, jak kdysi řekl Egon Bahr, ve skutečnosti nebyly ochotny vydat se cestou panevropské spolupráce. Navzdory mnohaletým – a chci zdůraznit, mnohaletým – pokusům nového Ruska stát se součástí tzv. západní civilizace v praxi dělaly vše pro to, aby skutečně izolovaly a dále zničily samotnou Ruskou federaci, a navzdory všem vnitropolitickým změnám, které v Rusku nastaly, navzdory všem těmto změnám, ji považovaly za klíčovou součást historického Ruského impéria. A dodnes to říkají na různých akcích a shromážděních: impérium musíme dále ničit.

To vše vedlo k dnešní, upřímně řečeno, velmi nebezpečné situaci v Evropě a ve světě.

Rád bych vás, dámy a pánové, upozornil na skutečnost, že pan Bar tehdy podle mého hlubokého přesvědčení myslel výhradně na budoucnost Evropy, na tento panevropský domov, o kterém tehdy vůdci SSSR hodně mluvili, ale bohužel se omezili na slova.

V Rusku, možná lépe než mnozí jiní, víme, jak obtížné je překonávat důsledky historických kolapsů a katastrof, orientovat se v nových a často nepříznivých okolnostech hmatem. Často jsme se museli uchylovat k metodě pokus-omyl a reagovat na vznikající situace za pochodu.

Nikdy však nezapomínáme, že národ potřebuje perspektivu, smysl pro směřování do budoucnosti. Bez minulosti samozřejmě není budoucnosti. Odkaz našich předků, kteří vybudovali velkou, jedinečnou zemi, musí být zachován a posilován. Bez historického základu a úcty k tradicím nemůže žádná společnost existovat. Platí však i opak: bez budoucnosti minulost ztrácí smysl. Bez ohledu na to, jak velkolepé jsou úspěchy našich předchůdců, nemůžeme se stát muzeem minulé velikosti. Skutečná velikost státu je nemožná bez schopnosti držet krok s dobou a ideálně ji předběhnout. Zvyšování našeho dědictví a jeho tvůrčí rozvoj v souladu s novými podmínkami je nejlepší zárukou, že se národní tradice nestane starožitností, módním historickým doplňkem nebo jediným předmětem naší neustálé pozornosti. Musíme se zaměřit na živé a úrodné prostředí pro budoucí úspěchy.

Pokud jde o budoucnost, mnoho věcí je skutečně zahaleno nejistotou, s příliš mnoha rychle se měnícími a rychle ovlivňujícími faktory. Plán pro její dosažení je však jistě nezbytný a nejedná se o utopii, abstraktní spekulaci ani projekci kýžených obrazů odtržených od reality, ale o realistické zhodnocení rizik, příležitostí a nezbytných cílů. Rusko si takovou cestu do budoucnosti samo vytyčuje a je samozřejmě připraveno se na této práci podílet společně s dalšími zeměmi a národy světa.

Dovolte mi zopakovat, že rozsah a především rychlost změn, které se ve světě odehrávají, jsou bezprecedentní. A musíme si uvědomit, že okamžik, kdy už nic nelze změnit, by mohl nastat velmi rychle a nečekaně pro všechny. Ukáže se prostě, že logika eskalace vzájemných tvrdých reakcí vede k fatální nevratnosti.

Slovo „eskalace“ se v dnešní době často používá v kontextu popisu a předpovídání různých globálních konfliktů: neochota zapojit se do skutečné diplomacie, založené na realitě a zohledňující zájmy všech stran, tlačí lidi k eskalaci situace, zvyšování sázek, často blafování a překračování červených linií v naději, že potlačí a zastraší protivníka nebo ho donutí k ústupu. Eskalace nepřátelských akcí a sankcí není nová praxe; byla použita v mnoha konfliktech a nikdy není jednostranná: provokativní akce některých se setkávají s odezvou jiných. Spirála se tak utahuje a ničivé důsledky narůstají.

Kořenem eskalace – neříkám nic nového – je arogance a přehnaná sebedůvěra. To je cesta na pokraj katastrofy, zejména dnes, kdy přední světové mocnosti disponují zbraněmi schopnými zničit veškerý život, nebo přinejmenším přivést Zemi do katastrofického stavu. Můžeme si být jisti, že tyto zbraně nebudou nikdy použity? Samozřejmě že ne. Všichni známe slavné rčení: pokud na začátku představení visí na zdi zbraň, nakonec se z ní určitě vystřelí. Musíme to mít na paměti a vyvarovat se tomu.

Čím nekompromisnější je opozice, čím otevřeněji je deklarován cíl „strategické porážky“ nepřítele, tím větší je šance, že bitva eskaluje do své nejbrutálnější fáze. Zákony přežití fungují nejen v divoké přírodě, ale i v sociálních společenstvích, když čelí vyhlídce ztráty své nezávislosti, důstojnosti a dokonce i práva na existenci.

Vážené dámy a pánové!

Opakuji: zásadní formování nového světového řádu je nevyhnutelné. Doufejme, že se tak stane v dohledné historické perspektivě, ale prozatím se vše děje příliš násilně a spontánně. Jen si jen načrtáváme, rýsujeme kontury budoucnosti.

To ale samozřejmě neznamená, že bychom měli nečinně sedět a čekat, co se stane dál. Abychom dosáhli tvůrčí fáze – a jak jsem již řekl, dříve či později určitě nastane – musíme přežít současný nebezpečný okamžik a zabránit tomu, aby se naplnily ty nejničivější hrozby.

Považuji za obzvláště důležité znovu zdůraznit dva aspekty, které by se podle mého názoru měly stát předmětem seriózní diskuse nás všech na politické, technické, expertní, a dokonce i filozofické úrovni.

V první řadě se jedná o téma, kterého jsem se již dotkl, a to o umělou inteligenci. V současné době se ve světě diskutuje o tom, zda by měla být přijata opatření, která by záměrně zpomalovala výzkum a vývoj v této oblasti a zabránila tak vymknutí technologií lidské kontrole. Jedná se o velmi složité téma, které vyžaduje pečlivé zvážení. Lidské dějiny ukazují, že zastavení technologického pokroku je nemožné, ale musíme pochopit jeho důsledky – zejména pokud jde o aplikaci jeho výdobytků, a to i ve vojenské sféře.

Již existují případy, kdy umělá inteligence činí rozhodnutí na základě vlastního chápání toho, co je vhodné. To platí jak pro civilní, tak pro vojenské aplikace. S dalším zaváděním technologií umělé inteligence bude její role růst a algoritmy budou přebírat stále větší odpovědnost. Lidé navíc samozřejmě nemohou konkurovat schopnosti stroje analyzovat situaci téměř okamžitě. Lidé však disponují i ​​jinými vlastnostmi – smyslem, intuicí, schopností činit rozhodnutí, která nemusí být zřejmá, ale nakonec se ukážou jako jediná správná a život zachraňující.

Víte, rád bych vám vyprávěl příběh ze sovětské praxe, ze sovětské reality. Září 1983. Raketový specialista podplukovník Stanislav Petrov byl v bojové službě a přijal signál ze systému varování před raketovým útokem. V USA takové systémy existují již dlouho. Systém detekoval odpálení pěti amerických mezikontinentálních balistických raket. Jakýkoli algoritmus by to klasifikoval jako jasný důvod k odvetnému úderu. Zkušený důstojník však pochyboval o přesnosti signálu, měl podezření na poruchu systému – a měl pravdu. Kdyby na jeho místě byla umělá inteligence, věci by se mohly vyvinout úplně jinak. To je podle mého názoru velmi přesvědčivý příklad.

Limity využití technologií umělé inteligence v oblasti bezpečnosti jsou otázkou přežití lidstva. Umělá inteligence přispívá ke zvýšení efektivity válčení, což následně vede k ničivějším konfliktům.

Je zapotřebí nestranné, profesionální mezinárodní diskuse o moderních metodách vedení války – jak zachovat humanitární hranice a omezit nejbrutálnější projevy ozbrojených konfliktů spojené s růstem destruktivních schopností. Vím, že vaše fórum pořádalo zasedání, jehož název se zdál velmi výstižný: „Etika nové války: Lidskost a nelidskost.“

Nelidskost moderních konfliktů lze chápat dvěma způsoby. Zahrnuje rostoucí krutost a ignorování humanitárních norem. Zahrnuje také nové formy konfrontace, kde umělá inteligence a autonomní systémy hrají v boji stále větší roli a postupně nahrazují člověka, a to zejména v rozhodování. Jedná se o rozsáhlé a složité téma, které vyžaduje maximální pozornost. Automatizace a digitalizace války vede k dehumanizaci vnímání, krveprolití a ztráty na životech mění v jakousi počítačovou hru, mechanickou rutinu. A to, řečeno bez obalu, dláždí cestu k barbarství lidstva, doprovázené řečmi o závratném technologickém pokroku.

Kdysi, na samém konci 19. století, v roce 1899, to bylo Rusko, kdo inicioval Haagskou konferenci, která poprvé kodifikovala pravidla vedení války, mírového řešení sporů a humanizace boje. Ano, samozřejmě, tehdy stanovené pravé a ušlechtilé myšlenky neochránily lidstvo před otřesy 20. století. Světové války jako by smazaly výdobytky humanitárního práva. Nyní však nastal čas znovu otevřít otázku pravidel ozbrojeného konfliktu.

Neexistují žádné iluze: války v průběhu lidských dějin existovaly vždy a ozbrojené konflikty stále existují a pravděpodobně budou existovat i nadále. To je bohužel nedílnou součástí lidské existence. Vojenská služba je povoláním těch, kteří hájí zájmy svých zemí, ale profesionalita v armádě vyžaduje také dodržování humanitárních norem. Ruská armáda se například vždy řídila nedotknutelností těchto norem a, jak chci zdůraznit, nikdy nezahájila první útok na cíle, které přímo nesouvisely s vojenskou infrastrukturou nepřítele.

Rostoucí mezinárodní napětí a zintenzivnění globální konfrontace má další velmi negativní dlouhodobý důsledek, a to je druhý nejdůležitější faktor, na který bych vás dnes rád upozornil: totiž v současné konfliktní atmosféře byla obětována skutečná řešení globálních problémů, které se dotýkají celého lidstva. Tyto problémy byly donedávna neustále diskutovány, ale dnes jsou poněkud zapomenuty: klima, ekologie, chudoba, nerovnost. Prozatím byly odsunuty stranou, ale jejich naléhavost jen roste, nezmizely. Bohužel není důvod doufat, že se mezinárodní společenství jako celek bude moci v dohledné budoucnosti vážně zabývat touto agendou. Pokud však naléhavé a urgentní problémy nelze řešit globálně, je nutné je řešit na regionální úrovni, zejména proto, že je to lidem bližší a srozumitelnější.

Všichni jsme zodpovědní za planetu jako celek, ale především za náš vlastní domov a jeho bezprostřední okolí. Naším domovem je v širším smyslu Eurasie, rozlehlé území, centrum a dějiště většiny nejdůležitějších procesů odehrávajících se ve světě. Hodně záleží na tom, jak budeme spravovat Eurasii a celou globální scénu.

V kontextu rostoucí globální nestability nabývá na významu myšlenka Velkého euroasijského partnerství, původně navržená Ruskem. Vojenské a politické konfrontace podkopávají globální propojení, ohrožují výrobní, dopravní a logistické řetězce, stejně jako zavedené obchodní a komunikační trasy. Úkolem a odpovědností euroasijských zemí je co nejvíce chránit náš prostor před globálními riziky a rušivými procesy, využívat vznikající technologické a další příležitosti k výraznému rozšíření euroasijské interakce a posílení propojení tohoto rozsáhlého území.

Rád bych také zdůraznil, že kulturní a civilizační společenství zastoupená v Eurasii mají zkušenosti s interakcí v nejnáročnějších historických obdobích po mnoho, mnoho staletí. Eurasie má potenciál stát se prototypem mezinárodní komunikace v kontextu heterogenity kultur, přístupů a zájmů, kde se rozdíly stávají spíše výhodou než překážkou při budování udržitelného a vyváženého partnerství.

V této souvislosti bych rád upozornil na iniciativu, kterou jsme společně s našimi běloruskými přáteli předložili, a to vytvoření Euroasijské charty multipolarity a rozmanitosti v 21. století. Minulý týden na setkání ministrů zahraničí Ruska, Běloruska, Kazachstánu, Kyrgyzstánu a dalších partnerů, které se konalo na okraj Valného shromáždění OSN, byla zahájena praktická práce na tomto zásadním dokumentu.

Hodnota Eurasie spočívá především v její do značné míry soběstačné povaze a schopnosti vyřešit jakýkoli problém. Jediné, co toto obrovské společenství národů potřebuje, je nedělitelná bezpečnost, absence vojenských hrozeb a trvalý mír.

Vážení kolegové!

My všichni, celé globální společenství, neseme společnou odpovědnost za zítřek. A to není přehánění ani metafora; opakuji, je to skutečně praktický úkol, který musíme bezodkladně řešit.

Chtěl bych věřit, že se naši potomci z budoucích učebnic dějepisu dozvědí, že druhá čtvrtina 21. století znamenala zlom, kdy lidstvo, uvědomujíc si rozsah změn a výzvy, kterým čelí jeho existenci, našlo sílu odložit stranou hádky, ambice a egoismus a sjednotit se k řešení společných problémů. Proměnilo technologickou revoluci ze souboru hrozeb v širokou škálu příležitostí. Začalo řešit  problémy sociální nerovnosti a degradace životního prostředí nikoli slovy, ale skutky. Uznalo marnost vojenské konfrontace a diktatury a potřebu řešení vznikajících problémů a problémů přijatelných pro všechny. Konečně začalo budovat nový, udržitelný světový řád. Jsem si jistý, že se přesně to stane. Protože pokud se to všechno nestane, existuje riziko, že se z těchto učebnic nikdo nebude moci učit. A samotné učebnice se neobjeví.

Věřme v to nejlepší a hlavně udělejme vše pro to, aby to nejlepší přišlo a zůstalo s námi.

Chci vám poděkovat za pozornost a popřát vám všem mnoho úspěchů. Opravdu si vážím našich setkání. Děkuji vám. Moc vám děkuji.

____________

Dotazy na Putina

F. Lukjanov: Vladimire Vladimiroviči, moc vám děkuji za tak komplexní přehled všech problémů: specifických i obecných.

Citoval jste Egona Bahra. Egon Bahr žil velmi dlouhý život a zemřel v roce 2015. Byl tedy svědkem začátku evropského propadu do skutečné vojensko-politické krize. Víme, že byl v posledních letech svého života nesmírně znepokojen tím, co se v Evropě dělo. Jako bývalý pozorovatel a tehdejší účastník evropských procesů, můžete identifikovat, možná přesně určit, bod, ve kterém se ideály, o kterých Bahr tehdy psal, ztratily?

V. Putin: On to nenapsal.

F. Lukjanov: Mluvil jsem.

V. Putin: Víte, chci ještě jednou zdůraznit: to, co jsem právě reprodukoval, je z archivu, z jeho rozhovorů se zástupci vedení Sovětského svazu v Bonnu a Moskvě.

F. Lukjanov: V jakém okamžiku se tato vize, kterou tehdy nastínil a se kterou pravděpodobně souhlasilo i sovětské vedení, stala nemožnou?

