Stejně jako všechny konflikty, avšak ještě více vzhledem k vývoji moderních společností, je i současná válka na Ukrajině multimodální; kromě bojů závisí na ekonomických a sociálních strategiích a odehrává se také na kognitivní úrovni, kde propaganda a zkreslování faktické reality jsou na denním pořádku. To pro analytika vytváří paradoxní situaci: v mediálně sledovaném konfliktu skutečná situace v terénu, která je pro oběti a přímé účastníky zásadní, koexistuje s narativy a mediální prezentací určenou pro veřejnost a někdy ustupuje do pozadí.
Zprávy z počátku léta tak kladly důraz na ruské neúspěchy: zpomalení územního postupu,1 útoky na logistiku pomocí většího počtu výkonnějších dronů (Hornet, Skat, Ram2x…) dodávaných Západem (dohody o technologickém partnerství Ukrajiny s Polskem, Finskem, Dánskem, Spojeným královstvím, Německem…), údery na velké vzdálenosti do vnitrozemí Ruska, na velká města a ropnou infrastrukturu díky raketám (Flamingo, FP5 Falcon…) a západních zpravodajských služeb ISR,2 udušení Krymu3.
Tato vize vychází z určitých skutečností, ale vykazuje negativní zkreslení ve třech směrech:
- Posílit mezinárodní mediální pozici Kyjeva, aby se uklidnili západní sponzoři a Kyjev mohl i nadále těžit z jejich vojensko-průmyslové a finanční podpory4, která je životně důležitá (po uvolnění 90 miliard eur ze strany EU v návaznosti na pád Orbána v Maďarsku oznámil kyjevský ministr financí Marčenko 26. června 2026 potřebu dalších 146 miliard).
- Vykreslit situaci nepříznivou pro Rusko, která zapadá do plánu „escalate to de-escalate“, který zavádí Trumpova administrativa5.
- Zamlčet vojenské neúspěchy a rostoucí lidské ztráty války na straně ZSU6.
Takticko-operační situace
Ve skutečnosti pokračuje ruská strategie postupného oslabování, spočívající v infiltraci velmi malých jednotek – kvůli hrozbě dronů – podporovaných klouzavými bombami FAB7, taktickými drony a dělostřeleckou palbou, a to v rámci logistického obklíčení a operačního obkličování. Jedná se o taktický model, který nahrává „šedým zónám“ a usnadňuje propagandisticky zkreslené vykládání událostí. Zejména proto, že úspěch vyžaduje čas a vytrvalost, přičemž se v narativech snaží ukázat, že čas již nehraje ve prospěch Ruska s cílem vyvolat demoralizující účinek.
Ale i když jsou ZSU stále schopny organizovat ofenzívy, přesouvat zálohy a podporovat jednotky vedoucí tvrdý a zuřivý boj, trend se potvrzuje: Po pádu Pokrovsku provedly ZSU četné protiútoky a boje jsou krvavé, avšak ruský postup (v Lymanu a směrem na Mykolaivku a Oleksandrivku, v okolí Konstantynovky, která zajišťuje Kramatorsk) nyní umožňuje ohrozit opevněná strategická centra Slavjansk a Kramatorsk, která jsou klíčem k obraně Donbasu. Rusové postupují také v Charkovské oblasti (Vovčansk na severu a Kupjansk8 na jihu). Ukrajinské protiútoky z počátku roku 2026 v Záporožské a Dněpropetrovské oblasti ztratily na síle, přičemž politická priorita byla dána útočným jednotkám s cílem předvést „znovudobytí“, což vedlo ke stále větším ztrátám za cenu pomíjivých úspěchů. „Zeď dronů“, kterou Kyjev sliboval, sice představuje pro ruské síly neustálou hrozbu, ale ruské drony (Mavic, Gerna, Herons, Lancets, Molniyas) rovněž drtí kyjevské síly svou početní převahou. Průzkumné drony se nyní systematicky využívají k navádění leteckých a dělostřeleckých úderů (dělostřelci z Kyjeva i Moskvy se dokázali přizpůsobit a na základě svých postsovětských základen přejít k moderním zbraním) a „krize s granáty“ pominula, což umožňuje saturaci pozic9, potlačení manévrovacích pokusů a logistických transportů, stejně jako přesunů skromných rezerv k jednotkám v přímém boji.10
Stručně řečeno se zdá, že plány ruského Generálního štábu jsou relevantní a účinné, zohledňují nové omezení boje a sledují soudržnou operační linii v tradici rozvinutých a kombinovaných operací operačního umění. Přestaly však využívat masivní mechanizované obrněné ofenzívy, které jsou nyní vzhledem k hrozbě dronů a pozorování ze strany NATO příliš riskantní. Opora Kyjeva na přátelské západní hranici, která umožňuje systematické přesuny – ať už za účelem přijímání posil, nebo za účelem ochrany výrobních kapacit před ruskými údery –, rovněž vyvolává otázku akcí v týlu. Z vojenského hlediska se zdá být dobytí Donbasu, které je pro ruskou rétoriku nezbytné a z pohledu Kyjeva nepřijatelné, na dosah.
