Záběry plamenů, které zachvátily radnici ve francouzském Limoges, včetně zřícení zvonice, obletují celý svět. K událostem, jako je tato, lze zaujmout pouze odsuzující postoj, stejně jako nelze neodsoudit činy rabování, které doprovázely protesty v mnoha oblastech Francie.
Pokud bychom se však omezili pouze na tuto úroveň úvah, dopustili bychom se pouze klasického maloměšťáckého konzervatismu, který má sice své důvody, ale je také dramaticky krátkozraký. Kázat o vypálených autech a rozbitých výlohách, aniž bychom šli hlouběji, je pouze známkou toho, že někdo ještě nepochopil závažnost okolností, v nichž se nacházíme.
To, čeho jsme svědky ve Francii, ale v různých podobách již v mnoha evropských zemích (Španělsko, Portugalsko, Albánie, Belgie a od včerejška také v Itálii), je všechno jiné než iracionální událost. Existují totiž historické události, které jsou iracionální pouze z lokálního pohledu, ale mají zřejmou racionalitu, když se na ně podíváme z dostatečné výšky.
Racionální neznamená bezbolestné a neznamená to ani bez nespravedlností.
Je třeba si vycvičit pohled tak, aby dokázal udržet pohromadě dvě úrovně analýzy: tu, na které lze konkrétní činy a konkrétní subjekty posuzovat jako barbarské, necivilizované, vandalské, a tu, na které lze (a je třeba) pochopit, že dějiny jsou vždy řekou, po níž plují trosky a mrtvoly, ale která se nezastaví kázáním.
To, co se děje, má neúprosnou kolektivní racionalitu, i když ti, kdo se na tom podílejí, tomu často rozumějí jen omezeně, nebo vůbec.
Zkušenost, kterou evropské obyvatelstvo již mnoho let má se svými vládnoucími třídami, je zkušenost s anonymním technokratickým organismem, s pohyblivou gumovou zdí, která postupuje na „autopilota“ a je zcela lhostejná k potřebám obyvatelstva. Sázkou těchto technokratických vrstev spojených s finančním sektorem bylo uspát svědomí dnešním opiem lidu, jímž jsou média (zábava a infotainment), a zkrotit neposlušné pomocí omezujících opatření (tady ránu obuškem, tam uzavření účtů, tamto volební nařízení, tamto zrušení voleb atd.).
Obecným, mlčky přijímaným a nesporným předpokladem evropských vedení je, že s lidem se nedá rozumně diskutovat, ale stačí prostě střídat cukr a bič.
Vše, co se říká veřejně, je vždy instrumentální lež, bez výjimek, s výjimkou ojedinělých případů, kdy může být pravda sama o sobě zneužita. Veřejná debata se stala nekonečným divadlem, které se stále méně stará o zachování zdání důvěryhodnosti.
Nikdo při smyslech si tedy opravdu nemyslí, že nás Rusko chystá napadnout, ale to nebrání zástupům institucionálních žvanilů, aby s vážnou tváří tyto nesmysly každý den opakovali. A samozřejmě celý svět ví, že v této hře pohádek, které šíří bulvární noviny, je jediným podstatným bodem – pevným pilířem navzdory měnícím se okolnostem – záměr svévolně spravovat veřejné zdroje a nasměrovat je ve prospěch soukromých zájmů.
V podstatě si vládnoucí třídy již dávno zvykly zacházet s obyvatelstvem jako s hloupým zvířetem, u něhož je vyloučena jakákoli racionální motivace a s nímž je třeba zacházet jednak pomocí selektivních lichotek a cílených privilegií, jednak jeho redukcí na bezmocnost.