Obsah
Přestože je Írán vystaven intenzivnímu bombardování, jeho vojenská síla zůstává nadále velká. Schopnost zasahovat americké a izraelské cíle v zemích Perského zálivu se průběžně posiluje. Íránské vedení operuje v záměrně zvoleném režimu neprůhlednosti, označovaném jako „mozaika“, a pokračuje v pravidelných raketových a dronových útocích, přičemž postupně zvyšuje propracovanost svých úderů. Podpora obyvatelstva íránskému režimu je silná.
Skvělá strategie
Americké a izraelské nálety sice Íránu působí značné škody, avšak jen málo nasvědčuje tomu, že by tyto údery zasáhly nebo zničily rozptýlená, podzemní raketová „města“ rozmístěná po celém území země. Spíše to vypadá tak, že když se USA a Izraeli nepodařilo zlikvidovat íránskou skrytou vojenskou infrastrukturu, obrátily pozornost na civilní cíle s cílem zlomit morálku obyvatelstva, stejně jako jsme to viděli v Libanonu a Palestině.
Írán má pečlivě promyšlenou strategii, která se odvíjí v jasně vymezených fázích. Trump naproti tomu žádný plán nemá, mění jej ze dne na den. Izrael plán má, a ten spočívá v likvidaci co největšího počtu příslušníků íránského vedení pomocí americké umělé inteligence od firmy Palantir. Nad rámec toho usiluje Izrael o rozmělnění Íránu, jeho rozdělení na etnické a sektářské miniaturní státy a uvržení do stavu bezvládí, po vzoru Sýrie.
Americké deklarované cíle se prozatím projevují jako přerušované hrozby eskalací, od útoků na hospodářskou infrastrukturu (plynová pole South Pars) až po dva cílené údery v těsné blízkosti íránských jaderných zařízení (Natanz a rusko-íránská jaderná elektrárna Búšehr). Tyto zásahy poblíž jaderných objektů mají patrně sloužit jako „vzkazy“ naznačující možnost americké či izraelské eskalace na jadernou úroveň. Írán ovšem odpověděl stejnou mincí – raketovým úderem na město Dimona, v těsném sousedství izraelského jaderného zařízení.
Trumpovo ultimátum
Po úderech na Dimonu, které způsobily rozsáhlé škody, přišel Írán s významným prohlášením: oznámil, že dosáhl „raketové převahy“. Toto tvrzení se opíralo o skutečnost, že Izrael nebyl schopen vypustit jedinou obrannou raketu v reakci na íránský útok proti jednomu z nejpřísněji střežených strategických objektů.
Mohammad Ghalibáf, předseda íránského parlamentu a vojenský velitel, varoval, že válka vstoupila „do nové fáze“: „Nebe nad Izraelem je bezbranné… Zdá se, že nastal čas přejít k další fázi našich předem připravených plánů…“
Podle vojenského komentátora Willa Schryvera není pochyb o tom, že americké zásoby munice se blíží vyčerpání a frekvence bojových letů se zhroutila kvůli nahromaděným údržbovým restům a logistické neschopnosti zásobování. Americká pilotovaná letadla stále nepronikají hluboko do íránského vzdušného prostoru. Írán naopak tvrdí, že jeho zásoby munice jsou dostatečné.
Trump v posledních dnech přitvrdil, dal Íránu ultimátum: „Otevřete Hormuz do 48 hodin, nebo budeme postupně ničit vaše civilní elektrárny, počínaje tou největší.“ (Poté ultimáta několikrát posunul, pozn. PP) Největší íránskou elektrárnou je přitom právě společně provozovaná rusko-íránská elektrárna Búšehr. Zdá se, že Trump stále počítá s rychlou íránskou kapitulací. Írán však ultimátum odmítl a odpověděl vlastním.
Koordinace s Ruskem a Čínou
V úsporně strukturovaném dvanáctiminutovém projevu přešel ájatolláh imám sajjid Modžtabá Chameneí od obvyklé rétoriky k něčemu daleko závažnějšímu. První polovina jeho projevu odpovídala očekávanému scénáři, avšak jak zaznamenala libanonská komentátorka Marwa Osmanová, v polovině se tón změnil z retrospektivního na strategický.
Chameneí formuloval tři konkrétní požadavky, každý s jasně stanoveným termínem: urychlené stažení amerických vojenských sil z Blízkého východu, úplné zrušení sankcí do šedesáti dnů a dlouhodobé finanční odškodnění za hospodářské ztráty.
