Obsah
„Historie nás učí, že společnosti páchající genocidu se ke své lidskosti nevracejí samy od sebe“. K jejich zastavení je zapotřebí vnější síla. Zdá se, že historie tuto roli na Blízkém východě přidělila Íránu. Klobouk dolů před Íránem!
Dnes, 23 let po válce v Iráku, by se Dominique de Villepin, tehdejší francouzský ministr zahraničních věcí, mohl vrátit a použít stejná slova, jaká použil ve svém slavném projevu před Radou bezpečnosti OSN, aby odsoudil agresi Spojených států proti Iráku, ale tentokrát by odsoudil agresi proti Íránu, a to bez jediné změny. Jde totiž o ty samé lži: stejné lži o „zbraních hromadného ničení“, tentokrát však jaderných; stejné lži o masových vraždách, stejné démonizování protivníka, stejné lži o skutečných důvodech agrese, jimiž je svržení režimu, který je zjevně příliš nezávislý.
Spojené státy tak dosáhly úspěchu, který se zdá být v historii ojedinělý: postupně zaútočily na dvě země, Irák a Írán, které samy proti sobě vedly válku, kterou ostatně samy podnítily podle starého principu „rozděl a panuj“.
A je to také, patnáct let po Libyi, stejný scénář, slovo od slova, aniž by cítili potřebu vymyslet jiný: v případě Libye, jak si pamatujeme, obvinění ze skrývání tun uranu a v případě Íránu ze skrývání 450 kg obohaceného uranu.
Dochází také k opakování zrady, která se zdá být samotnou podstatou izraelsko-americké diplomacie. Izrael zavraždil vyjednavače Hamásu uprostřed jednání. Trump učinil totéž, když uprostřed dvou jednání spustil dvě agrese.
Strategická slabost
Takže nic nového? Historie, ta samá historie, která se donekonečna opakuje? Historie útlaku, nadvlády silnějších. Ne, protože tím srovnání končí. Tentokrát Spojené státy, což je bezprecedentní, útočí společně s Izraelem. Hebrejský stát vždy zůstával opatrně v pozadí, v zákulisí, v amerických válkách na Blízkém východě. Americké impérium nikdy otevřeně nezapojilo Izrael do svých válek, protože se obávalo, že by tak bylo zcela průhledné, a chtělo chránit své spojence z Perského zálivu, kteří by pak mohli být obviněni ze spolčení s „nepřáteli Palestiny a Arabů“.
Nyní jsou nuceni zaútočit na Írán společně. To je slabost nejen taktická, ale i strategická. Íránská domácí fronta je něco jiného než ta irácká, vyčerpaná dvěma absurdními válkami proti Kuvajtu a Íránu. A především má Írán vlastní válečný průmysl, což je základní atribut modernity a suverenity. Inovuje dokonce v balistice, v dronech, zbrani, kterou prakticky vynalezl, nebo alespoň vyvinul, pro toto operační použití ve válce.
V vývoji situace byla také Gaza, která znamenala společnou morální katastrofu Spojených států a Izraele. V Palestině se před zraky světa odhalil genocidní a supremacistický vývoj sionismu. A dnes je to přímo v samém srdci Bílého domu, v srdci americké moci, kde jeden státní i politický vůdce, John Kent, vlivná osobnost hnutí „MAGA“ a ředitel protiteroristického boje, odsuzuje vliv izraelské lobby na prezidenta Spojených států a jeho rozhodnutí vstoupit do války proti Íránu. Kdo by si to před pouhými několika lety dokázal představit. Významný vliv sionismu na americká rozhodovací centra a mnoho dalších západních center již v době aféry Epstein není pouze konspirační teorií. Je to pocit, který sdílí velká část západní veřejnosti.