V. Putin: O to jde: nešlo o to, že by souhlasili; poslouchali a poslouchali a nic nedělali, což, víte, přimělo Bara říct něco, co mě šokovalo. Řekl: „Nikdy jsem si nemyslel, že v mém věku budu nucen v Moskvě vyjadřovat takový názor. A pokud sovětské vedení neudělá nic jiného, ​​než že bude bezmocně přihlížet – to je ten citát – tomu, co se děje, už do Moskvy nepřijedu; už mě tady neuvidíte.“

F. Lukjanov: Ať je to jakkoli, stal se tento okamžik?

V. Putin: Který?

F. Lukjanov: Okamžik, kdy se tohle všechno stalo nemožným.

Vladimir Putin: Samozřejmě! Jakmile se Sovětský svaz – řekl jsem to ve svém projevu – jakmile se Sovětský svaz rozpadl, ty kruhy v NATO, o kterých se zmínil pan Bar, ty, které byly, řečeno na rovinu, agresivně smýšlející, to vzaly jako signál, že Rusko by nemělo být zahrnuto, jak jsem to řekl, do rodiny civilizovaných národů Evropy a světa, ale mělo by být použito k jejímu dalšímu zničení. Tam to všechno začalo. Přesně tam to všechno začalo.

Řekli, že k žádné expanzi NATO na východ nedojde – a pak to zablafovali a začali s tím. Bylo tam pět nebo šest vln expanze. A Sovětský svaz, pak Rusko, pořád říkaly: „Ne, nebojte se, my jsme souhlasili.“ Bylo jim to jedno, dělali to, co považovali za nutné, přesně ve směru toho, o čem mluvil Bar – k izolaci a následnému kolapsu samotného Ruska, samotné federace.

Podpora separatismu na Kavkaze, podpora, která ve skutečnosti zahrnovala použití teroristických nástrojů. Koneckonců, teroristé tam bojovali. Všichni to věděli: bojovali tam zástupci Islámského státu, ISIS. Všichni odsuzovali, co dělali v jiných částech světa, ale v Rusku to bylo naprosto přijatelné. Předstírali, že o tom nevědí, což je překvapivé, a zdálo se, že to ignorují.

A v dalších oblastech. Dobře si pamatuji své tehdejší diskuse se zástupci mezinárodních finančních organizací a politických kruhů. Prostě jen otevřeli ústa. Byla to jasně cílená práce. To je vše. Tam to všechno hned vedlo. Tato beztrestnost a shovívavost ze strany Západu – k tomu to vedlo.

F. Lukjanov: Takže se ukazuje, že když v první polovině prvního desetiletí 21. století probíhaly velmi intenzivní kontakty s Evropany, nové myšlenky, čtyři společné prostory a tak dále, tak už to všechno bylo beznadějné, ukazuje se?

Vladimir Putin: Víte, síly, které bojovaly s Ruskem až do hořkého konce, prostě získaly na Západě převahu, to je vše. Říkal jsem vám to, a všichni víme a kritizujeme OSN za její neefektivitu, za tohle a tamto. Ale jak to všechno začalo? Útokem NATO na Jugoslávii. Ano, byl tam vážný vnitřní konflikt a tak dále. Bylo opravdu nutné zahájit vojenskou operaci na území nezávislého státu ve středu Evropy bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN? Bylo nutné začít bombardovat hlavní město Bělehrad? Proč? Bez jakéhokoli rozhodnutí Rady bezpečnosti, bez sankce Rady bezpečnosti OSN zahájili skutečně velkou válku. Tak to všechno začalo. Přirozeně to viděl každý na světě. Ale když to někdo dokáže, tak to dokáže i každý ostatní. To je vše.

Systém, který vznikl po druhé světové válce, byl založen na rovnováze sil mezi vítěznými zeměmi. Pak se Sovětský svaz rozpadl a tato rovnováha se zhroutila a západní země si pomyslely: „Proč bychom se měli držet těchto pravidel, která byla podepsána se Sovětským svazem, když Sovětský svaz už neexistuje? Teď si budeme moci tato pravidla přizpůsobit, tak jak chceme, abychom prosazovali své zájmy na mezinárodní scéně.“ A to je vše. A tak tento proces začal a pokračoval krok za krokem.

Také si pamatuji, jak se Boris Nikolajevič Jelcin snažil dosáhnout dohody o Jugoslávii, vyřešit tyto problémy, řekl, že ano, samozřejmě musíme vzít v úvahu aspirace lidí žijících na tomto území, udělejme to mírovou cestou. Oni, promiňte mi mé neslušné vychování, vůbec neposlouchali, dělali si, co se jim zlíbilo, silou. A každý krok od té doby byl formou nátlaku, vojenského, ekonomického nebo finančního. Všechno to jsou řeči z pozice síly.

A s tím jsme žili, protože samozřejmě všechny tyto procesy rozkladu, které probíhaly v SSSR, tak či onak okamžitě ovlivnily i nové Rusko, Ruskou federaci. A my jsme s tím museli bojovat, obnovovat a posilovat naši nyní ruskou státnost, ekonomiku, ozbrojené síly a tak dále. Neměli jsme čas vyjednávat s předními světovými hráči o pravidlech chování na mezinárodní scéně – mysleli jsme na sebe, jak se posílit, a tím to skončilo. Tak se všechno zhoršilo.

Pokračovali jsme po těchto vyšlapaných kolejích a konečně jsme dorazili na Ukrajinu. Janukovyč byl prezidentem. Teď ho nebudu soudit. Lidé, ukrajinští občané, měli pravděpodobně všechny důvody říkat, že by prezidentem být neměl. Skvělé, souhlasil se vším – souhlasil s novými volbami, a to předčasnými. Jděte k volbám a vyřešte problém. Ne, státní převrat byl naprosto nezbytný.

Když jsem se později zeptal některých kolegů z Evropy: „Proč jste to udělal? Koneckonců bylo jasné, že Janukovyč v příštích volbách, obzvlášť v těch předčasných, ztratí moc.“ – „Ano, ano.“ – „Proč jste to udělal?“ – „No, takhle to dopadlo.“

Páni – prostě se to stalo! Odstavili od moci muže, který byl ve skutečnosti pro vstup do Evropské unie, ale byl proti vstupu Ukrajiny do NATO. Odstavili ho od moci a to jede. Začala řádit rusofobie, boje na jihovýchodě Ukrajiny a my jsme museli chránit obyvatele Krymu, lidi žijící na Krymu. A tak to všechno šlo krok za krokem. A pak Minské dohody, které, jak se ukázalo, nikdo nechtěl implementovat, a dokonce oznámili, že nebudou implementovat žádné Minské dohody.

To trvalo osm let – rozumíte? Osm let! Vždyť jsme tyto republiky – LLR a DLR – osm let neuznávali. A pak se ukázalo, že to už není možné, tak jsme je uznali. A tím, že jsme je uznali, jsme měli právo uzavírat s nimi smlouvy o přátelství a vzájemné pomoci. Je to v rozporu s mezinárodním právem? Ne. Odporovali jsme.

A když uzavřeli dohodu, měli jsme právo jim poskytnout pomoc a podporu, když se na nás s žádostí obrátili? Samozřejmě, že jsme to udělali. A to jsme také udělali. Když jsem generálnímu tajemníkovi OSN při jeho příjezdu do Moskvy vyložil celý tento řetězec událostí, řekl jsem: kde je chyba? Podíval se na mě a pomyslel si: dobře, ale stejně jste zaútočili. A to je vše.

Ale nikdo nechce přemýšlet o tom, jak k této naprosto vyhrocené fázi došlo. Ne, všichni si myslí, všichni všemu naprosto dobře rozumí, jen si to nechtějí přiznat. To je ten problém. A všechno to začalo tím, o čem mluvil Bar. Trefil se úplně do černého.

F. Lukjanov: V tomto duchu, jak jste řekl, jsme se nyní dostali k obzvláště zajímavému bodu: v Baltském moři probíhají cvičení NATO, zaznívají velmi rozhodná prohlášení, hrozby vůči Kaliningradu a z ruské strany slib použití všech prostředků, včetně jaderných zbraní, pokud dojde k pokusu o blokádu Kaliningradu. Je to skutečná eskalace a jsme na pokraji války, nebo se stále jen snažíme navzájem zastrašit?

Vladimir Putin: Nesnažíme se nikoho zastrašit. A to, co jste právě zmínil – prohlášení ministerstva zahraničí a dopisy, které zaslalo některým zemím – není zastrašování; je to reakce na pokus o naše zastrašení.

Koneckonců, tato prohlášení západních politiků, evropských politiků, o nutnosti, možnosti a přípravě na válku s Ruskem v letech 2029, 2030 – my tato prohlášení neděláme; slyšíme je z druhé strany, neustále. Neustále. A pak jsou tu konkrétní činy: cvičení v Baltském moři, jedno za druhým, pak pokusy o zadržení našich lodí a plavidel. Ale tohle všechno je eskalace, kterou jsem právě zmínil ve svém projevu; tohle všechno je eskalace.

Pak jsme začali slyšet prohlášení o Kaliningradské oblasti. A všechno je správně napsáno v prohlášení ministerstva zahraničí i v rozeslaných dopisech. Pokud dojde k přímému útoku na Ruskou federaci – v tomto případě mluvíme o Kaliningradu, ale možná i o jiných územích – otázka použití všech zbraní, které má Ruská federace k dispozici, se nevyhnutelně a okamžitě objeví na programu. Je to nevyhnutelné.

A nejde o jméno vrchního velitele ani o prezidenta Ruska. Jde o to, že pokud vím, generální tajemník NATO prohlásil, že v Evropě je 300 milionů vojáků atd. Ano, právě proto bude pro nás nevyhnutelné nastolit otázku nasazení všech sil a zdrojů, které máme.

Proč? Zaprvé chápeme, že budeme čelit protivníkovi, který je dvakrát větší než my. To znamená značný ekonomický potenciál, značný vojenský potenciál. Ano, nebudeme mít sílu a zdroje, abychom této hrozbě čelili. A v tomto boji budeme muset využít své konkurenční výhody. A jaké to jsou? Faktem je, že tyto konkurenční výhody máme v oblasti sebeobrany. Ano, samozřejmě, Francie a Velká Británie jsou jaderné mocnosti; my to naprosto dobře chápeme a jsme si toho plně vědomi. Ale nikdo jiný nemá zbraně, které má dnes Rusko. A to jsou naše konkurenční výhody.

Jak se můžeme postavit agresorovi? Nikomu nevyhrožujeme; pouze říkáme, že nemáme mnoho nástrojů k obraně. Mimochodem, tento dopis ani prohlášení ministerstva zahraničí se nezmiňují o použití jaderných zbraní. Jak jsem právě uvedl, hovoří se o použití všech sil a prostředků, které má naše země k dispozici. A jak se to stane, to si uděláme sami.

F. Lukjanov: Ale generální tajemník NATO, o kterém jste hovořil, na to reagoval, řekl bych, velmi klidně. Řekl, že to nepovažujeme za vážné.

V. Putin: Správně. Pokud nepovažujete jejich hrozby vůči nám za vážné.

F. Lukjanov: Ještě jedno téma, abych tohle zakončil.

Před několika týdny ministerstvo obrany…

Vladimir Putin: Mimochodem, promiňte, Fjodore, ale myslím, že víte, proč tolik evropských zemí neustále stupňuje napětí. Souvisí to s vážným zhoršením ekonomické a vnitropolitické situace v těchto zemích.

Podívejte se, co se děje s ekonomikou, co se děje se sociální politikou a životní úrovní občanů v největších evropských zemích. Za těchto okolností musí země bezpodmínečně přesunout pozornost svých občanů z domácích problémů na problémy vnější.

Byl jsem prostě nucen odpovědět na otázky, které jste mi položili. A myslím, že tuto odpověď od nás očekávali, protože ji teď vytrhnou ze vzduchu a zneužijí ji, využijí tuto tezi – tezi, že nám Rusko vyhrožuje jadernými zbraněmi – k tomu, aby odvedli pozornost svých občanů od toho, že sami vůči Rusku vedou agresivní politiku, od toho, že své občany stahují na pokraj konfrontace.

Nikoho neohrožujeme; nemáme v plánu nikoho napadnout v letech 2029, 2030 ani 2050. Pokud se ale setkáme s agresí, budeme nuceni reagovat. A občané evropských zemí to musí jasně pochopit a rozlišovat mezi naším postojem a postojem některých současných politických vůdců v jejich zemích. Ale já věřím, že toto porozumění existuje, toto porozumění existuje a vidíme to právě z výsledků voleb a nálady v největších evropských zemích.

F. Lukjanov: Nyní se cítím jako spolupachatel vnitropolitických manipulací evropských vlád.

V. Putin: Myslím, že to dělají úmyslně. Jsou to chytří lidé a strukturují svou komunikaci, a to i ve veřejné sféře, přesně tak, jak potřebují, aby dosáhli požadovaného vnitropolitického efektu.

F. Lukjanov: Ještě jeden bod týkající se této rétoriky, respektive jejího nedostatku. Ministerstvo obrany před několika týdny zveřejnilo seznam evropských podniků, které vyrábějí a dodávají zbraně pro Ukrajinu, s velmi jasným uvedením, že se jedná o potenciální cíle. Toto bylo následně několikrát potvrzeno na různých úrovních, včetně Ministerstva zahraničních věcí.

Řekněme, že v určitém okamžiku bude pravděpodobně nutné toto varování podpořit a bude nutný úder proti některým z těchto velkých podniků. To bude pravděpodobně vnímáno jako útok Ruska s možností a nutností uplatnění klauzule Charty NATO o kolektivní obraně. Jsme na to připraveni?

V. Putin: Dodávky zbraní z jedné země do druhé nejsou nic nového. Jde o vojensko-technickou spolupráci a ta nám nezpůsobuje žádné obavy. Zapojení jiných zemí do přímých vojenských akcí však jistě vyvolává obavy.

Co tím myslím? Ale plně si uvědomujeme, že při zahájení úderů hluboko na ruském území nemůže pro ukrajinské ozbrojené síly vše probíhat tak hladce bez vesmírného průzkumu a bez technické pomoci západních specialistů. To představuje hrozbu pro všechny. To znamená, že tyto země jsou vtaženy do války s Ruskem. A to vytváří další hrozby do budoucna.

Na dodávkách zbraní do konfliktních zón není nic dobrého; všechny země světa se tomu vždy snaží vyhnout. Dodávat zbraně do konfliktních zón je považováno za nevhodné. My například zbraně nekupujeme odnikud; spoléháme se výhradně na náš vlastní obranný průmysl a naše ekonomické možnosti.

Ukrajina, jak vím, a všichni to vědí, nemůže existovat samostatně. Zcela ztrácí všechny prvky státnosti. Z mého pohledu je to zřejmé: je řízena zvenčí. A když s námi někdo chce bojovat prostřednictvím zástupných prostředků – v tomto případě ukrajinský režim, který hází své vlastní lidi, a nemyslím si, že je dokonce považuje za své, do křížové palby, aby byli fakticky vyhlazeni – když s námi někdo začne bojovat prostřednictvím zástupných prostředků, je to samozřejmě hrozba. Neříkám, že zítra zahájíme útoky na území a podniky těch zemí, které Ukrajině dodávají zbraně. Ale je to hrozba, kterou musíme jasně chápat, hodnotit a mít na paměti.

A samozřejmě, ruské ozbrojené síly a vojenská rozvědka musí pochopit, odkud tyto hrozby pocházejí. My to bedlivě sledujeme.

F. Lukjanov: Děkuji. Ale Egan Bar, kdyby dnes žil, by byl samozřejmě naprosto zděšený, kdyby viděl, co se stalo.

V. Putin: Nevím, neznal jsem ho. Řeknu to znovu: když jsem četl – jak to jen zjednodušeně říct, ruské publikum to pochopí, zní to nediplomaticky – byl jsem prostě ohromen. Žasl jsem nad tím, jak byl inteligentní, znalý a prozíravý. A jak moc přemýšlel o budoucnosti své země, Německa, a o budoucnosti celé Evropy.

