Jaká je souvislost mezi současnými konflikty, od Íránu přes Venezuelu až po Ukrajinu? A má Trumpova zdánlivě nevyzpytatelná zahraniční politika nějakou metodu – nebo je to chaos?
Přepis mého projevu, který jsem přednesl 29. ledna v Berlíně na slavnostním uvedení časopisu Global Geopolitics, nového akademického časopisu zabývajícího se mezinárodními vztahy, mocenskými strukturami a globálním strategickým vývojem. Akci vedl profesor Efe Can Gürcan, šéfredaktor časopisu, a byla uspořádána ve spolupráci s Eurasijskou společností.
Začal bych tím, že současné geopolitické napětí a posuny, kterých jsme svědky, zjevně nejsou krizí jako jiné, které svět zažil v uplynulém století či staletích. Žijeme v době, která je pravděpodobně největší geopolitickou transformací v dějinách lidstva. Jsme svědky konce 500 let západní ekonomické, politické a vojenské globální hegemonie, která se v posledních třiceti letech po studené válce projevovala v podobě absolutní a nezpochybnitelné globální hegemonie USA a Západu. Tento svět je jednoznačně u konce a myslím, že megatrendy týkající se multipolarity jsou nám všem zcela jasné. Takže se o tom nebudu příliš rozepisovat.
Myslím, že za jinak stejných podmínek by pravděpodobná trajektorie globálního vyvažování moci byla poměrně snadno předvídatelná. I nadále bychom byli svědky vzestupu nezápadního světa a relativního oslabování moci a globálního vlivu USA a širšího západního bloku. Tento megatrend by pro průměrného západního občana nebyl problémem. Kvalita života nesouvisí s relativní globální mocí země. Život například v Rakousku je ve všech metrikách lepší než život v USA, i když rakouský HDP je zlomkem amerického. Samozřejmě nelze popřít, že v prvních poválečných desetiletích se kořist z impéria v mnoha ohledech jednoznačně dostávala k průměrným západním občanům. Ale to už dávno neplatí.
Zvláště pokud se podíváme na USA, je zřejmé, že po dlouhou dobu se kořist z impéria hromadila v podstatě pouze na samém vrcholu sociální a ekonomické pyramidy – k oligarchii. Dnes bych tvrdil, že z nekonečných válek USA a systému zaměřeného na dolar těží téměř výhradně Wall Street, vojensko-průmyslový komplex a korporatokracie. Obyčejní Američané z toho dlouhodobě neprofitují. Vlastně bych řekl, že průměrný Američan by měl prospěch pouze z transformace USA v „normální“ zemi – to by ve skutečnosti byl předpoklad pro demokratizaci USA.
Naštěstí pro nás, západní občany, Čína nechce nahradit USA jako globálního dominantního hráče. Zastává se skutečně nehegemonického světonázoru a existují staletí čínské praxe a literatury, které to potvrzují. Takže to je dobrá zpráva – i když ne pro USA a západní oligarchii obecněji. Z úpadku americké a západní hegemonie by rozhodně prodělali. A to nás přivádí k hlavnímu problému, kterému dnes čelíme: neochota USA a širších západních elit akceptovat tento přechod k multipolaritě – z výše zmíněných materiálních důvodů, ale také z důvodů zakořeněných ideologických, z hluboce zakořeněného supremacistického světonázoru, který je, jak se domnívám, doslova dohání k šílenství v klinickém slova smyslu. To je obzvláště patrné zde v Evropě.
Z jejich pohledu je multipolarita – nebo dokonce jednoduše nezápadní rozvoj – vnímána jako existenční hrozba, přeformulovaná jako bezpečnostní hrozba. To neustále vidíme ve způsobu, jakým o tom mluví. A z pohledu jejich vlastních úzkých třídních zájmů to není úplně špatně. Velká část chaosu a násilí, kterého jsme dnes ve světě svědky, se scvrkává na toto.
Svůj projev jsem tedy zahájil slovy: „Za předpokladu, že vše bude stejné, je tento megatrend poměrně snadno předvídatelný“ – ale co „za předpokladu, že vše bude stejné“ v současném kontextu vůbec znamená, zvláště když je změna globální a zahrnuje neustálé zpětné vazby? Proto je budoucnost tak těžké předvídat. Žijeme ve světě, kde nemůžeme nic předvídat, ani trajektorii těchto megatrendů, protože vidíme, že USA a západní mocnosti dělají vše pro to, aby tento přechod k multipolaritě zpomalily, zastavily a pokud možno zvrátily – navzdory tomu, co nyní veřejně říkají vůdci jako Mark Carney .
Až do Trumpova příchodu byla strategie zcela jasná: přímé vojenské zadržování především Ruska a Číny, což samozřejmě vedlo k probíhající zástupné válce na Ukrajině. Za Trumpa impérium mění svou taktiku – přizpůsobuje se. I mluvit o strategii v Trumpově případě se může zdát jako přehnané, protože jeho činy se často jeví jako naprosto nevyzpytatelné. A do jisté míry je to pravda. Myslím si ale také, že je to částečně záměrné. Chaos se v Trumpově mysli zdá být součástí samotné strategie – neustále nutit ostatní země dohadovat se o jeho dalším kroku. Mezi rétorikou a činy existuje neustálý rozpor; často říká více protichůdných věcí najednou.
