Tak jsme si (alespoň podle Pavla Šafra a jeho xanaxu) poslechli nejlepší prezidentský projev za 107 let. Petr Pavel v něm vyzdvihl nutnost se uskromnit, protože není správné, abychom si žili nad poměry a zadlužovali naše děti. S jeho cestou tryskáčem z Maroka na volby a zase zpět to samozřejmě nesouviselo, to žádné žití nad poměry nebylo, to byl jen takový nižší skromný standard lepších lidí. To jen vy, když žádáte vyšší platy a dostáváte důchody, si žijete nad poměry.
Stejně tak si nad poměry nežijí chudáci Ukrajinci, kteří si sem pravidelně jezdí pro dávky a dělají to tak masově, že to musela začít vyšetřovat lepšolidní policie i lepšočlověci na státním zastupitelství. Nad poměry si žijete vy, když v padesáti letech přijdete o práci a po třiceti odpracovaných letech vás u pásu nahradí importovaný Mongol a vy máte tu drzost si jít požádat o superdávku.
Ale na tohle panské kázání vody a pití vína jsme si už zvykli. Když chcete vyšší plat, za branami čeká deset dalších. Nenahraditelní jste jen tehdy, když chcete dovolenou. Salámovou metodou to dělají. Takhle jsme postupně bez vzpoury akceptovali zdvojnásobení daňového břemene, nechali jsme na sebe uvalit trestné činy za žvanění na internetu, nechali jsme církve, aby místo Boha postavily na oltáře LGBTNSDAP a grýndýl a znovu se nechali zařadit do systému domovních důvěrníků, kteří bedlivě sledují situaci a bonzují, že Babiš málo tleskal. Salámek po salámku a najednou jsme sice pořád rádoby svobodní, ale také sešněrovaní milionem platných zákonů na které dohlíží spousta městapáků i jiných kádrů.
Reklama
Ale o tom psát nechci, tohle je běžný folklór, který jsme slyšeli v mnoha obměnách od mnoha sebevědomých a arogantních papalášů a novinářských presstitutek. Mě na prezidentově projevu zaujala pasáž, kde mluvil o odvaze. O odvaze pojmenovávat věci pravdivě i za cenu nepochopení, odporu nebo ztráty přízně. O odvaze hájit i to co není populární, ale je to správné.
Slzička mi ukápla, když mu za to freneticky tleskali. Člověku, který nikdy takovou odvahu neprojevil a jeho publikum také ne. Všichni, co se tam mohli rozplynout samým štěstím nad svou odvahou, pěkně podepisovali anticharty, dělali kariéru jako soudci, vedli základní organizace KSČ, psali diplomové práce z marxismu – leninismu a nebyli ke spolupráci s StB donuceni tvrdými výslechovými metodami, ale donášeli zcela dobrovolně a rádi.
Mluvili o odvaze, kterou ovšem nemuseli projevit ani teď. Přitakávat Urušule Leyneové, na to žádnou odvahu nepotřebujete. Stejně tak není nic odvážného, chodit před sněmovními volbami demonstrovat proti osmdesátiletým stařečkům z KSČM. Žádná odvaha také nevyplývá z toho, že všichni přijdou na demonstraci za zachování koncesionářských poplatků.
Reklama
Naopak, odvahu má vizážista Evy Pavlové. To musí být tajný dezolát, jinak není možná. Jako další projevil jakous takous odvahu Čestmír Strakatý, ale to byla jen náhoda a hned se z ní také patřičně posral a provedl soudružskou sebekritiku. Podobně to udělal i poslanec Pražák – na vystoupení z hnutí ANO nepotřeboval ani gram odvahy, bohatě mu postačil plný ranec připosranosti a zbabělosti.
Postavit se Babišovi není žádná odvaha, protože on vám nic neudělá a všichni to vědí. Ale postavit se takovému Redlovi, to se nechtělo ani soudcům, protože dobře věděli, jak nebezpečné pak bude, chodit po přechodu pro chodce. Proti Rusko je také velmi snadné být odvážný z českého gauče, ale na frontu moc statečných neodjelo a do dobrovolného předurčení na ukrajinská jatka se také skoro nikdo nepřihlásil. Ale všichni jsou hrozně odvážní! Troufnou si vlézt do davu na Letné a házet kameny na Poslaneckou sněmovnu, protože to je jen přestupek.
