Evropská komise se jala opět hlasitě prosazovat jednu ze svých geniálních myšlenek: lidé by měli méně jezdit autem, méně létat a vůbec tak nějak méně existovat (je to obsahem dopisu, který ministrům energetiky členských zemí zaslal eurokomisař Dan Jörgensen). Samozřejmě, žádný zákaz – kdepak. Jen „doporučení“. Takové to milé, nezávazné, které se v unii tradičně mění v normu rychleji než fronta na dotace.
Najednou se dozvídáme, že běžné věci – jet na výlet, letět na dovolenou, navštívit rodinu – jsou vlastně vážný problém. Není to úplně zakázané, ale tak nějak… nežádoucí. Člověk má mít pocit, že když si sedne do auta, dělá něco lehce podezřelého. Ideálně by měl zůstat doma, otevřít si okno, nadechnout se regulovaného vzduchu a být vděčný, že mu alespoň tohle ještě dovolí.
Zvláštní posun. Dříve pokrok spočíval mimo jiné v tom, že se lidé mohou individuálně svobodně pohybovat, cestovat, poznávat svět. Dnes je podstata pokroku právě opačná. Čím méně se hýbete, tím jste modernější. Čím méně spotřebováváte, tím jste lepší člověk. Ideální Evropan budoucnosti? Sedí doma, nikam nejede, nic nechce – a cítí hlubokou vděčnost vedení, že tím zachraňuje civilizaci.
A celé je to podané s takovou samozřejmostí, až to působí skoro uklidňujícím dojmem. Jako by někdo naznačoval: „Víte, ono to s tou svobodou bylo možná přece jen trochu přehnané. Vždyť o ni nakonec tolik nejde.“ Pokrok holt nezastavíš.
Skromnost podle Bruselu
Na tom všem je „nejpůvabnější“ ta náhle objevená ctnost skromnosti. Evropské elity ji nalezli a šíří s obdivuhodným zápalem – a okamžitě ji začaly doporučovat ostatním. Jeden by čekal, že začnou od sebe. Ale když oni jsou přece tak trochu nadlidé, že…
Takže zatímco běžnému člověku vysvětlují, že by měl zvážit, jestli opravdu nutně potřebuje někam jet, někdo jiný velmi odpovědně přelétá mezi konferencemi, summity a klimatickými fóry, kde se o těchto věcech moudře hovoří. Je to vlastně docela elegantní systém: My a oni.
„Doporučení“ mají tu výhodu, že napohled znějí neškodně. Nikdo přece ještě nikoho k ničemu nenutí. Jen se vytváří atmosféra, ve které je správné se omezovat – a trochu podezřelé to nedělat. Je to všechno přece tak pochopitelné. Stačí být rozumný, zodpovědný, uvědomělý. Případně mít souseda či kolegu, který již je v pokrokovém myšlení dále – a má prostředky na to, aby mu to zřetelně připomněl.
Nový ideál je překvapivě prostý: méně jezdit, méně chtít, méně zabírat prostor. Méně žít. A pokud možno ještě s úsměvem.A kdo by se snad ptal, jestli to celé není trochu jednostranné, zjevně ještě nepochopil, jak vypadá moderní unijní solidarita: vy se omezíte – a my vám za to upřímně zatleskáme.
Vada na kráse
Celé to má ovšem jednu drobnou vadu na kráse. Jádro pudla není v tom, kolikrát si člověk zajede autem na výlet.
Energie nejsou drahé (a brzy nedostatkové) proto, že by si lidé moc užívali života. Zdražily proto, že Brusel s velkou slávou a ještě větší drzostí, odřízl státy od zdrojů, na nichž dlouhá léta stála jejich prosperita. Především energie z Ruska – v rámci boje za univerzální dobro proti univerzálnímu nepříteli. A teď se všichni překvapeně dívají na účet.
Odstřižení od ruských surovin bylo politické rozhodnutí. Jásavé, suverénní, hlasité a prezentované jako vítězství. Primárně morální, ale sekundárně mělo položit ruskou ekonomiku. Kupodivu to položilo tu evropskou. A když se před tím odvážil někdo varovat, dostal nálepku nepřítele (pokud mu rovnou nevypnuli web).
Součástí byla neslýchaná (dosud neobjasněná) sabotáž plynovodu Nord Stream II. Dnes už tím coby hrdinském činu nikdo nechlubí. Byla to však příkladná střela do vlastní nohy. Už o něm vlastně nevíme. Neexistuje, nefunguje. A že ho chtějí Američané koupit? O tom nic nevíme. Vždyť jak mohou chtít něco, co není?
Nová doba, nové myšlení. Když je energie drahá, není třeba zabývat se otázkou, jak ji zlevnit (protože po střelbě do vlastních nohou, paží a občas i do hlavy to už ani nejde). Lepší je vysvětlit „lidu“(ač žádný eurounijní „lid“ neexistuje), že ji nepotřebuje. A pokud se někdo podiví, proč panstvo řeší jeho víkendovou cestu autem místo aby střelbu obrátilo samo na sebe, je určitě Putinův agent.
Cestování se stává luxusem. Výroba komplikací. Spotřeba podezřením. A celá tato pochutina zabalená do ušlechtilých žvástů o odpovědnosti. Nejlépe za celý svět. Jen drobný detail: zbytek světa se tím netrápí a pokračuje dál.
Země EU si tak budují zvláštní postavení – dějinách dosud vskutku nevídané. Jako prostor, kde se na lidech testuje, jak daleko lze dojít v omezování vlastních možností a kálení si na vlastní hlavy navzájem. Z civilizačních výdobytků stávají fuj věci. Jako by to tu už jednou ale přece jen bylo. A ne tak dávno…
Prostý rozum dezoláta má zato, že kdo se nikam nepohybuje, nikam nedojede. Brusel nám však vysvětluje (a „doporučuje“), že právě to je ten pokrok.
Je Velký pátek. Noc v něm bude ta z nejtemnějších. Ale v noci ze soboty na neděli přijde zázrak: Rozbřesk.
Že by se tak snadno ovládaným náhle masově rozbřesklo, je však málo pravděpodobné. K tomu je potřeba něco, co nikdy Brusel ovládat nebude.