Régis Chamagne
„Je to již třicet pět let, co byla podepsána Římská smlouva, a od Jednotného aktu k nařízením, od nařízení k směrnicím, od směrnic k judikatuře se evropská integrace uskutečňuje bez zapojení národů, potají, v tajnosti kabinetů, ve stínu komisí, v polotmě soudů.
Už třicet pět let celá oligarchie odborníků, soudců, úředníků a vládců přijímá jménem národů, aniž by k tomu měla mandát, rozhodnutí, jejichž sázky a důsledky jsou skryty za mohutným spiknutím mlčení a jejichž dopady jsou bagatelizovány“. ~ Philippe Seguin
Někdy se dá číst nebo slyšet: „Evropa je krásná myšlenka, která se zvrtla.“
TO NENÍ PRAVDA!
Od samého počátku byla evropská integrace totalitním podnikem, jehož ústřední myšlenkou je následující: skupina nevolených odborníků pověřená tvorbou zákonů a jejich prosazováním; jde o bratrstvo strážců zákona. Tuto myšlenku poprvé vyjádřil nacistický právník Walter Hallstein v roce 1939. Toto bratrstvo má dnes jméno: Evropská komise. Je třeba dodat, že se to vše odehrálo pod dohledem Spojených států, které Waltera Hallsteina, stejně jako mnoho dalších nacistů, „recyklovaly“.
Po dvou světových válkách, které Evropu vykrvácely, a v období po druhé světové válce ovládala mysl i srdce touha po míru, po Evropě míru. Myšlenka budování Evropy, která by v ní zachovávala mír, se tehdy široce rozšířila. Spolupráce a sdílení namísto války, tak nějak. Tato propaganda sloužila k zamaskování tohoto projektu totalitní povahy.
Proces integrace národů do federální a nadnárodní Evropy se postupně rozbíhal, nejprve Pařížskou smlouvou, která zřídila ESUO (Evropské společenství uhlí a oceli) a byla podepsána 18. dubna 1951, a poté Římskou smlouvou, kterou bylo 25. března 1955 zřízeno EHS (Evropské hospodářské společenství) a EÚE (Evropské společenství pro atomovou energii), neboli Euratom, dne 25. března 1955. Tyto dvě smlouvy byly podepsány vládami šesti zemí: Západního Německa, Itálie, Lucemburska, Nizozemska, Belgie a Francie, a následně ratifikovány parlamenty těchto zemí, aniž by byl kdokoli z občanů konzultován. Nadnárodní proevropský narativ nám tvrdí, že veřejné mínění bylo nakloněno těmto směrnicím, avšak vzhledem k absenci skutečné konzultace s občany to nikdo nemůže potvrdit.
Ať už je tomu jakkoli, je jisté, že propaganda ve prospěch nadnárodní Evropy fungovala správně až do roku 2005. Propagandistické prvky se od té doby vyvinuly od hesla „milujme se navzájem“ k slibu míru, prosperity, pokroku pro všechny, plné zaměstnanosti, sociální ochrany atd. O sedmdesát čtyři let později si každý může všimnout, že výsledek je přesně opačný než sliby.
Mezi nejčastěji uváděnými argumenty ve prospěch Evropské unie dnes patří myšlenka, že v jednotě je síla, že Francie sama by v globalizovaném světě neměla žádný vliv a především že Evropa by měla být protiváhou americké moci. Kdyby tomu tak bylo, Spojené státy by bojovaly proti tomuto projektu, jehož cílem je zpochybnit jejich dominantní postavení v západním světě. Místo toho ji však od samého počátku podporují. Tak například generál Dwight Eisenhower, tehdejší vrchní velitel NATO v Evropě, prohlásil v časopise č. 136 z 27. října 1951, jen několik měsíců po podpisu Pařížské smlouvy o založení ESUO: „Nic by nás nemohlo potěšit více, než kdybychom se dozvěděli, že státy západní Evropy se rozhodly svolat do některého evropského města – řekněme do Lucemburku – odpovědné delegáty s mandátem vypracovat ústavní dokument Evropy […]. Evropa by fungovala jako federace. […] Žádné rozhodnutí by nám nemohlo lépe pomoci v úkolu, který sledujeme“. Později, když Řecko pohrozilo odchodem z eurozóny, tehdejší prezident Spojených států Barack Obama se snažil ze všech sil a vyvíjel tlak na německou kancléřku i řeckého premiéra. Stejně tak se marně vydal v době referenda o brexitu, aby vedl kampaň za setrvání Velké Británie v EU. Tento argument o protiváze vůči Spojeným státům je jeden velký vtip.
