Gang třinácti přátel Pávkova samoděržaví pod vedením komunistického kariéristy Josefa Baxy (čest dvěma soudcovským „disidentům“, kteří se neústavnosti vzepřeli) přijal včera takzvané Předběžné opatření. Bez jakéhokoli jednání, bez slyšení napadené vlády, vyhověl hradnímu rozvědčíkovi v útoku na stát.
Vskutku jde o ústavní puč, jak vzápětí konstatoval ministr zahraničí Petr Macinka. Rozhodnutí třinácti Pavlových hradních podržtašek z Brna je svým nezastřeným patolízalstvím tomu, kdo je do funkcí ustanovil, až překvapivě průzračné.
Proč se také s tím mazat, když za nimi stojí korporátní média s ČT a ČRo v čele a celá Pátá kolona cizích (nejen zbrojařských) zájmů? Pavel prostě do Ankary jet musí! Ale to nakonec ještě není na celé věci to nejhorší.
Jde totiž především o další útok na stát od nevoleného tělesa politických aktivistů v talárech, které takto do naší politické scény zasáhlo naposledy v roce 2009: Tehdy Rychetského gang stejným způsobem během několika hodin zrušil již vyhlášené všeobecné volby – a fakticky přepsal politickou mapu země. Toto je něco obdobného.
Hádej, kdo přijde na večeři?
Z prvních reakcí torpédované vlády vzešlé z podzimních voleb je jasné, že bojovat s Pavlovým Gangem třinácti záškodníků nebude. Ač mohla – a nejspíš i měla. Andrej Babiš skandální rozhodnutí přijal se stoickým klidem, jímž obvykle maskuje svou ustrašenost. Jen prohlásil, že ho překvapila rychlost, ale že „justiční atomovku“ (taková slova by ovšem nikdy nepoužil) respektuje. Později alespoň dodal, že jde o akt proti zájmům České republiky.
Ministr zahraničí Petr Macinka sice nazval věci pravým jménem – tedy že jde o ústavní puč, ale po premiérově vyjádření už víc dělat nemohl. A tak si alespoň neodpustil poznamenat, že „soudruh prezident“ nebude akreditován na „neformální večeři“, o kterou tolik stál, protože tam by byl zcela bez kontroly. A že o obsahu jeho vystoupení v Ankaře rozhodne vláda v pondělí. Jasně to řekl alespoň také Filip Turek: Ústavní soud by neměl existovat.
Otázka, zda vláda měla jít do střetu a rozhodnutí hradního justičního gangu ignorovat, je jistě na místě, ale nemá snadnou odpověď. Byla by to Sofiina volba. Samozřejmě, že by to okamžitě vyvolalo hysterický řev fialových mafiánů a výhrůžek od celé Páté kolony. Minářovy bojůvky by řádily v ulicích ještě o něco divočeji, z Bruselu by přišly nóty a „inspektoři“, na ČR by nejspíš uvalili finanční sankce. Ale vláda by dala najevo, že je zvoleným suverénem ve své zemi – a určitě by to její pozici doma posílilo.
Soudruzi, pojďte na pomoc!
Ono se to ostatně všechno odehraje tak jako tak – jen na pozadí bitvy o změnu financování ČT a ČRo. Vždyť Pávek ještě tentýž den konspiroval na Hradě s vedením bruselské (takzvaně Evropské) vysílací unie (EBU) v čele s prezidentkou Delphine Ernotte Cunci a generálním ředitelem Noelem Curranem. Posílen rozhodnutím brněnského gangu již rozjíždí další linii protektorátního charakteru okupované země: „Soudruzi, pojďte nám pomoct, proti lidem, kteří tuhle vládu – s tímto závazkem – zvolili!“
Mechanismus je vyzkoušen: Od této chvíle může Hrad systematicky oslabovat pozici volené vlády za pomoci zkorumpovaných institucí „hlubokého státu“. Moc se dále přesouvá k jakémusi prezidentsko-justičnímu hybridu, který český ústavní pořádek nezná. To je podstata ústavního puče.
