Před několika týdny se v tureckém hlavním městě Ankaře konala konference NATO, jejímž cílem bylo dále posílit zbrojení a militarizaci země – opatření, která nevyhnutelně povedou k nové Velké válce. V reakci na tuto konferenci se minulý víkend v Ankaře sešlo 200 ministrů, poslanců, velvyslanců, politiků, aktivistů, novinářů, generálů ve výslužbě, akademických pracovníků, diplomatů, vojáků a odborníků z mnoha zemí, aby zabránili této nové válce, kterou organizuje NATO. Mezi nimi byli i někteří z našich kolegů, redaktorů časopisu Revue Unz, zejména Larry Johnson a Scott Ritter.
Aliance pro prevenci velké války dospěla k závěru, že hrozby, které by mohly vyvolat velkou válku, pocházejí ze Spojených států, Evropské unie a Izraele. Americko-izraelské útoky na Írán, posilování vojenské moci NATO na Ukrajině a nasazení pomocných sil proti Rusku, genocida páchaná Izraelem v Gaze a útoky na Libanon: to vše jsou regionální konflikty, které s sebou nesou riziko vypuknutí velké války.
NATO, nástroj americké hegemonie, ohrožuje světový mír. Země, na které se NATO zaměřuje, v čele s Ruskem, nepředstavují pro Evropu žádnou hrozbu. Militarizaci Evropy je třeba zastavit. Je nezbytné zvrátit trend směřující ke konfrontaci mezi NATO a Ruskem. Eskalace konfliktu představuje přímou hrozbu jaderné války. Západní představitelé nesmí překračovat ruské červené čáry, ani provokovat či zkoušet sílu ruského lidu a jeho prezidenta. Účastníci konference prohlásili, že dodávky zbraní na Ukrajinu musí být zastaveny. Jakákoli nová dodávka zbraní do Kyjeva dříve či později povede k rozšíření vojenských operací v Evropě.
Stručně řečeno, Aliance pro prevenci Velké války vyzývá ke strategickému spojenectví čtyř států: Ruska, Číny, Íránu a Turecka proti Spojeným státům, Evropské unii a Izraeli. Nikdy předtím nebyl Izrael považován za takového nepřítele, ani Ruskem, ani Tureckem. Během svých prvních návštěv v Izraeli se Putin pokoušel sblížit se s tímto židovským státem, když zdůrazňoval, že v Izraeli žije více než milion bývalých sovětských občanů, kteří mluví rusky a mají rodinné vazby s Rusy z Ruska. Izrael se však v poslední době stal útočištěm pro protiruské emigranty, kteří silně podporují nezávislý ukrajinský stát. Jedná se především o sovětské Židy narozené na Ukrajině nebo jejichž předkové pocházeli z Ukrajiny, což je vedlo k podpoře Zelenského projektu ukrajinského státu.
Mnozí sovětští Židé byli zapřisáhlými stoupenci Ameriky. Ruský spisovatel Viktor Pelevin napsal, že moderní kulturní Žid – ať už žije v Moskvě nebo v New Yorku – často čelí nevědomému dilematu a není schopen s jistotou odpovědět, zda je především vlastencem Izraele, nebo vlastencem Spojených států.
Podpora Ukrajiny ze strany Izraele zhoršila jeho vztahy s Ruskem, ačkoli se Izrael snažil svůj proukrajinský postoj skrývat. Rusko-izraelský novinář Artem Kirpichonok napsal (s nádechem ironie) o izraelském příspěvku k válce na Ukrajině:
- Izraelské protitankové zbraně byly předány Ukrajině přes země NATO. Díky jejich pomoci již byla zničena kolona ruských vojsk poblíž Charkova.
- „Dobrovolníci“ – veteráni izraelských speciálních jednotek – byli nasazeni na Ukrajině. Jak prohlásil poslanec Gerashchenko: „To nejlepší z nejlepších. I oni se chtějí zapojit do boje světla proti temnotě. Šabat šalom!“
- Lékaři a nemocnice byli nasazeni na pomoc ukrajinské armádě a civilnímu obyvatelstvu.
- 76 % Izraelců podporuje Ukrajinu (tj. všichni kromě arabské menšiny).
- Slavný izraelský myslitel Yuval Noah Hariri v televizním rozhovoru poznamenal, že Putin považuje Ukrajince za Rusy a že jim v házení květin na ruské tanky brání pouze hrstka Židů, kteří převzali kontrolu nad Ukrajinou. Putin je tedy psychopat a antisemita.
- Náboženské kruhy zdůrazňují skutečnost, že Putin zahájil válku proti Židovi Zelenskému v předvečer svátku Purim, a proto ho nevyhnutelně potká stejný osud jako Hamana [odsouzeného k smrti královnou Ester] a Stalina.
