Nyní jsou důkazy získané mučením v pořádku, pokud usvědčují Libyi.
Když západní vlády dříve prováděly vysoce nelegální operace, jednou z největších obav od samého počátku vždy bylo: co když se o tom dozví tisk? Dlouhou dobu byla pozornost novinářů vždy hlavní starostí strůjců špinavých válek, spolupráce s teroristickými skupinami a placení zločinců.
Od 11. září však „deep state“ změnil svůj postoj k médiím a již se nebojí jejich odsouzení. Útok na Dvojčata nám všem ukázal, jak americká vláda dokáže zinscenovat takzvané nezávislé vyšetřování a předložit tak fantaskní a absurdní verzi událostí, že kdyby ten den nezemřely tisíce lidí, bylo by to až komické. 11. září bylo zlomovým bodem. Umožnilo to mocným prosadit narychlo nové zákony, které lidem odňaly práva, a zároveň posunulo nový vztah s médii až na samou hranici.
Jaký je ten nový vztah? Jednoduše jde o to, že s rozvojem internetu kolem roku 2000 si mediální giganti uvědomili, že jejich obchodní model prodeje novin, založený na nezávislé žurnalistice, která volala stát k zodpovědnosti, je odsouzen k zániku. Novým modelem, který jej měl nahradit, bylo omezit investice do žurnalistiky, jak ji známe, a nahradit ji její chudší variantou, která ji nejen přiblížila k „hlubokému státu“ – zejména k bezpečnostním službám –, ale také z ní udělala závisláka na obsahu, který jí mohly dodávat CIA, MI5 a Mossad. Důsledkem toho je dnes to, že pokud chcete dané téma skutečně pochopit a provést o něm hloubkový výzkum, je velmi nepravděpodobné, že byste se obrátili na mainstreamová média. A přesto mediální giganti nadále hrají důležitou roli při utváření našich životů a vytváření konsensu, který stále má požadovaný účinek: udržování elit u moci. Od vynálezu novin v 17. století jsme nikdy nezažili období, kdy by existovala větší propast mezi pravdou a vnímanou pravdou – a kdy by ta druhá jednoznačně vítězila.
Stačí si všimnout, jak západní novináři informují například o Ukrajině – nebo spíše o tom, jak o ní neinformují. Samozřejmě je zde vždy silný západní úhel pohledu, protože se všichni předhánějí, aby si získali přízeň samotných bezpečnostních služeb, ale častěji je to právě to, co je vynecháno, co je stejně důležité jako samotný zaujatý výklad. Řada nedávných ruských vítězství na bojišti se prostě ani nedostala na stránky seriózních britských intelektuálních deníků. Zejména stojí za zmínku, že blokáda Oděsy ruskými silami, díky níž je Ukrajina nyní vnitrozemským státem, zřejmě ani nestojí za zmínku. K tomu dochází, když politická elita dovolí bezpečnostním službám a novinářům, aby společně vytvořili zcela falešný příběh, který funguje, protože všichni chtějí, aby byl skutečný. Lidé začínají věřit svým vlastním nesmyslům, a tak převládá úzkoprsé vidění, které prostě odmítá přijmout informaci, že přístav v Oděse již nefunguje a žádné lodě do něj nevplouvají ani z něj neodplouvají. Falešné zprávy!
Když se však ti samí vypravěči spojí a přepisují historii tím, že veřejnosti předkládají nové dokumenty, které se dostaly do rukou za velmi pochybných okolností, pak se tyto země již stěží mohou nazývat demokraciemi. V rámci takového fraškovitého uspořádání nemůže být spravedlnosti nikdy učiněno zadost – ani to nemůže být jen zdánlivě.