To však v žádném případě nezaručuje konečné vítězství, pokud chybí vůle ukončit válku.
Předvídatelný vývoj
Ruské vojenské úspěchy a biologické vyčerpání ukrajinských sil mohou vést k určitým rozhodnutím, z nichž některá se již potvrdila.
1- Přenést válku na další fronty, aby se roztříštily ruské síly a uklidnili mezinárodní dárci, a zároveň se zvýšil tlak na ruskou veřejnost. Je možné uvažovat o obojživelném a pozemním útoku na Krym, podobně jako v případě „úderu“ na Kursk. Možné by byly i operace na okraji Bryansku.
Výhrůžky samozvaného prezidenta Zelinského vůči běloruskému prezidentovi Lukašenkovi (staňte ruské síly z Běloruska, nebo to uděláme sami) vycházejí ze stejné logiky, avšak s větším potenciálem eskalace (ruská jaderná doktrína v tomto případě připouští jadernou odvetu). Setkání Putina s Lukašenkem dne 27. června 2026 ve Valdaji nepřineslo žádné prohlášení. Navzdory rozmístění systému Oreshnik na svém území se Minsk nachází v delikátní pozici mezi snahou stát se diplomatickým a finančním prostředníkem mezi Západem a Běloruskem a zůstat mimo konflikt na jedné straně a závislostí na Rusku v rámci Unie, ekonomických a energetických dohod a složitých vztahů mezi oběma vůdci na straně druhé. Postoj Lukašenka se však jeví jako poměrně slabý (omluva Zelenskému, který hovoří o demontáži ruských retranslačních stanic). Jeho návštěva v Pekingu zřejmě svědčí o této snaze o nezúčastněnost (což lze tedy interpretovat jako odklon Unie od Ruska, které bylo, pravda, vždy ekonomicky podplaceno) a o snaze přimět Rusko k vyjednávání, což potvrzuje oslabení schopnosti Ruska vyvíjet tlak, a to jak vojensko-diplomatický, tak ekonomicko-finanční.
V každém případě se zdá, že Trumpova administrativa již ukrajinského prezidenta nebrzdí, jak to činil Joe Biden, když zabránil úderům na území Ruské federace. To zapadá do trumpovské strategie, jejímž cílem je vyvolat závažnou krizi, aby poté bylo možné prosadit vyjednané řešení, což Kyjevu opět propůjčuje ústřední roli zástupce a nástroje eskalace.
2- Využívání nepřímých strategií s převahou teroristických prvků. To již probíhá, a to prostřednictvím dálkových úderů na průmyslové a energetické cíle, ale také na civilní cíle (střední škola, autobus se sportovci, Petrohrad, Volgograd, Moskva…) a pokračováním politiky vraždění vojenských či vědeckých představitelů.