Kromě toho měl generál De Gaulle na tuto otázku svůj názor, který vyjádřil během tiskové konference 15. května 1962:
„Chtěl bych se zmínit zejména o námitce proti integraci. Vytýkají nám ji slovy: ‚Spojme se, všech šest států, do něčeho nadnárodního, do nadnárodního celku, a tak bude vše velmi jednoduché a praktické.‘ Tento nadnárodní celek se nenavrhuje, protože neexistuje. V dnešní Evropě neexistuje žádný sjednocující činitel, který by měl dostatečnou sílu, důvěryhodnost a přitažlivost. Uchýlíme se tedy k jakési hybridní formě a říkáme: ‚No, alespoň ať těch šest států souhlasí a zaváže se podřídit se tomu, co bude rozhodnuto určitou většinou.‘ Zároveň se říká: „Už existuje šest evropských parlamentů, přesněji řečeno šest národních parlamentů, Evropské parlamentní shromáždění; existuje dokonce i Parlamentní shromáždění Rady Evropy, které sice předchází koncepci těchto šesti a které, jak mi bylo řečeno, chřadne tam, kde bylo ponecháno. A přesto to všechno si zvolme ještě jeden parlament, který označíme za evropský a který bude vydávat zákony pro těchto šest států.“ Jsou to myšlenky, které možná mohou některé lidi okouzlit, ale vůbec nechápu, jak by se daly prakticky realizovat, i kdybychom měli pod dokumentem šest podpisů. Existuje Francie? Existuje Německo? Existuje Itálie? Existuje Nizozemsko? Existuje Belgie? Existuje Lucembursko, které by bylo připraveno učinit v otázce, která je pro ně důležitá z národního i mezinárodního hlediska, něco, co by se jim jevilo jako špatné, protože by jim to nařídili jiní? Jsou francouzský lid, německý lid, italský lid, nizozemský lid, belgický lid a lucemburský lid jsou připraveni podřídit se zákonům, které by schválili zahraniční poslanci, pokud by tyto zákony byly v rozporu s jejich hlubokým přesvědčením? To však není pravda. V současné době neexistuje způsob, jak zajistit, aby jedna většina mohla donutit cizí většinu, mohla donutit neochotné národy. Je pravda, že v této Evropě, integrované, jak se říká, by možná neexistovala žádná politika, což by věci značně zjednodušilo. A pak, skutečně, jakmile by neexistovala Francie, neexistovala Evropa, kdyby již neexistovala politika, protože by nebylo možné ji vnutit každému ze šesti států, upustili bychom od jejího vytváření. Ale pak by se možná všichni začali řídit někým zvenčí, kdo by takovou politiku měl. Možná by se objevil sjednotitel, ale nebyl by to Evropan a nebyla by to integrovaná Evropa. Bylo by to něco úplně jiného, mnohem širšího a rozsáhlejšího, s – opakuji – JEDNOM SJEDNOTITELEM!“
Evropská unie: liberální projekt pod americkou kuratelou
To, co generál De Gaulle naznačil, když hovořil o sjednotiteli mimo Evropu, který by měl politiku pro Evropu, píše Geir Lundestad, horlivý zastánce evropské integrace a transatlantických vazeb, ve své knize s názvem EUROPAMÉRIQUE — Spojené státy a západní Evropa od roku 1945 do současnosti a označuje tohoto sjednotitele.