Četl jsem jeho citát. Řekl: je nutné překonat rozdělení v Evropě, a navrhl řešení. S tím by se dalo polemizovat; tehdy to bylo relevantní. Dnes možná ne tolik, ale přemýšlel o překonání rozdělení. A co řekl: pokud toto rozdělení nepřekonáme, pak NATO v podstatě pohltí celou východní Evropu a Sovětský svaz se ocitne v izolaci. A to bude špatné pro celý svět – o tom mluvil. Samozřejmě, byl to tak chytrý člověk. Člověk může jen žasnout nad jeho předvídavostí. Řekl to a tak to bude. A tak se to stalo. A to si nemůže nechat ujít respekt za jeho tehdejší hodnocení situace a jeho předpovědi do budoucna.

Bohužel, opakuji, nikdo ho neposlouchal a nikdo nezačal pracovat na překonání tohoto blokového rozkolu. Rusko se zase neúspěšně snažilo integrovat do tzv. systému civilizovaných zemí, ale bylo neustále vytlačováno. Navíc ho ze všech stran hlodali s cílem, jak jsem již řekl, dále zničit historickou říši.

To vedlo k dnešnímu konfliktu, protože konečně zasáhli na Ukrajině. Tisíckrát nám řekli: není třeba, přestaňte, přestaňte. Ne – pokračujte, pokračujte, pokračujte. No, to je výsledek.

F. Lukjanov: Litujete, že jste jako prezident již v roce 2000 skutečně věnoval čas a úsilí snaze zapadnout?

V. Putin: Ne, nelituji toho. Protože jinak bychom si my všichni, nejen já, my všichni, celá země, mysleli, že jsme selhali, že jsme něco nedokončili, že jsme měli udělat víc, udělat nějaké úpravy, nabídnout něco jiného. Ale my jsme udělali všechno, nabídli všechno a pak jsme si uvědomili, že tam nejsme vítáni. Prostě řekli „ne“, to je vše. A zároveň pořád bušili, bušili, neustále ukrajovali z našeho prostoru docela drsně, docela drze a agresivně. A tak se nakonec všechno dostalo do tohoto stavu.

F. Lukjanov: Děkuji.

Vážení kolegové, nyní přecházíme ke komunikaci s publikem. Prosím, projevte ochotu tak učinit.

Tak tady je Vadim Vojnikov, když už jsme začali s Kaliningradem.

V.Voynikov: Děkuji mnohokrát.

Vážený Vladimire Vladimiroviči, mám dotaz ohledně svobody plavby. Zastupuji Kaliningrad, Baltskou federální univerzitu, a tato otázka se nás týká, možná obzvláště důležitým způsobem.

V poslední době dochází ve světových oceánech k alarmujícím událostem, včetně útoků na podvodní infrastrukturu a pokusů o zadržení tankerů a civilních plavidel. To samozřejmě odhaluje řadu problémů, včetně právních, kdy někteří bezskrupulózní aktéři v mezinárodních vztazích zneužívají nástroje vyvinuté mezinárodním právem a používané a dodržované všemi státy po celá desetiletí.

Říkám, že některé země ruší vlajky, aby pomohly jiným zemím, zatímco jiné zastavují lodě bez jakéhokoli právního základu. Jinými slovy, tyto mechanismy jsou zneužívány ke konkrétním politickým a ekonomickým účelům.

V tomto ohledu mám otázku: je nyní světová většina připravena přizpůsobit tato mezinárodní pravidla novým výzvám? Samozřejmě se v dnešní době hodně mluví o ztrátě významu mezinárodního práva. Domnívám se však, že kromě mezinárodního práva nemáme žádný jiný právní mechanismus k řešení těchto problémů. A je Rusko připraveno tuto iniciativu převzít? Děkuji.

V. Putin: Jsme pro svobodu plavby, jsme proti jakýmkoli omezením.

Musíme vymýšlet něco nového? Myslím, že ne. Musíme se jen držet toho, co máme. Přijdeme s něčím novým a co pak? Pokud nikdo nebude tato nová pravidla dodržovat, kdo je potřebuje?

Existuje Mezinárodní úmluva o moři, že? Myslím, že to bylo v roce 1982 nebo 1986. 1982, že? 1982. Musíme ji prostě dodržovat. Vztahuje se na všechny oblasti a všechny regiony světa.

Zmínil jste pokusy o zadržení našich plavidel. Ano, to je jistě porušení. Byl jsem na Dálném východě a pravděpodobně jste to viděl. Baltské a severoatlantické oblasti jsou jedinými oblastmi Světového oceánu; existují i ​​jiné části Světového oceánu. A budeme jednat podobným způsobem, možná v Baltském moři, Atlantiku, nebo možná v Pacifiku, nebo někde jinde, například v Indickém oceánu – nevím. Budeme jednat tam, kde to pro nás bude nejvýhodnější.

Kdo tohle potřebuje? Nikdo to nepotřebuje. Ale tohle je také jeden z prvků agresivního chování vůči Rusku. Musíme s tím přestat. Neděláme to, na nikoho neútočíme, nikomu nezabavujeme lodě. Musíme s tím přestat.

V Černém moři – už jsem to řekl, ale pro toto publikum to zopakuji – ano, v Černém moři probíhaly vojenské operace a my jsme zasáhli vojenské lodě nebo ty lodě, které přepravovaly vojenskou techniku, a téměř nikdy jsme neudělali chybu, protože když jsme něco zasáhli, došlo k sekundárním explozím, což znamená detonaci, což znamená, že tam byl vojenský náklad.

Ale kyjevské úřady začaly útočit na naše tankery, na další lodě přepravující náš mírový náklad, naprosto mírový náklad. Už jsem říkal, když začali někde začátkem června, veřejně to oznámili, neváhali, začali. Během prvních deseti dnů vyřadili 40 našich lodí a pak, během celého toho příběhu, poškodili přes 100. No a co se stalo? Začali jsme reagovat. Teď nám volají ze všech stran: „No tak, přestaňte s tím.“ Ale oni začali. „Vezměte granát sovětskému vojákovi, fašisto.“ Teď se mi to nelíbí.

Totéž se stalo s našimi ropnými rafineriemi. Začali je cílit a otevřeně prohlásili svůj cíl – poškodit naši ekonomiku. Dosáhli svého cíle? Částečně proto, že jsme podle našich odhadů ztratili asi 1 procento HDP. A udělali to úmyslně, protože se jednalo o civilní cíle, civilní cíle. No a co? Dostali jsme zrcadlovou reakci.

Začali jsme se zaměřovat na zařízení, která jsou pro jejich ekonomiku životně důležitá. My jsme to neiniciovali. Nyní, jak sami přiznali, v podstatě nemají žádný hutní průmysl. Ale mimochodem, má dvojí využití, protože se používá k výrobě nejen kolejnic nebo stavebních materiálů. Z kovu vyrobeného v místních továrnách se vyrábějí děla a všechno ostatní. Ale už ne. Stejně jako už nedostávají rozpočtové příjmy z určitého jiného zboží. Nyní nastaly problémy.

Nebo nám říkají: „Ať přestanou útočit na vaše rafinerie a vy přestaňte útočit na jejich lodě. Ať vyvážejí civilní náklad a zemědělské produkty.“ Ale co náš další civilní náklad, jako je ropa a ropné produkty? Přestanou je útočit a tím se zvýší množství motorové nafty, která je například ve Spojených státech tolik potřebná. Budeme jí mít víc, ale motorové nafty už máme dost. Ale nedostane se na globální trhy, protože na naši ropu a ropné produkty platí zákazy a sankce. Sankce na pojištění a náklady na přepravu rostou. Jak se naše motorová nafta dostane na globální trhy, když sankce zůstanou v platnosti? Rozhodně ne. A v reakci na to budeme muset přestat útočit na cíle, které jsou pro ně ekonomicky citlivé. Souhlasíte, že se to zdá absurdně jednoduché. Můžeme o tom všem diskutovat, ale musíme o tom diskutovat pouze na základě vzájemných zájmů.

Pokud jde o situaci v oblasti mořského práva, opakuji, začal jsem tímto: podporujeme svobodu plavby ve všech regionech světa a dodržování všech mezinárodních norem v oblasti mořského práva.

Myslím, že bych rád skončil tam, kde jsem začal: nemyslím si, že musíme vymýšlet nové normy; musíme se držet toho, co existuje.

F. Lukjanov: To znamená, že na to, co se ozývá z „železných pout“, jak jste řekl, je nyní odpověď „ne“.

V. Putin: Ale to už nemá nic společného čistě s mořským právem.

F. Lukjanov: Ne, Morskojovi ne. Ale dříve jste zmínil nabídku od „železných“.

V. Putin: Ano. Ne.

F. Lukjanov: Ne. Děkuji.

Takže když mluvíme o mořském právu, profesor Dehshiri z Íránu má k tomu přímou souvislost.

Mohammad Reza Dehshiri (v překladu) :  Děkuji vám, pane prezidente. Zastupuji Írán.

Dobře víte, že od nezákonné agrese izraelského režimu a Spojených států proti Íránu se objevilo mnoho problémů. Nejprve přišla agrese USA, poté si obě strany vyměnily údery. Vyměnili jsme si údery i se zeměmi jižního Perského zálivu.

Takže hlavní otázka nyní zní: Jaký je postoj Ruska k budoucnosti bezpečnosti v tomto regionu? Jaký je váš postoj? Jaký je váš přístup? Děkuji.

V. Putin: Pokud jde o hodnocení aktuálního dění, tato hodnocení byla dostatečně podrobně formulována naším ministerstvem zahraničních věcí, a to opakovaně a v různých situacích.

Náš ministr o tom nedávno hovořil na Valném shromáždění OSN, takže to nemusím opakovat. Náš postoj je otevřený a veřejný a nestydíme se ho zde vyjádřit.

Pokud jde o agresi, už jsem to řekl, jako bych to jen neurčitě naznačoval, ale chci to ještě jednou zdůraznit: události, které se odehrávají na Ukrajině, jsou také agresí kolektivního Západu proti Rusku, jen z rukou ukrajinského nacionalistického režimu; to je také agrese.

Jsme proti jakékoli agresi. Jsme pro mírové řešení všech problémů, prostřednictvím dohod. A doufáme, že bude otevřen průliv, že budou zrušeny sankce, což Írán požaduje, a právem. Sankce proti Íránu budou zrušeny a nebude nutné omezovat lodní dopravu Hormuzským průlivem, nebo vlastně ani druhým průlivem, kde pobřeží ovládají Hútíové. Zkrátka jsme pro to.

Pokud jde o íránský jaderný program, náš postoj je také dobře známý; není na něm nic tajného. Věřím, že jsme sehráli velmi významnou a zásadní roli při řešení předchozí krize a přispěli jsme k vytvoření JCPOA. Tehdy bylo učiněno rozhodnutí a naši íránští přátelé souhlasili: navrhli jsme přepravit část obohaceného uranu do Ruska. A všechno to fungovalo. Tento návrh je stále na stole.

Původně jsme navrhovali zopakovat tuto pozitivní zkušenost a navrhnout přepravu obohaceného uranu z Íránu do Ruské federace. A je třeba říct, že s tím zpočátku všichni souhlasili – souhlasili Íránci, souhlasili Američané i Izraelci. Pak ale Spojené státy svůj postoj zpřísnily s tím, že se musí přepravovat, ale pouze do Spojených států. Poté svůj postoj zpřísnila i Írán. Osobně za mnou jeden z našich partnerů – bohužel zemřel, pan Larijani. Je to velká škoda, protože to byl chápavý a ohleduplný muž – přišel a řekl: „Ne, teď také odmítáme přepravovat náš uran kamkoli; navrhujeme vám, tedy v Rusku, vytvořit společný podnik, ale v Íránu, a tam ho obohacovat a ředit.“ Řekl jsem: je nepravděpodobné, že by s tím Izrael a Spojené státy souhlasily, ale jděte do toho. To je stav věcí, který všichni známe.

Ale naše návrhy jsou stále na stole, prosím. Pokud všichni účastníci tohoto procesu dojdou k závěru, že to nějak situaci uklidní, pak prosím, jsme připraveni na tom pracovat.

F. Lukjanov: Děkuji. Sergej Alexandrovič Karaganov.

S. Karaganov:  Vladimire Vladimiroviči, všichni jsme velmi rádi, že v posledních dvou měsících podnikáme rozhodné kroky proti současnému režimu na Ukrajině. Doufáme, že brzy od tohoto režimu očistíme značnou část Ukrajiny. Pak ale vyvstane otázka, která nás trápila po Velké vlastenecké válce. Dovolte mi připomenout, že ukrajinské regiony se zotavily jako první, dokonce i před sousedními ruskými: Charkovská oblast se zotavila mnohem rychleji než Brjanská oblast. S výjimkou Donbasu, samozřejmě. Měli bychom se tedy zaměřit na obnovu těchto osvobozených území, nebo bychom se měli místo toho zaměřit na naše vlastní, mnohem zajímavější rozvojové oblasti? Včetně třeba přemístění těchto podniků na Sibiř?

V. Putin: Které podniky?

S. Karaganov:  Které jsou nyní zničené a které lze obnovit.

V. Putin: Na našem území?

F. Lukjanov: Myslím v ukrajinštině.

S. Karaganov:  Na osvobozeném území.

V. Putin: Víte, musíme se samozřejmě v první řadě zabývat otázkami a problémy, které vznikají, to je absolutní priorita.

Ale pokud mluvíme o územích, která by měla a budou součástí ruského státu, pak budeme muset obnovit ekonomiku a sociální sféru. Co přesně tam dělat, je jiná otázka.

No, například ty doly. Za ukrajinské éry ani nevěděli, co s nimi, myslím tím efektivitu těchto dolů. Ale budeme vycházet z principu účelnosti a z toho, že lidé, kteří budou na těchto územích žít, jsou plnoprávnými občany Ruské federace. A uděláme vše pro to, aby se jejich životní úroveň co nejrychleji zvýšila na ruský průměr ve všech oblastech: zdravotnictví, vzdělávání, ekonomika i osobní příjmy.

Celkově se nám to daří jak na Krymu, tak i v částech Doněcku, Luhansku, Záporoží a Chersonu, které máme pod kontrolou. Ale co obnovit a které podniky přemístit, bude rozhodnuto výhradně na základě ekonomické proveditelnosti.

Pokud jde o otázky týkající se zajištění bezpečnosti našeho průmyslu a objektů obranného průmyslu, ujišťuji vás, že o tom v současné době uvažujeme a při stavbě nových objektů v tomto sektoru se řídíme moderními metodami ozbrojeného konfliktu a děláme vše pro to, aby byly umístěny v co nejbezpečnějších oblastech. Stavba stále probíhá.

F. Lukjanov: Děkuji.

Feng Wei, prosím, pojďte tudy.

Feng Wei (v překladu) :  Děkuji mnohokrát, pane prezidente.

Zastupuji ČLR.

Rusko a Čína jsou dvě velké civilizace, takže je zásadní podporovat větší vzájemné porozumění mezi našimi národy. Čínský prezident Si Ťin-pching navrhl globální civilizační iniciativu. Rusko také navrhlo koncept civilizačních států.

Pane prezidente, jaké jsou podle Vašeho názoru klíčové podobnosti mezi těmito dvěma koncepty navrženými našimi zeměmi? Proč naše země kladou ve svých strategických agendách tak vysoký důraz na civilizační otázky? Jak můžeme prohloubit tento mezicivilizační dialog, aby svět lépe pochopil Rusko i Čínu?

Děkuju.

Vladimir Putin: Pokud jde o stabilizační aspekt budování mezinárodních vztahů, zdá se mi, že my i Čína sdílíme porozumění, že když mluvíme o Rusku jako o civilizačním státě nebo o Číně jako o civilizačním státě, máme na mysli především potřebu chránit naše tradiční hodnoty, naši historii a naše tradice. A právě z tohoto humanitárního hlediska budeme usilovat o respekt k našemu státu.

