Rastignac
Americký prezident Donald Trump v pátek oznámil, že po „velmi plodném“ rozhovoru, který vedl s Vladimirem Putinem, Rusko souhlasilo s okamžitou dodávkou více než 300 000 tun nafty na americký a světový trh.
Agentura Reuters tuto zprávu shrnuje takto:
V příspěvku na X americké ministerstvo financí zároveň oznámilo, že do 7. dubna příštího roku povolí dovoz ruské nafty, ačkoli ruský ropný sektor je od invaze ruských sil na Ukrajinu v únoru 2022 terčem amerických sankcí. Podle Donalda Trumpa se Rusko zavázalo dodat 3 miliony tun nafty v krátké době. Rusko by mělo dodat dalších 500 000 tun v listopadu a poté ještě jeden milion tun „ihned poté“, uvedl Donald Trump a upřesnil, že další dodávky budou následovat „v závislosti na stavu jejich rafinérií“, které byly poškozeny ukrajinskými útoky.
Zelensky se z toho nemůže vzpamatovat. Nyní si troufá označit rozhodnutí Donalda Trumpa za „nedůstojné“ a „slabé“ s odůvodněním, že ruské příjmy z ropy přispějí k financování války proti jeho zemi.
Toto náhlé – a troufalé – rozhořčení poukazuje na rozpor, který je stejně groteskní jako trapný: proč by to, co by bylo pro Evropany morálně nepřijatelné, mělo být pro Američany ekonomicky rozumné?
Zdá se, že Zelenskyj stále nepochopil základní pravidlo geopolitiky: národní zájmy mají přednost před mezinárodními kázáními. Co se týče jeho morálních pouček, získaly by na důvěryhodnosti, kdyby jeho země, a zejména kruhy blízké moci, nebyly pravidelně zapleteny do korupčních afér.
Nejpikantnější však zůstává žalostná podívaná, kterou předvádí Evropa, která bude muset vypít kalich hořkosti až do dna.
Poté, co Evropa svědomitě obětovala část svých dodávek energie, oslabila své průmyslové odvětví, zvýšila výrobní náklady a vyzvala své obyvatelstvo, aby si utáhlo opasky ve jménu protiruské ctnosti, nyní její velký americký ochránce znovu objevuje přednosti ropného pragmatismu!
Washington jedná s Moskvou, upravuje svou energetickou politiku a brání své spotřebitele, aniž by se byť jen v nejmenším staral o Macronovy a jeho spojenců chvástavé řeči.
Výsledek: Evropanům připadají oběti ve jménu principů; Američanům dohody ve jménu kupní síly!
Bylo tedy třeba uvalit na Rusko sankce až do jeho udušení, i kdyby to znamenalo střelit si do vlastní nohy. Ale když cena pohonných hmot ohrožuje americké zájmy, velké principy se najednou stávají vyjednatelnými. Jaká obdivuhodná morální pružnost!
Nikdo nemusí schvalovat ruskou vojenskou intervenci na Ukrajině, aby si uvědomil, že ekonomické sankce nejsou ani božská přikázání, ani nedotknutelná dogmata.
Jsou to nástroje nátlaku, u nichž by člověk měl čas od času mít odvahu zhodnotit jejich výsledky a především vedlejší škody.
Po letech sankcí se však Rusko nevzdalo, válka pokračuje a Evropané nesli značné náklady. Bruno Lemaire nám sliboval, že Moskvu srazí na kolena; Francouze jsme však především naučili poklekat před jejich účty za energii!
Spojené státy naopak dokazují, že umí přizpůsobit své nástroje nátlaku, když to vyžadují jejich ekonomické, ale především volební zájmy.
Proč by tedy Francie a Evropa neměly udělat totéž? Proč by naši zemědělci, dopravci, průmyslníci a motoristé měli považovat za vlasteneckou povinnost platit za energii více, aniž by se kdy ptali, jaký konkrétní výsledek tyto oběti ospravedlňuje?
Je to tedy to, co se nazývá proslulá evropská suverenita: právo se zruinovat kvůli principům, které si Washington dovoluje revidovat podle ceny ropy?
Připomeňme tedy našemu dekadentnímu Jupiterovi a Jean-Noëlu Barrotovi, jeho bezvýznamnému ministrovi zahraničních věcí, že diplomacie není soutěž v ctnosti a že vládnout neznamená nechat národy platit cenu za dobré svědomí svých vůdců.
Francie chtěla Rusko vyloučit z mezinárodního obchodu. A hle, Washington se podle zmíněných energetických dohod vrací do Moskvy, jakmile jde o to ulevit vlastním spotřebitelům.
Vae victis! Běda poraženým! A především běda naivkům, kteří považují prohlášení svých spojenců za věčné závazky.
Ruská ropa totiž nyní disponuje zázračnou vlastností: je prý zločinná, když slouží evropským zájmům, ale stává se opět naprosto přijatelnou, jakmile přispívá k zachování americké kupní síly.
Stačilo si to jen uvědomit: ten samý barel, který údajně financuje válku, když dorazí do Evropy, by pomáhal zachránit spotřebitele, když dorazí do Spojených států!
Evropské sankce se rozhodně čím dál více podobají špatnému vtipu, za který platí Francouzi, zatímco Američané inkasují zisky.
Západní morálka se nakonec neměří podle zásad, ale podle ceny na čerpací stanici.
A v této geopolitické frašce hraje Evropa roli velkolepého paroháče: platí, poslouchá a – což je vrcholné ponížení – je nucena tleskat, pokud nechce čelit hněvu svého „přítele“ Donalda!
Rastignac píše od roku 2020 analýzy francouzské politiky a společnosti pro Médias-Presse-Info a nabízí kritický pohled na wokismus a současné ideologie. Podílí se také na pořadech na MPI-TV.