Tento trend se bude s postupnými vojenskými ústupy dále prohlubovat a dobře odpovídá profesionální kultuře a prostředkům Ukrajiny. Zapadá také do širší strategie nepřímého působení, která je pro anglosaské národy charakteristická již od 16. století11. Rozhodnutí Západu dodat prostředky pro údery na dlouhé vzdálenosti zvýší dosah této strategie, která již umožnila několik spektakulárních akcí s využitím dronů (viz SpiderWeb) a která se nyní rozšiřuje do celé hloubky ruského území, které se již nemůže spoléhat na svou rozlehlost k zajištění své ochrany. Sovětský protiletecký systém (PVO) byl moderním Ruskem částečně demontován a obranné prostředky nejsou schopny účinně čelit saturačním útokům, jak ukázala válka Spojených států a Izraele proti Íránu.
Další rizika
Postoj Spojených států nyní umožňuje eskalaci ze strany Kyjeva a „koalice dobrovolníků“. Národní bezpečnostní strategie USA stanovila zásadu přesměrování amerických prostředků na kontrolu západní polokoule a zároveň oživení ekonomiky prostřednictvím drancování, na které jsou Američané zvyklí. Ve vztahu k Rusku jde o zajištění ekonomických a finančních „dohod“ ohledně ruských zdrojů a zároveň o udržení Ruska pod hrozbou militarizované EU financované na jeho náklady. To zahrnuje kontrolu nad bohatstvím a arktickými trasami. Nepřímo neutralizace euroasijského poutu zaručuje, že nevznikne konkurenční německo-ruský pól. Je to také způsob, jak podkopat multipolarizaci, iniciativu BRICS a de-dolarizaci a znovu převzít kontrolu nad ropou a plynem, aby bylo možné ovlivnit ČLR a Indii12. Tato talasokratická strategie spočívá v nasazení proxy sil13 v různých sporných oblastech ruského prostoru.
Pokud jde o situaci na Ukrajině, kolem Černého moře se rýsuje jižní fronta s podporou Turecka a EU, která neutralizovala balkánské a středoasijské země14. Severní fronta je již zřízena v Pobaltí15, s přímým zásahem do námořních toků směřujících z Ruska a rostoucí hrozbou pro Kaliningrad.
Co se týče vnitřní situace v Rusku, volby v roce 2027 ukážou, zda lid prokáže odolnost a odhodlání, jak tomu bylo v jeho historii, nebo zda obvyklá západní strategie (ovlivňování komunikace za účelem podkopání ekonomiky, aby se vyvolala sociální nespokojenost vedoucí k politické změně), oficiálně prosazovaná (viz finský premiér Alexander Stubb), přinese účinek srovnatelný s rokem 1917.16
Nespokojenost s ruskými elitami, s politicko-správním vedením (tlak VKN na Telegram a internet, úrokové sazby centrální banky, daňové zatížení, řízení zemědělství a vodního hospodářství, zacházení s etnickými diasporami, všeobecná korupce odhalená SVO…) zdá se ohrožovat vedoucí postavení strany Jednotné Rusko, v jejímž čele se prezident Putin rozhodl zůstat, přičemž možná přehání svou auru, aby přehlušil četnou kritiku, která se ozývá.
Lze se divit zdrženlivosti hraničící s pasivitou, kterou projevuje ruský Nejvyšší, když čelí protichůdnému tlaku elit zapletených do západních finančních a kulturních kruhů, usilujících o obnovení původního stavu, a tlaku „turbopatriotů“ (obyvatel z okrajových oblastí, nostalgiků po stalinismu, zastánců pan-slovanského impéria, panslavističtí pravoslavní…) toužící po přímém střetu (s cílem obnovit odstrašující sílu, která se skutečně zdá být zbavena své důvěryhodnosti). Kromě realistického pragmatismu a sklonu k nestrannému uvažování, sebevědomí a vytrvalosti, které se zdají být charakteristickými rysy Vladimira Putina, lze uvažovat o třech možných příčinách:
- Nedostatek analýzy způsobený filtry vládních kruhů (dvorní efekt, strach z nelibosti) a kognitivními zkresleními (minulá profesní kultura, ztráta jasného úsudku v důsledku opotřebení moci).
- Využití neznámých údajů (tajná dohoda, informace o schopnostech jednotlivých nepřátel, perspektiva rozšíření konfliktu na další mocnosti…), které umožňují nasměrovat strategii promyšleným a dlouhodobě plánovaným způsobem, bez ohledu na krátkodobé mediální a politické požadavky.
