Obsah
Božský Mistr pravil, že se máme stále modlit, a sv. Pavel často opakoval: „Modlete se bez ustání“ (sine intermissione orate). Není samozřejmě možné modlit se doslova nepřetržitě. A jestliže hrstka vyvolených dokáže bez ustání pozvedat svou mysl a srdce k Bohu, většina lidí na zemi, pohlcená starostmi každodenního života, nemá svobodu mysli potřebnou k takové ustavičné modlitbě.
Střelná modlitba
Je však třeba udržovat si alespoň neustálé základní nastavení k modlitbě, takový stav duše, z něhož plyne duchovní povznesení, kterému se říká modlitba. Toto základní nastavení, onen stav duše, spočívá v lásce k Bohu. Ať už se věnujeme čemukoli, je nutné, aby láska k Bohu byla hlavním hybatelem vaší činnosti. I když na Boha nemyslíme v každém okamžiku, je třeba, aby vliv lásky nadále působil jako síla, která prostupuje všechny naše činy, a ony se neodchylovaly od směru, jenž jim udává.
Tak se děje, pokud neztrácíme ze zřetele původní úmysl, který nás k jednání pro Boha podnítil. A je-li naše láska opravdová, čas od času rozkvete v náležité modlitbě. Člověk, který pracuje, aby vydělal na chléb pro svou ženu a děti, na ně přirozeně myslí i ve chvílích odpočinku a pustí se do práce s ještě větší horlivostí. Stejně tak nás skutečná láska činí ještě oddanějšími Boží službě, čímž se naše práce stane jakoby nadpřirozenou a více či méně pokračováním modlitby. V tomto smyslu je pravdivé rčení: „Kdo pracuje, ten se modlí.“ A tak díky svému účinku a příčině, z níž vyplývá, čili lásce, modlitba svým způsobem nepřetržitě pokračuje za všech okolností.
Stačí to, abychom splnili příkaz božského Mistra? První křesťanští asketové, svatí Otcové pouště, měli za to, že je třeba činit něco častějšího, a proto si zakládali na oněch střelných modlitbách, které tolik vychvalují sv. Augustin a sv. Tomáš a které nelze nikdy dostatečně docenit. V krásném dopise o řeholní dokonalosti, který zaslal nejdůstojnější otec Ridolfi Kongregaci sv. Ludvíka ve Francii, doporučoval, aby dvě půlhodinky rozjímavé modlitby doplňovaly časté střelné modlitby ve dne i v noci, přičemž se odvolával na bl. Humberta z Romans.
Třeba jen jediné slovo
V čem tyto střelné modlitby spočívají? V několika slovech nebo několika myšlenkách, které náhle vytrysknou ze srdce a vyletí jako oštěp (jaculum), aby se dotkly Božího srdce. Tyto modlitby jsou krátké, opravdu velmi krátké, a proto není zapotřebí žádného zvláštního volného času, abychom je mohli pronést. Jsou tak krátké, že ani nenaruší naše běžné povinnosti.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Můžeme je „vystřelit“ uprostřed rozhovoru a lidé, s nimiž mluvíme, si toho nepovšimnou. Pokud má náš duch od přirozenosti sklon k nestálosti a snadno se rozptýlí, činí nám potíž soustředit se na dlouhá rozjímání, ale střelné modlitby pro nás nebudou žádnou zátěží. Vyžadují jen okamžik a nevzbudí v nás pocit znuděnosti. Stačí pouhé hnutí srdce, které nevyžaduje žádnou námahu.
Vše závisí na tom, zda opravdu milujeme Boha. Pokud ano, pak budou tyto modlitby proudit ze svého přirozeného zdroje. „Čím srdce plné, tím ústa přetékají.“ A každým okamžikem, kdy naše střelné modlitby tuto lásku vyjadřují, rozdmýchávají její vroucnost a udržují dobré úmysly našeho křesťanského života.
Střelnou modlitbu může tvořit jediné slovo, a to vždy to samé. Třeba se bude jednat o jméno Boží, Ježíšovo, Mariino, slov, která budou zabarvena nejrůznějšími pocity duše, aby vyjadřovala naši naději, lásku, oddanost, prosbu, díky, lítost atd. Bl. Kateřina z Racconigi si při práci často mumlala: „Jesu, spes mea“ (Ježíši, naděje moje). A sv. Kateřina Sienská ráda opakovala slova, jimiž vždy končila své dopisy: „Sladký Ježíši, Ježíši lásko.“
Způsobů je mnoho
Jindy to bude úsloví, které sami vytvoříme nebo si vypůjčíme z nějakého čistého zdroje křesťanské duchovnosti. Písmo svaté, zvláště žalmy, liturgické modlitby, světci, v tom všem najdeme hojné podněty, které můžeme přijmout za své. Sv. Dominik zpestřoval své střelné modlitby různými citacemi z pobožností, které zrovna dělával.
