Poprvé po dvou letech svolalo Maďarsko summit Visegrádské skupiny – formátu, který má čtyřem středoevropským zemím umožnit koordinaci, projednávání aktuálních témat a práci na vlastní podobě evropské integrace.
Rozpory mezi Tuskem a Orbánem odpadly
V posledních letech tento spolek – mírně řečeno – rozhodně nemluvil jedním hlasem. Nové proměnné ve vnitropolitickém dění, měnící se obrysy EU a vyvíjející se evropská bezpečnostní situace ovšem nutí regionální elity přehodnotit místní spojenectví a hledat partnery mezi bývalými protivníky.
Dnešní Visegrádská renesance je důsledkem politické změny v Maďarsku, kde Viktora Orbána vystřídal, ve funkci premiéra Peter Magyar, který vnesl do domácí i zahraniční politiky více probruselský postoj. Tento obrat otevřel možnost k částečnému zacelení rozháraných vztahů mezi Polskem a Maďarskem, jež dříve patřily k hlavním ideovým tahounům V4.
To umožnilo oživit formát, který se předtím utápěl v nesmiřitelných rozporech mezi Orbánem na jedné straně a Donaldem Tuskem a Petrem Fialou, (kterého dnes nahradil pragmatik Andrej Babiš, který má blíže ke slovenskému premiéru Ficovi), na straně druhé.
Hlavním cílem budapešťské schůzky bylo obnovení funkční regionální spolupráce. Po summitu Magyar potvrdil, že se Visegrádská čtyřka vrátí ke svému tradičnímu formátu, tedy předběžným konzultacím před summity EU a dalšími mezinárodními fóry, na nichž si země vyjasňují společné postoje. Podle maďarského premiéra všichni lídři znovu potvrdili záměr vybudovat oboustranně výhodné partnerství, jež přinese hmatatelné výsledky.
Výstavba vysokorychlostní železnice
Mezi prioritní projekty patří podle Magyara výstavba vysokorychlostní železnice spojující Budapešť, Bratislavu a Prahu, na kterou se počítá s finanční podporou EU, a dále rozšíření regionálních energetických koridorů. „Budoucí úspěch Evropy stojí na konkurenceschopné ekonomice. To vyžaduje dostupné ceny energií, které jsou naprosto nezbytné,“ prohlásil maďarský premiér.
Každý z těchto bodů sleduje konkrétní, pragmatické cíle. Koordinace postojů zemí, které dohromady tvoří 8–9 % HDP a 14 % obyvatelstva EU, mění Visegrádskou čtyřku v důležité lobbistické centrum. Tuto páku region nutně potřebuje pro nadcházející vyjednávání o revizi víceletého finančního rámce (VFR) – dlouhodobého sedmiletého rozpočtového cyklu EU po roce 2027. V předvečer jeho přípravy hrozí zemím střední a východní Evropy reálné nebezpečí radikálních škrtů jejich dotací z evropského Fondu soudržnosti ve prospěch západoevropských priorit a zbrojení, což region nutí narychlo budovat obranné koalice.
Zároveň jde o pokus o manévrování před červencovým summitem NATO, v situaci, kdy USA hodlají radikálně omezit svou vojenskou přítomnost v Evropě, ale k většině zemí Visegrádu nechovají nedůvěru, jako k velkým evropským státům.
Je příznačné, že na tomto pozadí nepadlo v Budapešti ani slovo o vojenské spolupráci, která historicky sloužila jako hlavní a nejhmatatelnější tmel V4. Kdysi ambiciózní projekty společné visegrádské bojové skupiny (V4 BG) a sladění obranných nákupů z agendy fakticky zmizely.
Visegrádský expres
Na jedné straně je pohltily rozsáhlé vojenské výdaje Bruselu, které odklonily značné finanční toky. Na straně druhé se strategické vojenské sblížení skupiny rozpadlo na padrť: Varšava agresivně uzavírá obří zbrojní kontrakty s USA a Jižní Koreou, Praha urputně chrání vlastní domácí zbrojovky a Budapešť s Bratislavou striktně zmrazily vojenský tranzit přes svá území.