Státy jsou samozřejmě subjekty mezinárodního práva. Zároveň je však nesmírně důležitá civilizační komunikace mezi státy, jako je Rusko a Čínská lidová republika. Je to proto, že v první řadě komunikace v humanitární oblasti lidi spojuje. A tento proces vidíme například na velmi jednoduchém příkladu pořádání tematických let: Rok vzdělávání, Rok kultury, Rok kinematografie. To vše nás spojuje.

Podporujeme myšlenku prezidenta Čínské lidové republiky Si Ťin-pchinga. To je jeho vize, tato civilizační charakteristika našich vztahů. Když jsem navštívil Peking, podepsali jsme k této záležitosti deklaraci a bezpochyby budeme na tomto cíli pracovat. A Čína, čínské vedení, se k našim iniciativám v této oblasti staví se stejnou pozorností a respektem. Víme to a jsme za to vděční našim přátelům z Číny. A samozřejmě budeme společně pracovat na dosažení společných cílů.

Role a význam Číny v mezinárodních záležitostech neustále rostou. A přátelské a důvěryhodné vztahy mezi Ruskem a Čínou, jak jsem již mnohokrát řekl, jsou velmi důležitým faktorem stabilizace globální politiky.

F. Lukjanov: Vladimire Vladimiroviči, vy a předseda Si – všichni vědí, že si velmi dobře rozumíte, ale přesto jste zástupci různých kultur. Cítíte někdy kulturní bariéru, jako byste mu museli vysvětlovat něco, čemu by někdo z naší kultury okamžitě porozuměl, ale stejně mu to musíte vysvětlovat?

V. Putin: Víte, dám vám velmi jednoduchý příklad. Ne, žádná bariéra neexistuje. Navíc bohužel ještě nemluvím čínsky a náš přítel, můj přítel, předseda Si Ťin-pching, ještě nemluví rusky. Ale právě jsme byli spolu v Indii a ocitli jsme se v něčem, čemu se říká „zásobník“, kde každý… No, tak tomu říkají.

F. Lukjanov: Bylo by zajímavé vidět tohle paměťové zařízení. (Smích.)

V. Putin: No, je to prostě místnost, kde se shromažďují vedoucí představitelé, aby se přiblížili k hostiteli akce, v tomto případě k premiérovi Modímu. Ten všechny pozdravil a každý vedoucí delegace země se poté přesunul do hlavního sálu.

No, a tady to máte. Zůstali jsme sami s předsedou Si Ťin-pchingem: on a já, bez tlumočníků. (Smích v publiku.) Víte, je to zajímavé, stačilo, aby on nebo já řekli jedno slovo, a bez tlumočníků, bez znalosti jazyků toho druhého, jsme si rozuměli beze slov.

Tak to máte. Existují nějaké překážky? Ne, žádné neexistují. (Potlesk.)

F. Lukjanov: Chtěl jsem jen říct, že slova „ještě neumí rusky“ a „ještě neumí čínsky“ jsou povzbudivá. Ale je jasné, že už zřejmě nejsou nutná.

V. Putin: Už jsem říkal, že moje vnoučata pro mě budou pracovat jako tlumočníci; mluví čínsky.

F. Lukjanov: Děkuji mnohokrát.

Taisuke Abiru je vedle.

Taisuke Abiru:  Děkuji.

Taisuke Abiru, Sasakawa Peace Foundation, Japonsko.

Vladimire Vladimiroviči, v polovině srpna jste poprvé navštívil ostrov Iturup a znovu jste potvrdil ruský postoj k suverenitě nad těmito ostrovy. A před dvěma lety jste na plenárním zasedání Valdajského fóra zmínil Japonsko jako přirozeného partnera a prohlásil, že Rusko je připraveno budovat vztahy s Japonskem s výhledem na příštích pět a padesát let.

Mimochodem, koncem srpna jsem také navštívil Sachalin a vyměnil si názory se zástupci vlády Sachalinské oblasti a zaměstnanci výzkumné laboratoře zabývající se výzkumem moří.

Během těchto setkání jsem se znovu přesvědčil, že mezi Japonskem a Ruskem stále existuje obrovský potenciál pro spolupráci v oblastech, jako je rozvoj přírodních zdrojů a ochrana mořského prostředí, ekonomická věda a rozvoj Severomořské trasy a tak dále.

A teď otázka: Jaký význam mají vztahy s Japonskem pro Rusko v rámci jeho dlouhodobé strategie v asijsko-pacifickém regionu? Ano, je třeba uznat, že japonsko-ruské vztahy jsou v současné době ve velmi obtížné situaci. Jak si ale představujete rusko-japonské vztahy po překonání současných obtíží?

Děkuju.

Vladimir Putin: Rusko-japonské vztahy vnímám jako dobré, sousedské a naplněné konkrétním obsahem, který jste právě zmínil. Ekonomika, životní prostředí, společný vědecký výzkum a tak dále.

Zmínil jste moje prohlášení ohledně Japonska (když, před dvěma lety, že?). Od té doby se v přístupu Ruska k Japonsku nic nezměnilo. Ale postoj Japonska k Rusku se změnil. My jsme neuvalili sankce na Japonsko. Japonsko uvalilo sankce na Ruskou federaci. Navíc slyšíme poměrně ostrá prohlášení od některých vysoce postavených japonských představitelů. Nic takového jsme si nedovolili; nic takového jsme neudělali.

Máme zájem o spolupráci s Japonskem. Zároveň nás znepokojují japonské plány na jeho militarizaci; to nemohu nezmínit. Znepokojuje nás politika spojená s vytvářením vojensko-politických bloků v regionu; to jsem povinen zmínit. Ale, jak jste řekl, po překonání současných obtíží, jak vnímáme naše vztahy s Japonskem? Opakuji, jsou dobré sousedské a vzájemně prospěšné a máme oblasti společného zájmu.

Mimochodem, řada velkých japonských společností i přes všechny politické obtíže nadále působí v Rusku. A i přes zjevně nepřátelské kroky japonské vlády nejenže našim japonským partnerům nebráníme, ale také je podporujeme, stejně jako podporujeme každého, kdo nadále spolupracuje s Ruskou federací. A totéž hodláme a jsme připraveni dělat i v budoucnu. Doufáme, že japonská vládnoucí třída, japonská politická vládnoucí třída a Japonsko jednoho dne přijmou podobný závazek ke vzájemné spolupráci v zájmu obou zemí.

F. Lukjanov: Vladimire Vladimiroviči, právě jste zmínil skladovací jednotku. Najednou jsem si pomyslel, že kdybyste například byl ve stejné skladovací jednotce na summitu APEC, nejen vy dva, ale vy tři, byl by tam i prezident Trump. Pravděpodobně byste si s ním také všemu rozuměli, beze slov, nebo i jen půlslova?

Vladimir Putin: Bude to těžší. (Smích, oživení v sále.)

I když mám s prezidentem Trumpem poměrně dobrý, dlouhodobý vztah, jsem mu vděčný za jeho úsilí o vyřešení například ukrajinské krize. Jak jsem už mnohokrát řekl, jsem přesvědčen, že to dělá upřímně.

Jsme vděční první dámě Spojených států za její práci v humanitární oblasti. Říkám to zcela upřímně, bez jakékoli ironie. Týká se to výměn a řešení některých dalších humanitárních otázek. Ale ať je to jakkoli, všechno, co kazí naše vztahy se Spojenými státy, a tyto faktory, které naše vztahy kazí a ničí, nevzniklo včera ani dnes; vyvíjely se v průběhu desetiletí. Velmi bychom si přáli, aby se tyto faktory, které nás rozdělují, staly minulostí a aby se objevily nové perspektivy vzájemně prospěšné spolupráce.

Pokud jde o možnost třístranné schůzky, naznačil jste ji. Vím, že o tom média mluví. Jsme pro. Ale je tu otázka. Co to je? Potřebujeme program. Musíme zjistit, jaký bude program jakékoli třístranné schůzky, o čem budeme diskutovat. Ale celkově je jakýkoli dialog pouze prospěšný.

F. Lukjanov: Děkuji.

Alexandr Rakovič.

A. Rakovich:  Vážený pane prezidente!

Jsem Aleksandar Raković, historik z Bělehradu v Srbsku.

Jak hodnotíte vyhlídky na neutrální geopolitický status Srbska? To je důležité i v kontextu nadcházejících voleb v Srbsku. Děkuji.

Vladimir Putin: Vítáme velmi zdrženlivý postoj Srbska k řadě klíčových a velmi citlivých otázek. Vysoce si také vážíme toho, že Srbsko odmítá přijmout jakákoli rozhodnutí týkající se sankcí proti Rusku.

Znáte náš postoj k Srbsku. Osobně nechápu, proč se kolektivní Západ v posledních desetiletích choval k srbskému lidu tak nespravedlivě a asymetricky. Rozdělil srbský lid na několik částí a Srbové skončili v různých státních útvarech. Právě jsem se setkal s [Miloradem] Dodikem; oni sami kdysi formulovali Daytonské dohody a teď je nikdo nechce implementovat. A v jiných případech Srbům vnucují určitá rozhodnutí.

Srbové se v Evropě ocitli jako rozdělený národ, rozdělený silou. To je nespravedlivé a špatné, protože jakákoli nespravedlnost vede k obtížím a konfliktům. Současné srbské vedení, včetně bývalého prezidenta a doufám, že i budoucího premiéra Aleksandara Vučiće, však prosazuje zdrženlivou politiku a projevuje touhu spolupracovat s Ruskem. A my to jistě vítáme a budeme to oplácet.

F. Lukjanov: Nevadila vám návštěva Zelenského v Bělehradu?

V. Putin: Dívky se stydí za něco. My se nestydíme za nic, my se věnujeme politice.

F. Lukjanov: (Smích.) Děkuji.

Pane Gupto.

A. Gupta (v překladu) :  Dobrý večer, pane prezidente.

Arvind Gupta z Nového Dillí, moc vám děkuji za vaši prezentaci. Rád bych se zeptal na pár otázek v návaznosti na diskusi o civilizačním státě, o kterém jste se zmínil.

Moje první otázka: Vzhledem k vyvíjející se geopolitické krajině, jak jste tak výmluvně popsal, myslíte si, že civilizace spojí lidi, nebo existuje nějaké napětí mezi civilizačním státem a národním státem?

Druhá otázka se týká vztahů mezi Indií a Ruskem. Nedávno jste navštívil Nové Dillí. Byl to velmi úspěšný summit BRICS s plodnými diskusemi s premiérem Módím. Často hovořil o tom, že by neměla být žádná válka a že nekonečné války musí skončit.

Probral jste s ním a dalšími vůdci současné scénáře? Řekl jste jim, jak vážná a závažná je situace?

Třetí otázka se týká konkrétnějších vztahů mezi Indií a Ruskem. Minulý rok jste měl velmi úspěšnou návštěvu Nového Dillí a prodiskutovalo se několik nových nápadů. Jedním z problémů mezi Indií a Ruskem je však propojení.

Vyskytly se určité problémy s mezinárodním dopravním koridorem přes Írán. Některé projekty bylo třeba dokončit, ale k tomu dosud nedošlo. Severojižní koridor stále není plně funkční. Zmínil jste také Východní námořní koridor, který by propojil Čennaí s Vladivostokem. Jakého pokroku bylo v tomto projektu dosaženo?

F. Lukjanov (anglicky) : Promiňte, to stačí.

Vladimir Putin: Pojďme dál. Diktatura. Předejte mikrofon.

(Smích v publiku.)

F. Lukjanov: Díky Bohu. Máme své vlastní tradice.

A. Gupta:  Děkuji mnohokrát.

V. Putin: Ještě odpovím stručně.

A. Gupta (v překladu) :  Indie a Rusko mají obrovský potenciál pro rozvoj vztahů. Takže pokud jde o nové a vznikající technologie, myslíte si, že existuje potenciál pro mezivládní dohodu mezi Indií a Ruskem o nových technologiích, která by kombinovala polovodiče, umělou inteligenci a kvantové výpočty, aby se dosáhlo významného pokroku?

Děkuju.

V. Putin: Pokusím se odpovědět stručně.

Co se týče civilizačních států, nevnímáme je jako něco, co lidi rozděluje, ale jako něco, co se vzájemně spojuje a doplňuje.

A Indie je skutečně ohromující svým rozsahem a rozmanitostí. Jen málo lidí ví – řekl mi pan Modi – že z 1,5 miliardy obyvatel mluví 600 milionů Indů svým rodným jazykem, hindštinou. A většina mluví svými vlastními jazyky a všichni žijí pohromadě. Je to úžasné. Je to skutečně úchvatné.

Indická kultura má něco tak jedinečného, ​​že je jistě vzorem pro učení. Jedinečná a zároveň sjednocující. A to je jistě něco, co by měl premiér napodobovat. A tak podle mého názoru můžeme s využitím toho, co se děje v Indii, budovat vztahy mezi různými zeměmi s různými kulturami, různými historiemi a různými tradicemi. Takže v tom nevidím žádný rozpor.

Pokud jde o postoj premiéra Modiho k ukončení válek a tak dále, mohu říci, že je jedním z těch světových vůdců, kteří navzdory našim velmi dobrým, ba dokonce přátelským vztahům, a velmi dobrým osobním vazbám, neustále vznášejí otázky ohledně ukončení konfliktu na Ukrajině. Tyto otázky vždy vznáší na každém setkání s námi. Má živý zájem a má velmi dobré nápady zaměřené na nalezení vzájemně přijatelných řešení. V tomto smyslu premiér jistě zaujímá neutrální postoj, ale má zájem na ukončení konfliktu. Považuji za svou povinnost to otevřeně konstatovat. Mimochodem, jsme vděční panu premiérovi za jeho nápady – nebudu teď zacházet do detailů – za jeho závazek ukončit tento konflikt, a to i mírovou cestou a co nejrychleji.

A teď k potenciálním společným projektům. Tato propojenost – projekt Sever-Jih, Severní námořní trasa, Východní námořní koridor – to vše je ve vývoji.

Například nedávno tudy v testovacím režimu proplula čínská loď (kontejnerová) a jihokorejská loď. O proveditelnosti této cesty diskutujeme i s našimi indickými přáteli. Podporujeme společné využívání takových slibných mezinárodních koridorů.

Pokud jde o Severní námořní trasu, objemy naší přepravy podél Severní námořní trasy neustále rostou. Opakuji: jsme pro to, aby se z této otázky stalo nekonfliktní téma. Jsme naprosto otevřeni spolupráci se všemi zeměmi, které mají zájem o využívání takových koridorů, a ne proto, že by to vytvářelo konkurenci například se Suezským průplavem, a ne proto, že by současná situace v tomto regionu světa, na Blízkém východě, byla kvůli vojenskému konfliktu složitá. Ne, je to prostě tím, že objemy globálního obchodu rostou a nové příležitosti musí uspokojovat nové potřeby. Věřím, a zkušenosti to ukazují, že k růstu dojde.

Pokud jde o severojižní koridor, mohu vás ujistit, že to není na nás. Jsme připraveni vyčlenit potřebné úvěrové zdroje. Otázkou je, zda naši íránští přátelé v této fázi udělají svou část. Není v tom žádné tajemství, stačí, aby si odkoupili veškerou půdu, kterou tato trasa povede. Rád bych zdůraznil, že část trasy musí procházet Ázerbájdžánem. Jsme v kontaktu s prezidentem Alijevem a nejsou s tím žádné problémy. Ázerbájdžán s realizací tohoto projektu souhlasí a považuje ho za perspektivní. Máme potřebné finanční zdroje. Jsme připraveni na tuto společnou práci.