Lze například při ranním vstávání říci: „Hle, Bože, přicházím plnit tvou vůli!“ Večer třeba: „Pane, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Ve chvílích nábožného rozjímání: „Klaním se ti, zde přítomný skrytý Bože… Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému.“ Uprostřed naší práce nebo v těžkostech všedního dne: „Jsem tvůj služebník a syn tvé služebnice.“ V hodinách radosti: „Děkuji ti, Bože můj… Co ti dám za všechna dobrodiní, kterých se mi od tebe dostalo?!“
Když se cítíme slabí a doléhají na nás pokušení, můžeme jako sv. Kateřina Sienská říci: „Bože, měj na paměti moji pomoc. Ó, Pane, pospěš mně pomoci.“ Po provinění není od věci jiné úsloví, které i ona znala: „Zhřešil jsem, Pane, smiluj se nade mnou.“ Nebo: „Smiluj se nade mnou podle velikého milosrdenství svého.“ „Věčný Otče,“ říkávala jedna pokorná řeholnice, „obětuji ti rány Pána Ježíše Krista, aby uzdravil rány našich duší.“
Spojení
Je nutné uvádět další příklady? Zde je několik zvolání naděje a lásky vyplývajících z vnuknutí Ducha Svatého, která s vroucností zaznívala v duších a z úst bezpočtu křesťanů: „Pane, ty víš, že tě miluji… Být sjednocen s Bohem je pro mě štěstím… Pane Ježíši, nedopusť, abych se od tebe kdy odloučil…Ty mě naplníš radostí při pohledu na svou tvář… Přijď, Pane Ježíši, přijď!“
Vzývejme také Nejsvětější Pannu: „Buď naší Matkou!“ Šeptejme jí ona laskající slova Salve Regina: „Mater misericordiae, vita, dulcedo et spes nostra!“ Pro ty, kdo znají liturgický jazyk, mají tyto výrazy ve své latinské stručnosti ještě sladší příchuť.
Každý by se měl řídit hlasem svého ducha a sklonem své duše. „V hloubi duše cítím,“ řekla matka Serafina, „jisté puzení, které mě častokrát pobízí, abych povstala a povznesla se k Bohu, a to je běžný stav mojí mysli.“
Roční období, místa, památky, které vidíme, zvuky, které slyšíme, to vše může být příležitostí, abychom pozvedli svá srdce k Bohu. Je třeba si uvědomit, že tyto střelné modlitby by měly vyjadřovat velké ctnosti, které se v nás díky Boží milosti rozvíjejí, a že by nás měly spojovat se svatými osobami, na nichž závisí naše spása, s Nejsvětější Trojicí, která nám udílí vlastní život, s Božím Synem, který se pro nás vtělil a který nás včleňuje do svého těla, aby nás vedl ke svému Otci, s Pannou Marií, která je naší skutečnou matkou v Boží milosti, a našimi nebeskými ochránci.
Nenechat pec vychladnout
Sv. Makarius Veliký, jeden z nejslavnějších Otců pouště, po mnoha letech strávených v přísné askezi z božského zjevení seznal, že ještě není tak dokonalý jako dvě vdané ženy, které žijí v sousedním městě. Okamžitě se vydal, aby je vyhledal. Objevil dvě velmi pokorné osoby, které se během svých běžných domácích povinností neustále obracely střelnými modlitbami k Bohu.
Tehdy se Makarius, kterého tato formou zbožnosti přitahovala už dříve, rozhodl, že se k ní bude utíkat ještě mnohem více. Oblíbená modlitba, kterou často upřímně opakoval, zněla: „Pane, smiluj se nade mnou, jak víš a jak chceš “ (Domine sicut scis et vis, miserere mei).
Slovy Ludvíka z Granady: „Ti, kdo se oddávají tomuto cvičení, už jsou na půl cesty, když přijde čas modlitby, a usebranost jim nečiní potíže. Jak je možné, že některé duše jsou při modlitbě okamžitě naplněny vroucností, zatímco pro jiné je tak mimořádně obtížné nastolit v sobě klid?
Nezřídka je to způsobeno tím, že první si udržují horoucí zbožnost pomocí krátkých modliteb a druzí dopustí, aby na Boha zapomněli a ochladli. Podobně jako pekař, který dbá, aby nenechal svou pec vychladnout, neboť by ji obtížně opět vyhříval na správnou teplotu, bude-li chtít péci, tak i horlivé duše by v sobě měly udržovat živý zápal zbožnosti, pokud si chtějí ušetřit námahu rozněcovat ho znovu pokaždé, když se chtějí soustředit na modlitbu.“
Závěrem dodám, že půlhodinu rozjímavé modlitby můžeme docela dobře strávit řadou střelných modliteb, které budou o něco delší než jindy. Zvolte si ty, které vám budou vyhovovat, a zkuste to. Právě to svého času doporučoval Massoulié. Nezdráhejte se opakovat stále dokola a po delší dobu myšlenku, která se vám zdá užitečnou.
Tento příklad nám dal sám Ježíš ve své modlitbě v Olivetské zahradě, který se modlil táž slova – eumdem sermonem dicens.