Stejně tak byli všichni odvážní v roce 68 a zastavovali holými těly sovětské tanky, ale o třicet let dříve pěkně stáli v pozoru se zdviženou pravicí, protože dobře věděli, že Němci by nebyli tak ohleduplní jako Rusové. Nezastavili by a stříleli by nikoliv z nervozity, ale podle předem vydaného rozkazu Johannese Blaskowitze.
Chtělo se mi zvracet, když jsem viděl ty staré antichartisty a komoušské prokurátory, jak tleskají komoušskému rozvědčíkovi za odvahu, kterou nikdy neprojevil ani on ani oni. Se žaludečními šťávami na jazyku jsem vzpomenul na Jaromíra Štětinu, Zdeňka Svěráka, Davida Kollera, Ondřeje Vetchého, Jana Hřebejka a všechny ostatní, kteří řvali, že neexistuje žádný bývalý komunista, aby pak z rukou kariérního komunisty přebírali ocenění. Neměli odvahu ani na to, aby drželi své vlastní přesvědčení. Přepnuli ve chvíli, kdy by jim jejich vlastní, třicet let deklarovaný názor, mohl uškodit.
A v tom je naše naděje, přátelé.
Reklama
Oni žádnou skutečnou odvahu nemají. Jen umějí dobře vycítit, odkud vane vítr a pak zaujímat ty správné postoje. Ale nikdy nikdy nikdy pevně nestáli. Nikdy se neobětovali, jen byli ochotni obětovat ty druhé. Nikdy nehájili pravdu, vždycky hájili jen to, co řval dav. Dokud dav řval, že neexistujem bývalý komunista, řvali totéž. Ve chvíli kdy dav začal řvát, že jeden bývalý komunista existuje, přepnulo se jim to v hlavách naprosto okamžitě. Dokud dav řval, že s Ruskem se nevyjednává, mohli se pominout, aby to řvali také. Ale jakmile začal dav řvát, že náš prezident vyjednávat může, okamžitě otočili.
Jakmile libtardi ztratí pocit krytých zad mocnou Evropskou unií, jakmile přestanou mít záštitu Sorošových peněz, jakmile jejich loutkovodiči propadnou panice, sesype se jejich moc jako písek. Proti nám nestojí morální stabilita, čest, či pevnost hodnot. Proti nám stojí jen evropské hodnoty. Proti nám nestojí mravnost, ale jen dav. Proti nám nestojí odhodlání, ale jen konformita.
Evropské hodnoty mají možná hodně lidí, ale málo mužů. Včera jsem psal, že se liberální demokracie fašizuje přímo před očima, ale mají tam samé Eichmanny a Irmy Grese, nemají žádné Michaely Wittmanny. O Antonech Schmidech ani nemluvím. Je to jeden zbabělec vedle druhého, dobrý tak maximálně na šikanování chudáků a jsou na koni jen proto, že EU a Soroš jsou také ještě na koni.
Je v tom naděje, protože my nemusíme být super odvážní. Nemusíme být super šikovní, super obětaví, super silní a super odolní. Stačí být jen trošku statečnější a trošku odolnější, než jsou oni. Proti nám nestojí hrdinové, jen masa. Nebojujeme proti chytrému a schopnému nepříteli. Bojujeme proti těm, kteří se stokrát zaprodali a jakmile jim trošku poteče do bot, udělají to znovu. Nebojujeme proti pevným hodnotám, ale proti prdeli Pavlíka Novotného, xanaxovému Šafrovi a ožralému Etzlerovi.
Nikdo z těch, kteří tam ve Vladislavském sále fanaticky tleskali Petru Pavlovi, nikdo z nich nebyl nikdy ani na chvíli statečný.
Daniel Sterzik – Vidlák, Litterate