Přeskupení vztahů mezi Radou pro spolupráci arabských států Perského zálivu (GCC) a Íránem a jejich postoje k Izraeli budou Trumpovým odkazem.
V posledních dnech řada respektovaných analytiků poukázala na to, že Donald Trump je v Íránu v pasti. Přestože se z ní zoufale snaží dostat, jeho jedinou zbývající možností je podle nich vrátit se k bombardování této země. Varovali, že toto bombardování je na spadnutí a pravděpodobně k němu dojde během Putinovy návštěvy u Si Ťin-pchinga v Číně. Je pozoruhodné, že jejich předpovědi se do jisté míry naplnily. Trump měl v úmyslu přistoupit k něčemu, co vypadalo jako druhá vlna bombardování, při které by stíhačky odpálily rakety Tomahawk na klíčová íránská zařízení. Bližší analýza však ukázala, že to s realizací takového plánu nemyslel vážně a že šlo spíše o lest, která měla přimět regionální vůdce, aby mezi sebou našli řešení, aby Trump mohl vyhlásit vítězství a odejít.
Nakonec to byla Saúdská Arábie, která se opět postavila Trumpově šílenství. Saúdové odmítli povolit start letadel pro doplňování paliva z amerických základen v Rijádu, která měla podporovat F-35 umístěné v Jordánsku – letadla, která by k provedení úderu potřebovala nejméně čtyři letové výpady pro doplňování paliva. Tentokrát však nebyli sami. Významný odpor přišel také z Kuvajtu a dokonce i ze Spojených arabských emirátů – země, která nedávno posílila své vztahy s Izraelem a dokonce hovořila o společné operační skupině s Izraelem, která se údajně připravuje na úder proti Íránu. Všichni Trumpovi sdělili, že takový úder nemůže provést. Jako by to nebylo dost podivné, Pákistán vyslal do Rijádu 8 000 svých vojáků a řadu stíhaček v mimořádném gestu jednoty – což vede některé analytiky, jako je Larry Johnson, k úvahám, zda tam nejsou proto, aby chránili Saúdy před Američany.
Regionální lídři začínají procitat a uvědomovat si, že Trump možná ztrácí rozum a je schopen čehokoli, aby ukojil své křehké ego. Mnozí byli skutečně šokováni, když 28. února s touto kampaní skutečně vyrazil. Bylo možné, že zatímco většina o plánu věděla, málokdo, pokud vůbec někdo, si myslel, že ho skutečně uskuteční? Předpokládali také, že jde o hru, kterou hraje, aby donutil Íránce souhlasit s jeho podmínkami pro trvalý mír ohledně obohacování uranu v Íránu?
Rychle vznikají nová partnerství, protože elity regionu si uvědomují, že USA je již nemohou chránit. Horší je, že právě USA z nich s největší pravděpodobností udělají snadný terč a nepřátele Íránců. Je tedy třeba vypracovat jak diplomatické řešení s Íránem, tak i novou dohodu s Američany o jejich roli v zemích GCC. Jednou z takových neformálních dohod je spojení Saúdské Arábie, Turecka a Pákistánu za účelem vytvoření obranného nárazníku proti Íránu a také nárazníku proti Izraeli, protože všechny tři země mají sjednocené geopolitické představy.
Trump od Íránců nic nedostane. Jsou z něj unavení, ale mnohem horší než jejich únava je to, že ho nemohou brát vážně. A tak se nyní jediná skutečná otázka týká jeho vztahů s Araby. Možná by je mohl přimět, aby plnili jeho příkazy, ale pro trvalý mír si uvědomují, že se musí obrátit na Rusko a Čínu jako na nové hegemony regionu. I Trump si to uvědomuje, protože jeho setkání s Si Ťin-pchingem bylo ve skutečnosti o žádosti o pomoc v Íránu. Pošetile se dopustil řady faux pas v diplomatických protokolech v Číně a dokonce jednou usnul, zatímco čínský vůdce mluvil. Ale nakonec z návštěvy odešel bez konkrétních výsledků – pouze s řečmi o megazakázkách, jako jsou letadla Boeing, která Číňané ani nepotřebují. Zajímavé na této cestě je to, jak Číňané zacházeli s Američany: brali je s nadhledem jako umírající imperiální mocnost v posledních záchvěvech, ale dovolili jim chovat se, jako by stále vládli světu. Taková laskavost byla chytrým tahem, ale země GCC, které hledají zcela novou bezpečnostní dohodu v regionu – takovou, která umožní Íráncům ovládat Hormuzský průliv a zajistí mír – ji nenásledují. V sázce je prostě příliš mnoho na to, aby se Trumpovi umožnilo pokračovat v jeho představě, že se stane regionálním tyranem, protože takový nesmysl pro ně znamená příliš vysokou cenu.
Překalibrování vztahů mezi GCC a Íránem a jejich pohled na Izrael bude Trumpovým odkazem – stejně jako americké přátelství s Izraelem, které se ve Washingtonu stává tématem diskusí jako nikdy předtím. Prozatím to vypadá, že hrozba amerického bombardování Íránu byla zažehnána, což se odrazilo v poklesu ceny ropy Brent 20. května na 89 USD. Zdá se, že trhy chápou realitu a že Trump bude muset brzy z regionu odejít a přestat s dětinskými, vrtošivými hrami s blokádou. Mají ale Arabové odvahu mu to říct?