Obsah
„Blok NATO je mrtvý“. Tuhle větu v posledních letech opakují politici i politologové tak často, až se z ní stalo klišé. Člověk to nechce papouškovat. Koneckonců, přece jen se summity aliance průběžně konají, cvičení probíhají, kandidáti na vstup se hlásí a členské státy nakonec dosáhly, byť se skřípěním zubů, dvouprocentní hranice výdajů na obranu v poměru k HDP, po kterých léta volala Amerika.
Plať, nebo zmiz!
Jedno je ale jisté. Za celá desetiletí existence NATO nepanovala mezi lídrem aliance, jímž jsou a priori Spojené státy, a ostatními členy tak hluboká krize vzájemných vztahů jako dnes.
Nikdy předtím totiž americký prezident nenazval NATO papírovým tygrem a nikdy předtím nezpochybnil, že by Amerika přispěchala na pomoc spojencům v případě útoku na ně. Teď ovšem Donald Trump zcela vážně zvažuje stažení amerických vojsk z Německa. A co víc, požaduje změnu základního principu kolektivní bezpečnosti, na kterém byl celý blok vybudován.
Podle informací listu The Daily Telegraph hodlá Trump zavést zásadu „pay to play“ (tedy „plať, nebo nehraj“), podle níž by „spojenci v NATO, kteří nesplní nový cíl, mohli být vyřazeni z rozhodování o rozšiřování aliance, společných misích a uplatnění článku 5″.
Jinými slovy, stěžejní článek smlouvy, který zaručuje automatickou obranu všech členů aliance, je teď de facto na prodej. Kdo nezaplatí, tomu nikdo na pomoc nepřijde.
Rozkol, rozpad, alternativa?
Je jasné, že mnohé členské země NATO pro tak revoluční změnu fungování aliance nezvednou ruku. Tím však jen prohloubí rozkol mezi USA a zbytkem bloku. Kam to může vést, zkoumali analytici časopisu The Spectator. Dospěli k závěru, že Trump sice nemůže z NATO vystoupit bez souhlasu Kongresu, „může ale uskutečnit faktický odchod přesunem vojsk a techniky“.
Nejzajímavější na celé věci je ovšem reakce zemí, které tento vývoj znepokojuje nejvíce. Minulý týden se jejich lídři sešli v Helsinkách pod taktovkou finského prezidenta Alexandra Stubba v rámci summitu Společných expedičních sil (Joint Expeditionary Force, JEF).
Oficiálně si deset severských a pobaltských zemí pod vedením Velké Británie klade za cíl „posílení severního křídla NATO“. Soudě však podle projevů účastníků summitu a reakcí tisku to vypadá spíš jako pokus vytvořit alternativu k Severoatlantické alianci.
Fakticky to potvrdil sám Stubb, který ve svých posledních vystoupeních neustále zdůrazňuje „rozkol“ mezi spojenci, slovu „rozpad“se zatím pečlivě vyhýbá. Fin na začátku letošního roku vydal knihu „Trojúhelník moci“, v níž vyzýval k zachování rovnováhy mezi globálním Západem, Východem a Jihem.
Nyní sám přiznává, že jeho kniha zastarala už pár měsíců po vydání, protože se podle něj formuje „čtyřúhelník moci“, v němž se objevil nový globální hráč – Sever. Zmíněný Expediční sbor je tak vlastně jakýmsi zárodkem „NATO pro Globální Sever“.
Vysíláme zde
Pobaltští trpaslíci a Britové
Stubb tuto koncepci upřesnil v rozhovoru pro vydavatelství Axel Springer. Řekl, že „snad nejsme svědky úplného rozpadu transatlantického partnerství, ale lze v něm pozorovat trhlinu“. Proto prý mluví o „čtyřúhelníku moci“, v němž Globální Sever přebírá roli ochránce liberálního světového řádu, zatímco USA coby Globální Západ jednají pragmatičtěji.
Aha, takže pobaltské státy pod patronátem Británie budou bránit liberální světový řád? Vzhledem k tomu, že liberálové v současnosti vidí jeho hlavní ohrožení právě v Trumpovi, nabízí se otázka, zda je Globální Sever připraven utkat se i s Globálním Západem.
Těžko říct, jak si sám autor koncepce představuje jím načrtnutý „čtyřúhelník moci“, ale roh označovaný jako Sever vypadá, s prominutím ke znalcům geometrie, ze všech úhlů této podivné figury naprosto nejtupěji.
Je úsměvné poslouchat úvahy těchto zahořklých politických trpaslíků o tom, jak budou bránit liberální řád, zároveň před „válkychtivým Ruskem Putinovým“ i před „částečně fašistickými USA Trumpovými“ (toto je citát z dánského deníku Jyllands-Posten).
Půjčte mi armádu…
A mezitím někdejší velmoc vládnoucí mořím, Velká Británie, prosí Německo, aby jí „půjčilo“ vojenskou fregatu ke splnění svých závazků v rámci cvičení NATO v Baltském a Severním moři. Prostě proto, že poté, co Londýn s velkými obtížemi a průtahy dokázal vyslat zastaralý torpédoborec Dragon k obraně vlastní základny na Kypru. Britům tak nezůstala k dispozici ani jedna válečná loď schopná splnit bojový úkol. A přitom se Britové strašlivě urazili, když Trump nazval jejich námořnictvo „hračkářstvím“.
O to směšněji působí bojovná prohlášení britského premiéra Keira Starmera na adresu Ruska. Představuje šílené projekty na vyslání vojsk na území Ukrajiny, čímž riskuje přímý střet s Moskvou. Dává rozkazy zabavovat jakési „tankery ruské stínové flotily“. A jeho generálové v záloze jsou nuceni přiznat, že v případě rozsáhlejší vojenské operace by celé britské armádě stačily síly tak akorát na obsazení a krátkodobé udržení jednoho malého městečka.
Ještě komičtěji vyznělo Starmerovo prohlášení, že se na podzim cvičení onoho hrozivého JEF zúčastní „námořní síly Ukrajiny“. Bylo by zajímavé vědět, od koho si Ukrajinci půjčí fregaty a koneckonců i námořníky, aby se mohli zapojit do tohoto potěmkinského manévru a připojit se tak ke Globálnímu Severu. Když už se vstup do NATO nepovedl, tak si Ukrajina volí jiný roh utvářejícího se „čtyřúhelníku moci“, který pro ni tak jako tak představuje slepou uličku.
Je to čiré zoufalství.