- Strategický záměr využít velmi zhoršenou situaci, která je záměrně vyvolána a udržována, aby bylo možné ospravedlnit masivní a brutální převzetí kontroly nad společností, a to eliminací nespolehlivých elit a prosazením nové generace oddané a zaměřené na vítězství, čímž se stane bezpředmětným jakékoli západní přání vyvolat vnitřní nepokoje za účelem destabilizace režimu.17
Závěr (prozatímní)
Ne, média neodrážejí realitu vojenské situace, která se zdá být pod kontrolou ruské armády. Je však třeba se obávat eskalace do extrému, a to mezi zesílením terorismu, otevřením nových front zásobovaných USA (za úplatu) a EU (na její náklady) a vnitřními nepokoji podněcovanými účinnou strategií ekonomického uškrcení řízenou Washingtonem. Vojenské řešení bude tedy nedostatečné a diplomatické urovnání se jeví jako mimořádně nepravděpodobné kvůli opakované dvojí hře Západu, evropskému válečnictví, ztvrdlému postoji USA a ruským diplomatickým a geostrategickým ústupkům.
Za těchto nových podmínek by ani v případě porážky Kyjeva řešení po vzoru Koreje nevyřešilo rizika vyplývající z evropské vojenské radikalizace a hrozeb s dalekosáhlým dopadem na ruské území vzhledem k geografické blízkosti; rozčlenění, či dokonce úplná anexe by problém pouze přesunuly dále na západ a vytvořily by velmi obtížné podmínky pro kontrolu území.
Ve srovnání s válečnými cíli speciální vojenské operace (SVO) stanovenými na rok 2022 a poté na rok 2024 se Ukrajina, i když formálně mimo NATO, stala platformou ohrožující Rusko; její obyvatelstvo upadlo do rusofobie, která je v rozporu s cílem denacifikace; obyvatelstvo Donbasu bude i nadále vystaveno hrozbě bombardování drony a raketami, přičemž evropská podpora brání demilitarizaci. Tato situace se dokonce rozšířila na celé ruské obyvatelstvo a ruskou ekonomiku.
Zdá se, že jediné řešení vedoucí ke stabilizaci spočívá v nové rovnováze strachu, pokud Rusko znovu získá svou důvěryhodnost v oblasti odstrašování, a to dříve, než se EU pod nadvládou Berlína bude cítit opět schopná zaútočit. 18 Ale i tato možnost v sobě skrývá riziko katastrofálního a nekontrolovaného vývoje, zejména proto, že 160 milionů obyvatel Ruské federace je soustředěno v několika megapolech, které jsou zranitelné vůči útokům na města – což již není nepředstavitelné.
Odkazy
- Toto tvrzení vychází ze srovnání s rokem 2024, kdy Ukrajina obsadila část oblasti Sudja poblíž Kurska, což si v roce 2025 vyžádalo postupné znovudobytí. Ve srovnání s předchozími situacemi zůstává ruský postup v roce 2026 stabilní a ve skutečnosti se nezpomalil, navzdory místním zátahům, jako byl Kupjansk.
- 28. června 2026 prezident Putin zmínil žádost Kyjeva, kterou odmítl, o omezení bojů na čtyři regiony – Doněck, Luhansk, Záporoží a Cherson –, což interpretoval jako snahu soustředit ubývající ukrajinské rezervy.
- Situace tam je pro civilní obyvatelstvo skutečně znepokojivá, ofenzíva ukrajinských ozbrojených sil (ZSU) je považována za možnou. To by ulehčilo frontě v Donbasu, kterou Kyjev jen s obtížemi drží, a rozdělilo by ruské síly na dvě části; znovuzískání poloostrova bylo vždy jedním z cílů Kyjeva.
- Dopis kyjevského prezidenta ruskému prezidentovi vychází ze stejné logiky a snaží se tento narativ posílit. Vladimir Putin ostatně zmínil snahu Kyjeva zakrýt vojenské neúspěchy za touto triumfalistickou propagandou.