Pokerová hra
Odhalení Johna Kenta naznačují pravdu o vypuknutí této války. Neexistovalo žádné varování před íránskou hrozbou, ani v oficiálních zprávách. Cílem bylo změnit režim. Netanjahu a Trump hráli poker. Netanjahu Trumpa zlákal slovy, že „je to vysněná příležitost, teď nebo nikdy, že pak už bude příliš pozdě, že se otevřelo okno“. Nyní víme, že šlo o schůzku íránského vedení s nejvyšším vůdcem Alím Chameneím, o které věděli, kde a kdy se má konat. Byli si jisti, že útok v tomto okamžiku jim umožní svrhnout režim. Je to tedy prostě toto, příležitost, která určila toto dobrodružství, která určila rozhodnutí a okamžik agrese, vypuknutí války, která mohla zapálit Blízký východ a světovou ekonomiku. To zpětně ukazuje míru a mentální profil obou mužů, kteří v současné době stojí v čele Spojených států a Izraele.
Byli přesvědčeni, že íránská moc se zhroutí. Že lid povstane. Vše se mýlili. Nevěděli nic o íránské realitě, byli otráveni a sami sebe otrávili vlastními řečmi a řečmi íránské opozice, přičemž zaměňovali své touhy za realitu. Pohrdali a podceňovali íránský lid. Nechápali, že v situacích národního odporu je to lid, kdo vytváří své vůdce, a to neúnavně až do vítězství. „Příteli, pokud padneš, z stínu vystoupí přítel, který tě nahradí.“
Osudová chyba Izraele a USA: podcenění Íránu
Nesmíme podceňovat protivníka. To je chyba, kterou vládnoucí mocnosti opakují stále dokola. Tuto podceněnost vysvětluje téměř koloniální pohrdání, které Spojené státy a Izrael chovají vůči arabsko-muslimskému světu a obecněji vůči ne západnímu světu. Probuzení je brutální.
Nyní si uvědomujeme, že Íránci jednali s působivou inteligencí a prozíravostí. Na střet se připravovali po celá desetiletí. Technologicky postupovali krok za krokem, s trpělivostí, mobilizovali své lidské zdroje, svou intelektuální kapacitu. Vybrali si své zbraně, rakety a drony, v jejichž oblasti se stali jedněmi z nejvýkonnějších na světě. Naplánovali, jak budou vést budoucí válku, vybrali si bojiště, Ormuzský průliv a Perský záliv. Oklamali nepřítele tím, že neodhalili své strategické zbraně, navzdory provokacím během předchozích dílčích střetů, včetně té z loňského června, „dvanáctidenní války“. Mossad, zvyklý na individuální atentáty, v tom neviděl nic podezřelého. Nepřítel, zaslepený svou domýšlivostí, považoval íránský postoj za slabost a zbabělost. Stačilo slyšet, jak se média smála a posmívala se Íráncům. Íránci se však drželi zpátky a připravovali se na bitvu všech bitev. A když byli připraveni, řekli jim: „Pojďte.“
Ale tentokrát Íránci říkají, že válku nezastaví, dokud se nepřítel nezaváže, že to bude ta poslední. Nebudou akceptovat, aby na ně mohli útočit každých šest měsíců pod nějakou záminkou.
„Asymetrická válka“, říkáte?
Rusko bylo paralyzováno válkou na Ukrajině. To dávalo výhodu Spojeným státům a Trumpovi nad Putinem. Tuto výhodu nyní USA ztratily. Samy jsou ve válce. Ukrajinská krize tak ztratila svůj globální výbušný náboj, který se přenesl do této války na Blízkém východě. To Trump jistě nečekal.
Nejlepší na tom všem je, že vzhledem k pokroku Íránu si můžeme dokonce klást otázku, zda lze stále hovořit o asymetrické válce. Spojené státy uplatnily schéma koloniálních a imperiálních válek 20. století, tedy schéma velkých amerických námořních flotil. Tváří v tvář moderním zbraním Íránu byly letadlové lodě nuceny držet se stovky kilometrů od Íránu. To je pravděpodobně konec námořních válek. To pochopili Rusové, kteří se stáhli z Černého moře poté, co Ukrajinci potopili jejich vlajkovou loď. Stručně řečeno, Američané a Izraelci vedli válku takřka starým způsobem – stíhacími letouny, tankovacími letouny, intenzivními bombardováními a letadlovými loděmi –, zatímco Írán nasadil zbraně budoucnosti, drony a rakety.