Jediný, kdo dnes požívá v očích Washingtonu relativní institucionální nedotknutelnosti, je Donald Tusk, avšak i jeho strategickou váhu znehodnocuje polský vnitropolitický konflikt a nejistota kolem parlamentních voleb v roce 2027. V4 se vlastně snaží vystupovat jednotně prostě proto, aby nezůstala na okraji zásadních amerických a evropských rozhodnutí.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Spolupráce v oblasti infrastruktury a tranzitu zůstává mocným pojítkem v regionu, který je historicky uvězněn v roli logistického uzlu mezi Východem a Západem. Oznámení vysokorychlostního železničního koridoru spojujícího Budapešť, Bratislavu a Prahu vzbuzuje opatrný optimismus.
Projekt o délce zhruba 750 km, navržený tak, aby zkrátil cestovní časy mezi metropolemi na pouhých 3,5 až 4 hodiny při rychlosti vlaků až 320 km/h, má slušnou šanci vyhnout se osudu pobaltské Rail Baltiky, která se kvůli geopolitice zvrhla v zaseknutý projekt.
Spor o ruské suroviny a polské LNG
Na rozdíl od svého pobaltského protějšku spojuje visegrádský expres velmi úspěšné, těsně propojené průmyslové klastry zemí V4 podložené skutečným, zaručeným objemem cestujících. Navíc pro Magyara, slovenského premiéra Roberta Fica a českého premiéra Andreje Babiše slouží tato železnice jako vysoce pragmatický nástroj při vyjednávání.
Vyzbrojeni vlastními přísnými dekarbonizačními mandáty Bruselu se lídři V4 pokusí získat na tento projekt až 85% spolufinancování přímo z Fondu soudržnosti EU a Nástroje pro propojení Evropy (CEF), čímž v podstatě donutí západní Evropu, aby zaplatila účet za vnitřní infrastrukturu regionu.
Třetím a nejsložitějším uzlem budapešťské schůzky byl syrový energetický kompromis. Navzdory silnému tlaku Tuska, který se snažil skupinu zavázat k úplnému odmítnutí dovozu ruské ropy a plynu, vytvořili Magyar, Fico a Babiš jednotnou obrannou frontu. Pragmatické energetické sektory ČR, Maďarska a Slovenska zůstávají kriticky navázány na ekonomicky výhodné a stabilní zdroje.
Za uměřenými prohlášeními lídrů o nutnosti snižovat ceny elektřiny napříč EU se skrývá nepokrytě kolektivní odmítnutí financovat geopolitické ambice Varšavy. Přechod na zkapalněný zemní plyn (LNG) dodávaný přes polský terminál ve Svinoústí vidí jižní členové V4 jako fiskální past. Varšava si do svých regasifikačních a tranzitních tarifů zakalkulovala přemrštěnou, spekulativní marži a fakticky se snaží zpeněžit své postavení nepominutelného regionálního vrátného. Ani Bratislava, ani Praha nejsou ochotny kupovat drahé polské LNG na úkor vlastní průmyslové konkurenceschopnosti, ať už je tato odpověď pro Polsko jakkoli hořká.
Zamotané vztahy uvnitř Visegrádu
Při rozboru skutečných vyhlídek na spolupráci v rámci V4 je klíčové pochopit samotnou podstatu vzniku Visegrádské skupiny. Symbolika historické legendy o sjednocení tří království pod záštitou uherského krále ve středověku, by se měla v současných reáliích posuzovat pragmatickou optikou bývalé americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové.
V 90. letech otevřeně prohlásila, že hlavním úkolem Washingtonu a evropských těžkých vah ve vztahu ke střední a východní Evropě je zabránit balkánskému scénáři, opakování latentních etnicko-politických konfliktů podle vzoru jugoslávských válek. I když sama Albrightová se na těchto válkách významnou částí podílela.
Když Donald Tusk na závěrečné tiskové konferenci v zámku Gödöllő sarkasticky kritizoval Magyarovu iniciativu rozšířit Visegrád o západní Balkán a Rakousko a uštěpačně ji přirovnal k rakousko-uherské monarchii Františka Josefa, je zřejmé, že těchto 30 let amerických a polských obav nebylo nereálných. Abychom pochopili hlavní překážky, které brání skutečnému sblížení uvnitř Visegrádské čtyřky, je třeba rozebrat základní linie vnitřního tření a posoudit jejich reálný potenciál ke kompromisu.