- Po Minsku 1 a 2, Istanbulu 1 a 2 se slavný „duch Anchorage“ jeví jako další z řady diplomatických pastí, jejichž cílem je získat čas pro Kyjev a přimět Moskvu k omezení svých snah. Popření Mika Pompea ohledně neexistence dohody na Aljašce, navzdory opačným tvrzením Lavrova, připomíná „neexistenci formální dohody“ o nerozšiřování NATO v souvislosti s moskevskou dohodou z roku 1990 a slavné „ani o palec na východ“ Jamese Bakera vůči Gorbačovovi.
- Útok ruských hackerů Palachpro a Noname057 na data kyjevského ministerstva obrany uvádí 2,4 milionu mrtvých (400 000 v roce 2026, přičemž ztráty rostou).
- Centrum pro ovládání dronů Rubikon nyní spolupracuje s ruskými taktickými vzdušnými silami na navádění úderů. Ztráta systému Starlink zasadila ruským silám velmi tvrdou ránu, ale byla zavedena alternativní řešení, dokud nebude k dispozici ruská konstelace, která však nebude v dohledné době funkční.
- V roce 2025 se Rusům podařilo obnovit provoz, který se však zdá být na ústupu
- Zničení všech zjištěných i potenciálních úkrytů a kasáren, výškových budov, skladů a nádrží, telekomunikačních a detekčních stanic. A také opakovačů. Ukrajinská městská aglomerace disponuje sítí akustického detekčního systému, který lokalizuje podzvukové drony, avšak pozice na frontě jsou zranitelné vůči dělostřeleckým úderům naváděným pozorovacími drony, útokům dálkově ovládaných nebo dronů s umělou inteligencí a těžkým klouzavým bombám.
- Navzdory aktivním (Guerrelec) i pasivním protiopatřením (drátěné tunely nad kolejemi) jsou tyto trasy označovány jako „silnice smrti“, kde útočné drony koexistují s drony pro kladení min.
- Zjednodušeně řečeno, od doby, kdy ztráta kontinentálních území na konci Stoleté války vedla britskou vládnoucí třídu k tomu, že svou strategii definovala jako strategii ostrovní a námořní velmoci, opírající se o plutokratickou reorganizaci financí a společnosti a odmítající monarchický absolutismus. Tato vize, zděděná z Nizozemska, se přenesla do Spojených států amerických.
- Indie se podřídila americkému diktátu, prezident Si se setkal s americkým a ruským prezidentem; neukázal se jako neochvějný spojenec Moskvy, vyjednával o americkém zkapalněném zemním plynu (LNG) a přístupu k mikročipům, odmítl druhý plynovod „Síla Sibiře 2“, čímž ohrozil asijskou politiku Moskvy zaměřenou na nahrazení prodejů do Evropy.
- V případě Izraele není zcela jasné, kdo koho manipuloval, a výsledky jsou v nejlepším případě průměrné, ve skutečnosti možná katastrofální; ale Turecko, které je v každém případě v potenciálním soupeření s Tel Avivem, je schopno poskytnout očekávané služby na Blízkém východě, jak tomu bylo ve Střední Asii mezi Ázerbájdžánem a Arménií, čímž napomáhá americkému vměšování a ničí ruský vliv, zároveň oslabuje projekty čínských ekonomických os v regionu.
- Odstoupení Vučiće v Srbsku, zrušení hlasování o Cailinové v Rumunsku, kontrola nad Moldavskem a Arménií.
- Finsko se odklonilo od dosavadní filozofie a schválilo možnost skladování jaderných zbraní na svém území.
- Aby tato strategie fungovala, je nutné, aby se sešly různé faktory. Fungovala po šesti koalicích a neúspěchu kontinentální blokády proti Napoleonově říši, selhala v roce 1914 proti Vilhelmovu Německu, vyžadovala čtyři roky a nepřirozené spojenectví proti Hitlerovu Německu, selhala proti Iráku Saddáma Husajna a zřejmě i proti Islámské republice Írán.
- Jde víceméně o scénář „po íránsku“.
- Mnohé projevy politických a vojenských představitelů směřují tímto směrem s výhledem do roku 2030.