„Je to mlácení prázdné slámy,“ napsal mi jeden posluchač stanice Hvězda v souvislosti s četbou na pokračování (každý den od 21 hodiny) Orwellova nejznámějšího románu 1984.
„Lidi si to se zájmem vyslechnou, ale potom ve svém praktickém životě stejně nic neudělají,“ píše dále Adam J. „Zanadávat si, to jo, to umíme. Ale vzít naše osudy pevně do rukou – třeba jako Němci při stále masívnější podpoře AfD – v našem případě SPD – to už ne. Každý si valí tu svou kuličku, a nakonec na sobě nechá štípat dříví. A když se někdo postaví na zadní, jako třeba pan Popelka, Křivka nebo ty učitelky Bednářová nebo teď Švrčková (díky za ten skvělý rozhovor s mladým studentem Ziebou z Ruska k tomuto tématu), nechají ho v tom. Jak to, že nejsou proti tomu masové demonstrace, jako dělají Chvilkaři?“
Ten dopis byl samozřejmě delší, možná z něj ještě něco přečtu při naší pondělní poradě. Odpověděl jsem v první chvíli stručně (vyměnili jsme si pak s naším čtenářem z Ostravy přes víkend pár dalších mailů), že to nevidím tak beznadějně. Že „obec nepodvolených“ se u nás rozrůstá právě tak jako v dalších zemích ovládaných unijními bachaři. A mnozí rovněž riskují kariéry, nebo i vězení, ale projevují se veřejně. Ale že asi nelze přeskočit nějakou „vývojovou etapu“ odporu.
Musím nicméně říci, že nad některými Adamovými argumenty jsem musel dál přemýšlet. Tak alespoň pár úlomků.
Vysíláme zde
Vynořila se mi totiž při tom v hlavě vzpomínka na jeden jiný román. Český. Od Josefa Škvoreckého. Rozhodně se jej také pokusím získat pro Hvězdu, protože je v obecném povědomí nepochybně ještě méně známý než shora zmíněný Orwellův. A pro nás přitom daleko aktuálnější.
Jmenuje se Příběh inženýra lidských duší, samozřejmě z doby před převratem. Je tam scéna, v níž jedna z postav řekne klíčovou tezi (cituji z hlavy, proto bez uvozovek). Ten muž pravidelně poslouchá rušičkami těžce narušované vysílání Svobodné Evropy. Skloněn nad přijímačem luští pronikající slova a do toho občas polohlasem přitakává: Jo, mají pravdu, sú to svině (myšleno komunisti) a budou jednou viset. A já je všechny znám, dělám jim desátkáře (výběrčího stranických příspěvků)!
Zázrak prosperity a blahobytu
Myslím, že se toho od těch časů moc nezměnilo – a v tom je celá naše tragédie. Adam je podstatně mladší než ti, kteří mají doby „reálného socialismu“ hluboce zažité, nikoli zprostředkované. Hořkost Škvoreckého literární „anekdoty“ je jim proto možná bližší než tragický bezvýchodný pokus vzpoury, který učiní zaměstnanec Ministerstva pravdy Winston Smith.
Ale mám za to, že právě v tom je v kostce celý rozdíl mezi tím, co prožívají dnešní bouřící se „davy“ (viz Vzpoura davů José Ortegy y Gasseta) na Západě a dosti rychle stárnoucí, respektive odcházející generace, které prožily větší část epochy poválečného Československa. Pro ně (pro nás) je to, co nyní žijeme, daleko srozumitelnější, než pro „vykulené davy“ z evropských západních zemí. Ty si právě moří hlavy s tím, co již zmíněný Josef Škvorecký označil za „základní otázku socialismu“: „Jak je to možný..?“
Iluze demokracie, v níž poválečné generace „zápaďáků“ udržovaly tamní režimy, byla provázena – a tím také legitimizována – bezpříkladným blahobytem. Ten měl ovšem dva zdroje, které jsme přes Železnou oponu nedokázali správně identifikovat (a už vůbec ne je uvěřit hloupě dělané ideologické propagandě): doznívající kolonialismus a fungující kapitalismus.
Západ – Spojené státy na místě prvním – nadále žil z drancování „Třetího světa“, z kolonií bývalých či nově vznikajících. A využití ukradených „levných“ zdrojů (přírodních i lidských) pak racionálně organizoval systém založený na individuální málo omezované kreativitě. Důsledkem byla prosperita a blahobyt.
Balancování na okraji propasti
Jedno bez druhého ale nemohlo existovat. A když začínalo být jasné, že ve Třetím světě brzy nebude co drancovat, museli se poohlédnout jinde. Jediný možný adept byl „Druhý svět“, zvláště pak Sovětský svaz, Rusko. No a spolu s tím také – MY. Vojensky to v éře jaderných zbraní už možné nebylo, zbýval tedy rozklad zevnitř. Což se ve spolupráci s jednou částí sovětských tajných služeb reprezentovanou Gorbačovem nakonec podařilo.
Užuž se zdálo, že na pár dekád je vše zachráněno: Sovětský svaz se bez výstřelu rozpadl a také zbývající obrovská ruská federace se zdála být na kolenou. Stačilo jen strčit – a všechno to bezpříkladné přírodní bohatství a levná otrocká pracovní síla opovrhovaných Slovanů musela spadnout Západu do klína. Jenže se objevil deus ex machina – Vladimír Putin. A to byla z hlediska nastartovaných sociálních inženýrů ze západních univerzit a byznysových centrál totální katastrofa.
