Nedal jsi zahynouti, nepohrdl jsi naším voláním, shlédl jsi na naše slzy, Boha jsi uprosil. Jako osiky jsme se třásli, nerozeznávajíce soudu Božího a soudu lidského. Ne před branami, ale uprostřed měst seděli draci, kteří nečekali na pannu přivedenou, ale dávili vše a nečistá sběř se chechtala pláči tvého lidu.
Místo jitřního vyzvánění se začínal den křikem vrahů, jejich krokem se třásly všechny ulice, v jejichž očích byl mráz smrti věčné a dech jejich otravoval jako mor. Každá vteřina byla úderem biče nebo plivnutím na tvář, každá minuta zsinalostí a hodina vystupovala jako pekelná věž, která rostla až k nebi.
Jak řinčela v noci okna do spánku, když se řítil vůz s odsouzenci a zahýbal náhle do tmy za rohem a jak jistě a spolehlivě nás probouzel ze sna pochod katů. Ach, kam se jen obrátiti, čím zacpati uši, čím se přikrýti! Země úpěla hanbou.
Stopy netvorů bylo viděti všude i očima zavřenýma, prapor Satanův vlál z oken i střech, i s vrcholů chrámů a znak jeho poskvrňoval jako ohavný vřed i tvář nebe; ze všech koutů pak vycházel křik jeho sběře, před nímž nebylo uniknutí ani v hrobě, neboť Satan byl všude, hleděl odevšad, stál i po boku Spasitelově.
Jako drak, jenž se neunaví, jemuž uťatá hlava opět naroste, řičel krvavý běs ze všech stran svá rouhání ustavičná, až i v kostelech se opakovala jejich ozvěna a srdce se zastavovalo němou bázní. Ó hodiny, dny, týdny, jež jste zmizely v bezvědomí, mdlobě, ztrnutí, kdo vás sečte!
Ty víš, co jest noc, co jsou pochodně, jak potvorně svítí oči vrahů, jejichž kroky se rozlévají v chladné tmě. Tvá ruka se nezachvěla, když jsi popadl vraha a mrštil jsi jím o zem, tvá noha se neroztřásla, když jsi na něho stoupl jako na hada.
Ty jsi v rozhodné chvíli skvěle zvítězil, holou rukou jsi zabránil bratrovraždě a hroznému poskvrnění svého rodu. Pak však uzřel jsi ty, kteří přijali ďábla, syny prokletí, sběř mrzkou, a tehdy jsi poznal, že lze hledati pomoc pouze u Boha. I spěchal jsi důvěřivě k bráně chrámu. Ó vévodo české země! Chrám byl zavřen a ty jsi byl ubit, drže železný kruh.
Račte vstoupit do Akademie
Ty víš, co chtěl Bůh, když tě potupně ubíjela tlupa zlodějů a krev tvoje umývala práh chrámu. Ty víš, co chtěl Bůh, když nás vydával v ruce našich vrahů. Vždyť jsi vévoda země České, jsi svatý, my pak čeládka nestatečná, v lásce nestálá a ve víře mdlá.
Tvá smrt byla oslavením, čím bude smrt naše? Ty to víš. Vidíš světlo, my pak vidíme tmu.
Ó dědici České země, jenž jsi umyl svou krví práh chrámu, buď zdráv.
Ty jsi uprosil Boha, že nebyl chrám zavřen také před námi.