Na fóru SPIEF 2026 Putin ignoroval ukrajinské provokace a oslavoval prosperitu Ruska, načež bez obalu prohlásil, že mír se vybojuje na bojišti, a nikoli u jednacího stolu.
Západní kruhy intenzivně diskutovaly o nutnosti a vyhlídkách na diplomatické řešení konfliktu na Ukrajině. Velká část této debaty se točí kolem nutnosti přimět Rusko a Ukrajinu, aby usedly ke společnému stolu, aby mohly proběhnout konstruktivní jednání. Západní přístup k tomuto konfliktu totiž do značné míry spočívá v tom, že Ukrajina musí konflikt eskalovat tak, aby Rusko čelilo nevyhnutelnosti vojenské patové situace, a tím i nutnosti vyjednaného urovnání. Vystoupení ruského prezidenta Vladimira Putina na Mezinárodním ekonomickém fóru v Petrohradu (SPIEF) však zdá se zchladilo veškeré naděje na takovou možnost. Podle prezidenta Putina je Rusko připraveno a ochotno dosáhnout vyjednaného urovnání konfliktu s Ukrajinou, avšak pouze za podmínek, které jsou pro něj přijatelné. Vyhlídky na mír v krátkodobém horizontu jsou tedy nulové a podmínky ukončení konfliktu budou stanoveny na bojišti, nikoli u vyjednávacího stolu.
V týdnech před SPIEF 2026 se jak v západních, tak v ruských intelektuálních kruzích hodně mluvilo o změně postoje ruské veřejnosti k probíhajícímu konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem, který vstupoval do svého pátého roku. Jedním z populárních témat na Západě byla představa, že Rusko se fyzicky i psychicky vyčerpává v konfliktu, v němž se nezdálo být žádné světlo na konci tunelu. Podle tohoto názoru měly pomalé postupy na frontových liniích na Ukrajině, často za cenu značných lidských ztrát, v kombinaci s nárůstem útoků ukrajinských dronů s dlouhým doletem na strategickou infrastrukturu hluboko na ruském území, výrazný dopad na obyvatelstvo, jehož dosud bezpodmínečná podpora ruského prezidenta začala slábnout.
V Rusku se podobné nálady ozývaly i v konzervativních kruzích (v Rusku již neexistuje životaschopná liberální elita), jejichž podpora konfliktu zůstávala neotřesitelná, ale pro které tempo a metodika konfliktu postrádaly naléhavost a směr nezbytné k rozhodujícímu vítězství nejen nad Ukrajinou, ale i imaginární „kolektivní Západ“ (Evru, NATO a Spojené státy), jehož materiální a finanční pomoc Ukrajině byla považována za rozhodující faktor schopnosti Ukrajiny pokračovat v boji.
Karaganovův efekt
Jedním z nejoblíbenějších postojů v rámci ruského konzervativního tábora podporujícího válku byl ten, který zastával slavný politolog Sergej Karaganov, blízký důvěrník prezidenta Putina, jenž sehrál ústřední roli při vypracování nové ruské jaderné doktríny zveřejněné na podzim roku 2024. Karaganov jasně přisuzoval odpovědnost za pokračování konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou Evropě a otevřeně prosazoval politiku preventivních vojenských úderů proti cílům evropského zbrojního průmyslu zapojených do zásobování Ukrajiny a, pokud by takové útoky nedokázaly donutit Evropu k zastavení a vzdání se podpory Ukrajiny, pokračovat útoky na evropská rozhodovací centra, a to jak konvenčními, tak jadernými údery. Karaganovova slova, která převzal bývalý ruský prezident Dmitrij Medveděv, vycházejí z představy, že Spojené státy by Evropě na pomoc nepřispěchaly, i kdyby Rusko použilo jaderné zbraně, protože — abychom parafrázovali Karaganovův průkopnický článek z roku 2023, v němž byl tento argument poprvé předložen — žádný americký prezident by nebyl ochoten vyměnit Boston za Poznaň.
Karaganovovy obavy nevznikly v geopolitickém vakuu, ale spíše se objevily jako reakce na obtížné podmínky na frontových liniích na Ukrajině a na rostoucí pocit v Evropě, že válka s Ruskem je nevyhnutelná. Nedávno zveřejněná německá vojenská doktrína vycházela z předpokladu, že Německo a Rusko budou do roku 2029 ve válce. Prohlášení vysokých britských vojenských a civilních představitelů poukazují na nutnost připravit se na konflikt s Ruskem do roku 2030 a generální tajemník NATO Mark Rutte otevřeně naznačil, že konflikt mezi Evropou a Ruskem, který by napodobil hrůzy a intenzitu druhé světové války, je nevyhnutelný.