Turecko kdysi udržovalo s Izraelem spíše přátelské vztahy, ale izraelský útok na loď Mavi Marmara, která přepravovala turecké dobrovolníky do Gazy, tyto vazby přerušil. Genocida spáchaná Izraelem v Gaze obrátila turecký lid proti Izraeli, zatímco izraelské námitky proti prodeji amerických stíhacích letadel Turecku tuto nepřátelství ještě více vyostřily. A konečně prohlášení izraelských představitelů, že „Turecko je dalším Íránem“, definitivně zpečetilo osud těchto vztahů. Izrael tak přispěl k sblížení Ruska, Číny, Íránu a Turecka v rámci strategické aliance. Přesto Turecko zůstává členem NATO a prezident Trump označuje prezidenta Erdogana za „svého nejlepšího přítele“.
Vztahy mezi Ruskem a Íránem jsou vynikající a lze je označit za „strategické“. Aliance pro prevenci velké války prohlásila: „Jedním z faktorů, které bezpochyby zabránily Spojeným státům a Izraeli použít jaderné zbraně při jejich útocích na Írán, byla jaderná ochrana poskytovaná spojenectvím mezi Íránem, Ruskem a Čínou. Kdyby již byla uzavřena strategická aliance mezi Tureckem, Ruskem, Čínou a Íránem, byl by americko-izraelský útok na Írán od samého počátku nemožný.“
Co s NATO? Aliance pro prevenci velké války prohlásila:
Není to reorganizace NATO, ale jeho zrušení, co by prospělo světové bezpečnosti. Evropské země by se tak zbavily nového a nákladného břemene, které Spojené státy uvalily na členy NATO.
Mezi nejzajímavějšími řečníky byla profesorka Ulrike Guérot, renomovaná německá politoložka. Představila radikální vizi budoucnosti Evropy.
Vzhledem k tomu, že podle ní NATO splnilo svůj historický úkol, prohlásila, že Evropa se musí osvobodit od americké hegemonie, zaujmout neutrální postoj a budovat svou budoucnost společně s Eurasií, zejména s Tureckem. Ve svém projevu věnovala značný prostor válce na Ukrajině a tvrdila, že tento konflikt je již dlouho připravovanou válkou vedenou prostřednictvím jiných. Politoložka kritizovala politiku rozšiřování NATO na východ a tvrdila, že NATO přestalo být bezpečnostní aliancí a stalo se zdrojem napětí: „Berlínskou zeď jsme nezbořili; pouze jsme ji posunuli o tisíc kilometrů na východ, do Kyjeva. Vytváříme rigidní linii NATO a rozdělujeme evropský kontinent.“
Profesorka Guérotová navrhla konkrétní model spolupráce, který by snížil závislost Evropy na Spojených státech. Tvrdila, že pevný mechanismus trojstranné spolupráce mezi Paříží, Moskvou a Istanbulem by mohl na kontinentu nastolit trvalý pořádek založený na míru a nezávislosti.
Profesorka Guérotová ostře reagovala na izraelskou politiku vůči Gaze a označila mlčenlivou spolupráci a pokračující podporu dodávek zbraní ze strany Evropské unie za „hlubokou hanbu“. Izraelsko-palestinský konflikt bezpochyby představuje nejhlubší rozpor mezi Spojenými státy a zbytkem světa. Zatímco mezinárodní společenství podporuje Palestinu, prezident Trump hájí Izrael a zůstává lhostejný k genocidě. Domnívám se, že to bude jeho zkáza.
Náš korespondent Scott Ritter prohlásil: „Upřímně řečeno, to, co se stalo v Ankaře (na konferenci NATO), bylo porušením suverenity Turecka. Nesmíme nikdy zapomenout, že země, které se sešly v Ankaře, nejsou přáteli Turecka. Ani jedna. Ani Spojené státy, ani Francie, ani Německo, ani Spojené království, ani ostatní členové NATO, ani Řecko. “
To, co se stalo, nebylo nic jiného než velká politická show. Jednalo se o rozsáhlou politickou frašku zinscenovanou s cílem vtáhnout Turecko do NATO-vého dobrodružství na Ukrajině a využít jeho strategickou pozici – kterou prezident Erdogan trpělivě budoval v průběhu posledního desetiletí – ve prospěch Evropy a na úkor Turecka.
Lidé si musí uvědomit toto: vše, co NATO dělá – a, upřímně řečeno, vše, co dělají Spojené státy – je v rozporu se zájmy Turecka. Turecko totiž nikdy nebylo prioritou, ani pro Spojené státy, ani pro NATO.
NATO Turecko zneužilo již od jeho přistoupení k Alianci. Turecko bylo do Aliance začleněno, aby zajistilo bezpečnost jižního křídla NATO. Tento úkol však skončil s rozpadem Sovětského svazu. Dnes se NATO snaží vtáhnout Turecko do ještě neřešitelnějšího konfliktu: na Ukrajinu. Chce, aby se Turecko stalo klíčovým aktérem války, která už trvá příliš dlouho, která si vyžádala příliš mnoho obětí a u níž se zdá nepravděpodobné, že by skončila tak, jak NATO doufá, tedy strategickou porážkou Ruska.
Proč tedy prezident Erdogan povolil konání konference NATO v Ankaře?