Nestojí za ním však pouze rozvědčíkovy osobní ambice, byť jsou nepřehlédnutelné. Za vším hledej peníze. Postavy z Pávkova okolí jsou zcela otevřeně napojeny na zbrojaře. Proto se Pavel do Ankary dobývá s takovou urputností. Summit má podle jeho vlastních slov vyslat „silný signál podpory Ukrajině“ a otevřít cestu k novým mnohamiliardovým finančním závazkům vůči Kyjevu.
To říká už teď, aniž čeká, jakou mu vláda schválí „pozici“, jakkoli slibuje, že ji bude respektovat. Jenže věřte morální žumpě křivopřísežníka! Potřebuje být u toho, když summit NATO 3.0 (jak jej nazývají evropští váleční pomatenci) kromě možného stažení USA z evropského bojiště, začne organizovat přípravu k napadení Ruska – a ve shodě s tím cpát další stovky miliard zbrojařům a kyjevské juntě.
Dva ve městě
Nejsou všichni ale jen v defenzívě. Dvě nejvýznamnější postavy polistopadové politické scény promluvily jasně. Miloš Zeman připomněl fakt, že z patnácti ústavních soudců jmenoval Petr Pavel třináct:
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
„Důležité je, komu je kompetenční žaloba adresovaná. Je adresovaná soudcům, z nichž prakticky všechny jmenoval současný prezident,“ poznamenal Zeman s tím, že se obává o charakter naší země i o rovnováhu mezi nejvyššími ústavními institucemi. Bezprecedentní rychlost rozhodnutí o složení vládní delegace přitom podle něj není ničím jiným než dalším důkazem justiční podjatosti.
Václav Klaus výrok ústavního soudu označil za „naprosté překročení Rubikonu“ a za pokus zaútočit na systém parlamentní demokracie nepřímou cestou. Sám by jako hlava státu údajně nic podobného nikdy neučinil.
Návrh na předběžné opatření je podle Klause snahou vmísit se do každodenního řízení země a diktovat, co se má ve společnosti dít – tedy přesně to, co český ústavní systém nezná a co si občané nepřejí. Podle Klause se tím vracíme daleko před listopad 89.
Kdo zavelí k boji?
Poslanec SPD Tomáš Doležal upozornil, na fakt, že nejde o nález právní, nýbrž politický. Vždyť dva z patnácti soudců zastávali zcela opačný názor než zbytek pléna. Nález tedy není zjevenou pravdou, ale projevem politické vůle momentální Pavlem najmenované většiny. Ústavní soudci podle něho popřeli sami sebe i dosavadní shodu většiny ústavních právníků.
Ti se až dosud shodovali na tom, že složení delegací na zahraniční cesty musí být souhlasným součinným rozhodnutím vlády a prezidenta. Nyní soud národu sdělil, že napříště má být složení delegací společným rozhodnutím prezidenta a Ústavního soudu:
„To, že prezidenti dosud na summity jezdili, nebylo žádnou „ustálenou praxí“, jak tvrdí soudce zpravodaj Šámal, nýbrž prostým důsledkem toho, že o tom pokaždé rozhodla vláda. Z tohoto úhlu pohledu lze rozhodnutí brněnských soudců označit za protiústavní.“
Poslanec SPD a právník Jindřich Rajchl označil „nález“ za nejvážnější exces ústavního soudu v dějinách země a poděkoval dvěma soudcům – Ditě Řepkové a Janu Wintrovi, kteří ve vysoce zpolitizované věci našli odvahu publikovat odlišné stanovisko od Pavlovy třináctky, která by si zasloužila červenou kartu za brutální faul na ústavní pořádek.
Už vůbec není důležité, jak dopadne řízení o samotné kompetenční žalobě za několik měsíců. Ústavní soud „předběžným opatřením“ zahájil ústavní převrat.
Zda se mu vláda pokusí čelit – a jakými prostředky – uvidíme vzápětí. Pokud zůstane u známého Babišova rozhodného kategorického ano-ne-nikdy-možná-určitě, nedopadne to dobře. Oba jeho koaliční partneři dali najevo daleko vyšší míru asertivity a odhodlání pustit se do boje.
Jenže na kapitánském můstku stojí někdo jiný.