Máte naprostou pravdu ohledně potenciálu spolupráce s Indií v řadě ekonomických oblastí, nejen v logistice: špičkové technologie jsou nejžádanější oblastí pro společnou práci. Máme specifické problémy, jako jsou obchodní nerovnováhy, ale i zde navrhujeme a realizujeme řadu kroků, které nejsou tradiční ani lineární. Například při pořádání různých výstav, společných sympozií, veletrhů atd. každá země obvykle nabízí zboží k exportu, produkty, které by chtěla prodávat. Se souhlasem našich indických přátel a s podporou premiéra Módího pořádáme akce, kde indičtí dovozci prezentují své produkty, které by mohli dovážet na ruský trh. A jsme připraveni v této práci pokračovat. V každém případě však považujeme za nejperspektivnější oblasti špičkových technologií.

Děkuju.

F. Lukjanov: Děkuji mnohokrát.

Karen Halbergová.

K. Halberg  (v překladu) :  Pane prezidente, dobrý večer!

Jmenuji se Karen Halbergová, Argentina, Pugwashské konference o vědě a světových záležitostech.

Moc vám děkuji za vaše vysvětlení a nápady k řadě témat. Rád bych se dotkl tématu jaderných zbraní. Mám návrh na třístrannou schůzku s USA a Čínou, kterou jste zmínil.

V návaznosti na vaši užitečnou iniciativu, která bohužel nebyla zvážena – iniciativu na prodloužení moratoria na smlouvu New START (New START) – se domnívám, že tato iniciativa bohužel nebyla podpořena, přestože by snížila rizika. Máte nějaké plány zaměřené na snížení rizik spojených s jadernými zbraněmi? Například s ohledem na riziko umělé inteligence v jaderných zbraních, jelikož lidé by v této oblasti měli činit tak důležitá rozhodnutí, nebo návrh na zachování komunikačních kanálů a snížení úrovně pohotovosti jaderných sil. Máte nějaké nápady? Můžete se podělit o to, jak můžeme snížit rizika spojená s jadernými zbraněmi? Zejména mezi třemi zeměmi, které vlastní největší arzenály jaderných zbraní.

Děkuju.

V. Putin: Odpověď bude stručná. My jsme neodstoupili od všech mezinárodních dohod a smluv, které tvořily základ pro omezení závodů ve zbrojení a zabránění šíření jaderných zbraní. My jsme od těchto smluv neodstoupili. Pod tou či onou záminkou to udělaly Spojené státy. To zahrnovalo i novou smlouvu START. To je vše. My jsme odstoupili.

Navíc vás chci informovat. Vlastně to není žádné tajemství, předpokládám. Možná to už někde zaznělo. Navrhli jsme Obamově administrativě obnovení dialogu o těchto otázkách. Zpočátku jsme nic neslyšeli, ale na samém konci, tři měsíce předtím, než tato administrativa rezignovala, jsme se náhle dozvěděli, že americká administrativa je na takový dialog připravena. Pak ale všichni rezignovali a všechno zase zamrzlo. Nejsme proti obnovení tohoto dialogu; nikdy jsme proti němu nebyli. Navrhli jsme to a stále to děláme. Na to neexistuje žádná odpověď. Pokud ne, tak ne, jak se říká, žádný případ.

Takže ani Rusko na tom nemá osobní zájem, protože rozvíjíme naše jaderné síly. Naše strategické raketové síly, jak jsem již zmínil, jsou moderní téměř z 98 procent. Žádná jiná jaderná mocnost nemá tuto úroveň modernosti. Máme také nové, moderní schopnosti. Patří sem kluzáky, které byly vypuštěny před několika lety. Patří sem zcela nový systém protiraketové obrany a špičkové zbraně středního doletu, high-tech, které ostatní země dosud nemají.

Ano, všechny jaderné mocnosti jsou technologicky vyspělé země. Všechny jednou tuto schopnost budou mít. Ale ještě ne. Prozatím ji máme jen my. Chápeme však hrozby, o kterých mluvíte. Chápeme, že musí existovat odstrašující mechanismy a musí být dosaženo nějakých dohod. Nebudu teď zacházet do podrobností o tom, co je v každém skladu uloženo, co bylo zničeno, co ne, nebo které poklopy se zavařují. To je záležitost technických i vojenských specialistů.

Ale jsme připraveni. Pokud současná administrativa – máme signály, že se o to obnovuje zájem – současná americká administrativa to chce udělat, jsme připraveni tento dialog obnovit i zítra. Prosím, udělejte to.

Promluv si s nimi, třeba tě poslechnou. Dobře?

F. Lukjanov: Děkuji.

Lorenzo Pacini.

L. Pacini (v překladu) :  Děkuji vám, pane prezidente.

Pocházím z Itálie, země, jejíž vztahy s Ruskem jsou v současné době neuspokojivé. Jako Evropan bych se vás rád zeptal: Jaké podmínky Rusko stanoví pro rozvoj nového bezpečnostního systému pro evropské země?

A pokud si představíme Evropu po rozpadu EU, budete Evropu vnímat jako součást většího euroasijského partnerství, nebo bude vždy existovat, jak to vidíte, konkurence mezi USA a Ruskem o tato území? Děkuji.

Vladimir Putin: Itálie je v Evropě a já mluvím o euroasijském partnerství. Takže Itálii samozřejmě budeme považovat a považujeme za euroasijského partnera.

Zda bude EU zachována, zda Itálie bude členem EU, či nikoli, není naše věc, do toho se ani nepleteme a ani se nechceme pouštět do této diskuse, protože víme, že v tu chvíli řeknou, že chceme EU zničit, ačkoliv nechceme nic zničit, chceme jen budovat a spolupracovat.

Pokud jde o podmínky pro navázání dialogu, nemáme žádné předpoklady pro obnovení a obnovení vztahů s Evropou jako celkem ani s konkrétními evropskými zeměmi. Někteří politici říkají: ne, nemůžeme dovolit Rusku spolupracovat s jen tak nějakou jednotlivou zemí; potřebujeme, aby všichni spolupracovali; nemůžeme dovolit žádné evropské zemi, aby navázala dialog s Ruskem. To je větší diktát než za Sovětského svazu, jak jsem již zmínil. Ale alespoň existoval jeden stát a svazové republiky byly součástí jednoho, fakticky přísně centralizovaného státu. V Evropské unii to teoreticky zřejmě neexistuje, ale v praxi ano. Někteří dnes jednotlivým zemím zakazují budovat vztahy s Ruskem. Nám to nikdo nebrání; my jsme připraveni.

F. Lukjanov: Možná, když už to zakazují, bychom to měli rozdělit, aby to bylo pro jednotlivé země jednodušší?

V. Putin: Není třeba, rozpadnou se sami.

F. Lukjanov: Rozumím. Děkuji.

Vladimir Putin: Náš kolega z Itálie to ví lépe než my. Koneckonců, všechny problémy začínají v ekonomike. Jaký je státní dluh v Itálii? 140 procent. A deficit? No, někde kolem čtyř nebo pěti procent, pravděpodobně rozpočtový deficit. Ne, ne, ne tři – víc, víc. Kolik? No, tři. (Komentář z publika.) Ne, ne, ne, to je moc. Tam, jak naznačuje náš kolega, je to opravdu kolem 3 procent. A v jiných evropských zemích je to vyšší, v některých dokonce až pět.

Obecně chápeme ekonomické potíže, které vznikají v evropských zemích a které existují v rámci evropských zemí. Nechceme zde nic říkat ani cokoli kritizovat; je na samotných těchto zemích, na samotné sjednocené Evropě, na Evropské komisi, aby určily, jak budou budovat vztahy.

Podle našeho názoru se mnoho věcí dělo a dělá s chybami – a to závažnými, s negativními důsledky pro ekonomiky všech evropských zemí. Možná teď není vhodná doba na takové diskuse, ale je to fakt. Problémy narůstají a zrychlují se. Občané předních evropských zemí a ekonomik pociťují jejich dopady. Životní úroveň klesá a nezaměstnanost roste.

To samozřejmě podkopává základní principy samotné Evropské unie. Ale do toho nám nic není, my se do toho nevměšujeme. Jsme připraveni zahájit nějaký dialog s Evropskou unií jako celkem, pokud si to Evropská unie přeje, a s jednotlivými zeměmi bez předběžných podmínek. Ale ani z jejich strany žádné předběžné podmínky nemohou být.

F. Lukjanov: Vladimire Vladimiroviči, zmínili jsme evropskou ekonomiku. Nedávno jste vydal několik nařízení a dekretů, kterými jste převedl důležitý evropský majetek – známé podniky – do naší správy. To bylo samozřejmě interpretováno jako loupež, znárodňování. Ale jaká je realita?

V. Putin: Ve skutečnosti je to lež a provokace. My nikomu nic nebereme, nic nekrademe ani nic neznárodňujeme. Prostě nám zablokovali zlaté a devizové rezervy a rezervy centrální banky a pak údajně rozdávají výtěžek z použití těchto rezerv na válku. To je podle mého názoru naprosto nepřijatelné.

Nic a nikoho jsme neznárodnili. Ano, některé podniky dáváme pod externí správu. Ale v některých evropských zemích prostě – chci to zdůraznit – hrubě porušili všechna myslitelná i nemyslitelná pravidla, odebrali nám obrovské podniky, jako například ve Spolkové republice Německo. To je vše, rozumíte?

Vzali to Gazpromu, vzali to Rosněfti, vzali to našim dalším společnostem… Podívejte se, co se děje s Lukoilem. No a co? Vytváříme si podmínky pro to, abychom v případě znárodnění našich firem, nebo jak byste to mohli nazvat, okradení, mohli reagovat stejnou měrou. To je to, co stojí za umístěním těch podniků, které jste zmínil, pod externí správu.

F. Lukjanov: Takže v případě příznivého vývoje je dostanou zpět?

Vladimir Putin: Ano, budou.

F. Lukjanov: Děkuji.

Majid Ehsan (v překladu) :  Pane prezidente, zastupuji Pákistán. Děkuji Vám mnohokrát za komplexní přehled, který jste nám poskytl. Moje otázka se týká Vašich názorů na multipolární svět, Vaší vize takového světa. Jakou podobu si myslíte, že tento multipolární svět bude mít? Budou existovat tři póly: Spojené státy na západní polokouli a Rusko a Čína na východní polokouli. Vznikne nějaký nový systém globální správy, nebo v nejhorším případě se mezi západní a východní polokoulí objeví nová „železná opona“, která povede k nové studené válce.

V. Putin: Pokud jde o novou „železnou oponu“, nejsme to my, je to západní společenství, které se snaží tuto oponu vztyčit. Dělá to. Tyto četné sankce – tisíce, tisíce už jich je. Kolik jich je? Několik tisíc proti Rusku. Zákaz setkání s ruskými zástupci, snaha o jejich izolaci v mezinárodních organizacích – to vše je pokus o vztyčení „železné opony“. Ale tentokrát to není z naší strany, ne jako to bylo v Sovětském svazu, ale ze Západu.

Pokus Sovětského svazu o vytvoření této opony skončil, jak je dobře známo, neúspěchem. A jakýkoli pokus o vztyčení takové opony kdekoli, zejména v dnešních podmínkách, nevyhnutelně skončí neúspěchem.

Pokud jde o to, jak si představujeme multipolární svět, nemůže být bipolární, tripolární ani čtyřpolární. Musí být rozmanitý, konkrétně multipolární. Tento svět je samozřejmě mnohem složitější než svět složený ze dvou nebo dokonce tří bloků. Musí brát v úvahu zájmy všech účastníků mezinárodních vztahů.

A jak jsme již mnohokrát řekli, je to základní, fundamentální princip: bezpečnosti některých nelze dosáhnout na úkor bezpečnosti druhých. Toto je jeden ze základních kamenů, které by podle nás měly tvořit základ budoucího světového řádu. Nemůžeme však nyní podrobně říci, jaký to bude, jak jsem řekl z tohoto pódia. Musíme se však snažit o jeho nalezení společně. Musíme alespoň společně hledat tyto základy budoucího světového řádu a činit tak bez jakýchkoli předběžných podmínek. Právě jsem o tom mluvil v reakci na svého kolegu z Itálie.

F. Lukjanov:  Děkuji.

Mohammad Marandí.

M. Marandi (v překladu) :  Děkuji Vám, pane prezidente. Je mi velkou radostí a ctí, že zde mohu být.

Teheránská univerzita je vám vděčná za zmínku o Dr. Larijanim, skutečném mučedníkovi, který zemřel během agrese proti íránskému lidu. Neúnavně pracoval v boji proti ISIS a al-Káidě. Hluboce se zajímal o blaho palestinského obyvatelstva a po mučednické smrti ajatolláha Chomejního vedl odpor proti agresi proti našemu státu.

Bezpochyby budeme bránit naši zemi a zvítězíme. Vzpomínáme na děti ze školy Minab, které byly zavražděny, a totéž platí pro děti v Lamerdě. Nespočet lidí bylo touto agresí traumatizováno, ale základní příčinou všeho je samozřejmě genocida palestinského lidu. Tato genocida pokračuje. Každý den dostáváme informace o nových masakrech. Cílem je úplné zničení palestinského lidu. Ti, kdo se proti tomu staví, nyní čelí hrozbám úplného zničení.

Jak můžeme ochránit děti v Gaze? Děkujeme.

V. Putin:  Toto je jedna z nejpalčivějších a nejcitlivějších humanitárních otázek. Pokud jde o tragédie, ke kterým dochází v Gaze, všichni víme a jsme si vědomi toho, co se tam děje.

Nebudu zacházet do detailů. Postoj Ruské federace k palestinské otázce je dobře známý; nepodléhá žádným aktuálním, oportunistickým úvahám. V zásadě musí palestinská otázka, pokud hovoříme o možnosti dlouhodobého urovnání, vycházet ze všech dříve přijatých rezolucí Rady bezpečnosti a Valného shromáždění OSN a základním kamenem, základem tohoto urovnání, musí být vytvoření plnohodnotného palestinského státu. To je vše.

Pokud jde o pana Laridžaního, již jsem řekl, že to považuji za obrovskou chybu, kromě všech čistě právních hodnocení a hodnocení, která naše ministerstvo zahraničí opakovaně učinilo. Navzdory všemu byl pan Laridžání – znal jsem ho osobně dobře – velmi pozitivním člověkem a ochotným hledat vzájemně přijatelné kompromisy, samozřejmě především v zájmu íránského lidu.

Proto, kromě, opakuji, jakýchkoli právních posouzení, je to samozřejmě také chyba, protože takový člověk by byl dnes potřeba k nalezení kompromisů a řešení, která by mohla vést k míru v oblasti Perského zálivu.

A samozřejmě celý svět pozorně sleduje vývoj událostí a obdivuje odvahu, hrdinství a odolnost íránského lidu, stejně jako velkou lavici, takříkajíc, nejvyšších záložníků – jak ve vládě, tak v ozbrojených silách, v IRGC – lidí, kteří jsou připraveni obětovat se pro budoucnost svého lidu.

F. Lukjanov:  Děkuji mnohokrát. Rád bych využil této příležitosti a řekl, že Valdajský klub byl obzvláště šokován vraždou Aliho Laridžaního, protože si všichni velmi dobře pamatujeme, jak se zde před 10 lety, nebo i méně, zúčastnil schůze a musím říct, že na všechny udělal fantastický dojem svou schopností sdělit svůj postoj, přesvědčivostí a inteligencí.

To byl samozřejmě vskutku úžasně tragický jev.

B. Sharma  (v překladu) :  Děkuji mnohokrát. Moje otázka se týká BRICS.

V Dillí proběhlo velmi pozitivní prohlášení založené na interakcích v rámci globálního Jihu a bylo formulováno několik mechanismů. Hlavní země BRICS však mají odlišné ekosystémy a možná i odlišné vize. Jedním z deklarovaných záměrů je opětovné sjednocení postojů různých zemí. Bude se jednat o každoroční rituál na nejvyšší úrovni, nebo jste připraven tuto skvělou iniciativu dále urychlit?