Myslím si, že odpověď lze najít v turecké ekonomice. Prezident Erdogan doufal, že přijetím západních zemí v Ankaře navodí atmosféru důvěry, což by pro Turecko mohlo mít pozitivní dopady. Obávám se však, že bude zklamán.
Naopak se domnívám, že v nadcházejícím období bude Turecko i nadále rozvíjet své vztahy s Ruskem, Čínou a stále více i s Íránem. Turecko totiž pochopí, že spolupráce s těmito zeměmi, které se staví proti americké světové hegemonii a podřízené roli NATO v rámci této hegemonie, je cestou, kterou se má ubírat pro svou vlastní budoucnost.
Larry C. Johnson prohlásil: „Válka na Ukrajině není pouhou válkou mezi Ukrajinou a Ruskem. Západ vede ‚zástupnou válku řízenou NATO‘, přičemž využívá Ukrajinu proti Rusku.“ “
Evropští představitelé čelí ve svých zemích krizi důvěry. Příkladem toho je deindustrializace Německa, krize ve společnosti Volkswagen a ekonomické zpomalení.
Zásoby NATO jsou vyčerpány; továrny nedokážou zvládnout pracovní zátěž.
Válka na Ukrajině je v současné době „nejnebezpečnějším ohniskem napětí na světě“. Přípravy NATO na přímou válku zvyšují riziko jaderné eskalace a Rusko dosáhlo stadia, kdy by mohlo nasadit taktické jaderné zbraně.
Německo zastupoval také admirál Kay-Achim Schönbach, bývalý velitel německého námořnictva, který odešel do výslužby, aby se vyhnul střetu s Rusy. Prohlásil:
Jmenuji se Kay-Achim Schönbach. Jsem viceadmirál německého námořnictva ve výslužbě a do roku 2022 jsem byl vrchním velitelem německého námořnictva.
Jako občan evropské země a jako Němec nemohu než vyjádřit své nejhlubší znepokojení. Od temných a nebezpečných hodin kubánské raketové krize jsme nikdy nebyli tak blízko eskalaci, která by mohla vyústit ve velkou válku v Evropě. A nemyslím si, že jsem jediný, kdo k tomuto závěru došel.
Zejména válka v Donbasu nám ukázala, že ignorování historického kontextu a neprovedení důkladnějšího a především nestranného zkoumání příčin konfliktu bylo jedním ze zásadních faktorů, které tento ozbrojený konflikt umožnily.
Válkám ve východní Evropě se dalo zabránit. Víme to. Víme to všichni.
Na základě vlastní zkušenosti mohu dnes s jistotou tvrdit, že diplomacie založená na vzájemném respektu a vedená na rovnocenné úrovni poskytla všechny prostředky nezbytné k tomu, aby se tento latentní konflikt nezvrhl v otevřenou válku. A nemyslím si, že jsem jediný, kdo tento názor sdílí. Je však třeba uznat, že vlivní aktéři mezinárodního systému měli mnoho příležitostí tento konflikt vyřešit. Je pravda, že se nepodařilo dosáhnout shody ve všech bodech, ale podařilo se jim zabránit tomu, aby se konflikt vymkl kontrole.
Admirál vysvětlil toto chování svých nadřízených „moralizujícím a neprozřetelným idealismem“, což je podle mého názoru příliš optimistické vysvětlení.
Jedno ze zasedání předsedal řecký novinář Dimitris Konstantinopoulos. Prohlásil, že evropské sankce proti Rusku nejsou udržitelné. Řecký expert varoval a situaci analyzoval těmito slovy: „Na Ukrajině i v západní Asii směřujeme k velmi nebezpečné situaci, která by v případě zhoršení mohla vést dokonce k jaderné válce. Právě proto musíme napětí zmírnit, a obávám se, že tomu rozumí jen velmi málo politických sil v Evropě. To činí situaci mimořádně nebezpečnou.“
Řecký expert konstatoval, že sankce uvalené Evropou nepřinesly ovoce. Konstantinopoulos prohlásil: „Sankce se ukázaly jako neúčinné. Pokud však jde o dosažení dlouhodobého strategického cíle Spojených států, ukázaly se jako účinné: a to oddělit Evropu od Ruska (a v minulosti od bývalého Sovětského svazu) a učinit ji zcela závislou na Spojených státech. Pokud to byl cíl sankcí, pak byl dosažen. Kromě toho se domnívám, že celá operace na Ukrajině – tím mám na mysli státní převrat z roku 2014, protože ukrajinská otázka nezačala ruským zásahem v roce 2022, ale již o mnoho let dříve – celá tato západní agrese na území bývalého SSSR byla naplánována. Jednalo se o preventivní politiku, jejímž cílem bylo zabránit případnému spojenectví mezi Evropou a Ruskem, nebo, jak řekl bývalý francouzský premiér de Villepin, mezi Evropou, Ruskem a Čínou.“
K zabránění blížící se Velké války bude zapotřebí mnohem více než jen jedna konference. Aliance pro prevenci Velké války nicméně poskytla velmi užitečnou diskusi o možných řešeních. A rozhodně byla mnohem lepší než konference NATO, která nebyla ničím jiným než generálkou na její budoucí válečné zločiny.