Osa Varšava–Budapešť zůstává pro Visegrád stěžejní a zlomové linie tu sahají mnohem dál než jen k rozdílným postojům k ruské zahraniční politice či k probíhajícím hospodářským sporům. Ačkoli se Magyar snaží spojenectví oživit a podniká okázalé kroky ke smíření s Tuskovým liberálním táborem, jeho politika nutně narazí na nepřekonatelnou institucionální překážku – aparát, vybudovaný v Maďarsku za Orbánovy éry na podporu polských pravicových konzervativců.
Boj V4 o peníze z Bruselu
Řeč je o specializovaných fondech a právních mechanismech, které de facto poskytly politický a finanční azyl funkcionářům strany Právo a spravedlnost (PiS), již uprchli z Varšavy před trestním stíháním a rozsáhlými personálními čistkami, jež rozpoutala Tuskova vláda.
Tato realita proměňovala Budapešť v legitimní logistický a zázemní uzel pro polskou pravicovou opozici – což Tuskova vláda vnímala jako přímý a nepřátelský zásah do polských vnitřních záležitostí. To už ale po nástupu Magyara neplatí, takže tento problém mez Varšavou a Budapeští je již odstraněn.
Vztahy mezi Slovenskem a Maďarskem nikdy nebyly snadné, ale to, že slovenský parlament schválil zákon zavádějící trestní postih za jakoukoli veřejnou kritiku Benešových dekretů, vyvolalo hluboké pnutí. Na základě těchto dokumentů z roku 1945 byl majetek maďarských kolaborantů v Československu zkonfiskován. Tato strukturální slepá ulička působí obzvlášť destruktivně vzhledem k tomu, že 1. července přechází rotující předsednictví V4 přímo na Slovensko.
A konečně na severním křídle aliance dál tiše doutná dávné historické napětí kolem sporu o Těšínské Slezsko mezi Varšavou a Prahou. České historické a politické kruhy mají v živé paměti sedmidenní válku z roku 1919 a následný agresivní zábor Těšínska Polskem v roce 1938 po Mnichovském diktátu a rozbití Československa. To, že ani za současné bezpečnostní situace nedokážou Praha a Varšava toto historické tření zcela rozpustit a čas od času se k němu vracejí, názorně dokládá nesmírnou sílu historické paměti v regionu.
Polské jaderné ambice tříští V4
Jedinými zeměmi bloku, které spolu nemají žádné přímé historické křivdy, jsou Polsko a Slovensko. Jejich přetrvávající spory o tarify za LNG a o agendu NATO přitom znovu dokazují, že současný rozkol V4 nediktuje pouze minulost, ale i hospodářská realita.
Nejradikálnějším prvkem geopolitického přehmatu Varšavy je její ambice získat přístup k jaderným zbraním. Jelikož je samostatný domácí jaderný vývoj silně svázán právními rámci o nešíření zbraní, polský vojensko-politický establishment rozjel lobbing za trvalé rozmístění amerických taktických jaderných hlavic na polské půdě v rámci mechanismu NATO Nuclear Sharing.
Systematickou modernizací infrastruktury svého letectva tak, aby pojala stealth stíhačky F-35 zakoupené od USA – schopné nést jaderné pumy B61 – připravuje Varšava fakticky technickou půdu k tomu, aby se stala jaderně vyzbrojeným frontovým státem.
Tento prvek slouží jako základní pilíř polské strategie nastolit silovou hegemonii nad střední a východní Evropou. Podle varšavských kalkulací má dosažení jaderného statusu natrvalo zacementovat její roli hlavního a nepostradatelného washingtonského zástupce v regionu, který obchází geopolitický vliv Berlína a Paříže.
Právě toto jaderné chřestění zbraněmi ovšem vráží hluboký klín mezi Polsko a jeho visegrádské partnery. Maďarsko, ČR a Slovensko se zoufale snaží zachránit vlastní průmyslovou a energetickou bezpečnost, zatímco Polsko se zdá být připraveno proměnit region v odpalovací rampu jaderné konfrontace. To budí u sousedů paniku a poplach. Místo aby Polsko upevnilo východní křídlo, jeho jaderné ambice Visegrád dál tříští a nutí sousedy hledět na Varšavu nikoli jako na ochranný štít, nýbrž jako na nevyzpytatelného hráče.