Vladimir Putin:  Jak jsem již mnohokrát řekl, BRICS se zrodila v Rusku. Začalo to setkáním lídrů Ruska, Indie a Číny (RIC), poté se připojila Brazílie, pak Jihoafrická republika a nakonec všichni ostatní současní členové. Právě jsem zde z pódia řekl, že organizace jako BRICS může jistě sloužit jako prototyp budoucího světového řádu.

Chápeme, že dnes to představuje téměř polovinu populace planety a podíl BRICS na globální ekonomice neustále roste. Děje se to každý rok. Vidíme to; jsou to statistiky. A tak… Ano, nejdůležitější jsou principy vzniku a fungování BRICS: všichni jsou si rovni, neexistuje žádná dominance, a to je atraktivní. Chybí jí ale také to, co existuje například v Radě bezpečnosti OSN – závazná rozhodnutí. Pro OSN je to obecně účinný nástroj, mechanismus.

Je těžké nyní říci, jak se BRICS bude dále vyvíjet v nové architektuře mezinárodních vztahů, ale je naprosto jasné, že se jedná o užitečný nástroj, užitečný mechanismus, vzhledem k principům, které jsem právě zmínil.

BRICS ale není jen rituální setkání národních lídrů. Vyvíjejí se zde i moderní finanční mechanismy. Když se setkávají firmy, vznikají velmi zajímavé, důležité a slibné společné projekty. A existuje humanitární spolupráce v různých oborech. To je velmi důležité, spojuje to lidi.

Například jsme navrhli vytvoření nové investiční platformy v zemích BRICS, která by nejen pomohla rozvoji ekonomik zúčastněných zemí, ale mohla by také efektivně fungovat v dalších zemích světa s rychle rostoucí populací a rozvojovými ekonomikami a usilovat o zvýšení životní úrovně svých občanů na globální úroveň v sociální sféře. To je velmi slibné, zejména s ohledem na probíhající proces urbanizace v této oblasti. Mohlo by to být velmi zajímavé a slibné: moderní platební systémy, které by učinily platby mezi zeměmi BRICS a společnostmi nezávislými na vnějším vměšování.

To vše, krok za krokem, postupně, cihlu po cihle, vytváří novou architekturu. Takto se to bude postupně ubírat. Skákat dopředu je zbytečné a dokonce nebezpečné. Musíme řešit problémy a potíže, jakmile se objeví.

Wang Chuej-ťi (v překladu) :  Děkuji vám, pane prezidente. Jmenuji se Wang Chuej-ťi a mám na starosti Centrum pro Čínu a globalizaci. Řekl jste, že se zúčastníte APEC. Viděli jsme, že jste loni uspořádal velmi úspěšný summit s prezidentem Trumpem a prezidentem Si Ťin-pchingem. Prezident Si Ťin-pching se samozřejmě právě vrátil ze Spojených států, kde také uspořádal velmi úspěšný summit.

Zajímalo by mě, zda je během summitu APEC možný třístranný summit. Jakou roli podle vás bude Čína hrát například v prosazování míru, zaručování míru, udržování míru atd.? Mohla by díky ní být tento summit úspěšný?

Děkuju.

Vladimir Putin:  Nepochybuji o úspěchu summitu. Pokud jde o roli Číny, zaprvé, v čínské filozofii a politickém myšlení se otázky tlaku, natož použití vojenských prostředků k řešení vznikajících problémů, nikdy neobjevují. Čína se vždy snaží řešit vznikající problémy a otázky mírovými prostředky. Vidíme to v čínské politice pod vedením prezidenta Si Ťin-pchinga.

Může Čína nyní hrát roli? Samozřejmě, že může, a to především díky svému rostoucímu ekonomickému a vojenskému potenciálu a touze rozšířit zónu volné spolupráce. Iniciativa prezidenta Si Ťin-pchinga s názvem Pás a stezka je přesně na to zaměřena. Spolupracujeme s Čínou na rozvoji této iniciativy i ruské iniciativy a sladíme naše příslušné iniciativy s ruskými, včetně Velkého euroasijského partnerství. Spolupracujeme a to přináší pozitivní výsledky.

Pokud jde o možné třístranné setkání během summitu APEC – no, i to je pravděpodobně možné, jak jsem již zmínil. Bude to do značné míry záviset na Číně jako hostiteli akce. Ale zopakuju to: setkání jsou vždy užitečná – výměna názorů, vyjasňování pozic. Nejdůležitější je identifikovat otázky, které by mohly tvořit základ tohoto potenciálního třístranného summitu. Hlavní je definovat téma tohoto vyjednávacího procesu.

Ale do značné míry to samozřejmě bude záviset na hostitelích této akce, v tomto případě na předsedovi Si Ťin-pchingovi.

T. Ozhan  (v překladu) :  Pane prezidente! Taha Ozhan, Ankarský institut.

Pokud se podíváme na politiku USA vůči Rusku, vidíme, že ji určuje především Evropa a několik dalších zemí. Stejně tak politiku USA na Blízkém východě po celá desetiletí určuje Izrael.

Právě jste odpověděl na otázku pana Marandiho v kontextu Izraele a Palestiny a palestinské otázky. V současné době máme za sebou útok Izraele na nejméně pět zemí. Vidíme, jak Izrael přímo vyhrožuje ministrům a dalším osobám v souvislosti s Tureckem.

Mluvíme nejen o palestinské otázce; mluvíme spíše o izraelském problému. Jak si představujete, že se tato otázka bude vyvíjet v blízké budoucnosti? Děkuji.

Vladimir Putin:  Chtěl bych vás požádat o upřesnění: izraelský problém, nebo palestinský problém? Nerozuměl jsem vaší otázce.

T. Ozhan:  Řekl jsem, že se jedná o izraelský problém.

Vladimir Putin:  Izraelský problém by měl řešit izraelský lid. Všechny izraelské problémy by měl řešit izraelský lid prostřednictvím demokratických volebních procesů. Pokud vím, v Izraeli se brzy budou konat volby do Knesetu a izraelští voliči se k této otázce pravděpodobně vyjádří.

Ohledně palestinského problému jsem řekl a opakuji: lze jej vyřešit pouze na základě vytvoření plnohodnotného palestinského státu.

Pokud jde o myšlenku, že politiku USA vůči Palestině určuje Izrael, troufám si říct, že je to nepravděpodobné. Znám postoj Turecka k těmto otázkám. Přesto se současné vedení USA řídí především vlastními národními zájmy; o tom, znám prezidenta Trumpa, nepochybuji. Jiná otázka je, kdo koho ovlivňuje, jak a jak jsou tyto zájmy posuzovány atd. Ale to je jiná věc.

Totéž platí pro vliv evropských zemí na politiku USA vůči Rusku. Jsou to samozřejmě spojenci NATO a tak či onak ovlivňují pozici USA. Americká vládnoucí třída má ale své vlastní chápání toho, jak by měly být vztahy strukturovány. Ano, vliv existuje, pravděpodobně existuje, určitě existuje, vždycky existoval. Ale USA se v konečném důsledku řídí svými národními zájmy, zejména za prezidenta Trumpa.

To mimochodem platí i pro vztahy mezi USA a Evropou. Stačí se podívat na ta, řekněme to mírně řečeno, pragmatická rozhodnutí, která USA dělají ve svých ekonomických vztazích s Evropou, že? Vidíme to, chápeme to, víte, o čem mluvím. Takže ano, vliv existuje, ale v první řadě se USA řídí svými vlastními zájmy.

Předtím, za prezidenta Bidena, měla americká vláda podle mého názoru větší vliv na postoj Evropy k Rusku, ale pak se dynamika událostí začala odvíjet podle vlastních zákonů. Nyní samozřejmě hlavní, přední evropské země zaujímají vůči Rusku mnohem agresivnější postoj než Spojené státy. Pokud se USA snaží konflikt ukončit, pak soudě podle všeho mnoho evropských zemí, jak jsem dnes řekl, vzhledem k nepříznivému ekonomickému vývoji v jejich zemích, současnému postavení vládnoucí politické třídy a měnící se náladě v jejich zemích, je nyní možná strůjci agresivního chování vůči Rusku a vytváření dalších krizí mezi Ruskem a Evropou, právě proto, aby ospravedlnily potřebu příprav na válku a mobilizace co největšího počtu příznivců k udržení moci.

Logika je velmi jednoduchá. Jsem si jistý, že to je významná část základu chování evropských zemí vůči Ruské federaci.

Ale říkat, že někdo zvenčí určuje politiku USA tím či oním směrem, je podle mě stále přehnané.

F. Lukjanov:  Vladimire Vladimiroviči, zmínil jste se o národních zájmech a ve svém projevu jste se podrobněji dotkl otázky umělé inteligence. Víme, že se postupně využívá v mnoha oblastech činnosti, včetně armády – to jste zmínil. Umělá inteligence se objevuje i v politice a možná časem bude formulovat národní zájmy přesněji než lidé? Na základě množství dat bylo vypočítáno, co země potřebuje.

Vladimir Putin: Víte, s kolegy jsme o tomto tématu včera diskutovali a dospěli jsme k tomuto závěru. Potenciál umělé inteligence je kolosální a je to nepochybně nástroj, který v nadcházejících letech změní všechny aspekty lidského života. A to vše se vyvíjí tak rychle, že je těžké i předvídat důsledky.

Odborníci nicméně odhadují počet spojení mezi prvky znalostí v umělé inteligenci na pět bilionů, zatímco počet spojení v mozkové kůře, v lidském mozku, která tato spojení zvládají – v mozku, opakuji, se odhaduje na přibližně tisíc bilionů. Rozumíte? Pět bilionů v umělé inteligenci na jedné straně a tisíc bilionů v lidském mozku.

Navíc je spotřeba energie umělé inteligence několikanásobně, desítky a možná i stovky či vícekrát větší než spotřeba lidského mozku. Lidský mozek spotřebuje pouze 20 wattů. A co umělá inteligence? Potřebovali by postavit jaderné elektrárny v blízkosti, využívat vodní elektrárny a tak dále. Plyn, ropa, topný olej – co by nepoužívali?

Umělá inteligence má ale své výhody: disponuje většími aktivními znalostmi a rychleji dosahuje požadovaného výsledku. Proto by umělá inteligence, alespoň dnes, mohla a měla být používána jako nástroj v lidských rukou. A konečná rozhodnutí by jistě měla ležet na lidech. Kombinace lidských schopností a nástroje, jako je umělá inteligence, podle mého názoru přinese největší efekt.

Proto budeme muset neustále komunikovat s lidmi, kteří budou umělou inteligenci používat. Bylo by ale velmi dobré, kdybychom dokázali včas vyvinout pravidla pro používání tohoto mechanismu v zájmu celého lidstva.

F. Lukjanov:  Používáte chatovací místnosti nebo neuronové sítě?

V. Putin:  Využívám služeb Administrativy prezidenta Ruské federace, která zase využívá vše, co lidstvo vymyslelo.

F. Lukjanov:  Je to naprosto neporazitelná síla. Děkuji.

R. Sakwa  (v překladu) :  University of Kent, UK, Richard Sakwa.

Zmínil jste Spojené státy a řekl jste, že určitá kritika byla oprávněná, zároveň jste hovořil o reformách OSN. V současné době po celém světě zuří 45 vojenských konfliktů, takže se zdá, že propast mezi schopností OSN čelit těmto konfliktům a rostoucím chaosem se stále zvětšuje.

Není načase, aby stálí členové Rady bezpečnosti OSN, stejně jako dočasní členové a další, učinili jakési demarše a uspořádali konferenci mimo OSN, aby obešli dlouho diskutovaný blok reformy OSN? Zdá se však, že multipolarita nemůže na tuto otázku poskytnout jedinou odpověď, protože je zapotřebí právní rámec, na kterém se svět dohodne.

Jak se můžeme posunout vpřed, reformovat OSN a zlepšit systém globální správy?

Děkuju.

Vladimir Putin:  Máme známou odpověď, ale bohužel nemám co nového říct. Reforma OSN je možná pouze s širokým konsensem. Lze prozkoumat různá řešení tohoto problému. Ano, mohla by se uspořádat konference. Ale moc se tím nedosáhne, pokud nejprve neidentifikujeme a neshodneme se na oblastech, které by mohly být realizovány.

Slyšel jsem k této záležitosti mnoho různých návrhů. Hlavní je neuniknout pointě. A jaká je pointa, ať se to zdá jakkoli zvláštní? Zaprvé, stálí členové mají právo veta. Je to dobré, nebo špatné? Víte, když se na tom zakladatelé OSN dohodli, předpokládali, že toto právo veta, bez ohledu na to, jak archaické se může zdát, zabrání tomu, aby konflikty mezi hlavními vojenskými mocnostmi eskalaovaly do vyhrocené fáze. Pokud jedna vetovala, je to konec; nelze to provést. Ale pokud se to provede, je to modus vivendi; o to jde. A to dává smysl.

Za druhé. Existují způsoby, jak vynutit rozhodnutí OSN, a to i vojenskými prostředky. Jedinou otázkou je, zda taková rozhodnutí schvaluje a sankcionuje Rada bezpečnosti OSN, a nikoli zda je jednostranně přijímá jedna země nebo skupina zemí, jako tomu bylo v případě Srbska a Jugoslávie. Musíme jednoduše zajistit jejich dodržování.

Proč tedy, promiňte mi mé neslušné vychování, všichni ignorovali tyto principy OSN? Protože nikdo nechtěl brát v úvahu názor Ruska, ani ho neprojednávali v OSN. Věděli, že Rusko bude takové záležitosti se Srbskem vetovat, a tak začali Rusko obcházet. Ale není třeba Rusko obcházet. Musíme toho dosáhnout, bez ohledu na to, jak obtížné to může být; musíme najít řešení společně.

Přesto, jak jsem již řekl, některé aspekty rozhodovacích mechanismů se zdají být archaické. A co je nejdůležitější, musí být zajištěno zastoupení většinových zemí. Mám na mysli Indii, Afriku a další země. To je zřejmé. Indie má 1,5 miliardy obyvatel a rychle se rozvíjející ekonomiku. Tak jak? Proto musíme najít, spolupracovat a najít taková řešení.

Feng Shaolei:  Vážený pane prezidente, jsem velmi rád, že vás opět vidím.

Feng Shaolei sem přišel z čínské Šanghaje.

Moc vám děkuji za vaše dnešní zprávy. Věřím, že historie skutečně neskončila. Historické procesy nesmí být zapomenuty, protože věřím, že existovaly tak inteligentní historické postavy, jak jste zdůraznil, jako Egon Bahr. Myslím si, že je to velmi důležité, a proto, i když se v současné době scházíme ve velmi obtížné, ba až hrozné situaci, nemůžeme si tuto historickou příležitost nechat ujít. Nedávno jsem před čtyřmi týdny četl vaši zprávu na Ekonomickém fóru Dálného východu.

Zajímá mě jeden velmi zajímavý detail. Říkáte, že se během vaší služební cesty přímo před vaším autem náhle objevil tygr a vrtěl ocasem, jen nezmizel. Zdá se mi, že i tygr měl dobrou náladu.

Chci říct, že si myslím, že se společné hraniční předpisy mezi Ruskem a Čínou zlepšují nyní, když se životní prostředí postupně zabezpečuje. Myslím, že i tygři mají možnost se pohybovat tam a zpět.

Dovolte mi položit otázku. Jaký je nejdůležitější obsah a jaké jsou nejvýznamnější trendy v oblasti těžby, rozvoje a objevování ložisek na Dálném východě a v Arktidě, včetně Severní námořní cesty?

Zdá se mi, že pokud to porovnáme s předchozí ruskou strategií a politikou v této oblasti, myslím, že to ukazuje velmi velkou historickou šanci a příležitost pro vzdálené i blízké země, včetně Číny, jak řekl čínský místopředseda vlády pan Ding Xuexiang, že budeme s ruským partnerstvím úžeji spolupracovat.

