Jsme svědky globální epidemie hlouposti, která neúměrně postihuje politické elity.
Hloupost je behaviorální rys typický pro člověka.
Iracionální a nelogické chování je v rozporu s uspokojováním základních potřeb. U ostatních stvoření v přírodě nic takového nelze pozorovat. Proč?
Za prvé, jsou imunní vůči duševním poruchám – hluboké neuróze či psychóze; snad jen k dočasné odchylce v důsledku extrémního traumatu. Geneticky dané instinkty přežití to nedovolují.
Nejdůležitější je samozřejmě náš nadměrně velký a složitý mozek, který jde ruku v ruce s životem ve velkých a komplexních společnostech. Řeč a gramotnost, které umožňují hloupé chování, tuto náchylnost ještě zhoršují.
V dnešní době zažíváme bezprecedentní jev: globální epidemii hlouposti. Pandemii, která si zaslouží úctu. Kupodivu postihuje nepřiměřeně politické elity – zejména hlavy vlád.
Rozhlédněme se kolem sebe.
Spojené státy jsou toho nejlepším příkladem – jako vždy. Předsedá jim tupý, lumpenfašista, jehož pomatené, groteskní „myšlenky“, city a činy popírají veškeré normy.
Není překvapením, že prezident Donald Trump ztratil kontakt s realitou už před lety. Evropa se snaží vyrovnat Spojeným státům pod vlivem klanu bezvýznamných osob a společensky zavržených jedinců, kteří jsou posedlí snahou skloubit uzavření vazalství vůči strýčku Samovi s plány na válku proti Rusku – Barbarossa II.
Mezitím přibližují své umírající ekonomiky k udělení poslední pomazání tím, že povzbuzují izraelsko-americkou válku proti Íránu.
Pak jsou tu arabské státy Perského zálivu, které riskují vyhynutí kvůli dvojímu projektu Velkého Izraele a amerického globálního impéria. Jediný přínos: šance na pomstu nenáviděným Peršanům.
Nejpodivnějším nováčkem v této skupině je ruský prezident Vladimir Putin – zdánlivě rozvážný, střízlivý a disciplinovaný státník.
Nyní se ukázal jako poslední člověk na planetě, který věří, že Trump je důvěryhodný: který usilovně pěstuje vztahy s mužem, jenž se ho pokusil zabít a který řídí masové útoky dronů na Rusko; který oslavuje neviditelné zisky Ruska z „ducha Anchorage“; který v Kremlu osobně vítá podvodnické duo Kushner/Witkoff, které mu nenabízí nic jiného než urážky.
(Odměna: rozšíření a zintenzivnění washingtonské kampaně na oslabení Ruska, okořeněné urážkami).
Zlatou medaili za bezdůvodnou hloupost získává indický premiér Narendra Modi.
Těsně před izraelským neprovokovaným útokem na Írán zavítal do Jeruzaléma, kde oslavoval zcela smyšlené duchovní pouto mezi hinduistickou Indií („matkou“) a židovským Izraelem („otcem“) světové civilizace (přičemž ignoroval skutečnost, že židovská identita se určuje podle ženské linie).
Údajně mělo kamarádské setkání s premiérem Benjaminem Netanjahuem přiblížit Modího Trumpovi, který by díky tomu zmírnil americký postoj v celním sporu.
Indický vůdce, hinduistický fašista, za své nestydaté chování nezískal nic na oplátku kromě příležitosti urážet muslimy, jimiž pohrdá z vlastních sektářských historických důvodů.
Kdo tedy zůstává neposkvrněn slovem na „H“? XI – především. A íránské vedení.
Mor hlouposti se rozšířil mezi veřejnými osobnostmi: mezi politiky obecně, v médiích, v think-tancích, v akademické sféře i v nesčetných profesních sdruženích.
Zde je dokonalý příklad této všudypřítomné a zvrácené nákazy. Týká se časopisu The Economist, toho samolibého a namyšleného hlasatele spojeného s Oxbridgem; deníku Financial Times, který vlastní japonská společnost Nikkei Inc.; a prestižní americké univerzity.
Economist: Začněme válku, aby si na ni Evropané zvykli
Na stránkách Moon of Alabama napsal 17. července Bernhardt Horstmann následující:
„The Economist, britský mediální orgán bankéřského klanu Rothschildů, již dlouho tlačí na válku proti Rusku.
Má však problém, protože obyvatelstvo (západní) Evropy nemá zájem umírat za ty, kteří z takových konfliktů profitují.
Různé průzkumy v Evropě ukázaly, že lidé nemají zájem o ‚obranu své země‘, pokud se tato ‚obrana‘ má odehrávat na východním břehu řeky Dněpr.
Redakce proto pozvala americky financovanou odbornici, aby předložila návrhy, jak lze Evropany nalákat do války.
Nathalie Tocci, profesorka James Anderson Professor of the Practice na Škole pokročilých mezinárodních studií (SAIS) Univerzity Johna Hopkinse v Evropě, na tuto výzvu reagovala:
EVROPSKÍ VŮDCI si uvědomují, že konflikt je blíž než kdy jindy – odtud pramení prudký nárůst rozpočtů na obranu, jak bylo patrné na nedávném summitu NATO v Ankaře.