Projekt ovládnutí světa (Gorbačov s Bushem starším jej nazvali Nový světový řád) jel ovšem setrvačností dál: Evropská unie – ohromující americký projekt největší koloniální operace v dějinách – pokračoval nezměněným tempem. Jenže „mašina“ neměla v dohledu další dodávky pohonu – zdrojů. A tak přišel na řadu ten nejprimitivnější (ale dosud vždy účinný) prostředek: válka. Začala v roce 2014 krvavým státním převratem v Kyjevě a dnes, protože se nedaří, balancujeme na okraji katastrofy. Eskalovat lze totiž v podstatě už jen jadernými zbraněmi.
Zahradní slavnost
Trumpův pokus o cimrmanovský „úkrok stranou“, napadením Íránu skrze nepotopitelnou americkou letadlovou loď Izrael, se ale rovněž opět zadrhl. Kolonialistický Západ je prostě v koncích. Íránská metafora ukazuje, že už skutečně není co kolonizovat, kde brát, co drancovat. Všechno je ztraceno, pouze kulisy stojí. A tak z posledního meloucí německá 4. říše s názvem EU už přechází k nejtvrdším formám útlaku a tyranie. Ale ani to ji nezachrání.
Západní davy zbavené letitého blahobytu žijí v nové iluzi: Domnívají se, že nečekaný pád blahobytu způsobilo špatné vládnutí. Že za všechno mohou ty ideologické nesmysly, neorganicky vášnivě vnesené do naprosto nepřipraveného prostředí:
Absurdní klimatická lež a s ní související obří nesmysly od likvidace automobilového průmyslu elektroauty až po slunečníky a větrníky. Úpadek průmyslu doprovází rychlý rozpad zemědělství postaveného na dotacích – dokud je bylo drancováním odkud financovat.
A to celé rámováno destrukcí mravní a morální všemi těmi protipřirozenými homo a genderovými „zahradními slavnostmi“ – abychom se alespoň letmo dotkli zdejšího hlavního najatého destruktora názvem jeho jediné obhajitelné divadelní hry (1963). V ní hlavní postava Hugo Pludek manipuluje totalitními frázemi – a jejich ovládnutí je jedinou příčinou jeho rychlého kariérního vzestupu: čili jsme v aktuální bruselské realitě.
Zapálený doutnák
Jak by to mohli pochopit ti, kteří padesátá a šedesátá leta socialistického Československa (a dalších států „tábora míru a socialismu“) znají jen z interpretací současné totalitní propagandy – ještě hloupější a beznadějnější, než byla ta „originální“?
A v tom spočívá jejich omyl – ať již patří k trvale dlouhodobě podváděným a manipulovaným „davům“ Západu, či k realitou stejně nedotčenými podváděnými a manipulovanými mladými generacemi u nás. Domnívají se totiž, že „lepším vládnutím“ to lze změnit. Jenže ono je to naopak. Všechny ty zrůdnosti nejsou příčinou úpadku, ale jeho důsledkem.
Vládnoucí vrstva Západu – formující se od poloviny šedesátých let, tedy zhruba v době, kdy Václav Havel napsal své jediné absurdní drama hodné takového označení – šlápla na plyn ve chvíli, kdy už bylo jasné, že východní drancování se bez války neobejde. Tedy zhruba v tutéž chvíli, kdy jsme „přistoupili“ k unii. A všechny ty absurdity – od zelených po duhové – se staly pouze nástrojem k udržení poslušnosti ve vojenském táboře. Pro nepodvolené se má změnit v koncentrační.
Milý Adame, Orwelovo 1984 není „mlácení prázdné slámy“. Těžké temné mraky lidového vzbouření na Západě jdou totiž špatným směrem. Ani případná vítězství německé AfD, Farageových „reformátorů“ v Británii či Marine Le Penové ve Francii nic podstatného nezmění. Zmírní možná ty nejbrutálnější projevy tyranie, dokonce snad mohou bezprostředně zabránit jaderné válce.
To jistě není málo – ale i v tomto nejvíce optimistickém případě půjde pouze o odklad. Také oni brzy zjistí, že „zdroje nejsou“ (opak Špidlova tupohlavého špidlení). A Západ neumí existovat jinak než drancováním.
Dovolím si však tvrdit, že tohle se nás netýká. Nikdy jsme kolonie neměli. Historicky víme, že na přežití – národní a státní – musíme jít jinak. Nelámal bych proto nad námi tak brzy hůl.
A Západ? No… doutnák je zapálen. V jiné verzi – té tradiční, mnohem starší než všechny doutnáky světa – by to znělo: Sekera je přiložena ke kořenům. Sdělil nám to jistý Jan (zvaný Křtitel) a zaznamenali to pánové Matouš a Lukáš v „dobré zprávě“ či „radostné zvěsti“.
Takové zprávy a zvěsti už Západ dlouho nezná. A přitom právě v nich je komplexní řešení: Buď, anebo. Život, nebo smrt.
I lék, Adame, na tvůj racionální skepticismus je tam. Nevěříš?
V tom to asi bude.