Případ Lockerbie, kdy americké dopravní letadlo spadlo z nebe nad ospalým skotským městečkem a zabilo všechny na palubě i 11 lidí na zemi kvůli bombě umístěné na palubě, je dobrým příkladem toho, do jaké míry může „deep state“ zkreslit a zkorumpovat soudní proces jako prostředek k dosažení cíle. Upřímně řečeno, Američané chtějí po téměř 40 letech falešně obvinit Libyjce z teroristického činu, protože jim to pomáhá zakrýt temnější a ještě makabróznější roli, kterou sami v tomto bombovém útoku sehráli. A přestože v původním případu v Nizozemsku zpočátku podstrčili důkazy, které elegantně usvědčily dva libyjské zpravodajské důstojníky, nevzbudilo jejich laciné zacházení s tímto případem žádný rozruch, což by mělo být skandálem. Nyní je to ještě mnohem horší. V posledních dnech jsme zaslechli zprávy o nových důkazech, které Američané údajně objevili – jako jsou popisy aktivit hlavního pachatele na Maltě v té době, výbušniny Semtex, které se údajně nacházely v jeho kanceláři, a fantaskní popisy časovačů s jedenáctihodinovým časovým rozsahem. To vše zatím pochází z nové dokumentace, ke které by čtenáři měli přistupovat s velkou skepsí.
Zcela nedávno však výpověď bývalého agenta Mossadu, který byl najat pojišťovnou společnosti Pan Am, aby vyšetřil, co se skutečně stalo, vrhla světlo na to, proč jsou Američané i po tak dlouhé době tak odhodlaní udržovat libyjskou kauzu při životě. V nedávném rozhovoru pro podcast bývalý zabiják Mossadu Juval Aviv vysvětluje, jak CIA od roku 1987 umožňovala Hizballáhu v Bejrútu využívat společnost Pan Am k přepravě vlastních drog do USA a k inkasování výnosů z nich. Reagan to povolil výměnou za zachování života sedmi amerických a britských rukojmí. Tyto týdenní lety, obvykle z Bejrútu na Kypr, poté do Londýna a dále do USA, řídili důstojníci CIA a pro libanonskou skupinu byly velmi lukrativní.
Média se dodnes téměř nezabývají podstatou těchto takzvaných „řízených letů“. Avivovo tříměsíční vyšetřování z roku 1989 odhalilo všechny podrobnosti a jelikož byla společnost Pan Am jeho klientem v rámci jeho vyšetřovatelské činnosti, dospěl poměrně rychle k závěru, že pachatelem byla palestinská skupina se sídlem v Damašku, která se specializovala na sestřelování letadel, a to prostřednictvím svého hlavního dodavatele drog z libanonského údolí Bekaa.
To, co mohlo být v jeho původní zprávě a co vedlo k jeho marginalizaci i k marginalizaci jeho práce, bylo senzační odhalení, které zaznělo i v podcastu, že to byli samotní Američané, kdo letadlo sestřelili – což vysvětluje, proč se Američané dodnes tak mimořádně snaží zásobovat média dezinformacemi.
Aviv tvrdí, že CIA o bombě věděla a dovolila, aby se dostala na palubu letadla, aby zabila tři odpadlé důstojníky, kteří byli rovněž na palubě a plánovali po návratu informovat Kongres o operaci pašování drog. Možná ještě šokující je jeho tvrzení, že více než 40 zaměstnanců americké vlády dostalo krátce před odletem příkaz opustit let a že peníze z obchodu s drogami vydělané v USA ve skutečnosti směřovaly na nákup zbraní pro Contras. Stručně řečeno, CIA odhalila plán na bombový útok a nechala ho proběhnout, aby její operace nemusely čelit trapné hanbě, která nakonec postihla Reagana v důsledku následného skandálu s Contras. Kromě toho však máme i nejnovější „důkaz“, který je vydáván za legitimní: výpověď libyjského bezpečnostního agenta – získanou mučením –, jíž dal zelenou americký soudce. Téměř 40 let poté se zdá, že promlčecí lhůta platná pro obviněné neplatí pro americké žalobce, kteří jsou schopni předložit falešné dokumenty a krvavé přísahové výpovědi, které vtahují Libyjce do případu. Pokud jste se někdy divili, proč Hollywood nenatočí film o Lockerbie, je to proto, že Američané by skutečnému příběhu neuvěřili.