Poté přišlo ultimátum: pokud nebudou tyto podmínky splněny, Írán bude situaci eskalovat – ekonomicky, vojensky a potenciálně i jaderně. Ne hypoteticky, ale operačně: uzavřením Hormuzského průlivu, formalizací obranných vazeb s Ruskem a Čínou a přechodem od strategické nejednoznačnosti k otevřenému jadernému odstrašení.
Načasování zahraničních reakcí bylo rovněž výmluvné. Během několika hodin vydaly Peking i Moskva prohlášení, která se v pečlivě volených, leč nepřehlédnutelných formulacích přihlásila k postoji nového nejvyššího vůdce – což naznačuje předchozí koordinaci.
Pustí tam námořní pěchotu?
Válka vstupuje do nové fáze. Trump se musí ohlížet nato, jaký bude mít konflikt dopad doma v období před listopadovými volbami do Kongresu. Americká veřejnost si obvykle utváří názor, koho a zda volit, někdy kolem září či října. Trumpův tým horečně hledá východisko z války, které by do léta mohlo vytvořit věrohodný dojem „vítězství“, pokud je vůbec něco takového možné.
Komentátor publikující pod pseudonymem Simplicius naznačuje, že Trumpovy případné útoky na íránskou energetickou síť mají sloužit jako destabilizační a odváděcí manévr, jehož účelem je umožnit americké námořní pěchotě a 82. výsadkové divizi obsadit ostrov Charg nebo jiné íránské ostrovy. Zdroje blízké vedení údajně nadále tvrdí, že pozemní operace je stále vysoce pravděpodobná.
Írán je zjevně připraven s Trumpem držet krok na eskalačním žebříku. Pod novým nejvyšším vůdcem se styl íránského vedení výrazně proměnil. Už ho nezajímá postupné přetahování. Íránské vedení míří k rozhodujícím výsledkům, které změní geostrategickou krajinu celé západní Asie. Írán je přesvědčen, že Hormuz představuje páku, s jejíž pomocí toho lze dosáhnout.
Írán zřídil bezpečný lodní koridor pro schválená a Revolučními gardami prověřená plavidla, která mohou proplout Hormuzským průlivem, pod podmínkou, že náklad bude zaplacen v čínských jüanech a bude uhrazen průjezdní poplatek. Odhaduje se, že v rámci takového regulačního režimu po vzoru Suezského průplavu by Írán mohl ročně vydělat až 800 miliard dolarů. Teoreticky to umožňuje zásobování energetického trhu, ovšem s výhradou, že by Írán průliv zcela uzavřel, pokud by Trump své ultimátum naplnil.
Nová realita: Nemyslitelné?
Profesor Michael Hudson upozorňuje, že íránské požadavky jsou natolik dalekosáhlé, že se Západu zdají nemyslitelné. Arabské země OPEC musí ukončit úzké hospodářské vazby se Spojenými státy, počínaje americkými datovými centry Amazonu, Microsoftu a Googlu, a musí se zbavit svých petrodolarových aktiv, jimiž od dohod z roku 1974 dotovaly americkou platební bilanci.
Jak Hudson poznamenává, recyklace petrodolarů je základem americké financializace a militarizace světového obchodu s ropou a základem imperiální strategie izolace zemí, které se odmítají podřídit americkému „řádu založenému na pravidlech“. Ve skutečnosti ne na skutečných pravidlech, ale na ad hoc amerických požadavcích.
Íránská kontrola nad Hormuzem, spolu s kontrolou Húsíů nad Rudým mořem, by mohla vyrvat nadvládu nad energetikou a stanovováním cen z amerických rukou. A bez přílivu petrodolarů na Wall Street by zároveň podťala americkou financializovanou globální dominanci.
Nejde přitom pouze o íránskou ambici vytlačit americkou armádu z Blízkého východu. Jde také o geopolitickou transformaci, při níž by státy Rady pro spolupráci v Zálivu i asijské mocnosti, jako je Japonsko a Jižní Korea, byly z nutnosti donuceny stát se „klientskými státy“ Íránu, aby získaly přístup k hormuzské vodní cestě. A to jednoduše proto, že jedině Írán by byl schopen zaručit bezpečný průjezd.
Pokud si Írán dokáže udržet svou kontrolu nad Hormuzem, geopolitika celé Asie se v konečném důsledku ocitne v úplně nové strategické realitě.
Tohle asi Netanjahu a Trump prokoučovali. Teď už se může stát cokoli.