Upozorňujeme tedy, že Geir Lundestad byl ředitelem Nobelova institutu až do konce roku 2014. Po vysokoškolských studiích v Norsku a Dánsku strávil několik let ve Spojených státech, a to jako výzkumný pracovník na Harvardově univerzitě v letech 1978 až 1979 a poté v roce 1983, a v Woodrow Wilson International Center for Scholars ve Washingtonu v letech 1988 a 1989. O rok později, v roce 1990, se stal ředitelem Nobelova institutu. Své zdroje jsem tedy čerpal u „nepřítele“, abych se vyhnul obvinění z konspiračních teorií.
V kapitole s názvem Důvody pro evropskou integraci podporovanou Spojenými státy píše: „Pokud tedy Spojené státy podporují integrovanou západní Evropu, nesmí se tato Evropa stát nezávislou ve smyslu té ‚třetí síly‘, o které se tak často hovoří, zejména ze strany evropské levice. Z amerického pohledu má integrovaná Evropa vždy své místo v širším atlantickém kontextu“. A dále „Prostřednictvím Marshallova plánu se Spojené státy staví do role horlivých zastánců evropské integrace. Tato integrace musí být co nejrozsáhlejší vzhledem ke svým cílům: zadržet Sovětský svaz a komunismus; začlenit západní oblasti Německa do oživené západní Evropy, zejména pokud jde o Francii“.
Dále v kapitole nazvané Důvody americké podpory evropské integrace Geir Lundestad upřesňuje motivy americké podpory: „prosazování amerického modelu (federální systém, politická demokracie a volné a otevřené trhy), rozvoj racionálnější a efektivnější Evropy, která by zmírnila americkou zátěž, a zadržování Sovětského svazu a Německa“. Dále v kapitole věnované ekonomice upřesňuje: „Ekonomické cíle Spojených států jsou poměrně jasně definovány: posílení ekonomického multilateralismu a zejména podpora volnějšího obchodu. […] Předpoklad je tedy stejný jako kdysi u Velké Británie: jako první světová ekonomická velmoc těží Spojené státy z značných výhod v rámci režimu volného obchodu“. Tento režim volného obchodu je od samého počátku koncipován jako nástroj ekonomického dobývání a nadvlády, tedy jako asymetrický, jak poznamenává autor: „Spojené státy obecně kladou mnohem větší důraz na odstranění obchodních bariér v jiných zemích než na demontáž svého vlastního systému celních sazeb, které jsou stále relativně vysoké“.
Je třeba si uvědomit, že pojem volného obchodu je z amerického pohledu technickým nástrojem jejich ekonomické nadvlády nad světem, opírajícím se o dolar jako nástroj měnové nadvlády a kombinovaným s vojenskou silou, která je nástrojem jejich globální nadvlády. A to není žádná novinka. Již v roce 1812, kdy Spojené státy čítaly pouhých třináct států a 6,5 milionu bílých osadníků, prohlásil Andrew Jackson, který tehdy ještě nebyl prezidentem: „Budeme uplatňovat své právo na volný obchod a otevřeme trh výrobkům z naší půdy, abychom se vyrovnali úspěchům Říma“ . To dokazuje, jak silně je tato myšlenka v americké politice zakořeněna již odjakživa.
Tato strategie ekonomického dobývání od samého počátku zahrnovala, jak se sluší a patří, ideologický rozměr: „Úkolem vlády obecně, a ministerstva zahraničí zvláště, je podněcovat jednotlivé země k otevření svých hranic, aby se americká kultura mohla co nejvolněji šířit po světě dále Geir Lundestad a dále: „Jakmile diplomaté otevření umožnili, filmy, hudba a literatura se rychle rozšířily ve většině zemí západní Evropy“. Geir Lundestad má pravdu, když hovoří spíše o ideologické než o kulturní nadřazenosti.