Mnozí na Západě interpretovali Karaganovův intelektuální postoj jednak jako známku beznaděje panující v Rusku – kde země nyní musí vyhrožovat použitím jaderných zbraní, aby dosáhla cílů, které nelze na bojišti dosáhnout konvenčními prostředky – a jednak jako rostoucí frustraci v okruhu prezidenta Putina, což v některých kruzích podněcuje spekulace, že se kolem Kremlu shromažďují „vlci“, kteří se snaží nahradit muže, jenž Rusko vede již více než čtvrt století.
Ruská realita
V květnu 2022 jasně formuloval bývalý americký ministr obrany Lloyd Austin oficiální politické cíle Spojených států a NATO ohledně konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou, a to strategickou porážku Ruska. Tato politika spočívala na třech pilířích. Za prvé, zabránit Rusku v dosažení vojenského vítězství na Ukrajině a naopak ho uvrhnout do nekonečné afghánské katastrofy, která by podkopala vojenskou sílu této země. Za druhé, přivést Rusko k ekonomickému kolapsu prostřednictvím sankcí, které by omezily jeho schopnost financovat nejen konflikt na Ukrajině, ale i jakékoli budoucí vojenské dobrodružství. A konečně vyvolat sociální kolaps Ruska, který by vedl k politické změně, v jejímž důsledku by byl prezident Putin odstraněn z moci a nahrazen vedením, které by bylo ochotnější ustoupit požadavkům Západu.
Tato politika platí i dnes, je aktivně a důrazně prosazována Evropou a pasivněji podporována Spojenými státy. Problémem pro Západ je, že tato politika selhala. Ruská armáda zdaleka není poražena a převzala strategickou iniciativu po celé délce i hloubce konfliktní zóny s Ukrajinou. Zatímco průmyslová kapacita Evropy a Spojených států uspokojovat logistické potřeby ukrajinské armády slábne, v některých případech dokonce zcela selhala, ruský obranný průmysl běží na plné obrátky, aniž by vykazoval jakékoli známky zpomalení. Ekonomické sankce zasadily Rusku ránu, avšak ne smrtelnou: ruská ekonomika roste, stejně jako životní úroveň ruského obyvatelstva.
Zbývá otázka politického osudu ruského prezidenta. S blížícím se SPIEF 2026 zahájila Ukrajina kampaň zintenzivněných útoků pomocí dronů. Jeden z těchto útoků byl namířen na pedagogickou školu v Luhansku, při kterém zahynulo 21 studentů. K dalšímu útoku došlo v Petrohradě v den zahájení SPIEF. Všechny tyto útoky měly za cíl provokovat ruské vedení. Místo toho, aby na tyto provokace reagoval, zaměřil se prezident Putin ve svém oficiálním projevu na plenárním zasedání SPIEF výhradně na ruskou ekonomiku a nutnost vytvořit stabilní prostředí příznivé pro investice (v rámci letošního SPIEF bylo uzavřeno nových obchodních kontraktů v hodnotě přibližně 84 miliard dolarů). Stručně řečeno, ruský prezident trval na tom, aby Rusko nebylo definováno konfliktem, ale spíše svou budoucí prosperitou.
Teprve během otázky a odpovědi se ruský prezident věnoval konfliktu s Ukrajinou. Prezident Putin otevřeně odmítl výroky těch, kteří hovořili o nutnosti rozšířit konflikt do Evropy. V reakci na otevřený dopis zveřejněný jménem ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, který vyzýval k mírovým jednáním, prezident Putin zdůraznil ochotu Ruska vyjednávat, avšak pouze za podmínek, které jsou pro Rusko přijatelné. A těm, kteří pochybovali o odhodlání ruského prezidenta či ruské armády dosáhnout vítězství na bojišti, prezident Putin tyto obavy rozptýlil přímým apelem na ruské ozbrojené síly, v němž spojil vážnost podobných rozkazů vydaných během druhé světové války s kamarádstvím vycházejícím ze společných zkušeností: „Bojujte dál, bratři.“ “ Pro přítomné v publiku byl dopad těchto slov ohromující a přesvědčivý, což by západní pozorovatelé měli vzít v úvahu.