…
Od ruské invaze v plném rozsahu v roce 2022 evropští lídři často vyjadřují obdiv k ukrajinské odolnosti. Za údivem Evropanů se však skrývá ještě něco jiného: strach, že by sami nemuseli prokázat stejnou odhodlanost.
Není to kvůli nějaké vrozené odvaze Ukrajinců, kterou Evropané postrádají. Jde v podstatě o zásadně odlišné situace – fyzické i psychologické – národů ve válce a v míru. Lze v Evropě vyvolat ducha potřebného k odrazení války, aniž by se do ní plně vstoupilo?
Odpověď paní Tocciové, jak uvidíme, zní „ne!“
Následuje několik „politologických“ žvástů o „smutném“ stavu obyvatelstva, které není ochotno zemřít ve vzdálené válce, která není ani v nejmenším v jeho zájmu.
Řešením tedy je ignorovat vůli lidu a místo toho válku rozšířit, dokud se nestane osobně relevantní pro ty, kteří do ní dosud nejsou zapojeni:
Jedním ze způsobů, jak obyvatelstvo zocelit, je vyslat pozemní jednotky na Ukrajinu. Již měsíce vypracovává evropská koalice ochotných plány na nasazení „zajišťovacích sil“ na Ukrajině po uzavření příměří. Tyto diskuse nikam nevedly, protože příměří není v dohledu.
Ruští představitelé nenechali nikoho na pochybách, že jakékoli zahraniční síly na Ukrajině, ať už se jedná o „zajišťovací síly“ (zajišťující proti čemu přesně?) nebo o jakoukoli jinou formu, budou považovány za nepřátelské a jsou odsouzeny ke zničení.
Ale jak se zdá, paní Tocci věří, že právě zničení našich vojsk je přesně to, co je zapotřebí k tomu, aby se zbytek kontinentu vrhl do války proti jediné (jaderně vyzbrojené) evropské supervelmoci:
Evropské síly na zajištění bezpečnosti by tedy pro Ukrajinu moc neznamenaly. Jejich nasazení nyní, před hypotetickým příměřím, by však mohlo být pro Evropu přínosem, protože by povzbudilo občany k tomu, aby si osvojili způsob uvažování, který by je lépe připravil na válku.
Ano, vystavilo by to evropské vojáky nebezpečí – jakýkoli takový krok by rozzuřil Kreml –, ale kontinent se již nachází v hybridním konfliktu, i když to mnozí odmítají uznat.
Měli bychom tedy vystavit naše „vojáky nebezpečí“, tj. nechat je zabít, aby to „prospělo Evropě“? (O jakém „prospěchu“ konkrétně mluvíme?)
A vyprovokovat krvavou válku s mnoha mrtvými a zraněnými nevadí… protože už jsme nasáklí propagandistickým konstruktem zvaným „hybridní“ válka? (Tocci pravděpodobně míní ty „ruské drony“ a „hybridní útoky“ nad Kodaní, které, jak později informoval časopis The Economist, nikdo ani neviděl):
V červnu dánská policie vyšetřování uzavřela s tím, že nebyla schopna potvrdit přítomnost jakýchkoli dronů, natož určit, kdo je vyslal.
V čem přesně, paní Tocci, spočívá „prospěch“ z zabíjení vlastních bratří?
Zeď památky ukrajinských vojáků zabitých v rusko-ukrajinské válce, leden 2025. (Estonské ministerstvo zahraničních věcí /Wikimedia Commons/CC BY 2.0)
Kdyby byli evropští vojáci rozmístěni na Ukrajině, přiblížilo by to realitu blíže k domovu. A možná by se část ukrajinské odvahy, pokory a kreativity mohla přenést i do jiných evropských společností. Evropské jednotky by nebyly vystaveny nebezpečí z pouhé velkorysosti, ale proto, aby pomohly připravit se na válku – a zabránily jejímu rozšíření do zbytku kontinentu.
Ach – vyslání německých, francouzských a italských vojáků na Ukrajinu, aby zabíjeli Rusy, by „možná“ přineslo „realitu“, která dnes neexistuje, blíže k domovu? Zabránilo by to válce „v rozšíření do zbytku Evropy“?
Takže němečtí, francouzští a italští vojáci vyslaní zabíjet ruské vojáky na Ukrajině by odradili, a ne vyprovokovali, Rusko od vyslání raket typu Oreshnik nebo dokonce ještě větších jaderných raket na Berlín, Paříž či Řím? (Pokud tomu věříte, prosím kontaktujte sponzora paní Tocciové.)
To by samozřejmě nebylo pravdou.
Ale zabránit rozsáhlejší evropské válce není, jak paní Tocci píše „na pozvání“ časopisu The Economist, skutečným cílem takového úsilí.
Jejím záměrem je „povzbudit občany k tomu, aby si vybudovali způsob uvažování, který by je lépe připravil na válku“. Abychom toho dosáhli, říká, měli bychom vyprovokovat válku, která nás zaručeně všechny pohltí.
Dovolte mi, paní Tocciová, abych vás v tomto ohledu povzbudil, abyste šla příkladem. Ukrajinský vrchní velitel, generál – „řezník“ – Syrsky, pro vás jistě najde vhodnou roli v jednom ze svých útočných pluků.“
Michael Brenner je profesorem mezinárodních vztahů na Univerzitě v Pittsburghu, mbren@pitt.edu