Írán tak v jistém smyslu získal strategickou iniciativu. V této souvislosti je třeba zmínit otázku munice, která je ve válce tak zásadní: Íránci dovedně přiměli nepřítele, aby ji plýtval, zejména své protiletadlové rakety v ceně jednoho milionu dolarů za kus, které vysílali ve velkém počtu, někdy i proti pouhým dronům. Američané a někteří z jejich evropských partnerů museli použít své protiletadlové střely na mnoha frontách – v zemích Perského zálivu, na vojenských základnách i u námořních flotil. Plýtvání bylo ještě větší u Izraelců, protože ti za své zbraně neplatí. Dostávají je od Američanů zdarma – střely, bomby, letadla, zpravodajské informace i vše ostatní.
Slavná Železná klenba se stala stále propustnější. To však Netanjahu nechce přiznat svému obyvatelstvu. Cenzura války v „jediné demokracii na Blízkém východě“ se stala úplnou, a to jak pokud jde o materiální ztráty, tak o ztráty na životech.
Pokud Íránci nějakým způsobem zvítězí, budou mít imunitu na několik generací. Kdo se odváží jim čelit? Budou jako Vietnam po americké porážce. Je to zásadní zlom pro region a dokonce i pro svět, který by se mohl odehrát. Klobouk dolů, Írán!
Tento konflikt se zjevně vyvíjí jinak než předchozí konflikty na Blízkém východě. Írán svou samotnou odolností otevírá dveře, které se zdály být zavřené. Historie najednou přináší řešení dvou problémů, které se zdály neřešitelné: izraelský jaderný program a nadvláda monarchií v Perském zálivu nad arabským světem.
Izraelský jaderný program
Jedna raketa dopadá na město Dimona a druhá na město Arad, obě ležící jen pár kilometrů od zařízení, kde byla původně v 50. letech s pomocí západních mocností, zejména Francie, vyvinuta izraelská atomová bomba. Varování je jasné. Je to odpověď na bombardování íránských jaderných zařízení. Navíc přesnost úderu předznamenává další cíl: samotná izraelská vojenská jaderná zařízení. Vzkaz je jasný. Izrael zbledl. Íránský útok na území tak malé, jakým je Izrael, ho může kontaminovat a učinit neobyvatelným. To je to, co neříkají izraelští představitelé, co neříkají západní média. Raketové útoky na Dimonu a Arad změnily situaci. Převaha, kterou západní mocnosti věřily, že Izraeli poskytly tím, že mu dodaly atomovou zbraň, se proměnila ve strategickou slabost. To je další neočekávaný výsledek této krize. Záležitost je vážná a jistě podnítí snahu o nalezení dohody s Íránem. Írán má trumf v rukávu, a to díky nečekané cestě, kterou mu otevřely íránské rakety. Najednou se podmínky problému obrátily a objevuje se perspektiva jaderného míru v regionu: žádné jaderné zbraně, ale pro nikoho. Existuje snad silnější morální postoj? Klobouk dolů před Íránem.
Ropné monarchie
Další otázkou, která náhle dozrála, je otázka konce současné nadvlády ropných monarchií nad arabským světem. Postavení států Perského zálivu se jeví stále více jako trvalý geopolitický i ekologický skandál, který vytvořily koloniální mocnosti. Geopolitický skandál, protože tyto státy byly z větší části nakresleny tužkou a pravítkem tehdejším imperialismem, hlavně anglickým, podle kontur ropných polí nebo na základě jiných kalkulací s cílem rozdrobnit arabský svět. Současná krize ukazuje zranitelnost a křehkost těchto států. Z politického hlediska jsou státy Perského zálivu zároveň samozvanými přáteli Palestiny i spojenci jejích pronásledovatelů. Jejich nejednoznačná situace se stává stále obtížnější.
