Obsah
Na veřejnoprávním Českém rozhlase Plus, jenž o sobě tvrdí, že přináší názory „těch nejlepších komentátorů“, jsem dnes vyslechl jakéhosi pana Vávru. Jestli se prý nechce vláda domluvit s prezidentem – rozuměj ustoupit jeho drzému diktátu, že na summit NATO pojede stůj, co stůj on, a možná s sebou vezme jako doprovod premiéra – pak by prý měl za nás rozhodovat někdo jiný. Například Evropská unie.
Doslova tak to jeden „z nejlepších komentátorů“ řekl. Vůbec bych nad tím nemával rukou či se útrpně neusmíval nad nebožákem, kterému vztek z volební prohry jeho fialových favoritů zaclonil i zbytky úsudku limitovaného pověstným IQ 107, jen o málo převyšujícím intelektuální schopnosti například slepice. Bezmoc totiž někdy vede k průzračnému vyjádření, ba i činům, jež dají nahlédnout podstatě věci.
V Maďarsku proběhly dlouho očekávané parlamentní volby. Zmíněná Evropská unie (respektive Brusel, respektive Berlín) do nich nainvestovala tolik politického kapitálu jako nikdy předtím.
Ke skandalizaci Viktora Orbána zapojila tajné služby hlavních států EU, a na podporu jeho konkurenta Pétera Magyara vynaložila stovky milionů eur. Další stamilióny přidal do kasy kyjevský krvavý klaun Zelenský. Jedna dodávka se stamilióny a zlatými cihlami, kterou maďarská policie zadržela, byla jen vrchlíkem ledovce ukrytého pod hladinou temného moře připravovaných volebních podvodů.
Obyčejný fašismus
„Už v roce 2016 mnoho amerických médií tvrdilo, že je skutečným skandálem, že ruská vláda údajně nakoupila reklamy na Facebooku za 500 tisíc dolarů. To je prý zahraniční vliv. Ale když Evropská unie hrozí Maďarsku zadržením miliard dolarů, protože chrání své hranice, nebo když Ukrajinci uzavřou plynovody a způsobí utrpení maďarskému lidu ve snaze ovlivnit volby, to není zahraniční vliv,“ konstatoval ironicky v Budapešti před pár dny americký viceprezident J. D. Vance, který přijel Orbána podpořit.
A poté ještě přidal zcela nedvojznačně: „Postavíte se proti byrokratům v Bruselu? Postavíte se za západní civilizaci? Postavíte se za svobodu, pravdu a Boha našich otců? Pak, moji přátelé, jděte k volbám a postavte se za Viktora Orbána!“
Rozlícený Brusel s reakcí chvíli váhal. Pak mluvčí Evropské komise ze sebe vypotil neurčité: „Využijeme dostupné diplomatické cesty, abychom našim americkým protějškům sdělili své obavy“.
V tom je právě ten rozdíl od jejich soudruha Vávry, který to v ČRo Plus vyklopil naplno. Tomu totiž od americké vlády nic nehrozí. Naopak: zdejší bruselská Pátá kolona ho připočte k oprávněným čekatelům na nějakou tu výnosnou trafiku – „kdyby něco“.
To „něco“ je případ, že lidé ve státech okupovaných bruselskou (německou) byrokracií nakonec najdou způsob, jak zbořit pevné základy již téměř dokončené opětovné stavby fašistického režimu. Pro jistotu připomeňme, že fašismus nebyl německý nacismus, s nímž se často chybně zaměňuje. Fašistický stát stál na moci korporací, které zcela nahradily demokratické rozhodování většiny.
Hlubiny střetu
A my dnes nežijeme v ničem jiném. Mocné korporace ovládají média – a skrze ně významnou podvolenou část veřejnosti. Je lhostejné, zda je financují miliardáři jako Lukačevič, Bakala, či neprůhledná skupina „nadací“ skrývajících „neviditelné“ miliardáře (jako třeba v případě slovenského a posléze i českého Deníku N). Nebo jestli sají své miliardy ze speciální „daně z hlavy“ zvané televizní a rozhlasové poplatky, kterou proto jak o život spolu se svými protektory brání. Všichni jsou napojeni na Brusel (Berlín), odkud jsou řízeni.
Mnozí z nich jsou pak ještě zúčastněni v dalších korporacích (energetických, farmaceutických, potravinářských a mnoha dalších), jejichž společným znakem je hospodářský – a skrze něj politický – převrat pod společným názvem Grýndýl. Zelený teror totiž neměl nikdy žádnou ideovou základnu, jakkoli se tak tváří. Všechny ty klimatické lži s údajným globálním oteplováním způsobeným člověkem jsou svou podstatou neideové, ale výhradně zájmové.
Nové průmyslové a finanční elity se zformovaly současně s pádem SSSR a ukončením studené války. Když Gorbačov s Bushem starším vyhlásili v roce 1990 začátek Nového světového řádu (New World Order, NWO), chytli se ti dva staromódní politici do pasti. Domnívali se, že „globalismus“ umožní dosavadní finanční a hospodářské „aristokracii“ rozšířit své trhy o ještě nevybrakované země na východě a na jihu – a tak si ještě na čas zachovat moc.
Jenže v záloze už byl připraven jiný finanční kapitál a jiné dravé skupiny – především ty shromážděné kolem rozjíždějících se technologických a na ně napojených nových farmaceutických a průmyslových center. Pádem „bipolarity“ přehrada praskla – a vypuklo to:
Aniž si toho poklidně dřímající západní (a naše převratem vykulená) veřejnost mohla povšimnout, začal boj o život. Vnucené technologie drtily dosavadní průmysl. Vznikaly „bubliny“ – a v nich pramenily finanční a hospodářské krize, jejichž pomocí jedni zanikali, druzí se zrodili. Než se „stará oligarchie“ vzpamatovala, byla mimo hru. To byly skutečné hlubiny střetu – ve svých počátcích.