Možná si z Trumpa vykládám až příliš mnoho, ale myslím, že se částečně jedná o úmyslnou strategii vyvolaného permanentního chaosu a destabilizace. Není to sice velká strategie, ale myslím, že zhruba o to usilují. Cílem je z mého pohledu jednoznačně zpomalit multipolaritu, zpomalit tento přechod. Takže – abych použil technický termín – „zpackané věci“ je tak trochu součástí strategie.
Pokud analyzujeme Trumpovy činy, objeví se určitá soudržnost – logika je v tom. Neútočí na náhodné země; útočí na slabé články v systému protivníka. Někteří lidé si prošli nejnovější americkou Národní bezpečnostní strategii a poměrně optimisticky dospěli k závěru, že Trump se zasazuje o multipolaritu, vzhledem k tomu, že ustupuje od přímého kontaktu s Čínou – a samozřejmě vede jednání s Ruskem. Myslím si ale, že jde pouze o taktický posun. Americký establishment ví, že v současné době nemá prostředky k vojenské interakci s Čínou. Cílem však zůstává zpomalit vzestup Číny zaměřením se na slabé články systému vedeného Čínou: Venezuelu, Írán – to vše jsou čínští spojenci – a samozřejmě Rusko.
Ještě ucelenější strategii lze vidět, pokud se podíváme trochu hlouběji, na celou škálu zemí, na které se Trump zaměřuje. Do tohoto seznamu bych zahrnul i evropské země – nejen kvůli Grónsku, ale i kvůli dlouhodobému tlaku na upevnění závislosti Evropy na americkém plynu a nahrazení její závislosti na ruském plynu úplnou závislostí na amerických dodávkách. To byl dlouhodobý strategický cíl USA, kterého bylo nyní plně dosaženo. A můžeme vidět určitý vzorec: všechny tyto ústřední body se týkají energetiky.
Chápeme, že války na počátku 21. století se točily výhradně kolem energie – ale nyní existuje tendence si myslet, že energie už není hlavním motorem americké zahraniční politiky, a to i přes to, že se Trump k tomu vyjádřil zcela explicitně: „Prostě si vezmeme venezuelskou ropu.“
A netýká se to jen Venezuely. Velká část poválečné zahraniční politiky USA se točila kolem kontroly trhů s ropou – fyzické i finanční. Nešlo jen o získávání ropy pro samotné USA, i když to bylo její součástí; možná ještě důležitější bylo posílení hegemonie dolaru prostřednictvím petrodolarového systému a o kontrolu dalších zemí kontrolou fyzických a finančních úzkých míst na trhu s ropou. To USA umožnilo odříznout země od krevní linie moderní ekonomiky prostřednictvím sankcí a dalších prostředků.
V posledních letech se tento systém začíná rozpadat. Země mimo kontrolu USA – Venezuela, Írán, Rusko – stále více zásobují svět ropou a plynem mimo americké diktáty a činí tak stále častěji mimo dolarově orientovaný finanční systém. Tím také podpořily raketový vzestup Číny. To představuje hrozbu pro hegemonii USA na několika úrovních: oslabuje hegemonii dolaru, ale možná ještě důležitější je, že USA zbavuje možnosti využívat energii jako nástroj ekonomického a politického nátlaku – což vždy dělaly.
Myslím si tedy, že v myslích amerických plánovačů, dávno před Trumpem, bylo rozhodnuto znovu nastolit kontrolu nad fyzickými a finančními toky energie – což dnes znamená nejen ropu, ale i plyn a další zdroje. Pokud se podíváme na různé americké útoky a konflikty vedené nebo podněcované USA – Venezuela, Írán, zástupná válka na Ukrajině, snaha o oddělení Evropy od ruského plynu, což byl podle mě jeden z cílů zástupné války na Ukrajině po celou dobu – vidíme společné vlákno: znovu nastolení kontroly nad toky energie. V tomto smyslu jsou cíli oficiální protivníci, ale i takzvaní spojenci. Evropa je v této strategii cílem a vidíme, jak Trump explicitně zneužívá závislost Evropy na americkém vývozu energie k dosažení politických cílů.
Závěrem: velkou otázkou je, zda tato strategie bude fungovat. Nevím. USA byly zatím docela úspěšné. Donutit Evropu k úplnému obratu ve své energetické politice – od levného a spolehlivého plynu ze sousední země k mnohem dražšímu, méně spolehlivému a politicky zbraňově využitelnému plynu z Ameriky – je pozoruhodný úspěch pro zemi, která se údajně definuje nevyzpytatelností a nedostatkem strategie. A pak je tu únos Madura a efektivní zabavení venezuelské ropy a hrozby vůči Íránu [poznámka: tento projev byl přednesen před zahájením útoku].
Na závěr bych rád poznamenal, že v kruzích zastánců multipolarity často vidím velkou míru uspokojení – předpoklad, že tento megatrend je nakonec nezastavitelný, že USA nemohou dělat nic jiného, než ho mírně zpomalit. Zastávám méně deterministický názor. Protože pokud mluvíme o novém mezinárodním řádu – ať už ho chcete nazývat multipolárním nebo polycentrickým – ze své podstaty vyžaduje určitou úroveň řádu. Proto pouhým vytvářením trvalého nepořádku a destabilizace mohou USA a jejich vazalové vytvořit pro BRICS vážné problémy, a skutečně je již vytvářejí. Nejsem si tedy jistý, že se čínský přístup, kterým je za každou cenu vyhýbat se konfrontaci s USA, z dlouhodobého hlediska nutně vyplatí. Ale předpokládám, že čas ukáže.