Jeví se také jako ekologický skandál. Možná je to důvod, proč se jim říká státy. Žijí 24 hodin denně v klimatizovaném prostředí, ve zcela umělém vztahu k přírodě, za miliardy dolarů, což je skutečná provokace uprostřed všudypřítomné chudoby. Zašli dokonce tak daleko, že postavili kluziště nebo si pohrávají s myšlenkou uspořádat zimní olympiádu v žhavé poušti. Řízení ekonomických a obchodních záležitostí, a dokonce i bezpečnosti, je svěřeno Izraelcům a vojenských záležitostí Američanům. O zbytek se stará asijský subproletariát. Emíři, moderní lenošiví králové, odpočívají nebo se baví, jak právě ukázalo odhalení velmi intimních vztahů prezidenta „Spojených arabských emirátů“ a jeho ministryně zahraničních věcí s Epsteinem, a to na základě dobře zdokumentovaných informací. Nazývají to modernitou a suverenitou. Írán naproti tomu trpělivě, navzdory sankcím a neustálému obtěžování, zvládl nejmodernější technologie.
S tímto konfliktem se krutě projevuje zranitelnost států Perského zálivu a dokonce i otázka jejich životaschopnosti, pokud budou i nadále podřízeni Spojeným státům a Izraeli. Vzhledem k souběhu geopolitických a ekologických příčin se mohou zhroutit pouhým zastavením svých odsolovacích zařízení. Uvědomujeme si jejich obrovskou křehkost, fiktivní prosperitu závislou na prodeji jejich služeb a podřízenosti Spojeným státům a Izraeli. S tímto konfliktem tyto „ropné monarchie“, jak se jim říká, najednou samy zjišťují, že jejich bezpečnost závisí na vztazích s jejich sousedem na druhém břehu Perského zálivu.
Evropa mezi strachem z Trumpa a strachem z katastrofálního dobrodružství
A konečně, jako znamení změn ve světě, se poprvé ostatní složky historického „kolektivního Západu“, od Evropy až po Japonsko, jednomyslně odmítly zapojit do války po boku Spojených států. To se ještě nikdy nestalo. Evropané byli rozpolceni mezi téměř fyzickým strachem z prezidenta Trumpa a sionistickou agresivitou a strachem, který se nakonec ukázal být větší, z vojenské a ekonomické katastrofy, pokud by se stali pomocnými silami izraelsko-amerického páru. Jistě, jde o rozhodnutí, které zůstává křehké. Důkazem toho je tlak uvnitř těchto zemí ze strany těch, kteří hledají nejrůznější záminky, aby se připojili k izraelsko-americkému táboru: „obrana mezinárodního práva a svobody plavby v Ormuzském průlivu, obrana spojeneckých států v Perském zálivu, tady francouzský voják zabitý na vojenské základně v Iráku, tam vzpomínka na atentáty, které údajně spáchal Írán v Evropě, nebo, nejnovější výmysl, íránské rakety, které by nyní mohly zasáhnout Evropu“ atd. atd. Naléhavost, s jakou některé evropské země, zejména Francie, odsuzují… íránskou odvetu na agresi, není jen logickým nesmyslem, který vyvolává úsměv. Vyjadřuje zároveň touhu uklidnit Trumpův hněv, zachovat spojenectví se Spojenými státy a zůstat v podřízené pozici. Tyto řádky byly napsány, když 24. března Izrael oznámil okupaci, ve skutečnosti anexi, jižního Libanonu. Izrael má koloniální gramatiku, tu nejhorší: srovnat jižní Libanon se zemí, vyprázdnit ho od veškerého obyvatelstva. Chce tam nastolit smrtelné ticho. Hebrejský stát nemohl lépe vysvětlit a sám ospravedlnit rozhodný odpor Íránu proti zotročení Blízkého východu izraelsko-americkým duem. Gaza, Libanon a Írán jsou jedna a táž věc. Utrpení Gazy nebylo marné. Pro celé lidstvo, které stálo po boku palestinského lidu, je současný velkolepý odpor Íránu obrovským důvodem k naději.