„Vše, co říkáme, je: dejte šanci míru.“
Tato slova, která zazpívali John Lennon a Plastic Ono Band, rezonují po celá desetiletí jako mantra, k níž se hlásí lidé s dobrými úmysly po celém světě.
Otázka však zůstává: myslíme to s tím, že dáme míru šanci, skutečně vážně, nebo se jen verbálně hlásíme k této věci, zatímco nás mocní táhnou k osudu, který všichni vidíme, ale odmítáme si ho přiznat?
Dnes se svět výlučně soustředí na probíhající konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou jako na nejpravděpodobnější spouštěč budoucího konfliktu mezi NATO a Ruskem.
To však s největší pravděpodobností není pravda – konflikt na Ukrajině se chýlí ke konci a ruské vítězství je prakticky jisté.
Pravděpodobným zdrojem geopolitického vzplanutí bude spíše krize, která vznikne v pobaltských a/nebo arktických oblastech, kde pokořená Evropa zoufale hledá vykoupení tím, že zaujímá velmi agresivní postoj vůči ruské hrozbě, která z hlediska agresivních záměrů prostě neexistuje.
Zvláště znepokojující je rétorika pocházející z Polska, pobaltských států a dalších členských zemí NATO ohledně ruského území Kaliningradu. Bezpečnostní situace kolem Kaliningradu se v poslední době vyostřila s tím, jak se zhoršují vztahy mezi Ruskem a NATO. Komentáře vojenských a politických představitelů NATO, naznačující možnost války jako prostředku k potlačení toho, co je na Západě vnímáno jako ruská agrese vůči Ukrajině a Evropě, proměnily pobaltské státy z odlehlé oblasti v region na přední linii.
Již v červenci letošního roku bývalý velitel amerických sil v Evropě, generál Chris Donahue, prohlásil, že síly NATO by v případě nutnosti mohly obsadit silně opevněnou ruskou Kaliningradskou oblast „v bezprecedentně krátkém čase“.
V srpnu proběhlo letecké cvičení NATO pod vedením USA, při kterém velké množství spojeneckých letadel provádělo bojové údery, tankovací lety, lety s palubním radarem a mise elektronického boje podél severovýchodního křídla aliance, zčásti přímo u hranic s Kaliningradem.
Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski nedávno tvrdil, že NATO by mělo provádět agresivní vojenská cvičení v blízkosti ruské exklávy Kaliningradu, aby využilo lokální zranitelnosti Moskvy a donutilo Vladimira Putina přesunout jednotky pryč z Ukrajiny. Sikorski poznamenal, že v Kaliningradu se v současné době nacházejí „prakticky žádné jednotky“, protože Kreml předpokládá, že NATO nebude jednat, a naznačil, že rozhodné manévry spojenců by vnesly strategickou nejednoznačnost.
Stejně tak se Arktida stala regionem s obrovským ekonomickým a geopolitickým významem, což vedlo k přeformulování politiky ze strany Spojených států a Evropy, která usiluje o agresivní konfrontaci s Ruskem v Arktidě a na jejím okraji.
14. září se ve Finsku sešlo 12 evropských zemí v rámci „Evropského arktického summitu“, kde společně konstatovaly, že Rusko představuje dlouhodobou hrozbu pro evropskou bezpečnost, která vyžaduje větší spolupráci a investice v Arktidě.
„S vážným znepokojením konstatujeme významnou a dlouhodobou hrozbu, kterou Rusko představuje pro euroatlantickou bezpečnost,“ uvedla skupina ve společném prohlášení vydaném na závěr summitu.
„Ambice Ruska zvýšit svůj vliv v Arktidě v kombinaci s jeho nepřátelstvím vůči Evropě, včetně nárůstu hybridních aktivit, zdůrazňují potřebu posílit arktickou politiku EU,“ uvádí se v prohlášení.
Ruská válka na Ukrajině, rostoucí bezpečnostní zájmy Číny v regionu a zrychlující se dopady klimatických změn mění tvář Arktidy, což vyžaduje, aby EU zaujala proaktivnější roli, uzavřely zúčastněné státy.
Faktem však je, že Rusko žádnou takovou hrozbu nepředstavuje.
Evropané vytvářejí krize a potenciál konfliktů z ničeho.
V této diskusi chybí ruský pohled.
Vydávám se na dvoutýdenní cestu do Ruska s jediným cílem: pokusit se zachytit ruský pohled a přinést jej zpět, aby mohl být jasně sdělen západnímu publiku, které je nejen neznalé ruské reality, ale vzhledem k míře rusofobie, která v současné době panuje v USA a Evropě, je také do značné míry imunní vůči rozumu.
Dnešní situace děsivě připomíná měsíce před srpnem 1914 a vypuknutím první světové války, kdy se evropské státy vojensky vyhrožovaly ve vakuu, aniž by si uvědomovaly, jak různá rozhodnutí ohledně mobilizace přispěla k vytvoření podmínek, v nichž se válka, kterou nikdo nechtěl, stala nevyhnutelnou.
Dnes čelíme podobnému scénáři, kdy evropští lídři dopouštějí, aby jejich rétorika vyvolávala kroky, které – pokud budou pokračovat bez omezení – povedou k ruským reakcím, jež nevyhnutelně vyústí ve válku.
Tentokrát však bude válka zahrnovat jaderné zbraně.
A to znamená konec lidstva.
Otázka, před kterou všichni stojíme, tedy zní: jsme schopni a ochotni dát míru šanci?
Budu se snažit shromáždit informace nezbytné pro to, aby vzdělaní lidé mohli činit informovaná rozhodnutí o skutečné situaci, pokud jde o bezpečnost v Pobaltí a Arktidě.
Skutečnou otázkou je, co udělají ti, kteří mají k těmto informacím přístup, aby své příslušné vedení přivedli k zodpovědnosti za kroky, které jsou podnikány v jejich jménu?
Jedná se o společnou odpovědnost.
Dnes odjíždím, abych splnil svou část.
Jste připraveni splnit tu svou?