Rád bych se zeptal, jak hodnotíte ty samé velké, dlouhé historické procesy těžby, rozvoje a objevování na Dálném východě a v Arktidě?

Moc vám děkuji.

Vladimir Putin:  Především bych vás rád přivítal a řekl, jak moc mě těší, že vás vidím. Mám na mysli Šanghaj, partnerské město mého rodného města Petrohradu, s nímž jsme měli, máme a doufám, že budeme mít i nadále zvláštní vztah.

Pokud jde o tygry, víte – pokud jste o tom neslyšeli, můžu vám říct – že se ochraně tygrů věnuji již mnoho let a kdysi jsem byl iniciátorem tzv. Tygřího summitu v Petrohradu, což byla významná mezinárodní konference na toto téma.

A tygr, který vyběhl na silnici před naše auto, běžel napřed a vrtěl ocasem, věděl, že byl pravděpodobně informován o tom, že nehrozí žádná hrozba, protože se podílím na udržování populace tygrů – a výsledky jsou vidět: populace tygrů v Rusku znatelně vzrostla, stejně jako sněžný irbis a některé další vzácné druhy zvířat.

Pokud jde o naši spolupráci a naše úsilí o rozvoj Dálného východu, je cílené a probíhá již mnoho let. To se týká východní Sibiře, Dálného východu a Arktidy. Vytvořili jsme tam efektivní systém, a nutno říci, fungující systém preferencí pro naše i zahraniční podniky, pro naše potenciální současné i budoucí partnery a investory.

Mimochodem, čínské společnosti patří k nejaktivnějším na Dálném východě. Vládní komisi bude nyní předloženo rozhodnutí, které se blíží k pozitivnímu, a to ohledně jednoho z největších ložisek mědi v Rusku, a vlastně i na světě. O tento projekt na Sibiři by mohli mít zájem i čínští investoři.

Pokud jde o Dálný východ, vytvořili jsme, jak jsem řekl, celý systém preferencí a od 1. ledna příštího roku – což je pro nás bezprecedentní krok – slučujeme všechny dříve zavedené mechanismy do jednoho a bude existovat jeden preferenční režim prakticky pro celý Dálný východ: pro přístav Vladivostok, pro tato území a tak dále.

Pro naše občany… Naše hypoteční sazba je nyní, co, 16-17 procent v celé zemi a 2 procenta na Dálném východě. Zažívali jsme vylidňování, lidé odcházeli – zastavili jsme proces vylidňování na Dálném východě. Porodnost ve Vladivostoku je vyšší než celostátní průměr, úroveň příjmů je vyšší než celostátní průměr, a to vytváří velmi dobré, příznivé… Stále tam zbývá mnoho nevyřešených problémů, mnoho. Ale celkově se cíle, které jsme si stanovili, dosahují. A snažíme se směřovat rozvoj ekonomiky Dálného východu v první řadě samozřejmě k řešení problémů s high-tech.

Podporovali jsme naše letecké podniky a ty podniky, které dříve vyráběly výhradně vojenská letadla, nyní vyrábějí i civilní letadla.

Postavili jsme tam jednu z největších loděnic v Rusku, Zvezdu, a ani Sovětský svaz neměl tak velkokapacitní flotilu. Začali jsme tam stavět plynojemy a velké civilní lodě, speciálně pro operace v Arktidě. Víme, že naši čínští přátelé mají o tuto oblast také zájem.

Postavili jsme tam na Dálném východě kosmodrom a ten už je v provozu, probíhají starty. Rozvíjíme tento kosmodrom, vyrostlo vedle něj celé město.

Postavili jsme tam dva velké plynárenské a petrochemické závody a produkty odtud jsou zejména a především velmi žádané na světovém trhu a půjdou primárně na trh Čínské lidové republiky.

Všechno jsme to zkoordinovali, všechno je předem naplánované a propočítané. To může být ku prospěchu jak našich přátel v Číně, tak i našich ruských firem.

Máme mnoho dalších oblastí souvisejících s rozvojem Dálného východu. Ale považuji za klíčové, považuji za nesmírně důležité, rozvíjet intelektuální stránku vysokoškolského vzdělávání. Vybudovali jsme tam novou multidisciplinární federální univerzitu. Budujeme tam pobočku Akademie věd, která se zaměřuje na mořskou biologii. A to vše se může a mělo by stát středem naší společné práce a aktivit.

A konečně, stavíme tam jedno z největších ruských kulturních center, které bude sídlit v pobočkách Ermitáže, Ruského muzea, Velkého divadla a Mariinského divadla z Petrohradu. Jsem si jistý, že to bude velmi atraktivní místo nejen pro obyvatele Dálného východu a východní Sibiře, ale i pro všechny naše sousedy v regionu. I to otevírá dveře ke spolupráci.

Například před pár lety jsem vešel do existujícího divadla – momentálně stavíme další, ale já jsem vešel do existujícího – a jedna baletka se mnou začala mluvit anglicky. Zeptal jsem se: „Odkud jste?“ Odpověděla: „Z USA.“ Zeptal jsem se: „Co tady děláte?“ „Pracuji. Líbí se mi to, úroveň je dobrá, tak jsem sem přišel.“ Můžeme také spolupracovat s našimi čínskými přáteli v muzeích i divadle. Tento druh práce jsme již navázali a už jsem zmínil spolupráci v humanitních vědách. Takže prostor pro aktivity je obrovský.

Pokud jde o využití například Severní námořní trasy, jak jsem dnes již zmínil, čínská kontejnerová loď tudy zkušebním způsobem proplula pro Severní námořní trasu. Jsem si jistý, že navážeme spolupráci a aktivně budeme Severní námořní trasu využívat ve prospěch Ruska a Čínské lidové republiky.

F. Lukjanov:  Vladimire Vladimiroviči, ohledně tygrů – já mám kočky opravdu rád a vím, že na rozdíl od psů vrtění ocasem nemusí být nutně pozitivní reakce, takže měl i tak smíšené pocity.

V. Putin:  Zeptám se příště.

F. Lukjanov:  Rozhodně ano.

Vladimire Vladimiroviči, když už mluvíme o ekonomice, Dálný východ je fantastický. Ale co se týče ekonomiky jako celku, navzdory pozoruhodné odolnosti, kterou jsme prokázali – a ta je skutečně uznávána po celém světě – buďme upřímní, situace se nezlepšuje a mnozí si toho všímají – rostou daně, rostou ceny a zhoršují se obchodní podmínky. Zkrátka vojensko-politická krize nezmizí beze stopy. Co můžeme očekávat?

V. Putin: Když jsem včera hovořil v Dumě, řekl  jsem – obecně a s ohledem na náš formát asi nemá cenu zacházet do detailů [nyní], ale nejdůležitější je, že ruská ekonomika a finanční systém vykazují stabilitu. Makroekonomie je absolutně stabilní.

Ano, existují problémy, existují záležitosti, které musíme řešit. A kde nejsou? Podívejme se na jakýkoli region světa – všechny mají své vlastní problémy. Vezměte si například Evropu, o které mluvíme. Co se tam děje? Ještě nedávno to byly prosperující země. Vezměte si Spolkovou republiku, ta byla považována za bohatou a prosperující zemi. Jaká je tam situace dnes? Státní dluh je 120 procent, v Itálii je to 140 procent. Rozpočtový deficit je 3 procenta nebo více, někde kolem 3,8–4 procent nebo více, a v USA je to myslím přes 5 procent, pod 6, 5,8 nebo tak něco, to je rozpočtový deficit, to je dluh. A náš dluh v Ruské federaci, dámy a pánové, je 17 procent. V Itálii je to 140 a náš státní dluh je 17 procent. Letošní rozpočtový deficit je kolem 3 procent, příští rok to bude určitě 2 procenta.

Ano, měli jsme problémy s inflací; „roztočili“ jsme ekonomiku, přehřáli ji. Ale úmyslně jsme se rozhodli ji ochladit, úmyslně jsme to dělali s vědomím, že by to vedlo k… No, kdyby centrální banka zvýšila klíčovou sazbu, je jasné, že by to vedlo ke snížení investic; to všichni chápali. No ano, to vedlo k těm důsledkům. Hlavní je ekonomiku nepřechladit; všichni o tom mluví, všichni se s centrální bankou hádají. Je to diskutabilní a tato diskuse je užitečná. Ale přesto jsme měli dvoucifernou inflaci: loni 10,5 procenta a letos něco málo přes 6 procent, skoro polovina, chápete? Je to výsledek? Ano, to je výsledek. Pozitivní? Samozřejmě. To znamená, že tu máme své potíže, ale překonáváme je. A makroekonomické ukazatele naznačují, že naše ekonomika je zdravá, finanční systém a ekonomické instituce fungují spolehlivě.

F. Lukjanov:  Děkuji mnohokrát. Prosím, Godwine Gondeho.

V. Putin:  Mimochodem, promiňte, hlavní sektory ekonomiky – ano, se všemi těmi obtížemi existují a fungují. A v Evropě je například automobilový průmysl, kde je? Je tam hluboká krize. Kde je evropský automobilový průmysl? Tam se zavírají továrny. Brzy budeme všichni jezdit v čínských autech. Jestli je to dobré nebo špatné, nevím, ale levná a kvalitní. Říká se, že výroba v Číně je předimenzovaná. Ale co znamená „předimenzovaná“? Pokud si ji trh vezme a koupí? Tak si vyrábějte vlastní auta levněji a lépe. Všichni nám vždycky říkali, vždycky nás učili: trh určuje všechno, trh všechno umístí na své místo. Teď, když všechno umístil na své místo, kupte si to – levně a vesele a kvalitní. [Evropský] automobilový průmysl je v těžké situaci, hutní a související průmysl je v těžké situaci, chemický a farmaceutický průmysl je v těžké situaci a všechno, co s nimi souvisí.

Ano, máme své vlastní potíže, ale nemáme stejné problémy jako eurozóna. Už jsem mluvil o stavu financí.

Takže ano, existují potíže, vidíme je a překonáme je.

F. Lukjanov:  Nebudeme všichni jezdit v čínských autech?

V. Putin:  Už teď jezdíme čínskými auty.

F. Lukjanov:  Ale ne všichni.

Vladimir Putin:  Ano, stejně jako zbytek světa. Ale na rozdíl od zbytku takzvaného civilizovaného světa se neuchylujeme k administrativním omezením a sankcím. Vyjednáváme. S našimi čínskými přáteli hledáme způsoby, jak zvýšit jejich dovoz na náš trh. Totéž děláme s našimi indickými přáteli. A víte, co je zajímavé? Vidíme výsledky, vidíme dopad. Například podíl ruského průmyslového zboží na čínském trhu neustále roste. Takže naši čínští přátelé jsou vstřícní, hledají tyto příležitosti a nacházejí je. Snažíme se o totéž s Indií. Když probíhá pozitivní dialog a je touha najít řešení, vždycky uspějeme.

G. Gonde  (v překladu) :  Děkuji vám, pane prezidente.

Jmenuji se Godwin a pocházím z Tanzanie.

Afrika a Rusko mají dlouhodobý vztah s probíhající dynamikou. Plánujete s Afrikou prozkoumat nějaké nové oblasti spolupráce? Děkuji.

V. Putin:  Víte, moderní svět se vyvíjí tak rychle, že se neustále objevují nové příležitosti, a to i v Africe.

Ale nejdůležitější věc, kterou bych rád zdůraznil, a o které jsme s kolegy diskutovali, je, že Afrika je velmi slibný kontinent. Má velmi mladou populaci a tato populace neustále roste. A všechny africké země se jistě budou snažit zajistit, aby tato rostoucí mladá populace zlepšila svou životní úroveň. To samozřejmě vytváří podmínky pro investice a spolupráci.

A chci říct to nejdůležitější – to, o čem jsme s kolegy včera diskutovali: chceme pracovat, pracujeme a budeme s Afrikou spolupracovat, ale ne tak, jak to dělali kolonizátoři – abychom Africe vydělali peníze nebo něco ukradli, ale abychom se společně rozvíjeli.

Samozřejmě existují směry a o tom budeme diskutovat na nadcházejícím summitu Rusko-Afrika.

R. Koeppel (v překladu) :  Děkuji mnohokrát. Jmenuji se Roger Koeppel a pocházím ze Švýcarska. Mám na starosti redakci Die Weoltwoche, nejneutrálnějších novin.

Jsem moc rád, že jste zmínil Egona Bahra. Měl jsem možnost ho pozvat; pozval jsem ho do Curychu před několika lety. Diskutovali jsme o možnosti, že by Německo mohlo sloužit jako most mezi Západem a Východem.

Moje otázka zní takto. Zaprvé, jak vnímáte Švýcarsko v současnosti? Proč jste potrestal jednu z našich skvělých společností, Nestlé, která se postavila navzdory četným výzvám z Evropy, abychom opustili Rusko, a přesto jsme tu i přes kritiku zůstali?

Jakou radu byste obecně dal malým zemím, jak přežít v těchto velmi obtížných globálních podmínkách, kde spolu soupeří velké mocnosti?

A nakonec velké poděkování Rusku. Významně jste přispěl k Vídeňskému kongresu v roce 1815, který prokázal neutralitu Švýcarska. Moc vám děkuji.

Vladimir Putin:  Víte, co se týče Nestlé, my nikoho vůbec netrestáme; my prostě reagujeme na kroky, které byly proti nám podniknuty. Myslím – už si nepamatuji podrobnosti, nevím – ale myslím, že o to jde. Byla učiněna určitá rozhodnutí ohledně Ruské federace a Ruská federace reaguje odpovídajícím způsobem, nic víc. My na nikoho neútočíme a nikomu nic nebereme.

Ohledně… Mimochodem, zajímalo by mě vaše hodnocení – říkal jste, že jste pozval Egona Bahra; zajímá mě vaše hodnocení této politické osobnosti. Pokud byste mohl doslova říct pár slov, podělit se o ně, udělejte to prosím. Neznal jsem ho.

R. Koeppel:  No, byl to velmi působivý muž. Setkali jsme se v ústředí Sociálnědemokratické strany Německa v Berlíně. Měl ohromující vizi. Po dvou monstrózních světových válkách se Německo, které si po druhé světové válce udržovalo západní politiku, muselo obrátit k Východu.

Byl to opravdový realista; nebyl ponořen do takzvaného moralizování nebo morálního imperialismu, který je dnes v Evropě tak rozšířený. Zaujala mě jeho veselá osobnost, inteligence a smysl pro humor. Byl prakticky orientovaný. Věřil, že Evropa, hřbitov bývalých říší, by mohla být kontinentem míru a propojení, že Evropa by mohla sjednotit tyto dvě velmoci – Spojené státy a Rusko.

Věřím, že i Švýcarsko může hrát roli v naplnění vize velkého Egona Bahra. Myslím, že je to dobrý výchozí bod, jak jste řekl, pane prezidente. Musíme být odvážnější, více jako Egon Bahr. A budu vás podporovat ve veškerém vašem úsilí o návrat k „egonbarismu“, zejména v Německu. Myslím, že potřebují pomoc a vzdělávání, aby si pamatovali Egona Bahra.

Děkuju.

V. Putin:  Děkuji mnohokrát za tuto charakteristiku. Jen to doplňuje můj názor na něj, který je, jak jsem již uvedl, založen výhradně na archivních dokumentech, které jsem si přečetl.

A dodal jste něco velmi důležitého – o morálním imperialismu a Evropě jako hřbitově impéria. Možná proto chce mnoho lidí v Evropě dále ničit Ruské impérium, které již neexistuje? Ale zjevně o tom nevědí. Chci, aby si to všichni uvědomovali.