Nepřátelské převzetí
Nový korporát pak začal likvidovat zbylou konkurenci právě pomocí zeleného „údělu“. Zprvu zcela obskurní nápad. Do té doby se strašilo spíše „globálním ochlazováním“ – a tedy nutností maximálně využívat stávající a otevírat nová naleziště fosilních paliv. Jenže pomocí nových technologií a nových médií (internet, sociální sítě) nový korporát naočkoval především nezkušené, a proto bezmocné mladé generace představou nepřítele se značkou CO2.
Jejich vedlejší doprovodný efekt byl ohromující. Davy mladých romanticky volaly: Chceme zchudnout, abychom zachránily planetu! V podstatě obdoba zpitomělého řevu „Duce! Duce! Duce!“ ve vrcholných okamžicích italského fašismu. Korporace mají totiž jednu mocnou výhodu: Jen tak snadno mezi sebe konkurenci nepustí. A tudíž mají dostatečné finanční zdroje na korupci vlád, státních institucí a soudního systému.
A právě to učinily. V podstatě tak převzaly původně levičáckou strukturu vytvořenou „dlouhým pochodem institucemi“ připravovanou na Západě k levicovému převratu od šedesátých let. Ta současná struktura „hlubokého státu“ je vskutku „neideologická“. Pravice i levice se řízeně utopily ve fiktivním „středu“, jenž přirozené rozdělení společnosti na zájmové skupiny nereprezentuje a nezastupuje.
Zvítězil jediný zájem: korporátní. Ten se orientuje pouze na zisk a upevnění nekontrolovatelné moci. K tomu ovšem potřebuje jeden silný, velký a mocný stát – což v evropském případě znamená dotvoření Evropské unie ve federální „superstát“ imitující USA. Užuž to měli v rukou. Jenže právě tady se něco zadrhlo.
Fašistická moc v problémech
Ono i vytvoření superstátu na nekonečných severoamerických pláních nebylo jednoduché. Došlo k němu až nejkrvavější občanskou válkou (Severu proti Jihu) v moderních dějinách. Vítězství převážně protestantských (kalvinistických) „Yankeyů“ nad převážně katolickými „Jižany“ definitivně určilo „upíří“ charakter Spojených států, v nichž jedině zisk a obchodní úspěch je domnělým důkazem „božího požehnání.“ Ten s kopytem se zachechtal.
A chechtá se dál, když převážně ateistická odduchovnělá síť evropských států se hrne do stejného zničujícího trychtýře. V něm jsou jeho dosavadní historické státy určeny k likvidaci a jejich národy k brutální „velké výměně“. V podstatě totéž, co chtěl Hitler – pouze nahrazený Mussolinim, jehož korporátní fašistický model se ukázal životaschopnější než nacistický. Vede totiž ke stejnému cíli „měkčími“ prostředky. Hitlerovskou tvrdost pak mají nahradit technologie.
Vlastně to narazilo jen ve státech, které si udržely dostatečnou (převážně katolickou) křesťanskou víru: Polsko, Slovensko – a nejvíce právě Maďarsko. Vedle rýsujících se „národoveckých“ vzbouření vlastenců v dalších evropských státech. Těm ovšem chybí právě společná ideová křesťanská základna, a proto jsou poměrně roztříštění. A nemají přesvědčivého reprezentanta. Maďarsko (Slovensko i Polsko) má obojí. Proto je nezbytné, rozbít je napadrť.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
S nimi je totiž fašismus v problémech. Jejich občané z velké části disponují „vyšší autoritou“ než jen mocí peněz, jež se soustřeďuje převážně na velká města. Tam, kde koncentrace „požitků“ a dluhy nafouklá vyšší životní úroveň je optimální živnou půdou morální a mravní dekadence. Protože v drogovém rauši život a smrt – ať individuální či společenská – nehrají podstatnou roli. Jen mít, nevědět a zapomenout.
Začátek konce, nebo konec začátku?
Když katolík J. D. Vance pronáší v Budapešti svá drtivá obvinění vůči satanistickému Bruselu, míří právě tímto směrem. Baptistovi Trumpovi, poněkud pomatenému z přízně apokalyptických judaistů a křesťanských sekt, by to sotva uvěřili.
Moc evropského korporátu je tím sice ohrožována, ale zdaleka ne poražena. Naopak, bude se bránit všemi dostupnými prostředky. A jak vidíme na Ukrajině, kde se „Vanceovy“ Spojené státy z útoku Západu na Rusko stahují, zatímco unijně-britští fašisté dál přikládají pod kotel, nakonec chtějí spolehnout na válečné kataklyzma. Je ovšem otázka, nepřivodí-li tím ve svém zmatku a chaosu dříve válku občanskou. A jestli by taková válka byla řešením.
Ve chvílích, kdy píšu tyto řádky, není jasné, jak maďarské volby dopadly. Ale ať vyhraje Orbán, nebo investované miliardy unijního a ukrajinského fašistického korporátu, pořád zůstane nezodpovězena základní otázka:
Jsme stále ještě hráči, nebo již jen pouhými diváky v další tragédii evropského kontinentu? Kolik nepodvolených se najde k jeho „vanceovské“ obraně? Sledujeme svítání, nebo si tak omylem vykládáme soumrak před dlouhou nocí? Jinak řečeno:
Je to začátek konce evropského fašismu, nebo teprve konec začátku nemilosrdného nástupu fašismu, jaký tu ještě nebyl?