Jedná se totiž o kulturní složku strategie ekonomické moci, a nikoli o přirozený vliv civilizačního modelu. Kulturní vliv je totiž neodmyslitelně spjat s každým národem: každý organismus přirozeně vyzařuje na svých vlastních frekvencích, zatímco zde máme co do činění s postupem, který se opírá spíše o ekonomickou logiku (moc) než o logiku kulturní (přirozený vliv).
Geir Lundestad nám nakonec představuje evropskou integraci pod americkým dohledem jako požehnání. Obhajuje myšlenku, že to byly především evropské země, které vyzvaly Američany, aby převzali hegemonii nad Evropou – což nazývá „říší na pozvání“ – a že velkorysí Američané vybudovali „říši“ novým, přátelským a humanistickým způsobem. Bez ohledu na jeho osobní názory na strategie uplatňované na obou stranách Atlantiku jeho slova nenechávají žádné pochybnosti o americké vůli prosazovat nadnárodní Evropu. Zapomíná však upřesnit, že většina vedoucích představitelů či vlivných osobností evropských zemí byla v té době americkými agenty vlivu, financovanými Spojenými státy.
Evropská integrace je tedy součástí plánu Spojených států na ovládnutí evropských zemí. Jednotlivé etapy tohoto plánu byly realizovány bez souhlasu občanů jednotlivých evropských zemí, s výjimkou několika případů, kdy navíc, pokud národy hlasovaly „špatně“, donutili je hlasovat znovu (případ Irska v souvislosti se Smlouvou o Evropské ústavě) nebo je obešli jinými institucionálními prostředky (případ Francie a Nizozemska v souvislosti se Smlouvou o Evropské ústavě). Je tedy zřejmé, jak to vyjádřil Philippe Seguin v Národním shromáždění, že celý proces budování Evropy nemá nic společného s demokracií.
Paul Craig Roberts, náměstek ministra financí USA v 80. letech, se 31. července 2025 na kanálu YouTube „NOUVEAU MONDE french“ vyjádřil k vztahům mezi EU a USA takto: „Evropské země se již před desítkami let vzdaly pojmu národní suverenity; národní suverenitu založenou na etnickém původu spojují s nacistickým Německem, a proto tuto myšlenku vnímají jako hrozbu, jako nebezpečí. Pro CIA proto bylo snadné sjednotit je v Evropské unii […] Francie generála de Gaulla byla poslední baštou evropské nezávislosti: odmítl vstoupit do NATO, odmítl se řídit americkou finanční politikou, požadoval zlato výměnou za dolary, které držel ve formě státních dluhopisů ve francouzské centrální bance […] Všichni Evropané byli od konce druhé světové války ve skutečnosti americkými loutkami…» Směšné, ubohé loutky, které se podvolí, nebo hůře, když obyvatel Bílého domu předstírá, že se o Evropu nezajímá, jak je tomu v současné době.
A to bohužel není vše. Kromě mechanismu podrobení evropských národů americkým ambicím čerpají ideologické základy této konstrukce z žump s odporným zápachem.
Nacistické ideologické kořeny Evropské unie
Walter Hallstein byl prvním předsedou Evropské komise. Podepsal Římskou smlouvu po boku kancléře Konrada Adenauera. Než se však k tomu dostal, prošel zajímavou a často opomíjenou profesní a politickou dráhou, jak nám odhalují čtyři spoluautoři knihy Nacistické kořeny „Bruselské Evropské unie“.
Kapitola věnovaná Hallsteinovi začíná takto: „Walter Hallstein byl významný právník zapojený do právní a administrativní přípravy poválečné Evropy pod kontrolou nacistů a jejich průmyslových spojenců, ropného a farmaceutického kartelu IG Farben“.