A co se týče malých zemí a Švýcarska, jakou radu jim mohu dát? Víte, jsem daleko od toho, abych dával rady. Nezáleží na velikosti země, ale na vládnoucí třídě, která rozhoduje. Jde o to, jak je zodpovědná za zájmy svého vlastního lidu a jak je schopna prosazovat nezávislou, suverénní politiku. Takže pod vnějším tlakem připravili Švýcarsko o jednu z jeho hlavních výhod v globálním finančním systému – v podstatě zrušili bankovní tajemství. A tím to skončilo, Švýcarsko přes noc přestalo být atraktivním centrem globálního bankovního systému.

Nebo mluvíte o neutralitě? My neutralitu jistě vítáme. Ale pokud by tomu tak bylo, pak by se Švýcarsko mělo zcela vyhnout jakýmkoli sankcím vůči Rusku. Neutralita není jen o slovech, je to o činech. Proč by ji Švýcarsko potřebovalo? Co z toho Švýcarsko získalo? Nic. Nic, prostě ztratilo svůj status, to je vše. Proto to není rada, ale výzva: bojujte za svou suverenitu, nezávislost a skutečnou neutralitu. Věřím, že každý, kdo se takové skutečné neutrality drží, z toho bude jen profitovat. Totéž platí pro ty země, které mohou využít skutečně neutrálního statusu určitých zemí k tomu, aby tyto platformy využívaly k hledání dohod o řešení akutních mezinárodních a mezistátních konfliktů.

F. Lukjanov:  Vladimire Vladimiroviči, je neutrální status Ukrajiny stále jedním z našich cílů?

V. Putin:  Ano, protože když Ukrajina získala nezávislost, přijala prohlášení – rád bych vám to připomněl – protože nezávislost získala na základě tohoto prohlášení. V prohlášení se uvádí, že je neutrálním státem. Ale my jsme vždy, od prvních kroků budování postsovětského prostoru a nového Ruska, vycházeli z předpokladu, že Ukrajina je neutrální stát. A pak najednou do ústavy přidali požadavek a cíl: vstup do NATO. Ale to je úplně jiný příběh, mimo jiné i pro bezpečnost Ruské federace. A to je také jedna z příčin konfliktu, který trvá dodnes.

Mimochodem, situace podél linie kontaktu se rychle vyvíjí. Jen v září Rusko zajistilo 1 301 kilometrů čtverečních. To je 2,5krát více než v předchozích měsících. A tempo přesunů vojsk se zrychluje.

Ale samozřejmě bychom rádi viděli, jak tohle všechno skončilo co nejrychleji, a to prostřednictvím mírových jednání. Jen musíme přestat vinit Rusko z naší neochoty k těmto jednáním a na základě reality, která se odehrává v terénu, činit zodpovědná rozhodnutí – jak na samotné Ukrajině, tak i u jejích sponzorů na Západě, a to především dnes samozřejmě v Evropě.

R. Sanchez  (v překladu) :  Děkuji vám, pane prezidente. Chci vám upřímně poděkovat za to, co máte; nedostává se vám dostatečného uznání [za pozvání médií]. Jsem americký novinář, i když v současné době pracuji v Rusku. Zřídka mám příležitost promluvit; obvykle slovo dostanou CNN a BBC; dříve jsem tam pracoval.

Jen bych si přál, aby i někteří další západní vůdci udělali totéž a dali svým ruským kolegům a reportérům v USA, kteří mají zákaz účasti na tiskových konferencích, příležitost klást otázky. Takže vám patří poklona a děkuji, že to děláte. Děláte víc než vůdci v jiných částech světa, a přesto jste stále kritizováni.

Otázka zní takto. Právě jste o tom mluvil, jen mě to zajímá. Mluvil jste o Minských dohodách – byl jste připraven uzavřít dohodu. Mluvil jste o Istanbulu – byl jste připraven uzavřít dohodu. Mluvil jste o Anchorage – myslím, že jste už měli dohodu nebo kompromis, který jste byl téměř připraven přijmout.

Ve všech těchto případech se zdá, že vám bylo odepřeno. V té době se samozřejmě dalo říci, že válka nebo konflikt na Ukrajině byl v podstatě remízou nebo patovou situací. Ale nyní je situace jiná. Jak jste řekl, 2,5krát více území než v předchozích měsících. Většina vojenských expertů, ne Vladimir Putin, většina vojenských expertů říká, že Rusko v současné době válku vyhrává.

Takže moje otázka zní takto. V podstatě mě to prostě napadá, vzhledem k této situaci, vzhledem k tomu, kolikrát jste byli odmítnuti, vzhledem k tomu, co se v konfliktu děje, proč chcete vyjednávat?

V. Putin:  Po této otázce není třeba odpovídat. (Smích.) Vzhledem k přehnané naivitě a víře v budoucnost, která je v ruské politické sféře tradiční.

Ale vážně, podívejte se na tohle. Mimochodem, zmínil jste se, že CNN vám vždycky dává možnost klást otázky. Myslím, že se v USA něco změnilo; CNN vám už nedává možnost klást otázky, myslím. No, do toho nám nic není, je to vaše věc a my se do toho nevměšujeme.

Pokud jde o Minské dohody, ty byly skutečně obtížné pro naše partnery a pro Ukrajinu – to je pravda. Řeknu vám to teď, nebudu zacházet do detailů, ale řeknu vám hlavní bod. Podstata některých ustanovení byla, že pokud Ukrajina vstoupí do NATO, pak jihovýchodní Ukrajina v podstatě má právo se odtrhnout od Ukrajiny. Je to velmi hrubé, ale to bylo podstatné. Je tam článek 9 a nějaké další věci. Nebudu se do toho teď pouštět, trvalo by to dlouho. Ale zřejmě právě tohle se nelíbilo jak ukrajinskému vedení, které se nakonec dostalo k moci pučem, tak jeho západním sponzorům. A tak si unesli celé Minské dohody. Navíc přední evropští politici otevřeně prohlásili, že nemají v úmyslu Minské dohody implementovat. I když si myslím, že ve skutečnosti alespoň některé z nich – i když paní Merkelová řekla: „Neměli jsme v úmyslu“, stále se mi zdá, že doufala, že nasměruje kurz k mírovému procesu. Nebudu teď zacházet do detailů, není to důležité. Důležité je, že je [Minské dohody] nikdo neimplementoval.

V Istanbulu jsme dosáhli dohody, opravdu jsme dosáhli dohody. Už jsem říkal, že to není jen tak vymyšlené. Je tam podpis šéfa ukrajinského vyjednávacího týmu; on tyto dohody parafoval. Takže celkově s tím Ukrajina byla spokojená. Mohli jsme probrat i nějaké další detaily, ale celkově to znamená, že to bylo v pořádku, pokud to podepsal. Neudělal to sám; pravděpodobně to udělal všechno po dohodě a se souhlasem šéfa režimu. Ale i od toho se na návrh našich západních partnerů upustilo. Pak tentýž vůdce, který vedl vyjednávací tým v Istanbulu, řekl, a řekl to na tiskové konferenci: „Johnson, bývalý britský premiér, přišel a od toho nás odmluvil.“ Dobře, odmluvil nás. A co víc, řekl, že „kdybychom se tehdy dohodli, válka by už byla pryč.“

A teď k Anchorage. Dostali jsme určité návrhy a já jsem řekl: „Musíme o tom přemýšlet.“ Pak jsem přijel do Anchorage a řekl, že s americkými návrhy souhlasíme. V Anchorage jsme nediskutovali o našich návrzích, ale o amerických návrzích. A já jsem přijel říct, že souhlasíme. Ale teď Američané řekli, že o tom musíme přemýšlet. No, samozřejmě je to vážná věc a my na ničem netrváme.

A teď k tomu, na co jste se právě ptal. Řeknu něco nenápadného, ​​něco, co jsem možná nikdy veřejně neřekl. Slyšíme: „Vyhráváte válku, už jste udělal to a to. Možná to stačí?“ Nejde ani o kus země. V Doněcké lidové republice zůstává pod ukrajinskou kontrolou přibližně 11 procent. A to, co řeknu dál, je důležité. Na vysoké ukrajinské úrovni říkají, že si zbývajících 11 procent území DLR udrží osmnáct měsíců. V Evropě říkají, že Ukrajina si udrží dva roky. Věříme, že se to stane mnohem dříve, vzhledem k tempu postupu našich vojsk, které jsem právě zmínil – zrychlujícímu se tempu, chci zdůraznit. Moje otázka zní: Pokud je ztráta těchto území nevyhnutelná, má smysl se jich držet? Obětovat lidi, jejich bezpečnost a jejich životy.

Říkají nám: „Co potřebujete? Už vyhráváte, to stačí.“ Nejde o tento kus území. Jde o lidi. Jde o to, že musíme vytvořit podmínky ne pro příměří, ale pro trvalý mír s dlouhou historickou perspektivou. Potřebujeme bezpečnostní záruky nejen pro druhou stranu, s čímž souhlasíme, a je tam mnoho návrhů, včetně těch, které předložil prezident Trump, což jsou pro nás obtížná rozhodnutí. Ale celkově chápeme, že se ubíráme správným směrem.

Pokud tato strana spolu se svými západními sponzory – jejichž peníze, jak všichni vědí, neustále kradou, ale přesto s tím souhlasí, aby donutila Ukrajinu bojovat s námi – pokud souhlasí s podmínkami, které jsou přijatelné i pro Rusko, pak by asi bylo lepší tyto těžké události zastavit, vyhnout se dalším ztrátám na obou stranách a dosáhnout dohod v humanitárních otázkách, včetně ruského jazyka a dalších, mimochodem i v postoji k pravoslavné církvi. Mezinárodní společenství mlčí, a přesto se s církví dějí hrozné věci: kněží jsou zabíjeni, lidé jsou vyhazováni z kostelů, kostely jsou zabírány. Je ticho, jako by se nic nedělo. A proč? Protože toho využívají i západní sponzoři, v tomto případě evropští, k řešení otázky konečného oddělení území i lidí od Ruska a k vytvoření podmínek, které znemožní soužití, mírové soužití, v budoucnu.

Všechny tyto prvky musí být vyloučeny a my jsme připraveni tato jednání zahájit a co nejrychleji je dokončit, ale samozřejmě za podmínek, které jsou přijatelné pro Ruskou federaci, pro náš lid, pro lid Ruska.

Ale zdá se, že na té straně prostě není chuť tyto nepřátelské akce pozastavit. Předkládali návrhy na obnovení… Nebyli jsme to my, kdo pozastavil proces vyjednávání; to udělala ukrajinská strana, ale teď, v poslední době, vzhledem k situaci na bojišti, předkládali žádost o obnovení procesu vyjednávání. Řekli jsme: dobře, až po volbách do Státní dumy. Volby jsou 20. září – my jsme připraveni zahájit proces vyjednávání i 21.

Ale co udělali? Sami volby nekonají a snažili se je narušit: od 19. do 20. září se pokusili prolomit protivzdušnou obranu Moskvy. Proti Moskvě bylo vypuštěno přes 1600 dronů a volební místnosti v dalších regionech Ruské federace byly nadále zasahovány. Během volební kampaně a probíhajících ukrajinských úderů na volební místnosti bylo zabito šest lidí – členů volebních komisí – včetně jednoho předsedy volební komise. Údery byly záměrně zaměřeny na jejich domy. Ani nebudu zmiňovat, kolik jich bylo zraněno. A navzdory těmto hrozbám se naši lidé postavili do front, aby volili.

Myslím, že to je jeden z prvků celkového chybného odhadu těch, kteří eskalovali boje až do bodu války. Koneckonců si mysleli, že se naše společnost rozpadne, ekonomika se zhroutí, finanční systém se zhroutí, ale narazili na něco, co nečekali – konsolidaci a odvahu ruské společnosti, stabilitu finančního systému a ruské ekonomiky.

Chybovat může každý, ale jen idiot by na nich trval. Pokud vidí, že udělal chybu, musí nějakým způsobem změnit svůj přístup.

Jsme připraveni na mírová jednání, ale, opakuji ještě jednou, s ohledem na národní zájmy Ruska a ruského lidu.

F. Lukjanov:  Vladimire Vladimiroviči, když uděláme chyby, jsme také připraveni změnit své přístupy?

V. Putin:  Ano. A my se samozřejmě měníme, měníme se. Už jsem říkal, že americká strana nám nabídla cestu z krize a my jsme zpočátku řekli: ne, musíme o tom přemýšlet. A pak jsem přijel do Anchorage a změnil jsem svůj postoj, řekl: „Souhlasím.“ Měníme se.

F. Lukjanov:  Vladimire Vladimiroviči, pracujeme už přes tři hodiny. Jak se máte?

V. Putin:  Je čas jít domů, samozřejmě. (Smích.)

F. Lukjanov:  Rozumím.

Pak bych se vás, pokud je to možné, rád zeptal ještě na jednu otázku.

Ve svém projevu jste zmínil historická území a roli historie obecně a toto téma se v naší konverzaci opakovaně objevovalo. Často o tom diskutujete se zahraničními partnery i v našem ruském kontextu.

Dějiny jsou obrovský vesmír, v němž lze obecně vzato najít cokoli, dokonce i ve vztahu k jediné zemi. Odvolávat se na ně je kluzká půda, protože někdy je to jedna věc, někdy druhá; někdo k jedné věci, někdo k druhé. A přesto bohužel může existovat více než jeden nebo dva konflikty, jako byl ten na Ukrajině. Mluvíte o změně přístupů. Možná je třeba upravit i tento přístup? Neměli bychom se v každém politickém konfliktu odvolávat na historii?

V. Putin:  Nejde o historii. Jde samozřejmě především o dnešek. A když my – a já odkazuji na určité události dneška k historii – na tom jistě záleží. Ale pro nás je důležitější to, co se děje dnes. A když jsem mluvil o útlaku církve na Ukrajině, když jsem řekl – v žádné zemi na světě nebyl zakázán jazyk, ale na Ukrajině je zakázána ruština. Rusové, kteří osídlili toto území, včetně oblasti Černého moře, jsou tam prohlášeni za „netitulární národ“. To nás znepokojuje, na tom zakládáme naši argumentaci.

A pokud historické události nějakým způsobem formují současnou situaci tak, že musíme reagovat, samozřejmě si vzpomeneme, co se stalo a jak k současné situaci došlo. Ale nejdříve se zabýváme tím, co se děje dnes – a v první řadě lidmi.

F. Lukjanov:  Vladimire Vladimiroviči, Valdajský klub má samozřejmě neuvěřitelnou výsadu se s vámi pravidelně setkávat a nejen se v daném okamžiku dozvídat váš názor, ale také skrze něj vidět proměnu samotné historie, která nás obklopuje.

Jsme vám velmi vděční a doufáme, že tato tradice bude pokračovat. Moc vám děkujeme.

Vladimir Putin:  Chtěl bych poděkovat přednášejícímu – Fjodore, mnohokrát vám děkuji – a všem našim kolegům, kteří navzdory všem dnešním výzvám stále projevují zájem o události odehrávající se v naší zemi a jejím okolí a o vše, co s tím souvisí.

Chci vyjádřit naději, že všechny naše diskuse jsou smysluplné. To, o čem diskutujeme, je slyšet nejen v naší zemi nebo ve vaší, ale i v dalších zemích, zejména v těch, které tak či onak ovlivňují vývoj situace.

A zvláštní slovo poděkování těm, kteří jsou v této místnosti. Proč? Protože tito lidé jsou většinou odborníci, kteří se tak či onak zajímají o naši zemi, o Rusko. To je pro nás obzvláště potěšující, je to pro nás zvláštní privilegium. Je skvělé, že jste tady, a moc vám děkujeme za tento zájem o Ruskou federaci. Jsme vám vždy k dispozici, vždy připraveni s vámi jednat a doufáme, že tento zájem neopadne, ale bude jen růst. Dovolte mi, abych vám popřál mnoho úspěchů.

Moc děkuji. Zdroj projevu kremlin.ru oficiální www ruského prezidenta.