Walter Hallstein tedy působil jako právník a na počátku své kariéry absolvoval speciální výcvik v Kaiser-Wilhelm-Institut v Berlíně, soukromém ústavu z velké části financovaném kartelem IG Farben. Po nástupu nacistů k moci se stal členem dvou sdružení založených za účelem právního doprovázení budoucího dobývání Evropy nacistickým Německem, tj. za účelem prosazení nacistických zákonů v budoucích podmaněných demokratických zemích: Svaz národně socialistických německých právníků [Bund Nationalsozialistischer Deutscher Juristen (BNSDJ)] a nacistický svaz „Strážců zákona“ [Rechtswahrer], jeden z pilířů režimu, který zanechal temnou stopu v historii.
Jako horlivý zastánce norimberských rasových zákonů byl 18. května 1936 odměněn jmenováním do funkce děkana právnické a ekonomické fakulty v Rostocku. Později, po setkání Hitlera s Mussolinim 9. května 1938, byla zřízena pracovní skupina. „Hlavním cílem této skupiny bylo vytvořit nezbytný právní základ pro vládu koalice fašistů a IG Farben nad Evropou, aby tato vláda mohla začít platit, jakmile Německo a Itálie podmaní zbytek kontinentu. Mezi prioritní témata, o nichž se diskutovalo, patřila „ochrana duševního vlastnictví“ [tj. rozšíření patentů, a to zejména patentů kartelu IG Farben po celé Evropě] a „ochrana rasy“ [kódové označení pro ustavení árijské rasy jako vládkyně světa]“, píší spoluautoři. Walter Hallstein, právní a politický stratég, zaujímal v této pracovní skupině významné místo.
23. ledna 1939 pronesl Walter Hallstein, tehdejší děkan fakulty, v Rostocku projev před městskou smetánkou a širokou veřejností za přítomnosti státního ministra Dr. Scharfa. Tento „projev o dobytí“ se zabýval právní restrukturalizací Evropy, což byl mírný eufemismus vyjadřující v čisté orwellovské novřeči, jak se budoucí dobyté země budou muset podřídit nacistickým a fašistickým zákonům.
Úryvky:
„Nejvýraznějším rysem dnešního právního státu bude navždy totální politika práva.
To znamená revoluci bezprecedentního rozsahu a hloubky v archaických právních systémech, a to až do jejich nejmenších zákoutí“. Je třeba si uvědomit, že totální politika zákona bude znamenat zavedení diktatury v anektovaných zemích a že archaickými právními systémy jsou demokratické systémy těchto zemí. A dále: „Vytvoření Říše rozšířeného Německa je politický fakt, ‚zákon vůdce‘ historického rozměru; jeden z těch zákonů, které mění tvář dějin a naplňují starou touhu lidu; ekonomická událost s prostě nepředstavitelnými důsledky; událost mimořádného významu z hlediska dějin práva“. A upřesňuje: „Úkolem již není pouze renovovat starý zchátralý dům, ale postavit novou budovu pro rozšířenou rodinu na zvětšeném území“. Rozšířené Německo, zvětšené území znamenají Evropu pod německým vedením. Národ, o kterém je řeč, je árijský národ.
V tomto projevu najdeme hlavní myšlenky, které měly utvářet různé evropské smlouvy, od smlouvy o založení ESUO až po Lisabonskou smlouvu. Zejména pak toto bratrstvo „strážců zákona“, skupina odborníků pověřených vytvářením zákonů a jejich prosazováním, a to mimo jakýkoli demokratický proces. Úryvky z projevu: „Podle přírodního zákona, který je vlastní povolání ‚strážce zákona‘, musí být tento strážce nakonec architektem zodpovědným za zákon“. A dále „Vytváření nového zákona je úkolem pouze zákonodárců a role soudce se omezuje na integraci – tedy ‚prezentaci‘ – ‚skutečností života‘ na základě skutečností, které byly stanoveny zákonem“. To je prakticky definice chemicky čistého totalitního režimu. Logicky se s touto základní myšlenkou evropské integrace setkáváme již ve Smlouvě o ESUO, a to v jejím článku 9, kde se strážci zákona nazývají „Vrchní autorita“. V roce 1957 pak Hallstein tento princip znovu zakotvil v Římské smlouvě; tento princip byl převzat do článku 17 Smlouvy o EU, který Komisi uděluje monopol na legislativní iniciativu a pravomoc kontrolovat uplatňování evropských zákonů mimo jakoukoli demokratickou kontrolu, přičemž Komise je zároveň výkonným orgánem EU.
V roce 1944 byl Walter Hallstein, administrativní důstojník ve Wehrmachtu, zajat spojenci během bitvy o Cherbourg a držen v táboře ve Spojených státech. Po čtyřleté mezeře v jeho životopisu se v roce 1948 znovu objevil jako prorektor univerzity ve Frankfurtu a mimořádný profesor na Georgetownské univerzitě. Lze předpokládat, že byl Američany „převychován“, podobně jako Werner von Braun v jiné oblasti, aby sloužil americkým zájmům na evropském kontinentu.
Od roku 1950 stál v čele německé delegace pověřené vyjednáváním postupných evropských smluv a fakticky se stal architektem evropské integrace. Vypracoval Hallsteinovu doktrínu, obsaženou v jeho „projevu o dobytí“, a Hallsteinův plán federální Evropy, což implicitně znamenalo Evropu pod nadvládou Kartelu. A nakonec byl prvním předsedou Evropské komise. O Komisi sám napsal ve své knize s názvem Evropské společenství: „Každá činnost začíná u Komise; Komise je nejoriginálnějším prvkem organizace Společenství, který nemá v historii žádný přímý precedens; její úlohou je zastupovat Společenství navenek i uvnitř […]; Komise je nezávislá na vládách členských států […]; Komise má výhradní právo předkládat legislativní návrhy“.
Na první pohled by nás mohlo překvapit toto spojení neslučitelných věcí, zdánlivě demokratického amerického modelu volného obchodu s totalitní ideologií nacistického charakteru. Ve skutečnosti, pokud se podíváme za toto stínové divadlo, pokud vyjdeme z jeskyně, není na tom nic protichůdného. Naomi Klein to dokládá na různých historických příkladech, které analyzuje ve své knize Strategie šoku. Jak by mohl být politický systém zvaný demokracie, tedy moc lidu, lidem a pro lid, slučitelný s dravým ekonomickým systémem, který logicky vede k hromadění bohatství v rukou hrstky lidí a k zotročení většiny? A ve skutečnosti si uvědomujeme, že čím více se rozšiřuje ekonomický liberalismus, tím více se omezují svobody lidí, a to do té míry, že se roucho liberální demokracie trhá a zbývají z něj jen cáry, ani ne něco, co by zakrylo rozkrok: KRÁL JE NAHÝ.
Král je nahý a už se to ani nesnaží skrývat. 28. ledna 2015 prohlásil Jean-Claude Juncker, předseda Evropské komise, po vítězství strany Syriza v řeckých volbách v rozhovoru pro Figaro: „Nemůže existovat demokratické rozhodnutí v rozporu s evropskými smlouvami“. Nedávno byly prezidentské volby v Rumunsku zrušeny rumunským Ústavním soudem pod tlakem EU, kterou při této příležitosti zastupoval místní francouzský velvyslanec, poté, co se v prvním kole dostal do čela suverenistický kandidát Calin Georgescu. A Thierry Breton to ještě podtrhl: „Pokud se to stane znovu (myslel tím v Německu před volbami), uděláme to znovu“. A co říci k zatčení Eugénie Gutsulové, vůdkyně Gagaúzie, autonomního regionu na jihu Moldavska, na základě smyšlených důvodů? Už se ani nesnaží to skrývat.
Stručně řečeno, Evropská unie je politickým nástrojem nadvlády Spojených států nad evropskými národy, založeným na nacistické ideologii. A poměrně příznačně, až komicky pro ty, kteří by se tomu ještě dokázali zasmát, tuto dvojí povahu počátků evropské integrace dokonale ilustrují dva francouzští „otcové zakladatelé“, Roberta Schumana a Jeana Monneta: bývalého ministra maršála Pétain a amerického agenta!